Vítejte ve dračím světě

Klávesnice jen spokojeně klapala a každou vteřinu přibyla nejméně čtyři slova. Ano, já psát uměla. Zrovna jsem se plně vžívala do situace jednoho z hlavních hrdinů: Náhle ucítil prudkou bolest...

Byla nuda, jako každý den. Naštěstí nám odpadla hodina, takže jsem domů jela dřív. Seděla jsem ve vlaku a pozorovala krajinu. Po chvíli se objevila ta dobře známá domovská krajina....

Žabka zelená a malá sedí,
na modravé nebe hledí,
vidí bílou nejedlou vatu létací,
tak jako ona je zelená žabka skákací.
Chtěla začít jak ta vata létat,
začala tedy v hlavě plány splétat:
Přišije si křídla...

tiše sedí
venku prší
z okna hledí
do zátiší
v dáli vidí
člověk jiný
růži ničí
...

Slunce vysoko na nebi je,
je krásné poledne,
já v pokoji tak sama jsem,
smutný je můj den.
V záchvatu silného pláče,
píšu báseň smutnou
obyčejnou, prostou tužkou
...