Nerianna: Balada zimní noci

Krok za krokem jde se tmou,
tmou, kterou jenom málo lampa ruší,
"Nikdo za za mnou, nikdo přede mnou..."
Zmrzlý pláč ztracených duší
vytrvale padá na chodník,
říká si:"snad to pouhé vločky jsou..."

Od úst jí pára tiše uniká,
srdce zas hlasitě(bum,bum,bum)buší.
Jemný třes do kostí zvolna proniká,
že není to jen zimou, matně už tuší.

Hlasitá společnost pije si dál,
místa prázdného nikdo si nevšímá,
že sama odešla, že se loučila,
tichý strach té samotné nikoho nejímá.

/ Ve stopách dívčiných šly tiše kroky ladné,
na kožichu barvy noci jiskřil nový sníh,
tu a tam v skrytu stínu nejčernější černé,
problikla dvě světélka očí žlutavých./

Šelestů stovky dívce šeptají,
"kde jsi, co je s tebou?" že se neptají,
ti co jí nechali bez všimnutí jít,
asi si jen řekli, že konečně maj klid.

Hrdlo svírá jí ledové povětří,
umlčí instinktu tiché volání,
-ona která neví, že život jí už nepatří-
vírou svou naivní, že ji někdo ochrání.

V tiché uličce odmítla lampa dávat svit,
když tepot měkkých tlap zpíval o nebezpečí.
a záblesk očí zlých vyhnal jí z nohou cit.
Pak šelma skočila, ač neměla tu vlastně být...
Ne, není lehké žít, zemřít je lehčí.
-jen výkřik krátký a zase je klid.