Vítejte ve dračím světě

Skupinka dobrodruhů vešla do hloubi stinného lesa. Šli bezstarostně, netušili kam vlastně vcházejí, netušili jaké tajemství se zde skrývá.

Pomalu pochodovali lesem dál a dál do jeho hloubi, bavíce se mezi sebou a sem tam i prozpěvujíce...

Netušili že jsou sledování a že cosi v ve stínech ví o každém jejich pohybu, jejich slově, jejich záchvěvu myšlenky...

Vždyť les kolem nich vypadal tak hezky. Přátelsky, prosvícený sluncem a vonící divokými květinami.

Pomalu se ale blížil večer a naše skupinka začala hledat tábořiště. Nakonec si vybrali jedno místo na břehu malého tichého potůčku vinoucího se mezi stromy. Byl to nevelký palouček ohraničený vzrostlými keři pokrytými drobnými nevýraznými kvítky. Bylo to dobré místo pro tábor. Nebo bylo by, kdyby nebylo právě tady...

Malá planinka byla skryta stromy a křovisky, potůček měl vodu čistou a jasnou, i oheň bylo kde rozdělat bez rizika.

Všichni byli rádi že našli takové nádherné a pohodlné místo a chystali se na noc, úplně klidně, vždyť nikde široko daleko by neměli být žádní lidé. Jen jedna dívka, nejmladší z nich se občas ošívala a nevtipkovala, jediná cítila v duši napětí, jediná vytušila že toto místo není tím čím se zdá být...

Všichni se uložili a námitky své nejmladší že by i zde měli držet hlídky nikdo nebral vážně. Všichni ulehli. Nakonec i ona dívka. V lese byl klid a ticho, jen ptáci občas zapípali, ale i oni se už postupně utišovali...

Za chvíli už všichni spali... Všichni až na dívku, která ač byla unavená stejně jako její druzi nemohla usnout.. její pocit.. tíživý pocit kdesi na duši ji nenechal spočinut v klidu. Vstala a procházela se táborem...

Postupně se setmělo. Pod hustou klenbou staletých a do sebe prorostlých stromů nebylo vidět vůbec nic.... jen náhle se ozval jakýsi svit ve vzduchu a pak zazněl tmou jediný táhlý zoufalý výkřik....

Ráno, když znovu vysvitlo slunce bylo tábořiště prázdné, jen prázdné krví zmáčené pokrývky tu zůstaly a pomalu je začínal rozfoukávat vítr po lese...

Les sám ovšem vypadal stejně jako předtím. Zase ten jen krásný koutek přírody. Až na ty stopy krve. Kam se tak najednou všichni poděli? A přece by si pozorný poutník něčeho mohl všimnout. I když les sám zpívá ptačím zpěvem, jsou tu místa kde je ticho. Až nepřirozené ticho.

A na ve středu mýtinky z které už téměř zmizely stopy po nočním táboření oné skupinky je docela malý kámen. Malý a nenápadný na první pohled. Ztrácel se v trávě. On i tne symbol vyrytý na plošce kamene.

O chvíli později, když už slunce vystoupalo po své obvyklé denní dráze blíž k poledni, začal ose chvět jedno z křovisek za hranicemi mýtiny. Vzápětí se z něj vypotácela útlá postava. Dívka, vlastně skoro dítě, nenápadné vlasy slámové barvy měla rozcuchané a v hnědozelených očích nepřítomný výraz prostoupený děsem.

Zastavila se a stále ještě nepřítomným výrazem se rozhlédla kolem sebe. V očích jí prokmitlo poznání... Roztřásla se a vzduch protnul další výkřik – stejný jako v noci. Ano, je to dívka která byla se skupinkou dobrodruhů a byl to její výkřik co předchozí noci zazněl.

„Ne,“ zašeptala tiše, téměř bezhlasně. Bylo znát že je ochraptělá, ale i tak bylo znát že má hezký a třebaže vysoko položený tak jemný a hudebně znějící hlas.

Pomalu klesla na kolena k přikrývkám a jednu vzala do ruky. Umazala se od krve ale nevšímala si toho.

Vstala, upínajíc oči na přikrývky a krev okolo, neuvědomujíc si plynutí času kolem sebe.

Ve chvíli kdy jí došlo že krev, místo aby zasychala se drží stále čerstvá a pomalu mizí jak kdyby ji něco vsakovalo do sebe sebou prudce trhla.

Rozhlédla se divoce kolem sebe a úprkem vyrazila pryč. Chtěla ke kraji lesa, zpět, tam odkud s přáteli včera přišla ale jako by se jí v tom krásném lese vše stavělo do cesty.

Nakonec, vedena instinktem, změnila směr. Ne přímo tam kam jako by se ji les sám snažil nasměrovat, ale přesto do hlubin. Mířila tam kde nebylo ono zlověstné ticho a ani si to neuvědomovala. Téměř jako by ji někdo vedl. Ale to se pouze něco probudilo v ní samé.

Nakonec se, téměř bez dechu, zastavila na jiné, menší mýtince, opřená zády o strom.. opět se začalo stmívat.

Zvedla hlavu a upřela pohled do houstnoucí tmy. Dech se jí polekaně zadrhl v hrdle když v černotě pod stromy zahlédla cosi co vypadalo jako stín ve tmě. Stín tmavší než sama tma, který však přesto jako by zářil. Stínů začalo přibývat, rychlé že je téměř nešlo postřehnout.

Skrčila se, v první chvíli vyděšená, ale pak? Jako by se v ní cosi zlomilo. Napřímila se a vyrazila kupředu na mýtinku, napřahujíc ruce před sebe. Zavřela oči a temnotou prolétlo stínům vstříc světlo. Neviditelné očím běžného člověka, ona ho však cítila. Úder vyšel z ní samé, z její duše a z něčeho v ní.

Otevřela zase oči a udiveně se rozhlédla okolo. Vzápětí se bezvládně zhroutila k zemi.