Idril: Návrat

Zasvitlo slunce na bláně křídla,
snad jen zvěř lesní tmavý stín zhlídla.
Bez hlesu letí obrovský tvor,
tmavý drak půlnoční, krajinou hor.

Svůj domov hledá, tam kde byl mlád,
v dobách kdy dráčkem byl a byl hrůzou stád.
Dlouho již letí, mnnoho již dní,
o kraji domovském tichounce sní.

Už poznává krajinu, vždyť tu to již zná.
Však co to diví se? Či se to jen zdá?
Tam kde dřív zkvétaly háje a luka,
stojí dům na domu a kouř tu vzniká.

Co stalo se když on byl pryč?
Ty louky panenské poničil rýč.
To lidé tu teď sídlí, kde dřív byl klid,
kde plachá lesní zvěř chodila pít.

Zakrouží pomalu nad sídly lidskými,
nad místy jež bývala tak dobře známými.
nechápe, diví se, těm zněmám podivným,
jen srdce souží se domovem ztraceným.

Však lidé už rojí se, draka se bojí,
ostrý kov chystají, zlou smrt mu strojí.
On nevnímá jejich strach, necítí hrozbu,
nevidí ty střelce ukryté v hvozdu.

Již letí první šíp, další hned za ním,
řev dračí bolestný zní vzduchem ranním.
On chtěl jen domů, po svém si žít,
však s lidmi teď musí se o život bít.

Dračí dech spálil jich několik najednou,
drak sám však prchá kdys krásnou krajinou.
Bez zlého úmyslu vrátit se domů chtěl,
kéž by byl tu cestu v tento kraj zapomněl.