Vítejte ve dračím světě

Pouštím Tě z náručí holčičko moje, rozbíháš se za tetičkou Rozárkou. Otírám si oči, do kterých mi náhle vstoupila mlha. Je jaro, čas jako by se v tuto dobu prostě nehýbal. Od chvíle, kdy shořely moje naděje a sny spolu s těmi dětmi tam v tom ústavu, v Rosicích, mi to tak pokaždé okolo svátku práce přijde. A Ty mi rosteš jako z vody. Tamti už…nedospějí. Kromě těch pěti, co odešli, než se to celé zvrtlo. Honza se dostal na vysokou, občas ho vídáme, však víš. Jeden z těch, co přežili. Jen tak málo zachráněných duší… jen 5. A tolik ztracených snů. Oheň nám je vzal, Alisko.

Vzpomínám často na ty ztrápené duše tam, hlavně teď na jaře. Na kluky i holky opravdu nemocné i ty zdravé, divoké i s násilnickými vlohami, nešťastné, bez vzorů, bez zázemí a bez vychování. Bylo jich tam tolik… a tak málo času na to jim opravdu pomoci. A někteří tam ani nepatřili! Jen prostě měli smůlu. Velkou smůlu. Kolikrát mne tetička Rozárka varovala, abych se k nim neupínala. Měla jsem ji poslechnout, víš. Ale jak jsem mohla? Vždyť z nich kolikrát neštěstí a samota přímo křičela, neobejmout je, neříct jim milé slovo by byl hřích.

Vybavuji si jednoho každého z nich…

Standu, kluka, kterého si oblíbila ze všech těch duší nejvíc, mého malého Hrdinu. Toho, kdo přemáhal denně sám sebe, kluka, který s další komisí mohl odejít a nikdy se mu to nepovedlo díky té hrozné noci. Mohl být šťastný a silný jako ti jeho hrdinové. Mohl tu být s náma.

Jarmilu s prořízlou pusou a děsivě nešťastnýma očima, které bych tak ráda dala domov jako Standovi. Mohla Ti být starší sestrou.

Nerudného, skrytou energií překypujícího Pazderu s nečitelným výrazem ve tváři, ale strašně smutnýma očima, který mi také nevím proč přirostl k srdci.

Jakuba, který se před tou nocí snad urval ze řetězu a změnil k nepoznání z milého pozorného chlapce v nepochopitelně zlého mladíka, který napadl svou kamarádku.

Věčně vysmátého, divokého a do všeho nadšeného Sašu, který mne vždy uměl rozesmát.

Lenku s věčně plnými kapsami a rukávy kdečeho, co kde sebrala, a její touhu získat do péče navždy v dětství uvězněnou všemi milovanou Jindřišku.

Alenu, které život uštědřil věčný posměch všech okolo a přitom byla tak chytrá a pěkná.

Aničku Pokorných, která mohla být teď prakticky čímkoliv, tak milá a jemná, tichá a bezproblémová, ale smutná.

Zlámalovými výhružkami ztrápenou Zuzanu, která se už nikdy nedozvěděla jak to s jejími rodiči dopadlo…ale na druhou stranu si nemusela vybrat ze Zlámalových ultimát. Až mi z toho zatrnulo, jak si to vybavuji. Svůj vztek a pocit bezmoci.

Elišku, která té noci uprchla před svou velkou bolestí ze ztráty maminky.

Nešikovného Matějku, kluka bez jemné motoriky, ale šikovného ve sportu, jak jsem si všimla. Nohy nejsou ruce, že.

Skupinka našich „ptáků“, kluci, kteří sice měli problémy, ale ne nezvladatelné až na Stehlíka s jeho nutkavými potřebami pořádku, Straka měl tak veselé oči a věčně byl dobře naladěn – s okenou či bez- a Slavíček zase divokou fantazií.

Byl tu pořád tichý a nemluvný Michal z Déčka, o kterém jsem se dozvěděla jen bolestně málo a nic od něj samotného.

Maruška, holka, která tam prakticky taky nepatřila, ale neměla na vybranou, protože tak za ni rozhodli jiní.

Alžběta, která byla schopná vypít snad cokoliv, stejně jako Straka.

Vulgární, ale milá a docela zábavná Lucie.

Tichý a do knihy zahleděný nemluvný Voda.

Věčně nabručeně a pasivně vyhlížející Milena.

Dva naši věčně vzteklí a agresívní mládenci Vlk a Pospíšil.

Ustrašená Magda, nebo Ondřej, který přišel na správný výpoče Všehomíra.

Byla tam i popálená, ve svém světě ztracená Lada a nakonec Tomáš, který s fanatickým výrazem čas od času kázal o konci světa jak ho známe.

Myslel snad toto? Mnohokrát jsem nad tím už uvažovala… Blábolil často o hříchu, o očistném plameni. Mohl snad… udělat něco takového? Nebo Voda? Ten tam přece byl za žhářství. Ale nikdy bych nevěřila, že toho byl schopný. Vlastně se nikdy nepřišlo na to, co se doopravdy stalo. A ani jak se tam ta děcka dostala. Proč tam byla...

Opět ta mlha, slzy. Je to už nějaký čas a pořád se cítím jako to ráno, kdy jsem si uvědomila rozsah toho, co se vlastně opravdu stalo. Toho, co mohlo být jinak a co bylo zmařeno v tom pekle plamenů. Tolik životů…tolik smutku a bolesti!

Ani se o tom nemluvilo. Jen mezi lidmi kolují fámy. Mlčela jsem tak dlouho, nebylo komu a jak to říci, pořád ještě to bolí. Jen Ty alespoň trochu tušíš, co se mi honí hlavou. Jediný člověk který ví, jak se cítím je Rozárka a možná svým způsobem i ten Honza. Pohled mi padá na Rozárku, sedí, plete a Ty sedíš u ní.

Před Tebou jsem o dětech doma mluvila a najednou to přestalo. Slzy a mlčení. Vrátila jsem se tu neděli uplakaná, na 1. máje se ani nikam nešlo a kdykoliv jsem se na Tebe podívala, vracely se mi před oči jejich tváře. To jen kvůli Tobě, Alisko, jsem nepodala tenkrát komisi ten papír s posudkem soudruha Zlámala, soudružka tajemnice měla pravdu. Místo jsem potřebovala, aby mi Tě nevzali. Stejně si myslím, že to celé neštěstí vzniklo kvůli tomu hroznému chlapovi. Kdo ví, co komu z nich nakukal. Kdo ví, co komu z nich udělal! Zuzana o tom mluvila jako jediná. Život je cenná věc, jediná, kterou máme. Budeme žít i za ně, nenechám Tě napospas. Už nikdo nezemře, ne takhle. Chci se zase vrátit k práci s dětmi.

Kdykoliv se podívám na tvůj zamyšlený obličej když si hraješ, vzpomínám na ně, na jejich hry, pro které jsem nenašla vysvětlení. Kéž Ty bys mi ho dala… Zůstalas mi jen Ty. Moje jediné dítě. O tamty mne připravila nedbalost a snad i moje vlastní. To už se nedozvím, co se tam skutečně stalo. Kvůli Tobě, moje malá, jsem neskončila v těch plamenech s nimi. A že jsem tam vlétla… než mne vyhnali ven. Chtěla jsem…pomoci. Nebylo ale už komu a ani jak…