Vítejte ve dračím světě

Dívenka se řádně protáhla jen co vstala z postele. Ticho kolem bylo rušeno jen tlumenými zvuky z vedlejších místností usínajícího domu. Sestry i bratr se jistě už uložili ke spánku. Ještě chvilku a budu moci ven! Hlavně ji nesmí přistihnout.

Jako myška se tiše protáhne nízkým oknem ven ze svého pokoje. Dobře, že namazala panty okna olejem. Venku jí do vlasů vánek vžene trochu čerstvého vzduchu. Ooru se usměje, protáhne si prstama vlasy, aby si je pročísla

Nezapletla jsem si je...ale čert to vem, pomyslí si.

To by bylo řevu, kdyby to věděli! Jdu ven! s rozčarováním seskočí z parapetu a okno za sebou tiše přicvakne. Nejvíce vzruchu by bylo nad tím, že jde ven sama. A jenom v rozevlátých šatech, neučesaná, bosá…

Rozběhne se po palouku před domkem. Po chvíli bezhlavého běhu vlétne do lesa mezi staleté stromy, těžce dýchá napětím, ale usmívá se, triumfálně. Opře se o strom a prudce vydechujíc se rozhlíží kolem. Zatím o ní neví. Neví...že je pryč.

Ticho kolem dívku alarmuje.

Co se děje? Takové ticho přece nebývá normální v tuto hodinu! Kolem se nehne ani lísteček, nejsou slyšet lesní tvorové a i vítr ustal se šelestěním v korunách stromů. Kolem je jen tma a ticho. Zatřepe hlavou a nechá obavy obavami. Les ji volá hlouběji a ona jej vnímá. S úsměvem vyrazí směrem, kde tuší v lese malou Mohylu. Chodí k ní ráda, ale v noci venku vlastně ještě nebyla a u ní už vůbec ne, je moc hluboko v lesích.

Zachvěje se. Měla se přiobléci, ale tolik si přála vidět noční les, že na to dočista zapomněla.

Proč mne vlastně vždy odrazovali od nočního lesa? A poslední dobou mi to dokonce zakazovali. Snad pro to proroctví? Běsové ať si vezmou svá proroctví, vždyť je tu nádherně.

Zatočí se kolem své osy a usměje se. Její hlásek se rozezní tichem lesa jako zurčení potůčku. Rozběhne se rychleji, tady to poznává i potmě. Cestička je uzounká, stromy na dívku dotírají ze všech stran čím hlouběji do lesa zachází. Po pár minutách cesty už si krásou nočního lesa není tak jistá, i když sama sebe přesvědčuje o opaku. Opět se zachvěje. Najednou se cítí jaksi nepatřičně. Zastaví se ale až u Mohyly. Poklekne před ni a jemně, s úctou se dotkne chladného kamene. Sotva na něj ve tmě vidí, ale zde se cítí chráněná. Chvíli přemítá proč ji kroky vlastně vedly sem, k Mohyle, proč tu vlastně stojí a dotýká se kamene.

-“Kdo tě postavil?” Otáže se zvědavě tichého kamene, jako by jí mohl odpovědět.

-“Proč tě postavili?” A proč se vedle tebe cítím příjemně, dobře a tak silná? Oči upírá na mechem pokrytý kámen a tiše přemítá. Po chvíli si opět pročísne prsty vlasy a hodí si je přes rameno. Je to zvláštní, jako by tu čas ubíhal jinak. Opět kolem sebe vnímá až podezřelé ticho. Je jí čím dál chladněji. Zachvěje se. Zvedne se, pohladí naposledy chladný kámen a otočí se k odchodu. Jen co opustí malý kruh kolem Mohyly, temnotu lesa pročísne zavrčení.

Odkud se ozvalo? Rozhlédne se, ale tma a ticho ji matou. Neví odkud se zvuky ozvaly. Proto v chůzi zrychlí, nevšímaje si větviček, které dřou její holé ruce skoro do krve. Skoro se přerazí o kořen, který přehlédla. Z nedaleké houštiny se ozve zvuk, který děvče poplaší víc než vrčení, šelest kroků, tlapy nořící se do jehličí a mechu. Polekaně zrychlí svoje kroky, ale zvuk se nadále přibližuje. Otočí se za ním a pohledem se střetne se zlatýma očima šelmy. Kdyby byl den, zaradovala by se, neboť se ty oči velice podobají Asurovým. Jenže tyto jsou krví podlité, dvakrát větší a nevypadají tak přátelsky. Nasucho polkne. Má jen svou kapku magie, kterou se zapřísáhla nepoužít proti živému tvoru. Ne dokud nebude dost stará na to, aby věděla jak ji správně použít. Mlčky stojí, hledě do očí divoké šelmy. Náhle pochopí, co se se šelmou děje a co ona po ní chce, jen si to nechce připustit. Kolem je cítit nasládlý pach nevěstící nic dobrého ani jednomu z nich. Polkne znovu a zachvěje se.

Setkání v nočním lese bylo předurčeno. Teď se to stane, ty malá, hloupá huso! Prolétne jí hlavou. S děsem a se strachem rozbušeným srdcem pohlédne do kalících se zlatých očí.

To zvíře umírá! Dojde jí. Stejně už po nějakou dobu chápe, že to není jen obyčejná šelma. Ooru si dobře všimla znaků zdobících tvář šelmy, přecházejících až na plece, kde se ve tmě ztrácejí. Hledí na šelmu nyní docela jinak, překvapeně. Ve stejnou chvíli, kdy ucítí od umírající šelmy závan syrové, divoké magie, její tělo se nekontrolovatelně rozechvěje. Kalné zlaté oči se na ni nadále upírají. Ooru se chvěje čím dál víc, když zvíře klesne do mechu před ni.

“Jsme stejné, ty i já.”

Zdá se jí to, nebo ta slova opravdu slyšela, když šelma naposledy vydechla? S něhou oprostěnou všeho strachu jemně pohladí čenich obrovského podivného tvora s jemně zlatavou srstí. Co jí to světlo kolem dovoluje si mrtvou šelmu prohlíží, vdechuje pach její krve i hebkost její srsti. Nadále se chvěje.

Dnes, dnes je ta noc, kvůli které jí bylo zapovězeno odejít z domu ven a právě proto odešla. Osudu… se asi opravdu nedá uniknout. Stalo se to… Stalo. Potkala smrt. Jenže ne svoji, protože ona je živá a ten tvor ne. Bylo to tak, jak předpověděla matka, ale zřejmě svoje vidění nepochopila správně. Viděla jen zlatavé oči, srst, tesáky, dceřinu smrt… ale Ooru přece žije!

Nadále kolem sebe vnímá podivnou sílu toho tvora. Zvláštní, jemné brnění prochází celým jejím tělem. Dnes oslavila šestnáct let. A žije. Přežila svou kdysi předpovězenou smrt. Nebo se matka spletla? Na smrtelném loži vyřkla něco jak proroctví. Každá z žen v jejich rodině mívá předtuchy a vidění. Spletla se matka? Nebo ji to teprve čeká?

Zamyšleně prohrabuje malýma ručkama zlatavou srst na hlavě chladnoucí šelmy. Posadí se do mechu a načrtá ve vzduchu bezmyšlenkovitě zvláštní obrazec. Tělo šelmy se po chvilce propadne do země, která je pohltí. Ooru nadále cítí to mravenčení po těle, ale připisuje je chladu a rozčilení. Trochu zasněně se pousměje, když se zvedá z mechu. Ještě se shýbne, sebere ze země kožený náhrdelník s podivným kamenem. Tady na něj vidí jen málo. Kolem je tma snad větší než předtím, ale zdá se jí, že vidí lépe, asi si na tmu přivykla. Omotá si náhrdelník kolem ruky a slíbí si, že si jej prohlédne na světle pořádně. Ještě jednou pohledem přejede místo, kde se setkala se šelmou. Hlavou jí probleskne co slyšela, nebo to neslyšela? Kdo ví. Zamíří ztichlým lesem zpět k domovu, ač se jí tam ještě nechce. Navíc netuší jak dlouho byla pryč, ale zřejmě ji zatím nehledají… Nebo to doma ví?

Zastaví se na okraji lesa. Náhrdelník s kamenem ji hřeje v ruce. Palouk před domem je zalit měsíční září. A kámen sám jako by záři měsíce vítal. Zvědavě si jej prohlíží. Vypadá spíš jako obojek, než jako náhrdelník. Je z jemné černé kůže a kámen na něm slabě září. Vypadá jako měsíc tam nahoře, ozdobený srpkem stříbrného kovu. Stříbro to ale není… nepálí ji do dlaně. S úsměvem na rtech si prohlíží ten kámen a pocit mravenčení jako by ji postupně opouštěl. Náhrdelník vezme a zapne si jej kolem krku, i když je jí veliký. Vypadá jako by byl utvořen pro krk mužský, silnější a větší, než je její. To jí ale nevadí. Takže se jej jemně dotkne a zamíří k domovu, ač by nejraději po celou noc zůstala venku. Ale je příjemně unavená…

*****