Vítejte ve dračím světě

Odcházím. Bolest doznívá. Křeče pomalu mizí. To nevěstí nic dobrého, to je mi jasné. Uvědomuji si, že se blíží konec.

- Konec?! Co? Proč? Teď!? Ne…

Už nikdy toho hlupáka nepolíbím. Nepotrestám ho za to, co mi udělal a neudělal. Nepolíbím ho…

Odcházím. Tělo slábne a on někam odešel. Nechal mne tu. Utekl… Je kdo ví kde a kdo ví proč. Odešel ode mne. Fiara pláče. Cítím její smutek, je hmatatelný po celé místnosti.

- Dává si to za vinu? Nemá proč...

Dívám se na ni, ale nemohu nic říct. Nemohu nic udělat. Tělo...odchází. Konec se blíží. Umírám.

Slzy tečou i Fiařiné dceři Gail.

- Dcera… Nikdy jsem nedostala šanci a tolik jsem chtěla. S ním… S ním to mohlo být, ale nebude. Ne teď. Teď ne. Teď… odcházím.

Zavírám oči. Nadechuji se a vydechuji.

Fiara padá na zem a ve vlčí podobě zaklání hlavu. Slyším její zpěv. Rozumím mu. Volá a pak se její píseň mění v píseň smrti. Poroučí mne Jim, Temné a Magické.

- Kdo mi to kyne? Je to Mystra? Není... to sen? A za ní je Temná, Tanečnice.

Usmívá se, podává mi ruku.

- Ale já nechci!

- Není se čeho bát.

- Nebojím se, já prostě nechci! Chci… zůstat. Zůstat tady, s Ním.

- Pojď.

Její hlas je klidný. Chytám se té ruky, jako tonoucí stébla. Podívám se do jejích očí. Pokývne. Dívám se na ty, co truchlí okolo. Dívám se zpět a v očích mne pálí. Slzy nepřicházejí, vyschly. Mám strach. Odepínám z krku obojek a pouštím ho na operační stůl. V něm je moje láska. Část mne, část mojí duše. Ta milující zůstává v něm. Druhá, co odchází, odevzdává část sil přítelkyni, která stále ještě zpívá tesknou píseň. Odcházím s bohyněmi, kterým mne poručila. Tělo se rozplývá do ryzí energie. Eilistřin Pes už nepoběží světem ve hmotném těle. Mizím. Tedy to, co bylo mou schránkou po celý můj dlouhý život. Na operačním stole leží obojek s jasným fialovým kamenem. Energie se šíří místností, pak odchází. Ruku v ruce odcházím s Eilistraee. Už nejsem jejím Psem. Teď… budu něčím jiným. Budu vést a učit a pak...Přijde nový začátek.

- Budete mi chybět. Krypta mi bude chybět. Damien, matka, sestry i bratr. Oni už ví. Ti nejbližší ví.

Energie zmizí docela jen co odejdu. Místnost je tichá.

Fiara utekla do lesů poprat se se svým steskem, dcerka ji následovala, nechtěla ji nechat samotnou. A Alaric si to dává za vinu také.

Je to zvláštní pocit. Zůstat a přitom odejít. Musím se rozloučit. Neiti už je na cestě, cítila konec nejsilněji. Neodejdu dokud... dokud se nerozloučím. Miluju…

Náhle někdo zvedá obojek. On a ani Ona to nejsou. Do ztichlé, smutné místnosti vchází malé děvčátko.

- Ach, to dítě!

Má v sobě něco plazího, je asi desetileté, ale já vím o kolik je mladší, její vzhled klame.

- Proč obojek ale bere? Kam ho nese a proč?

- Proč mne neseš, dítě?

Mlčky mne nese, jemně, oči uslzené, plné starostí a nedětsky vědoucí.

- Ach, utíkáš se mnou na hřbitov. Damiene, Fiaro! Přijďte...

Děvčátko stále pláče, otírá si uslzené tváře. Věděla co bude. Nechtěla je děsit, náhle to cítím. Vím, co ví ona. Jenže já zemřela. Metatron ji otrávil. Zabil ji. Nechtěla všem brát iluze, snahu o malý zázrak… Věděla, jak je Metatron nebezpečný! Už dva jeho blízkostí trpěli. Jedna musela zapomenout a druhá… Druhou stála celá ta za vlasy přitažená situace život. Třímá obojek, vnímá. Ví. Cítí Nairu, část jejího já, její touhu a lásku. Smutek. Cítí její přítomnost. Stírá slzy a i přes ně a hradbu vzlyků se neubrání pousmání. City… Čeká.

Damien přichází.

- Dej mi ho. Chci něco zkusit.

Jenže plazí dívka z něj vnímá démona. Krev, spáleninu, boj. S nakrčeným nosem si ho měří ubrečenýma očima.

- Co? Buď opatrný. Je tu, neodešla úplně.

Já vím. Bude to dobré. Bude. Neboj se.

- Nebude. Nech ji. Odejde.

- Zkusím to, musím! Dlužím jí to… To já… to zavinil!

Děvčátko mu obojek opatrně předává. Drží ho jako svátost. Pláče. Bojí se.

Damien se vrací k démonovi. Slíbil mu, že s kouskem její duše to půjde zvrátit. Oživí ji…

Složil přísahu. Dle pradědova deníku tvoří humunkula. Tělo ale nevydrží. Nedaří se to. Vím, že se to nezdaří, nejde to. On není jak dál. Má velký, bezbřehý strach, až ho jímá děs.

Strach. Touha. Cit. Děs. Samota?

Nejde to. Ale i tak zůstávám. Neodešla jsem, nemohu. V noci šepotám.

A on mne slyší. Chybím mu, to vím, moc. On mi chybí také, hlavně doteky, jeho blízkost. Damien, mlčenlivý, sám a unavený odchází z toho temného místa s obojkem. Míří za synem. Nachází ho.

- Nairu je se mnou. Vím. Poslouchám její hlas. Její šepot.

Přiznává synovi o ženě, kterou miloval. A vlastní nepozorností ji zabil. Syn mu ale nmůže dát rozhřešení. Vyslechne ho. Víc nemůže chtít.

Mluvím. Vnímá mne. Občas odpovídá. Je to skoro jako bych opravdu byla s ním. Našel svého syna, osvobodili jej.

Šeptám sladká slova, kterých jsem mu nestihla moc říct.

- Miluju jen Tebe, drahý. Nezapomenu, nezapomeň! Nebuď sám. Miluj. Žij!

Sladké šepoty, které jsou nejvíc slyšet v noci, v tichu, když je sám.

- Musím odejít. Musím, nebo ztratí sám sebe. Pokud ztratí chuť žít, můj drak, nic mu nepomůže. Viní se. Cítím, že se sestra blíží. Přichází.

Neiti. Nejmladší, benjamínek. Ona mne snad opravdu hledala? Cítila konec stejně intenzivně jako já. Z celé rodiny nejvíc, ačkoliv je netečná. Krev v ní mluvila, vřela, šepotala…

Po dobu čekání jsem s Damienem.

- Cítím lásku? Cítím ji? Jeho lásku ano. Cítí On moji? Musíš žít. Já… odejdu. Vím, že tě znovu potkám. Vím to. Gallotia má pravdu. Nepatřím sem. Neřekla jsem mu to ani já a ani ona. Vrátím se. Vrátím...

Neiti pláče. Velké modré oči plné krokodýlích slz. Plačící temná. To jsme to dopracovaly… Ale alespoň vím, kdo mě má rád. Damien jí do rukou vtiskává s nešťastným výrazem můj obojek. Kámen na něm je kalný, teskný. Jen co se dotkne jejích dlaní, jemně zazáří. Stojím, ruce na jeho ramenou. Šeptám.

- Neviň se. Miluju tě. Nezapomenu, nezapomeň! Žij, neviň se z ničeho. Ale už nechybuj, pouč se. Čekej. Jednou… se potkáme, lásko. Potkáme se.

Políbení, jen letmé. Na tvář. Musím odejít. Je čas. Vím, že to zachycuje i Gallotia, Fiara a Neiti. Jen na chvíli.

- Sbohem.

Cesta je dlouhá. Vracím se k Eilistraee. Psí já se vrací. Cestou v lesích vidím Fiaru, je mi teď podobná. Ztrácí lidskost, to ji mění. Snad ji neztratí docela. Mihne se mezi stromy jako narezlý stín. Rozhlížím se.

- Uvidím to tu ještě někdy?

- Čas. Plyne, neplyne?

Spojená, celá, ale prázdná. Jako by mne kus chyběl.

Žiju v Nebytí. Učím. Toužím. Procházím po Snech. Na Křižovatkách Světů, jsem na místě, co mne vždy zajímalo. Věděla jsem, že sem někdy přijdu.

Odtud mohu kamkoliv. Kam chci.

Změna.

- Kolik uběhlo času? Nevím. Je to dlouho?

Divný pocit. Prostupuje celým mým tělem, jako bych… ho zase měla? Nejsem sama.

Čekající.

Učím. Čekám. Vím. Vím co?

Rodina?

Vrátím se. Měla pravdu, Najdu ho.

Radostný pocit.

Vracím se!

***

Dítě otevře oči. Nepláče. Udiveně kouká na barvy všude kolem sebe. Vidí. Vnímá aury a energii. Rozpláče se až s dotekem cizí dlaně.

Pláč.

Zavírám oči, fialková záře se schovává za víčka. Pláč utichá. Propadá se do sladké mlhy Snění. Vlasy na hlavičce toho dítěte s fialkovýma očima jsou světlé, skoro bílé a jeho pleť je temně šedá.

Čas běží.

A dítě roste v děvčátko. Vnímá stále. Vidí, tvaruje jak aury, tak energii. Mění svůj osud.

Zářivé oči vidí, učí se a pamatují si. Usazuje se v nich s časem odhodlání. Ve snech vídá tváře.

- Znám je? Měla bych? Rozechvívají mne, hlavně jedna. Ty oči...

Proč miluji zimu? Proč se jí líbí venku a nebo třeba v podzemí? Proč ji fascinují zmínky o dracích?

- Jsem jiná než ostatní. Proč?

A čas dál plyne. Dívka s bílými vlasy má slzy v očích.

Samota? Odchod.

Odhodlání.

- Najdu ty oči. Tu tvář. Najdu… Draka!

Hledá. Putuje.

Nohy kráčí aniž by je nějak víc vedla. Oči plné něhy, kdykoliv si vzpomene na tu tvář.

Vábí ji sníh. Míří na sever.

Čeká. Hledá. Ví.

Doufá, že najde o čem sní.

Že najde…

Svůj Osud.

Draka.

Damiena.