Vítejte ve dračím světě

Zvláštní příhoda na hodině klavíru

Bylo brzo z jara. Oknem bez závěsů se do malého kabinetu nenápadně plížil soumrak. Vysoká učitelka seděla u piána vedle své malé žačky, a snad po šesté zkoušely zahrát skladbičku se jménem Vrabčák.

„Ne, ne. Ukončit to musíš o oktávu výš,“ řekla učitelka a zapíchla svůj dlouhý, štíhlý prst do notového záznamu. „Vidíš, je tam transpozice.“

Jen stěží jsem udržoval pozornost. Toho dne jsem vstával v půl páté a únava mi stahovala víčka jako heverem. Při vědomí jsem byl asi už jen proto, že kdykoli učitelka při výkladu obrátila svou pozornost na mě, horlivě jsem přikyvoval, jako že rozumím. Bez téhle „rozcvičky“ bych nejspíš praštil čelem o klaviaturu a spal.

Náhle se ozvalo tiché zaklepání a dveře kabinetu se otevřely. Dovnitř nakoukla učitelka Jeníčková, která učila ve vedlejší místnosti hru na kytaru a zobcovou flétnu. Byla to trošku záhadně vyhlížející dáma neodhadnutelného věku s šibalským pohledem a podivně zkřiveným nosem, který vypadal, jako by ani nebyl její, ale patřil spíš k masopustní masce představující čarodějnici.

„Helenko, máš klíč od kopírky?“ zeptala se Jeníčková.

„Jasně, je támhle vedle dveří. Ten s tím modrým štítkem,“ zvedla naše učitelka hlavu od klavíru.

Jeníčková se natáhla pro klíč a rozloučila se. Už za sebou skoro zavřela dveře, když Helena náhle vyskočila a zavolala: „Marie, počkej, já jsem ti donesla na ochutnání tu cuketovou buchtu!“

Jeníčková znova vykoukla zpoza dveří.

„To nech, já teď stejně nic nejím. Dorůstá měsíc.“

Helena chápavě pokývala hlavou: „Á, držíš nějakou dietu.“

Jeníčková se usmála a v očích se jí zablýsklo.

„Když je úplněk, tak to já jen piju,“ a zmizela v potemnělé školní chodbě.

---

Po zbytek hodiny jsem byl definitivně vzhůru a měl jsem o čem přemýšlet.

KONEC