Vítejte ve dračím světě

O Honzovi No.241

Žil byl v malé chaloupce se svými rodiči Honza. Celý den se jen válel na peci a hrál si s kocourem. Jednou toho měla jeho maminka dost a říká: „Honzo vstávej, půjdeš do učení k popelářům!“ Jenže to se Honzovi moc nechtělo, popelařina mu připadala příliš náročná. Rozhodl se, že raději vyrazí do světa a najde si práci lehčí a lépe zaplacenou. Ráno tedy vyrazil nazdařbůh a k večeru došel do vedlejší dědiny. Dědečka, co tam seděl na lavičce pod lípou, se zeptal, jestlipak tam nemají nějaké zajímavé učení. Dědeček si nechal vyložit co a jak a hnedle mu bylo jasné, koho má před sebou.

„Čím by ses tak, hochu, nejraději vyučil?“

„Inu, třeba rychtářem, dědečku,“ odpověděl Honza, „skoro nic nedělá a má slušné peníze.“

„Ó synku, to bys pěkně naletěl,“ povídá dědeček, „víš co má takový rychtář práce?! Jdi raději na královský hrad a vyuč se tam rádcem, to je mnohem lepší.“

Honza nad tím chvilku zapřemýšlel a nakonec musel uznat, že má dědeček pravdu. Pěkně poděkoval a vyrazil hledat královský hrad. Šel tři dny a tři noci, když tu v rovné krajině uviděl červenou skálu a na ní hrad s vysokými věžemi.

„Vyučit rádcem?“ divil se strážný u brány, „těch má náš král víc jak dost, ale sháníme popeláře – je jich teď zoufalý nedostatek!“

O tom ovšem Honza nechtěl ani slyšet a tak dlouho naléhal, až vrátný zavolal velitele a ten Honzu odvedl přímo před krále. Zachmuřený král vyslechl Honzův požadavek a zakabonil se ještě víc. „Práci popeláře zastávat nechceš, rádcem tě neudělám, takže bys mohl leda zabít strašného draka a vysvobodit princeznu.“

„Nejsem drakobijce, pane,“ vymlouval se Honza, „jsem z prostého lidu. Moje myšlení je jednoduché jako myšlení všech tvých poddaných, když uslyšíš mé přání a stížnosti, jako bys slyšel přání a stížnosti celého tvého království.“

„Ne,“ řekl král, „buď zabiješ draka, nebo táhni o dům dál. Mimochodem, když se ti to povede, dostaneš království a ruku princezny k tomu.“

Tohle už byla jiná písnička pro Honzovy uši. Krátce promyslel další postup a nakonec si s králem plácl.

Honza nebyl ozbrojen, a proto ho král poslal se zbrojířem, aby mu vydal co bude pro boj potřebovat. Ve zbrojnici plné nejrůznějších kopí, pik, halaparten, partizán, sudlic, dýk, seker, bojových kladiv, řemdichů, palcátů, kuší , luků, přilbic, štítů, kyrysů a dalších hračiček, podal zbrojíř Honzovi meč v odřené pochvě. Honza s obtížemi povytáhl pět palců narezavělé čepele a usmál se. „No jistě! Kouzelný meč, který sám seká hlavy, že?“

„Nikoliv,“ odpověděl ponuře zbrojíř, „je to královský dar hodný takového otrapy, jako jsi ty! Ovšem vzhledem k tomu, že jsi mi docela sympatický, dám ti radu, s tímhle pohrabáčem draka nezabiješ.“

Honzu polil studený pot. „A co zbroj a kůň?!“zeptal se s nadějí v hlase.

„Ty si najivka,“ uchechtl se zbrojíř, „víš ty kolik takovejch mamlasů už tudy prošlo, pobralo „nářadí“ a už je nikdy nikdo neviděl? Mraky! Tenhle meč je poslední. Ber nebo nech ležet.“

Zbrojíř se otočil ke dveřím a pokynul Honzovi jasným gestem vybízejícím ho k odchodu.

„Dobře, dobře, ale jak si s tím drakem mám poradit? V životě jsem nic podobného nezabíjel a vlastně ani neviděl!“

Zbrojíř se ne něj usmál skoro mile. „Ucházel si se přece o místo rádce, takže si určitě nějak poradíš! A pokud bys měl o svém úsudku pochybnosti, zkus se zeptat Perníkový báby!“ a s těmito slovy vykopl Honzu ze dveří zbrojnice.

V podhradí byla malá vesnička. Honza se proplétal úzkými uličkami a hledal provozovnu Perníkové báby. Nakonec zapadnul do místní krčmy U šilhavé kuny. Za pochvu vyfasoval žejdlík piva a zeptal se poďobané krčmářky, s lehkou oční vadou, na cestu.

S mečem přes rameno se pak prodíral mlázím až k místu, které mu ta milá osůbka pečlivě popsala. Už se smrákalo. Honza rozhrnul smrkové větve na kraji lesa a užasl. Před ním stálo prapodivné stavení, jakoby z perníku. Chyběly jen mandličky. Při bližším ohledání však zjistil, že povrch celé chaloupky je pokryt dřevěnými atrapami, připomínajícími právě zmíněnou pochutinu. Nad dveřmi vysel velký štít s nápisem: ADÉLA PEČENÁ – VÝROBA PERNÍKU A CUKRÁŘSKÉHO ZBOŽÍ. Honza trošku zapochyboval, jestli doporučení pana zbrojíře bylo opravdu myšleno vážně, ale pak si dodal odvahy a zaklepal. Po chvilce čekání klapla závora, zasřípaly panty a dveře se otevřely. Honza si ani nestačil pořádně prohlédnout shrbenou postavičku za nimi. Ta totiž strašlivě zavřeštěla a skočila kamsi do potemnělých útrob stavení. Honza v úleku chvíli přešlapoval na místě a když už se chystal vkročit dovnitř, ozval se nakřápnutý hlas: „Opovaž se, ty zmetku, překročit můj práh! Sic se můžeš rovnou rozloučit se životem.“ Shrbená babice, zjevně Perníková bába, se opět vynořila ve vchodě. V obou rukách třímala dřevěnou sázecí lopatu, jako by to byl samurajský meč. „Perníčky dostaneš leda přes moji mrtvolu, pobudo!“

Honzovi v té chvíli nedošlo, že po tolika dnech na cestách a s obnaženým mečem na rameni nevypadá zrovna přívětivě a závěrečné prodírání lesem mu na vizáži taky zrovna nepřidalo. Navíc se dalo předpokládat, že stará paní už nebude mít zrak právě v nejlepší kondici. Tělesně však byla zjevně O.K.

„Počkejte pani, já vás nechci okrást! Potřebuju jenom radu, jak na draka.“

Adéla poněkud znejistěla. „A-há, takže panáček vyrazil na draka, proto ten meč. No tak to jó. To je od tebe hezký, že sis se mnou o tom přišel povykládat.“ Babka odložila lopatu a pozvala Honzu dál do chalupy, která byla zároveň i slušně vybavenou pekařskou manufakturou. Jak Honza zjistil, k babce moc lidí nechodilo, jenom pár jejich odběratelů, kteří si s ní nijak moc nepovídali. Jen vždy položili peníze s objednávkou, vyzvedli hotové zboží a hrnuli se pryč. Proto babku potěšilo, že jí přišel posluchač, který od ní navíc potřebuje radu a je proto ochoten poslouchat její nekonečné tlachání. Babice posadila Honzu ke stolu, dala mu najíst a brebentila pozdě do noci. Nicméně k jeho problému se toho večera nedostali.

Ráno Honza slezl ze seníku, kde si nakonec ustlal a šel na snídani. Babka už byla v plné práci. Naservírovala mu kafe a kusy rozlámaných perníčku.

„Nerad s tím obtěžuju hned po ránu, ale můžete mi poradit s tím drakem?“ otázal se nesměle Honza.

„Ale samozřejmě chasníku! Stačí, jen když si vezmeš támhle nůši co stojí v koutě a natrháš ji plnou třešní. Pod hradem je celý sad a zrovna jsou zralé. Tak že šup šup ať si do oběda zpátky!“ Honza ani nevěděl jak, a už klusal s nůší lesní pěšinou zpět k hradu. Byla docela fuška nasbírat takovou haldu třešní, nicméně Honza hořel zvědavostí, co mu babizna poradí, takže s tím byl hotov, co by dup. Kolem poledního se přivlekl do perníkárny a složil svůj těžký náklad na stůl. Babka přistrkala z komory velkou putýnku nakynulého těsta a s Honzovou pomocí ho vyklopila na široký vál. Z nadýchané masy vyválela kulatou placku a doprostřed nasypala většinu přinesených třešní. Honzu mezitím poslala vyčistit roztopenou pec. Když bylo vše připravenou, celou placku strčili do pece a upekli z ní koláč, veliký jako mlýnský kámen.

„ No to je bezva, babi! Tak jste mně pěkně zapřáhla, pomohl jsem vám splnit megazakázku pro nějakýho naprostýho šílence a rada pořád nikde! A to už je zase skoro večer.“ Honza začínal pomalu propadat hysterii.

Babka se na něj jen bezzubě zašťóřila: „Ale chasníku, ten šílenec si přece ty!“

Honza se nechápavě podíval na pekařské veledílo a pak na babku. „Tím chcete říct, že ta věc je pro mně?“

„Ne tak docela pro tebe! Ty ho jen doneseš drakovi, ten ho sežere a zadusí se peckama z třešňové náplně.“

Honzovi přišel tenhle plán naprosto nemožný, ale babka ho tak dlouho přesvědčovala o svých letitých zkušenostech s likvidací potvor nejrůznějšího druhu, že ji nakonec uvěřil. Babka mu půjčila trakař, aby měl na čem bezmála metrákový koláč odvézt, a ukázala mu směr k dračí sluji. Honza zapíchnul meč doprostřed třešňové masy, hodil si popruh trakaře přes rameno a vyrazil. Zprvu se mu šlo docela dobře. Lesní cesta byla rovná a pěkně ušlapaná. Netrvalo však dlouho a narazil na odbočku s velikou cedulí, varující pocestné před sežráním drakem. Tahle pěšinka byla kamenitá a zarostlá kořeny stromů. Kolečko trakaře se každou chvíli někde zaseklo a navíc začalo příšerně vrzat. Honza se lopotil, až mu ze špičky nosu kapal pot. Jeho narychlo vmluvená víra v geniální babčin plán vzala za své. Začal mít vztek. Nejdřív na Perníkovou babku a pak na sebe, že takhle naletěl. „Do prčic, co mám teďka dělat? To abych došel do nejbližšího městečka, tu zatracenou věc rozporcoval na trhu mečem a prodal jako Bulharskou vánoční buchtu! Baba jedna pitomá!“ nadával nahlas a přestal sledovat cestu. Což byla chyba. Kolečko zrovna, snad po sté, zapadlo za kořen a Honza se ho snažil uvolnit zběsilým lomcováním trakaře. Přitom jen letmo zvedl oči a ztuhnul. Jeho pohled se setkal s pohledem jiným, nelidským ..dračím. Plaz velikosti obecní stodoly stál přímo před ním na zadních nohách, přičemž měl jednu ležérně překříženou přes druhou a přední tlapou se opíral o statnou borovici. Paprsky podvečerního slunce se odrážely na jeho lesklé, šupinaté kůži. Sledoval Honzovo počínání s hlavou mírně nakloněnou, takřka pobaveně, dalo by se říci.

Honza se vzpamatoval z prvotní apatie, strašlivě zařval, vysmekl se z popruhu a několika skoky zmizel v nejbližším ostružinovém houští. Skrčil se jako králík a doufal, že ho ten obrovský tvor přehlédne. Jenže drak ho nepronásledoval. Místo toho vyfoukl obláček kouře, shýbl se a dvěma prsty volné tlapy, kterou měl dosud zapřenou v bok, sebral meč i s koláčem stejně, jako jednohubku na párátku. Narovnal se, očichal svůj úlovek a pak slupl koláč jako malinu! Mlaskl si, mečem se zašťoural v zubech, spustil se na všechny čtyři a odkráčel.

„No, tak to by jsme měli,“ pomyslel si Honza. Už se chtěl pomalu odplížit, když tu zaslechl, ze strany kam odešel drak, tlumené zakuckání. Nastražil uši a poslouchal. Po chvilce se chrchlání ozvalo zvu a znělo to jako když šplouchne vědro do studny. Honza neodolal a vypravil se po hlase. Poskakoval od stromu ke stromu, aby se kryl. Po pár krocích narazil na svůj ohnutý meč a sebral ho. Kašlání mezitím přešlo v souvislé dávení a tlumený dusot. Les začal stoupat do skalnatého svahu na jehož úpatí Honza narazil na portál veliké jeskyně. Právě odtud se ozýval drak. Honza pozvedl meč a nakoukl dovnitř. Ozářen stovkami malých ohýnků se tam válel drak. Sípal a skučel. Předními tlapami se držel za břicho a zadními běhy bil do stěn sluje, až padaly menší kameny ze stropu. S každým zakašláním se okolo rozstříkly hořící sliny.

„Té bláznivé babce to fakt vyšlo!“ zašeptal pro sebe Honza. Začalo mu docházet, že vyhrál. Teď stačí jen vystihnout správný okamžik, rychle se přitočit a zasadit drakovi smrtelnou ránu. Honza se osmělil, zvedl meč nad hlavu a vkročil do sluje. Podél stěny se připlížil až na dosah k úpícímu drakovi a kryt za výběžkem skály vyčkával. Tu sebou drak hodil a nastavil Honzovi nevědomky krk. Ten se srdcem až v krku se napnul a chtěl tnout, když hlomoz v jeskyni překřičel vysoký hlas: „Kulíšku! Co se ti stalo?“

Honza se v mžiku otočil. Ve vchodě se rýsovala dívčí postava v dlouhých bílých šatech s blyštivou korunkou na hlavě. Honza se rychle vzpamatoval z úleku a co nejklidněji řekl: „Jenom klid princezno, nic mi není a jmenuji se Honza. Bude lepší, když počkáte venku, než tu bestii zabiju.“

Princezna se rozběhla směrem k němu. Nicméně ho minula a zastavila se u dračí hlavy. Jakmile ji drak uviděl, přestal sebou házet a upřel na ni svoje veliké oči. Princezna mu položila ruce na čenich a zavzlykala: „Tak co je ti? Bolí tě bříško?“

„A..ale princezno..,“ Honza spustil meč a snažil se pochopit co právě vidí. V tom se k němu dívka zprudka otočila. „Opovaž se ho dotknout, ty lumpe! Co se mu stalo? Mluv!“

„Já .. já ..vlastně on sežral koláč..,“ koktal Honza.

„On ti sežral koláč, a proto jsi ho napadnul? To ti přijde draho!“ Princezna byla velice fešná, ale v záři ohňů připadalo Honzovi, že ještě nikdy neviděl nikoho hrozivějšího.

„To né, to bych si nedovolil, výsosti,“ Honza zaplašil myšlenku na to, že tohle měla být jeho nastávající. „Ten koláč byl pro něj.“

Princezna si dala ruce bojovně v bok. „Ták! Pro něj jo? A co v něm bylo?“

„Třešně.“

Princezna spustila ruce a vyvalila oči. „Třešně!! Ty seš ale mamlas! Kulíšek je na třešně alergický. Musíme mu nějak pomoct, jinak umře!“

Snad přemírou stresu nebo přílišným množstvím nezvyklých událostí, které se na Honzu v posledních dnech kupily, se stalo, že náhle přestal vnímat strach ze zubů saně ani z možných následků, které pro něho může mít nepřátelství následnice trůnu. Jediné co cítil byl narůstající vztek. Zabodl meč vedle sebe do země, opřel se o něj jako o hůl a podíval se princezně zpříma do očí. „Hele kotě, tvůj tatík mně poslal, abych zakroutil krkem tomuhle hmm..drobečkovi a zachránil tě z jeho spárů. Takže absolutně nechápu, proč bych to, podle tebe, neměl udělat a místo toho mu mám pomáhat. Jestli v tom máte s tatíkem hokej, tak si to máte vyřídit doma a netahat do toho odborníky jako jsem já! A ten tón si vyprošuju!“

Princezna na něj chvíli nasupeně koukala, ale pak zplihla. Zavřela oči a sklopila hlavu, až ji přes obličej spadl pramen světlých vlasů a Honzu píchlo u srdce. Najednou z ní už neměl strach. Byla smutná a půvabná.

„Promiň! Promiň já jsem si neuvědomila, že to musí vypadat šíleně. Víš, já zbožňuju draky. Jsou to fantastický zvířata, vážně! Táta o tom nechce ani slyšet. Tak jsem tajně vystudovala drakoznalectví a stala se aktivní ochranářkou. Kulíšek je jedním z posledních jedinců druhu draco petrosum chloris, když se tady objevil, chtěla jsem být s ním. Vždycky jsem se vytratila z hradu a jela sem. Snažila jsem se ho ukrýt, ale je to drak – má docela velkou spotřebu masa. Lidem začalo být divné, že se jim ztrácí dobytek. A pak někdo přišel s tou hovadinou, že mě chce sežrat. Přijížděli nejrůznější nafoukanci, kteří se chtěli s Kulichem bít, ale jak by mohli obstát s kopím a kyrysem proti 50 sáhů dlouhému ohnivému dechu?“ Princezna se podívala na chroptícího draka a rozplakala se. „Už jsem měla vymyšleno, kam ho uklidím a teď tohle! Vůbec nevím co mám dělat. Léčení draků jsme neprobírali. Prosím, pomož mi.“

Honza se najednou cítil provinile. Horečně přemýšlel, co by se dalo dělat. Jaký lék použít a hlavně, kde ho teď sehnat. V tom se ťukl do čela a povídá: „Potřebuje to vyblinkat! Můj kocour, když sežere něco zkaženého, sežvýká trochu obyčejné trávy, udělá blééé, vyspí se a ráno je fit. Musíme opatřit trávu!“

Princezna se na něho podívala uplakanýma očima, „Ano, to by mohlo fungovat. Jenom té trávy musí být jen trošička. Řekněme fůrka.“

Honza už na nic nečekal. Popadl meč a utíkal zpátky k trakaři. Na nebi zářil měsíc a při jeho světle našel Honza palouk porostlý travou. Mečem nasekal několik náručí a dovezl je do jeskyně. Princezna potom naházela trávu drakovy do tlamy. Nějakou dobu se nedělo nic. Kulich jenom přežvykoval a bezmocně koukal na princeznu, která ho hladila po skráni. Pak několikrát zacukal mohutným ohryzkem a hodil největší třešňo-trávovou tyčku, kterou kdy Honza viděl.

Honza seděl před jeskyní a klackem upravoval špalky v ohni. Tichými kroky přišla princezna a sedla si vedle něj. „Usnul, vypadá to, že ráno bude v pořádku.“ Přes bílé šaty měla nataženou Honzovu kožešinovou kazajku a její korunka ležela na trakaři. Vzala si pramen vlasů a začala si z nich vybírat nalepené třešňové pecky. Honza se na ni po očku podíval. „Co uděláme teď?“

Opětovala mu pohled svýma šedýma očima, usmála se a řekla: „Co by sis tak přál?“

---

Na hradě bylo veliké uvítání. Honza s princeznou přesvědčili jejího otce, že draka sice nezabil, ale ten uletěl a princezna je zachráněna, takže podmínka je de fakto splněna. Byla svatba a král předal Honzovi vládu. Nebyl sice příliš nadšen, když se později dozvěděl, že drak je stále ve sluji a dál spokojeně decimuje stáda skotu, ale už se nedalo nic dělat. Prvním počinem nového krále a královny bylo zřízení dračí rezervace a vykácení všech třešní v okolí hradu.

Po nějakém čase se královským novomanželům narodil synek a dostal jméno Mikuláš. Kdyby jste ho potkali, poznáte ho snadno, nosí tričko s drakem a nikdy nejí třešně!

KONEC