Vítejte ve dračím světě

STŘED SVĚTA 2/2

„To jsou výsadkáři.“ Přidal se k Reedovi Brown.

Bylo to přece jen trochu daleko, a navíc v přítmí domu, takže jsem nemohl rozpoznat moc detailů, ale stejně jsem měl takový divný pocit.

„Stát!“ zavelel jsem a instinktivně se přikrčil za blízký patník. Z pouzdra jsem vytáhl dalekohled.

„Kapitáne, co blázníte?“ zasmál se Reed. „Kdyby to byli Němci, tak už po nás střílí. Mají nás jako na dlani! Přece se nebudeme bát našich.“

Bylo to asi tím napětím, kterému jsme posledních pár dní museli odolávat. Všichni jakoby zapomněli na ostražitost. Vesele výskali a uháněli ke svým druhům.

„Do hajzlu! Stůjte!“ zařval jsem bezmocně. Ale bylo pozdě. První z našich už byl u okna. V tom ti, co byli uvnitř, doslova vytekli ven. Jejich těla byla od pasu dolů doslova vrostlá v jakési odporné rosolovité hmotě. Ta, jako vlna, povalila zděšeného vojáka a vmžiku ho pohltila. Kolem se začaly otevírat další okna a dveře ostatních domů a na ulici se sunuly výběžky toho hnusu, podobné gigantickým slimákům. Na svých hřbetech nesly, jako příšerné maňásky, zdeformovaná těla svých předchozích obětí. Nejen našich průzkumníků, ale i mužů v německých uniformách. Pohybovaly se celkem pomalu, vlastně se jen přelévaly po zemi, ale v tom množství zaplavovaly ulici s neobyčejnou rychlostí.

Zaklel jsem a začal střílet, jenže kulky procházely vazkou hmotou bez jakéhokoliv účinku. Uši mi drásal zoufalý řev mých mužů, kterých se sliz dotknul a začal je okamžitě vstřebávat.

Pucci, který se držel poněkud vzadu, se přimáčkl ke zdi. Ta ale praskla a chapadlo, které se vysunulo z trhliny, se mu přilepilo na záda. Snažil se od něj odtrhnout, ale síly ho rychle opouštěly. Změklá kolena se mu najednou prolomila na opačnou stranu, padl na zem a natáhl ke mně zdravou ruku v prosebném gestu. Hlas se mu změnil v nesrozumitelné bublání. Zahodil jsem samopal a chytil ho, abych mu pomohl.

V tom se vzduchem mihla čepel a přesekla jeho paži přibližně v lokti.

„Pusťte to!“ zařval na mě Gordils a vykopl mi Pucciho končetinu z ruky.

„Musíme jim pomoct!“ zaječel jsem na něj.

„Ne! To už nejde. Musíme odtud!“ Zahodil batoh, chytil mě za rameno a táhl mě pryč. Stačil jsem jen hmátnout po chopperovi.

Utíkali jsme zpět. Odbočili jsme a našli uličku, která směřovala ven z vesnice. Přes plot jedné ze zahrad se po nás natáhly větve stromu a chytily Ernesta za mundůr. Látkou mu začaly bleskurychle prorůstat drobné výhonky. Ohnal se a dvěma seky se uvolnil. Zachycené větve se na něm ale dál kroutily jako červi. Zahodil meč a rychle ze sebe strhl vršek uniformy.

Asi po deseti minutách se nám podařilo vymotat z nebezpečných ulic. Vyběhli jsme za humna a já se zhroutil do vlhké trávy. Opíral jsem se o samopal a snažil se popadnout dech.

„Kapitáne, tady ještě nemůžeme odpočívat,“ přeložil mi Gordils Ernstova slova.

„To jako proč?“ zvedl jsem hlavu.

Jen beze slova ukázal na mé nohy. Jako malí hádci se kolem mých bot ovíjela stébla rychle rostoucí trávy. I po té chvilce nebylo zrovna jednoduché se odtrhnout, takže mi Gordils musel pomoct vstát.

Rozhlédl jsem se.

„Jen čtyři?“ zeptal jsem se.

„Ano pane,“ řekl Reed podupávající vedle Ernsta, kterého, stejně jako Gordilse, se tráva uvěznit nepokoušela.

Raději jsme se vyhnuli nejbližší bráně, ke které vedla cesta vedle vesnice, a šli jsme podél zdi až k místu, které bylo poškozeno pumou. Tady jsme se teprve zastavili a odpočinuli si. Rozhodl jsem se, že dál půjdu raději nalehko a nechám si u sebe jen munici a pár nejdůležitějších věcí. Batoh jsem tedy odložil a překontroloval zbraň.

Reed seděl opřený o zeď s puškou v klíně a držel si hlavu v dlaních.

„Jak je tohle, sakra, možný? Tohle přece nejde!“ mumlal si pro sebe. Ještě nikdy předtím jsem ho neviděl v takovém stavu. Od začátku tomu nevěřil, byl vždycky pragmatik. Až doteď byl přesvědčen, že je to všechno nějaká lest. V Ahdenu se mu však jeho jistota definitivně rozpadla.

„Říkal jste, že ten druhý svět je možná stejný, jako ten náš. Pořád si to myslíte, i potom, co jsme viděli ve vesnici?“ zeptal jsem se Gordilse, sedícího na velkém kusu utrženého zdiva.

„Nesmíte to brát tak, jako že tohle je jeho obraz,“ vysvětlil. „Je v interakci s naší realitou, a to vytváří věci a jevy, které jsou třeba nenormální i pro to druhé jsoucno.“

„Ernst naznačil, že to má na svědomí nějaká inteligence. To by ale znamenalo, že ty hrůzy ovládá a směřuje. Tam mezi těmi domy to byla promyšlená lest. Jestli je to něco jako Bůh, pak musí být strašný, jestliže dělá něco takového.“

„Ďábel,“ ozval se Reed. „Je to ďábel!“

Gordils chvíli přemýšlel, ale pak zavrtěl hlavou. „Ani to nemusí být tak úplně pravda. On nemusí být vysloveně krvelačný. Je víc způsobů, jak takovou bytost oslovit, a tady Ernst popisoval, že použili cestu obětí. Mohli ho tím klidně nějak rozlítit, i když ve své realitě je docela mírumilovný.“

„To si neumím představit.“ Podíval jsem se po zamračené obloze.

Ernst něco řekl.

„Pane, není moc času. Jak se setmí, tak získají větší sílu,“ pronesl jako spíš pro sebe Gordils.

Projít polem za hradbou bylo kupodivu snadné. Nenarazili jsme na nic, co by nás ohrožovalo. Plocha byla vyčištěná od veškeré větší vegetace a dokonale zarovnaná. Druhá linie byla nepoškozená, takže jsme jí museli překonat jednou z bran.

Když jsme od ní byli asi na deset kroků, začaly mě mravenčit plosky nohou. Gordils se na mě tázavě podíval.

„Cítíte to, že?“ zeptal se.

Přikývl jsem.

„Co je to?“

„Problém na obzoru.“ Blýskl očima a zvedl meč.

Vyčkávali jsme, ale nic se nedělo. Brána se před námi tyčila jako tlama nějaké mytické obludy.

„Gomane erat to danena mar,“ řekl Ernst.

„Uach alt,“ přikývl Gordils a obrátil se na nás s Reedem.

„Nemůžeme tu postávat, půjdeme dovnitř. Ale pozor, útok může přijít odkudkoliv, i z vás samých.“

První vkročili do brány Němec s Gordilsem.

Po novém bílém kameni, z něhož byla postavená, stékala dlouhá řečiště černého slizu. Nepříjemně to tu zapáchalo. Procházeli jsme zrovna středem toho portálu, když se kolem náhle setmělo. Jediné světlo v té černi byl vzdálený zářící bod.

„Co se děje?“ zašeptal Reed, otáčel se a mířil přitom puškou na všechny strany. Ozval se zvuk, jako když do tunelu vjíždí vlak a světelný bod se začal přibližovat. Z paměti se mi vyloupla letitá noční můra. Pryč, musím pryč! Pulsovalo mi myslí, ale nohy jsem měl jako přimrzlé k zemi. V tom rachotu jsem slyšel nesrozumitelný Reedův křik. Někdo mě chytil za paži.

„Kapitáne, je to jen iluze. Nemyslete na to!“

Myslel jsem, že se mnou lomcuje Gordils, ale ve skutečnosti jsem se tak třásl já sám.

„Jen si to hraje s vaší myslí. Musíte se soustředit.“

Zkusil jsem si uvědomit, kde doopravdy jsem. Pink! Tunel byl náhle pryč. Kolem byla jen šedivá krajina zbavená stromů a okrouhlá zeď. Před námi na nízké skále se tyčila černá silueta hradu.

Uvědomil jsem si zvuk. Byl nesmírně hluboký, takže byl sotva slyšet, ale přitom doslova řval a všechno se pod jeho tlakem třáslo. Začínala mě bolet hlava. Jak jsme se přibližovali ke svému cíli, jen to neustále sílilo. Gordils si utřel pot z čela. Bylo vidět, s jakým úsilím se tomu snaží vzdorovat.

Vystoupili jsme až k mohutnému vchodu do pevnosti. Její křídla byla otevřená a za nimi bylo vidět malé trojúhelníkové nádvoří. Táhl odtud syrový chlad a nepříjemný zápach.

Zvuk byl k nevydržení, zakryl jsem si dlaněmi uši, ale nepomohlo to.

„Já to už dlouho nevydržím!“ zaskučel jsem.

Zdroj byl určitě někde uvnitř, takže se dalo čekat, že se to za bránou bude ještě zesilovat.

Ernst cosi zakřičel a pak mě doslova kopl dovnitř. Zvláštní, jakmile jsme prošli branou, infrasonický řev umlkl. Byl tu dál, ale jaksi rozbitý. Opřel jsem se o zeď a třel si spánky. Před očima se mi dělaly mžitky. Jenže klid mi byl dopřán jen chvíli.

„Kapitáne, měl byste vstát,“ řekl podivně klidně Gordils a hleděl přitom upřeně před sebe. Z několika dveří, které na nádvoří ústily, začali vycházet lidé. Povadlé obličeje a vážná zranění většiny z nich svědčila o tom, že už by dávno neměli být naživu. Oči jim podivně žhnuly. Měli na sobě německé uniformy, ale ozbrojení nebyli. Pohybovali se malátně.

Nečekal jsem, popadl choppera a vystřelil na dva, co nám byli nejblíže. Cukli sebou, jak do nich udeřily projektily, ale dál se k nám přibližovali. Neměl jsem nejmenší chuť se s nimi setkat zblízka.

„Jsou to jen loutky,“ řekl Gordils, „nelze je zabít, jen znehybnit. Musíme jimi projít! Držte se při sobě.“ Zvedl obouruč svůj meč, zakřičel jakési nesrozumitelné slovo a vrhl se do stále se zmenšující mezery mezi zombiemi. Na nic jsme nečekali a vrhli se za ním.

Jedinou ranou uťal hned tři ruce, které se po něm natahovaly. Ernst se k němu přidal z boku a já s Reedem jsme se pokoušeli klestit cestu střelami. Docela to šlo, než jsem nasadil poslední zásobník. Reed už nestíhal nabíjet, a proto se pustil do dotěrné masy nemrtvých těl pažbou své pušky jako kyjem. Účinkovalo to dokonce lépe než střelba, protože zasažení protivníci padali a než se stačili vyhrabat zase na nohy, překáželi ostatním.

„Nemůžeme s nimi bojovat,“ křikl Gordils a rozsekl hlavu důstojníkovi, který se dostal do zad Ernstovi. „Musíme dál k Průchodu, jinak je nezastavíme!“

Postupovali jsme pomalu přes nádvoří. Bylo to naprosto šílené! Prosekávali jsme se těly jako houštím a za námi zůstávala cesta lemovaná svíjejícími se končetinami a všelijak zohavenými torzy.

Zahodil jsem prázdný samopal a vyhákl od opasku ruční granát. Hodil jsem ho asi pět metrů před nás. Výbuch tlačenici trochu rozvolnil, ale za pár vteřin byla intenzita zase stejná. Sebral jsem ze země zlomenou žerď a začal se s ní ohánět.

Na okamžik jsem zahlédl Reedovy oči, byl evidentně na pokraji šílenství. Bušil do nemrtvých svou puškou ze všech sil, ale asi při tom ztratil orientaci a dostal se dál ode mě. Náhle klopýtl a ztratil rovnováhu. Jeden z mrtvoláků ho chytil za ruku. Okamžitě jsem ho přes ni praštil svou tyčí, ale stisk nepovolil.

„Gordilsi, pomoc!“ zakřičel jsem.

Další ze zombií se Reedovi zakousla do krku.

„Gordilsi, sakra!“ vytrhl jsem z pouzdra pistoli a vystřelil.

„Kapitáne ne! Tomu už nepomůžete!“ zakřičel Gordils v přestávkách mezi výpady.

Za Reedem se zavřel les nemrtvých těl.

V zápětí jsme se probili z nejtěsnějšího chumlu a dostali se ke zdi, v níž byl průchod do nitra stavby. Všichni nemrtví obyvatelé hradu byli asi v této chvíli na nádvoří, protože tady bylo prázdno. Ale když jsem se ohlédl, uviděl jsem, jak nemrtví vojáci mění formaci a snaží se nacpat za námi. Rozběhli jsme se chodbou, jak nás vedl Ernst. Na kamenné dlažbě bylo plno trosek a vysoká okna byla vytlučená. Tato cesta nás přivedla před masivní dubová vrata. Tak jako všechny vchody zde byla otevřená a za nimi bylo široké schodiště mířící kamsi dolů.

Ač jsme se pohybovali mnohem rychleji, nemrtvá stráž hradu nám byla stále v patách. Mrazilo mě ze zvuků, které vydávala.

„Musíme to zavřít, jinak nám nedají pokoj,“ navrhl jsem. Veřeje byly těžké, ale podařilo senám je přibouchnout ještě předtím, než se k nim dobelhal první voják. Solidní krabicový zámek pak dveře bezpečně zajistil.

Schodiště nebylo osvětlené. Původně tu byly asi elektrické žárovky, ale ty teď pochopitelně nefungovaly. Našlapoval jsem proto opatrně veden pouze šerým portálem na jeho konci. Za ním byl malý sál, jehož klenutý strop podpíraly čtyři sloupy v podobě lidských postav. Měly představovat nějaké reky, nebo polonahé germánské válečníky. Ale moc jsem si je neprohlížel, protože když jsem viděl, co leží mezi nimi, zastavil se mi dech. Uprostřed byla hromada lidských těl, nebyli to však nemrtví vojáci. Tihle vypadali zuboženě, byli nazí a všichni do jednoho podřezaní.

„Loharach,“ řekl Ernst přiškrceně.

Gordils svěsil meč. „Oběti,“ přeložil. Bylo jich tu snad padesát.

„Hlavně, že tihle se nehýbou,“ poznamenal jsem.

„Tihle ne. Byli využiti na přivolání strážce brány,“ vysvětlil Gordils. „Všechno ostatní jsou už projevy jeho vůle. Využívá toho, co je tu. Jeho vlastní sluhové zatím nepřišli.“

Naproti nám, za tou odpornou hromadu, byla další vrata. Ale tentokrát zavřená a zajištěná silnou závorou. V okamžiku, kdy Gordils domluvil, na ně něco z druhé strany mocně udeřilo. Rána zahřměla pod klenbou jako hrom.

„Muatal akub a setola har,“ zašeptal do ticha Ernst.

„No tak jsem se asi mýlil,“ pokrčil Gordils rameny. „Tamto je vstup do svatyně,“ kývl hlavou k vratům, abych pochopil, oč jde.

Černé lakované dřevo zapraštělo pod další mohutnou ranou. Ustoupit už jsme nemohli, z vrchu bylo slyšet tiché, ale dosti výmluvné šramocení, jak se desítky ohnívajících rukou snažily dostat skrze uzávěru nad schody.

„Dobrá, musíme dovnitř,“ řekl Gordils a potěžkal meč. „Kapitáne, odsuňte závoru a vpusťte to sem. Zkusíme to oběhnout a zabarikádovat se ve svatyni.“

Podél zdi jsem došel až na místo a postrčil těžké břevno v mohutných ozdobných závěsech. Závora byla vysunutá sotva do poloviny dveří, když to uvnitř znova zaútočilo. Trám, tlustý jak lidská noha, praskl jako párátko a vrata se rozletěla. Dostal jsem od nich ránu, která mě odhodila dobré dva metry daleko. Druhé křídlo se utrhlo a s rachotem padlo na podlahu. Na hromadu mrtvol vyskočilo cosi jako černý vlk. Bylo to ale skoro čtyřikrát větší a kolem krku to mělo hřívu žlutorudých ostnů. Stvoření se podívalo, co to proti němu stojí a strašlivě zavylo.

Se zničenými vraty bylo nemyslitelné, že se nám náš plán podaří. Gordils s Ernstem se po sobě podívali a se společným výkřikem se vrhli vpřed. Čepele jejich mečů se zablýskly. Zvíře se však mrštně vyhnulo a chňaplo po Gordilsovi.

Vstal jsem a třel si naražené rameno. Zdálo se, že jsem zatím mimo hlavní boj, proto jsem se rozhodl podívat, jestli s tím, co je uvnitř svatyně, nedokážu něco udělat sám. S pistolí v ruce jsem nahlédl dovnitř.

Tvořil ji kruhový sál, jehož stěny byly z neopracovaného kamene. Podlaha však byla z bílého mramoru, v němž byly intarzované vzory, a leskla se jako led. Pod kopulovitým stropem bylo osm okének, kudy sem vstupovalo denní světlo. Teď tu však svítilo ještě něco. Vprostřed kruhové podlahy se totiž zvedal až po strop válec černého dýmu, který rotoval jako tornádo. Byl tlustý tak okolo dvou metrů a v jeho středu žhnul plamen tak jasný, až z toho bolely oči. Pulsoval a měnil svou výšku.

Hleděl jsem na tu neuvěřitelnost a lapal po dechu. Nevydávalo to žádný zvuk, ale přesto jako by to na mě mluvilo, lákalo mě to k sobě. Nedokázal jsem tomu odolat, přišel jsem blíž a natáhl ruku. Nechal jsem si kouř projít mezi prsty.

Zařvání za mnou mě zase vrátilo do reality. Gigantický vlk krvácel z mnoha ran, ale oba bojovníci na tom také nebyli zrovna dobře. Ernst kulhal a po čele mu tekla krev, Gordils držel meč v levé ruce a druhá mu bezvládně visela podél těla.

Zaklekl jsem, zamířil a vyprázdnil zásobník své pistole bestii do hlavy. S každým zásahem sebou cukla, ale zůstala stát na nohou.

Ernst využil jejího chvilkového zaváhání a pokusil se jí seknout do krku. Ona však byla ve střehu. Srazila jeho ránu stranou a přimáčkla ho ke zdi svým ostnatým límcem. Byla to však chyba, protože tím dala šanci Gordilsovi, bleskově přiskočil a vrazil jí svůj meč do boku. Zvíře padlo k zemi a tam se svíjelo ve smrtelné křeči i se zbraní v těle.

Gordils se opřel zdravou rukou o koleno a oddechoval. Já nabil poslední zásobník a zeptal se: „Dobrý?“

Zvedl hlavu, vypadal strašně unaveně. Podíval se za mě směrem do svatyně. Něco zašeptal a zvedl se.

„Stát! Ani krok!“ zaburácel místností rozkaz. Pod kamennými válečníky stáli Bush a Flemori, vojáci, co se nám ztratili na hlídce tu noc, co zemřel Dickens. Byli v podstatě v pořádku, nebýt toho, že místo rukou měli cosi jako velké ptačí pařáty a oči jim zářily bílým světlem. Oběma se divoce nadýmaly hrudníky a od úst vycházely obláčky páry. Pomalu se vydali k nám.

Gordils se na ně podíval, pak se otočil ke mně: „Kapitáne, tihle jsou vaši. Stačí mi chvíle, abych to zavřel. Zdržte je, co to jen půjde.“ Kývl hlavou a vběhl rozbitými vraty do svatyně.

Po zkušenostech s vlkem jsem získal určité pochybnosti o účinnosti své pistole. Proto jsem zkusil nejdřív něco jiného.

„Bushi, Flemori, co to má znamenat! Proč jste opustili své pozice?“ udeřil jsem na ně. Ale kluci si nechtěli moc povídat. Zařičeli oba jako parní sirény a přenesli se jediným skokem přes hromadu těl.

Vybral jsem si Flemoriho, dvakrát po něm vystřelil a odkulil se bokem. Těsně kolem nosu se mi mihl spár. Otočil jsem se a vystřelil po stínu, který proletěl nade mnou. Byli strašně rychlí a mě docházely náboje. Dostal jsem se na druhou stranu sálu, na zemi tu ležel zkrvavený Ernstův meč. Vypálil jsem poslední rány, abych měl čas ho zvednout. Zahodil jsem prázdnou pistoli a máchl mečem po Flemorim. Dostal jsem ránu botou a padl na zem. Před očima mi poskakovaly jiskřičky. Zůstal jsem ležet na zádech a meč jsem napřáhl před sebe. Další kopanec mi ho ale vyrazil z ruky a do paže se mi zaťaly ostré spáry. Bolest byla příšerná. Přesto jsem druhou rukou nahmátl svůj nůž a bodl ho jednomu z nich do ramene. Zařval, ale nepustil mě. Viděl jsem jeho planoucí oči a zkřivené rty, pod nimiž se lekly ostré tesáky. Druhý z netvorů mi chytil i ruku s nožem. To je konec, napadlo mě. Už jsem neměl sílu se bránit. Jen jsem čekal, až se do mě jeden z nich zakousne.

Jenže v tom oba dva ztuhli. I já pocítil, že se něco stalo. Ten všudypřítomný zvuk náhle utichl a v následujícím okamžiku se ze svatyně vyvalil kouř.

Oba dva zmutovaní vojáci si mě přestali všímat, s šíleným rykem odskočili a začali sebou mlátit o zem. To trvalo jen chvíli, pak bylo najednou ticho.

Ztěžka jsem vstal. Oba leželi zkroucení ve smrtelné křeči. Jejich pitvorné tělesné znaky byly ty tam. Tělo gigantického vlčího dikobraza se opodál pomalu rozpadalo v prach.

Přibelhal jsem se k poničené bráně a nahlédl do svatyně. Po plamenném sloupu nebylo ani stopy.

„Gordilsi?“ zavolal jsem do ticha. Ale odpověděla mi jen ozvěna.

Vymotal jsem se ze spleti chodeb posetých mrtvolami, a to ohavné místo co nejrychleji opustil. Všechny podivné jevy, včetně toho neskutečně depresivního počasí, byly pryč. Tři dny jsem se skrýval v okolí, kde mě také našly naše frontové jednotky.

---

Toprak se narovnal v křesle. Nikdo v místnosti ani necekl.

„Od té doby jsem nemohl spát. V noci se mi vracely vzpomínky na všechnu tu hrůzu, kterou jsem tam viděl.“

„Upřesnil bych to,“ zašustil lékař papíry a všichni se po něm ohlédli. „Pacienta jsme přijali se silnou parasomnií, ale postupně se nám ji podařilo potlačit. Teď podáváme jen docela malé dávky uklidňujících léků.“

Generál si uhladil řídnoucí vlasy a pokýval hlavou.

„Vaše vypravování, kapitáne, bylo velmi poutavé. Je mi jasné, že i muž vašich kvalit mohl podlehnout traumatu a dostat se do takového stavu...“

Toprak se nervózně ošil a skočil mu do řeči: „Se vší úctou pane, vše, co jsem vám tu vypravoval, je naprostá pravda. To místo je opravdu předpeklí!“

„Ano, ano, jistě,“ pokýval hlavou. „Teď jde ale hlavně o vás. Doktor říká, že zdravotně jste O.K. Vaši upřesněnou výpověď porovnáme se zprávou asanační jednotky, která místo zajišťovala, a předložíme komisi.“ Generál vstal a usmál se. „Já osobně doporučím, abyste byl z léčení propuštěn co nejdříve.“

Doktor zakašlal, nálada v místnosti se citelně uvolnila.

„Dovolte tedy, abych toto shromáždění ukončil,“ řekl generál. Sebral složku, obešel stůl a podal Toprakovi ruku. „Hodně štěstí!“

„Díky, generále,“ odpověděl kapitán.

Většina osazenstva místnosti odešla, za dlouhým stolem zůstal sedět pouze plukovník Little a zamyšleně se díval do své složky na fotku zdemolovaného Wewelsburgského hradu.

Ozvalo se cinknutí zapalovače. Doktor Marsley byl ve svém křesle tak, jako po celou dobu zasedání. Popotáhl z cigarety a vyfoukl dým. Little promluvil, aniž by se k němu otočil: „Vypadá to skoro jako projekt Nebthet, co myslíte, pane?“

„Ne!“ Doktorův hlas zněl tiše, ale důrazně. „Nevypadá to tak, to je projekt Nebthet! I když v německém provedení.“ Muž vstal a došel k důstojníkovi. Opřel se rukou o opěradlo jeho židle a podíval se mu přes rameno.

„Koukněte na to. Dokonalé!“ Prohlížel si fotky rozložené na stole. „Deviátor umístěný ve věži, Iben Rhašidova parabola skoro dvakrát větší než naše a ten symbotropní odražeč – to je prostě paráda! Je vidět, že měli daleko větší finance a podporu. Vyklidili dokonce tři vesnice, aby mohli postavit mentální předpolí.“

„Měli jsme velké štěstí, že se jim to nepovedlo,“ podotkl Little. Doktor se napřímil.

„Ale jim se to povedlo, jen to prostě uspěchali. Německo se hroutilo, tak zatlačili na pilu trochu moc a neuvědomili si, jakou sílu to budí. Otevřeli bránu a tam čekal rozlícený démon. Navíc asi hodně krvelačný. Přesto to byl úspěch.“

Plukovník se teprve teď otočil k muži za sebou. Doktor odklepl popel.

„Škoda, že to nikdo nepřežil, mohli jsme se ledacos zajímavého dozvědět. Přesto bych řekl, že poslat tam Mustanga bylo velmi prozíravé. Byl jsem proti, obětovat našeho nejlepšího agenta, ale měl jste pravdu. Kdyby to nezastavil a nepřibouchl portál, kdo ví, co by s námi teď bylo?“ poklepal plukovníkovi po rameni.

„Děkuji, pane,“ řekl Little. „Co uděláme s kapitánem?“

Doktor se podíval z okna. Do zahrady kolem nemocnice se pomalu vkrádal večer.

„Pan Jeremy Toprak si prožil své. Dopřejeme mu klid v nějakém vhodném zařízení. Navíc by nebylo dobré, kdyby se veřejnost dozvěděla, co se tam dělo. Někdo by si mohl ty informace spojit s tím, co děláme tady. Víte, jak se teď jde po Von Braunovi.“ Típl cigaretu a nedopalek hodil do stojánkového popelníku. Otočil se a pomalu zamířil z místnosti.

„Zařídím to, pane. A co agent Mustang?“ zeptal se důstojník, stále sedící za stolem. „Jeho tělo se nenašlo.“

Doktor se chviličku zamyslel, pak pokrčil rameny.

„Až to otevřeme, budeme vědět, že na druhé straně máme vlastního člověka.“ Ve dveřích se však ještě otočil a s pousmáním dodal: „Nebo něco člověku podobného.“

KONEC