Vítejte ve dračím světě

STŘED SVĚTA 1/2

Malá zasedačka dělala, co mohla, aby vzbudila dojem, že není jen upraveným nemocničním pokojem. Ale ani koberec a vkusné vybavení nedokázaly vypudit všudypřítomný pach desinfekce. Žaluzie v oknech žárlivě střežily stín tohoto místa a odmítaly sem pustit paprsky letního slunce víc, než bylo příjemné. Uprostřed místnosti stály dva stoly přiražené k sobě užšími stranami a rozdělovaly ji tak pomyslně na dvě části. V té přiléhající k oknům byli čtyři muži. Nejstarší z nich, v bílém plášti a šedé kravatě, si trochu nervózně ťukal tužkou. Další dva měli na sobě sváteční vojenské uniformy a před sebou rozložené dokumenty z tlusté složky otevřené opodál. Poslední z přítomných byl v civilu a seděl poněkud stranou v rohu místnosti. Hověl si v křesle nohu přes nohu a klidně se díval z okna.

Ozvalo se zaklepání.

„Dále!“ vyzval lékař a vstal. Otevřely se dveře a dovnitř vešla usměvavá zdravotní sestra s dalším vojákem. Zůstala stát, kdežto on udělal ještě dva kroky a zasalutoval.

„Kapitán Jeremy Toprak hlásí příchod,“ řekl rázně a spustil ruku.

„Pohov, kapitáne,“ mávl ledabyle rukou jeden z vojáků za stolem. Na zeleném límci se mu blyštěly čtyři stříbrné hvězdičky.

„Udělejte si pohodlí,“ ukázal na křeslo postavené před stolem. Doktor po jeho pravici kývl na sestru, která beze slova odešla. Když si kapitán sedl, promluvil druhý z přítomných důstojníků: „Jsem plukovník Little, toto je generál Ger,“ otočil se na svého kolegu. „Primáře, doktora Waznika, předpokládám znáte.“

Kapitán s lékařem na sebe maličko kývli.

„A tohle je doktor Marsley z nemocnice st. Marie,“ ukázal Little na posledního z mužů. „Byl přizván jako externí poradce,“ vysvětlil. „Toto setkání prosím neberte jako vyšetřovací komisi. Jde jen o formální zhodnocení vaší žádosti. Proto je zde přítomen i civilní lékař.“

Marsley se na kapitána pousmál.

„Takže začneme.“ Generál si před sebou urovnal papíry. „Prošel jste výcvikem jak tady ve Státech, tak i v Anglii. Zúčastnil jste se vylodění v Normandii, byl jste vyznamenán za statečnost.“ Generál se podíval na kapitána přes horní okraj svých papírů. „Mužstvem oblíben, nadřízenými chválen. Kdybych to měl shrnout dvěma slovy – vynikající voják.“

„Děkuji, pane,“ řekl kapitán bez náznaku úsměvu.

„Velení se proto domnívá, že to, co se vám přihodilo, nelze posuzovat běžnými měřítky. Ano, bylo to hodnoceno mnohokrát. Situace tam tenkrát, na začátku roku 1945, nebyla jednoznačná. Rozhodnutí, která jsme za války museli dělat přímo v poli a pod palbou, jsou nyní pod drobnohledem. Přesto na tyto okolnosti bereme ohled. Ostatně proto jsme se tu sešli.“ Generál udělal krátkou pauzu. „Kapitáne, potřeboval bych, abyste nám to ještě jednou celé vypravoval. Abychom si mohli udělat co nejpřesnější představu o tom, v jaké jste byl tenkrát situaci. Chápu, že je to pro vás poněkud traumatizující. Budete toho schopen?“

Kapitán dlouho mlčel a hypnotizoval hranu stolu, kterou měl před sebou. Nakonec si ale povzdechl a řekl: „Ano pane, zvládnu to.“

---

Pláž Omaha - zní to docela hezky. Jsem z Floridy a na pláži jsem strávil celé dětství. Říkali, že to bude těžké, cvičili nás na to, ale já si pořád říkal: je to jen pláž.

Třetina mých chlapů se nedostala ani z transportéru. Sotva se otevřela vrata, dostali jsme plný zásah z kulometu a i z těch, kteří šlápli na písek, dostala šanci na výstřel jen hrstka. Myslel jsem si, že takhle vypadá peklo. Ani dál to nebylo jednoduché, ale člověk si zvykne. Na zimu, bláto, bolest, smrt...

Koncem března 45 jsme se nějak dopotáceli až do okolí městečka Diestedde. Bylo tam předsunuté polní velitelství, kde jsme měli doplnit zásoby a já šel podat hlášení majoru Sobrimu. Velení se ubytovalo v takovém velikém, napůl zbořeném statku mimo město. Na rozryté louce okolo stály náklaďáky a několik stanů marodky.

Vešel jsem do místnosti, která dřív asi bývala nejlepším pokojem ve stavení. Bylo tu pár kousků starého, ale dosti honosného nábytku a hodně pošlapaný koberec.

„Pohov, kapitáne!“ pozdravil mě Sobri.

„Máš to tu docela pěkný, majore,“ rozhlédl jsem se okolo.

Sobri podepsal nějaký papír a posunul ho po stole. „Jediná cimra bez vymlácených oken,“ vysvětlil. „Co cesta, nějaký nepříjemnosti?“

„Docela jo.“ Sundal jsem si helmu a prohrábl si vlasy. „Henry McClanton šlápl na minu.“

„Blbá smrt,“ odplivl si major. „Máš známku?“

Plíšek cinkl o stůl. „Měl to rychlý, vo to by nešlo, ale kluci to blbě nesou. Šel s náma už vod začátku, všechny bavil, a přitom byl na něj spoleh.“

Tím byl raport vlastně u konce. Se Sobrim jsme se znali už dlouho a on věděl, jak nesnáším papírování, i to, co má do hlášení napsat. Udělal si pár poznámek a dal blok stranou. Promnul si bradu a zadíval se z okna. Vypadalo to, že má na srdci něco nepříjemného.

„Mám rozkaz udělat průzkum jednoho místa před linií.“

Mé tušení bylo správné.

„Nemám tam koho poslat, takže to zbylo na tebe.“

„Smůla, že nikdo nestojí o průzkumy míst, která jsme už dobyli. Bylo by to mnohem snazší,“ pousmál jsem se. „Co to je?“

Sobri vypadal zasmušile. „Nic vojenského, ale bližší informace o tom nemám. Je to takový zámek s několika stavbami okolo. Zdá se, že to bylo nějaký jejich letovisko, nebo místo, kde si váleli šunky vyvolení esesáci.“ Vstal a došel k mapě, která visela na zdi. „Jak se to jenom... a, už to mám. Wewelsburg.“ Ukázal na puntík s nápisem, kolem kterého byl namalovaný proužek červenou pastelkou.

„Naši to tam trochu vybombardovali a velení by chtělo zjistit, co tam zbylo.“ Otočil se ke mně. „Rozuměj, jde o to, že by tam mohly být archívy, nebo něco podobného.“

Vytáhl jsem svou příruční mapu a trochu si představil trasu.

„Nejeví se to tak zle, rozhodně lepší než likvidovat nějakou zakutou dělostřeleckou baterii. Ví se něco o obraně?“

Major zavrtěl hlavou. „Neví. Nafasujete menáž a přiberete...“

„Posily?“ skočil jsem mu do řeči.

„No, dá se to tak říct. Dostal jsem z velení jednoho chlapa.“

Tázavě jsem se na něj podíval.

„Hlavní nápor jde na Porúří, lidi prostě nejsou!“ rozhodil naštvaně rukama.

„No dobrý,“ povzdechl jsem si, „zdá se, že to může být docela v klidu.“

„To je právě to.“ Promnul si nervózně bradu. Najednou mě chytil za rameno.

„Jeremy, to, co ti teď řeknu, si nech pro sebe. Před nějakými čtyřmi dny jsem na štábu zahlídl rozkaz, aby to tam prohlídli paragáni. Nevšímal bych si toho, kdyby tam nebylo jméno kapitána Northa. Znám ho, tak jsem na to kouk. Když jsem si to dneska uvědomil, tak jsem přes známý zjišťoval, jak jejich mise dopadla.“

Napjatě jsem čekal, co z něj vypadne.

„Jsou nezvěstní.“ Major se otočil zase k mapě s červeným kolečkem.

„Mám z toho takovej divnej pocit. Nechápu ani, proč jsme to vlastně bombardovali, když to není nic jinýho, než nóbl bordel?“ Po chvíli si povzdechl a pokrčil rameny. „Možná toho tady už mám jen plný zuby a začínám vidět duchy. Střílíme bezhlavě na kdeco a tahle válka už zhltla víc, než pár chlápků s velkejma kapesníkama.“ Stiskl mi ruku. „Oddechněte si a zítra vyražte. Ale dej bacha!“

Prvním úkolem tedy bylo doplnit zásoby. Kluci už na mě čekali u skladu, který nebyl ničím jiným, než jedním otevřeným stanem, dvěma náklaďáky a hromadou beden.

Měli jsme toho za sebou docela dost. Poslední dva dny pršelo, a navíc jsme se museli rychle přesunout. Chlapi si proto užívali chvilku odpočinku a docela pěkné počasí, jak jen mohli. Většinou se povalovali ve vlhké trávě, nebo se slunili usazení na bednách.

„Tak, zvedejte se a mažte si nafasovat proviant a munici,“ tleskl jsem do dlaní. Všech dvanáct se jich začalo neochotně zvedat. Poněkud klátivou chůzí ke mně přišel četař Yan Reed a mrknul na mě.

„Kapitáne, viděl jste támhle toho?“ Pohodil hlavou směrem, kam chtěl, abych se podíval. I když tam toho bylo víc, hned jsem věděl na co, nebo spíš na koho mě chce upozornit. Vedle skladníkova stolku stál chlápek v uniformě. Měl bych říct voják, ale on k tomu zelenému mundůru prostě nepatřil. Výškou nevynikal, ale byl nápadně vyzáblý, a i když měl uniformu perfektně upravenou, jaksi na něm plandala. Jako byste ji pověsili na strašáka. Dojem nijak nezachránila ani jeho dlouhá tvář s vykulenýma očima. S helmou na hlavě vypadal jako hříbek.

„Motá se tady jako pako už nejmíň hodinu. Říkali jsme si, jestli to není spíš místní maskot,“ ušklíbl se Reed.

Zatím, co mi to říkal, voják se naklonil přes stůl a sedící důstojník mu ukázal naším směrem. On jen kývnul, sebral pušku a zamířil k nám. Pocítil jsem, jak mi v hrudníku těžkne kámen nepříjemné předtuchy. Nevadila by mi nepadnoucí uniforma, subtilní zjev, ani poněkud tupý výraz jeho tváře. Byl to způsob, jakým nesl svou em jedničku, co mi nahánělo husí kůži. Držel ji, jako by to byla zmije, nebo veliká žížala, které se štítí. Možná to byla jen taková moje blamáž, ale měl jsem pocit, že jak chlap neumí vzít do ruky kvér, bude v boji k ničemu! A tenhle panák napochodoval přede mne, ukázkově zasalutoval a ohlásil: „Vojín Luis Gordils hlásí příchod, pane!“

Naše posila.

Kluci stáli za mnou a já doslova cítil jejich rozpaky. Reed si odplivl: „To má bejt náhrada za Henryho?“

Nocleh jsme si zařídili ve stodole bez vrat. Všechny jsem seznámil s tím, co nás čeká v následujících dnech a rozvrhl jsem hlídky. Pak si každý šel po svých. Většinu z nich zajímal náš nový člen. Jeho podivný vzhled a poněkud upjaté chování přímo vybízelo k popichování.

„Hele, Gordilsi, vodkaď seš?“ Reed seděl proti němu u ohně a lovil skládací vidličkou něco z konzervy.

„Z Rapid City v Jižní Dakotě,“ odpověděl, ale ani se na četaře nepodíval. Seděl, skoro by se dalo říct způsobně, opřený o balík slámy a díval se do plamenů.

„O tom jsem ani neslyšel. To musí být děsná díra!“ ušklíbl se desátník Daniel Hausman, rozvalený na celtě.

„Není to velké město,“ připustil Gordils, ale dál to nijak nerozváděl.

„...mrkni, ta buchta mi poslala fotku!“ chlubil se jeden z chlapců a ukazoval druhému trochu pomačkanou fotografii.

„Ukaž to,“ vytrhl mu ji oslovený z ruky. „To je nějaká blbost,“ zhodnotil, když si ji prohlédl. „Něco takovýho bys ty nikdy nesbalil!“

Reed zahodil prázdnou plechovku a znova se obrátil k nováčkovi.

„Co ty, máš nějakou holku?“

Vojín se na něj podíval a sotva znatelně zavrtěl hlavou.

„Do prdele, co ty seš zač? Jeden si s tebou nepokecá ani vo domově, ani vo ženskejch. Kdybys uměl alespoň hrát na harmoniku!“ Reed si odplivl a šel si lehnout.

Ráno jsem vyhlásil budíček v pět a s rozbřeskem jsme vyrazili. Šli jsme přibližně na východ a podle sporadické, ale stále hlasitější střelby, bylo znát, že se blížíme k bojové linii. Vybíral jsem cestu mimo hlavní silnice a vesnicím jsme se také vyhýbali, pokud to šlo.

Procházeli jsme zrovna nějakým akátovým houštím, když se kousek od nás spustila divoká přestřelka. Měli jsme sice daný úkol, mohli jsme místo obejít, ale to se mi zdálo hodně neprozíravé. Rozhodl jsem se, že se na to raději podíváme a případně pomůžeme.

Narazili jsme na skupinku našich, dorážející na Němce zakopané na druhé straně louky.

„Potřebuju, abyste je trochu zaměstnali, a my je zatím obejdeme,“ křičel na mě velitel do rachotu střelby. Polehali jsme tedy mezi kmeny a začali pálit na nepřátelské pozice. Slyšel jsem, jak mi nad hlavou hvízdá železo a kolem lítala hlína a třísky ze zasažených stromů. Zapřel jsem svůj chopper o silnější kořen a začal střílet do křoví asi sto metrů před sebou, kde jsem spíš tušil protivníky. Když jsem měnil zásobník, všiml jsem si Luise. Ležel v dolíku, opíral se o pušku a jen vykukoval z úkrytu. Strašně mě to dožralo. Skulil jsem se stranou a doslova po něm skočil.

„Vojíne, co to sakra děláte?! Neslyšel jste rozkaz? Máte střílet, ne se tady jen povalovat!“

Zaskočeně se na mě podíval, pak z pod sebe vytáhl svou zbraň, nešikovně ji chytil a nazdařbůh vystřelil. Jen jsem zaklel, lehl jsem vedle něj a chtěl pokračovat, když jsem si uvědomil, že naši palbu nikdo neopětuje. V následující chvíli se z protější strany ozval signál a z křoví vykoukl jeden z našich. Znova jsem se otočil ke Gordilsovi.

„Vojíne, jste tu ve válce. Uvědomujete si to vůbec?“

„Ano pane.“ Jeho pohled se ztrácel pod helmou. „Já jen, že to co jsme dělali, nedávalo smysl. Stejně se stahovali.“

„Do hajzlu!“ zařval jsem. „Jakej smysl? Tohle není filosofickej dýchánek. Ještě jednou a jdete do hlášení!“

---

„Viděli jste toho debila?“ Reed šlapal jen kousek před Gordilsem a vůbec mu nevadilo, že ho slyší. „Dost na tom, že musíme prolízat skrz Skopčáky, ještě máme na krku tuhle slečinku!“

Ti, co byli okolo, jen souhlasně zamručeli.

Reed a Hausman byli jediní, kdo zbyl z původní party. Prošli to celý od vylodění, a pokud vím, nikdy neměli ani zadřenou třísku. Chápal jsem dobře Reedův vztek. Věděli jsme všichni, že svůj zadek budeme mít v bezpečí, pokud se budeme moct spolehnout na lidi za sebou. Někdo jako Luis představoval ohrožení. Potkal jsem tu spoustu kluků, kteří na to neměli, ale buď se vzpamatovali, nebo je to prostě semlelo. Když jsem tak nad tím přemýšlel, tak Gordils patřil spíše do té druhé skupiny. A čím dřív se tak stane, tím dřív budou ostatní v pohodě.

Byli jsme asi padesát kilometrů od cíle, ale linie musela být někde kolem nás. Počkali jsme tedy raději na noc a teprve pod krytem tmy se vydali dál. V tichosti jsme se proplétali lesem a modlili se, abychom nenarazili na hlídku. K ránu jsme se dostali do malého údolí. Pomalu jsme postupovali vpřed, když se vrátil průzkum. Dřepl jsem si nad mapou se svobodníkem Michaelem Barkerem, který ho vedl.

„Pane, je to špatný. Přímo před náma je cesta, která vede kolem nějakýho baráku. Vlevo je otevřený pole a vpravo prudkej svah. Neobejdem to, aniž by si nás někdo nevšim.“

Koukal jsem, kam mi ukazuje a musel jsem mu dát za pravdu. Nezbylo, než jít přímo k tomu domu a věřit, že tam nikdo není.

Asi sto metrů před ním jsme zalehli a já se podíval dalekohledem. Nejspíše starý mlýn vypadal docela zpustle. Okna bez skel, a u zdí vyráželo bujné bezové houští, zaneseným náhonem tekla jen nepatrná stružka. Nikde ani známka života. Přesto to mohlo být jen zdání. Poohlédl jsem se, koho mám nablízku. Hned vedle ležel Luis. Rozhodl jsem se tomu trochu pomoct: „Chci průzkum. Vojíne Gordilsi, proveďte. Kryje Barker,“ rozkázal jsem stroze, a raději dál sledoval dům, abych se mu nemusel podívat do očí. Zachytil jsem jen Reedův pohled z druhé strany. Lehce přikývl.

Oba jmenovaní se zvedli a přikrčení vyrazili ke stavbě. Ještě jsem zahlédl, jak Barker nakoukl do okna v přízemí, kývl na Gordilse a ten vešel hlavním vchodem. Chvíli se nedělo nic, pak práskly tři výstřely. Nejdřív jeden, a pak dva rychle za sebou. Z okna v patře se vyklonil svobodník a ukázal, že je po všem.

„A je to!“ prohodil Reed, když mě míjel. „Ty dvě byly z M1. Skopčák sejmul toho blbce a Michael pak dostal jeho.“

Vešel jsem dovnitř vyvrácenými dveřmi. Na konci chodby, plné letitých trosek, bylo schodiště do vyššího patra. Nevěřil jsem vlastním očím, na prvním schodě stála opřená o oprýskanou zeď útočná puška. Ani na okamžik jsem nezapochyboval, komu patřila. Vyběhl jsem nahoru.

Na malou plošinu nad schody ústily dvoje dveře. Jedny z komory, druhé nabízely pohled do docela velkého pokoje. V těch prvních ležel zhroucený Němec, nad ním stál Barker a rozpačitě se na mě díval.

Gordils byl v pokoji. Když jsem zjistil, že je v pořádku, docela se mi ulevilo. Nechtěl jsem si to připustit, ale měl jsem výčitky, že jsem ho sem poslal. Je to sice voják a musí plnit mé rozkazy, ale přece. Vždy jsem vybíral své podřízené tak, aby svěřené úkoly zvládli.

Skláněl se nad jedním ze dvou dalších mrtvých Němců a kusem hadru si čistil čepel svého bodáku. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil absurditu toho výjevu.

„Chlapi, co se tu stalo?“ zeptal jsem se a hleděl přitom na oba mrtvé v pokoji. Jeden byl podříznutý jako prase a druhý měl krev na hrudníku. Navíc měli oba dva od krku až k pasu rozříznuté uniformy.

Gordils vstal a zasalutoval.

„Nepřátelská hlídka v počtu tři zlikvidována, pane.“

Nehodlal jsem se zabývat tímto zjevným faktem. Nešlo o to, že byli mrtví, zajímalo mě spíš to, jak k tomu došlo. Kývl jsem na Barkera.

„Co?“

Ten však jen pokrčil rameny.

„Šel jsem za Gordilsem a koukal nahoru nad schody. On najednou odložil kvér a mazal do patra jakoby nic. Jen jsem zasakroval a utíkal za ním. Byl jsem v půlce schodiště, když to nahoře prásklo. Kouknu nahoru a vidím toho Skopčáka, jak se hrne ze dveří s bouchačkou v ruce, tak jsem ho sundal, ale to už byl Gordils s těma dvěma hotovej. Jak to ale proved a jak utek tomu prvnímu tedy fakt netuším.“

To, že je náš bažant podivín, bylo jasné hned od začátku, ale teď mi z něho běhal mráz po zádech. Podíval jsem se na výsledek jeho práce. Když jsem viděl ty rozřezané uniformy, hned mě napadlo, co tím asi sledoval, ale oba mrtví měli hodinky a jeden dokonce zlatý řetízek s křížkem kolem krku.

„Vojíne Gordilsi, co jste u nich hledal?“ zeptal jsem se ho.

„Znaky pane,“ odpověděl bez otálení.

„Jaké znaky?“ díval jsem se na něj skloněný nad mrtvými.

„Jak bych to jen řekl? Snad zla, pane.“ Nehnul ani brvou.

Postavil jsem se. „Gordilsi, celý tenhle zatracený systém je čiré zlo. Přestaňte se zabývat hovadinami a dělejte, co máte! Uznávám, že jste předvedl úctyhodný výkon, ale ocenil bych, kdybyste příště tolik neriskoval. Jasné?“

„Dokonale, pane,“ zasalutoval.

Místo jsme prohledali a co nejrychleji se vypařili. Po téhle příhodě se nálada poněkud uvolnila. Frontou jsme prošli prakticky bez potíží. Zdálo se, že Němci mají dost starostí sami se sebou a jejich ostražitost bere za své. V dosahu nebyl ani žádný strategický bod, takže tu byl klid. Jen občas jsme zahlédli nějakou německou jednotku, nebo auto, ale nikdo si nás nevšiml. Udělalo se i docela pěkně. Jaro sice ještě tak úplně nenastalo, ale kolem už bylo cítit na každém kroku.

Bylo to večer, asi dvacet kilometrů od cíle. Šel jsem přibližně uprostřed našeho zástupu a četl mapu, když se ozvala rána. Vojín Jackie Lee Dickens, který šel jako první, vykřikl bolestí a všichni ostatní sebou praštili o zem.

„Zdravotník!“ zařval kdosi přede mnou.

Daniel Hausman se zvedl a vyrazil dopředu. Když mě míjel, podrazil jsem mu nohy.

„Ne! Je to past!“

Jackie naříkal před námi a držel se za břicho. Trochu jsem se nadzvedl, abych se podíval, odkud to bylo. Ukrytí útočníci pochopili, že jejich trik nevyšel a spustili zběsilou palbu. Kulka sklouzla po vršku mé přilby. Bylo to jako rána kladivem, která mě okamžitě zase srazila dolů.

„Kurva!“ zanadával jsem. „Je to asi padesát metrů na deváté hodině,“ informoval jsem ostatní, „jsou v zákopu.“

„Co tady ti bastardi dělají?“ zaskřípal zuby Reed, který se připlížil ke mně. „To sem vyrazili na houby?“

„To nevím, ale teď se hlavně musíme dostat k Jackiemu. Sanita a Pucci vpřed, ostatní krycí palbu. Teď!“ zařval jsem a rozpoutalo se peklo. Zaklesnutý za kmenem stromu jsem sypal na zákop dávky ze samopalu, ohlušený střelbou ostatních. Po očku jsem sledoval oba vojáky, jak se plíží ke zraněnému. Společně jsme dokázali vyvinout docela slušnou palebnou sílu, ale když se na druhé straně rozštěkal kulomet, došlo mi, že tohle asi nepůjde.

„Zpátky, zpátky!“ zakřičel jsem. Hausman, který už chytil Dickense za ruku, že ho odtáhne, sebou najednou cukl a padl na znak. Když to uviděl Pucci, zarazil se a začal couvat, ale dostal ji do ramene. Pustil pušku a snažil se co nejrychleji skrýt.

Museli o nás vědět docela dlouho a nejspíš si nás nechali přijít blíž schválně. Jediné krytí, které jsme tu měli, byl malý dolík a stromy. Nešlo to dopředu, ani zpět.

Lehl jsem si na záda a rozhlížel se. V tom jsem zahlédl Gordilse, jak vytahuje jednomu z kluků od pasu bajonet. Bez báglu, a pochopitelně i bez pušky se odkulil stranou. Pak se pár metrů plazil a za nejbližším větším stromem si stoupl.

„Krej se, ty debile!“ zařval jsem na něj. Jeho oči jen blýskly v lesním šeru, pak zahodil přilbu, přikrčil se a rozběhl. Mířil pryč od útočníků.

Zaklel jsem a po čtyřech se vydal za ním. Když to šlo, zvedl jsem se a rozběhl. Jen chvilkami jsem zahlédl jeho stín. Na to, jak byl subtilní, metl docela rychle. Ale neprchal, jak jsem si prve myslel. Udělal široký oblouk a zamířil zpět, ale blížil se k bojišti z boku.

„Debil!“ zavrčel jsem a běžel dál.

Zpomalil, takže jsem ho měl asi na dvacet metrů a dobře jsem viděl, co dělá. V zákopu bylo asi deset vojáků plně zaměstnaných ostřelováním mé jednotky. Gordils se mihl mezi stromy a přitom tasil i svůj nůž. Přiblížil se, co to jen šlo, a přitom maximálně využíval krytu stromů a čerstvě olistěných keříků. Poslední tři metry prostě přeběhl a skočil do díry.

To, co se dělo potom, mě doslova přikovalo na místě.

Nejbližšího střelce bodl do krku ještě dřív, než dopadl na dno. Ihned ho překročil a druhým nožem zabil jeho kolegu vedle. Zabodl mu nůž do zad tak, že mu musel trefit srdce. Třetí už zpozoroval, že se děje něco špatně a ohnal se po něm svou puškou. Gordils se ale elegantně vyhnul a bodl ho pravačkou do brady tak, že mu čepel prakticky zmizela v hlavě.

Nevypadal při tom ani jako že bojuje, spíš jako by se snažil projít kolem řady plných sedadel někde v kině: „Pardon, s dovolením, promiňte, nechtěl jsem vám šlápnout na nohu!“ Co krok, to jeden mrtvý.

Padl kulometčík. Švihl mu nožem za krkem a vypadlo to, jako by se ho vůbec nedotkl, ale zbraň utichla. To už si i zbývající vojáci uvědomili tiché nebezpečí, zanechali ostřelování a začali se bránit. Úzký prostor zákopu je však znevýhodňoval. Museli útočníkovi čelit po jednom.

Jeden se pokusil otočit na něj svou dlouhou karabinu. Kulka však skončila v hlíně a muž s nožem v hrudi. Gordils využil jeho tělo jako kryt před ranou z pistole, kterou po něm vystřelil důstojník. On pochopil nevýhodnost svého postavení a vylezl ze zákopu. Gordils odhodil mrtvolu a jakoby mimochodem po něm hodil jeden ze svých bajonetů. Zasáhl přesně. Ještě zabil další dva jeho podřízené a jak šel okolo něho, nůž si zase vzal. Prostě ho vytrhl z ještě chroptícího vojáka, zatím co druhým nožem neuvěřitelně vykryl strašnou ránu polní lopatkou.

Konečně jsem se probral z vytržení. Všechno to probíhalo tak neuvěřitelně rychle! Němci se stáhli do nejzazší části zákopu a jeden, co se mu také povedlo dostat ven, namířil na Gordilse. Nečekal jsem a pokropil ho dávkou.

Gordils mezitím uhýbal zuřivým výpadům svého protivníka. Břit lopatky ho míjel snad o milimetry, ale mimo roztržených zad jeho blůzy, mu nezpůsobil žádnou újmu. Tu Němec udělal rozmáchlejší gesto, čímž se otevřel a Gordils mu zarazil oba nože do prsou. Chlap sebou zacukal a svalil se do bahna na dně zákopu.

Opatrně jsem vykoukl a když jsem se přesvědčil, že i kluci už ví, že je po všem, odvážil jsem se blíž.

„V pořádku?“ zeptal jsem se.

„Ano pane,“ odpověděl Gordils. Ten zmetek nebyl ani moc udýchaný.

Obešel jsem pobité Němce, byla to naprosto čistá práce. Nechal jsem to tedy být a šel zkontrolovat stav své jednotky.

„Podejte hlášení, rotmistře,“ vyzval jsem Reeda, i když jsem už věděl, co mi asi řekne.

„Pucci má průstřel levačky a škráblo ho to i na zádech. O Hausmana jsme přišli.“

„Díky Yeane, nějaké další škrábance?“

„Ani ne,“ ošil se Reed nervózně, „ale Dickens je na tom špatně.“

Ležel kousek od nás a ostatní se ho pokoušeli ošetřit materiálem z Hausmanovy lékárny. To, že jsme přišli o zdravotníka, bylo zlé, ale bylo mi jasné, že ani on by tu nic nesvedl. Dickens potřeboval nemocnici, jenže my ho nemohli nést zpátky k frontě.

„Obvázali jsme ho a dostal morfium,“ informoval mě desátník.

„Dobře, odklidíme se odsud a utáboříme se někde na noc,“ rozhodl jsem.

Zatímco ostatní připravovali nosítka, já s Reedem jsme se vrátili k zákopu, abychom to tam důkladně prohlédli. Vzhledem k tomu, že tam Gordils zůstal sám, mě nepřekvapilo, že jsou všichni mrtví prošacovaní. Zrovna se skláněl nad důstojníkem s pistolí a bral mu něco z krku.

„Tak co, ty supe, našel jsi, cos hledal? Sice jsi nám asi všem zachránil zadky, ale stejně je mi z tebe na blití!“ zavrčel Reed.

„To vám nezazlívám, rotmistře,“ řekl Gordils nevzrušeně a prohlížel si svůj úlovek. Vypadalo to jako přívěsek na kožené šňůrce.

„Znak zla?“ zeptal jsem se trochu pohrdavě.

„Tak nějak,“ odtušil.

Podíval jsem se na to důkladněji. Nezdálo se, že by to byl nějaký šperk, vypadalo to spíš jako do hladka opracovaný křemínek s nějakým vyrytým symbolem. Určitě to nemělo velkou cenu. Mně se nad tím ale nechtělo přemýšlet. Prozkoumali jsme zbytek toho místa, ale nenašli jsme vůbec nic zajímavého.

Před setměním jsme rozbili jednoduchý tábor. Oheň jsme nerozdělali. Stromy okolo byly pokroucené a vůbec celé místo působilo velice depresívně. Kluci skoro nemluvili a ticho přerušovalo jen občasné Dickensovo zanaříkání.

Postavil jsem hlídky a šel všechny obejít. Přiznávám se, že nejvíc ze všeho mě teď zajímal Gordils. Bylo jasné, že jeho podivné chování i netušené schopnosti spolu nějak souvisejí. Chtěl jsem od něj vysvětlení. Našel jsem ho, jak klečí a něco dělá. Bagáž měl hozenou bokem a byl do půl těla svlečený. Nejdřív jsem si myslel, že si opravuje poškozenou uniformu, ale když jsem přišel blíž, zjistil jsem, že i ta leží na hromadě. V měsíčním světle jsem uviděl, že má na svém těle zvláštní tetování. Levou stranu zad mu zdobila kresba běžícího koně. Nebyla to taková ta rozplizlá namodralá šmouha, jakou vám udělají za pár dolarů někde v hospodě. Kontury byly ostré a koňské tělo pokrývala změť čar. Úplně z toho byla cítit ta síla, kterou by do svého běhu dával. Navíc se od něj na všechny strany paprskovitě rozbíhaly dlouhé linie nějakých drobných písmen.

„Vojíne Gordilsi,“ oslovil jsem ho polohlasně.

Ani se nehnul. Dál klečel s rukama na kolenou. Když jsem přišel až nad něj, všiml jsem si, že má před sebou v hlíně vyryté nějaké složité obrazce a uprostřed mezi nimi ležel ukořistěný přívěsek.

Chtěl jsem se ho zeptat, co to provádí, ale když jsem se mu podíval do tváře, ztratil jsem řeč. Jeho otevřené oči byly prázdné, bez duhovek.

Z šoku mě probral tichý výkřik: „Pane, Dickens zemřel.“

Otočil jsem se. Asi pět kroků za mnou stál jeden z vojáků s cigaretou v ústech. Jen jsem beze slova přikývl. Dostal jsem strach. Nebylo to jako tenkrát při vylodění, kdy kolem byla smrt přítomna přímo hmatatelně. Tam jsem měl strach, ale byl to strach z naprosto konkrétních věcí. Teď mě popadl strach zcela iracionální. Třásly se mi ruce a skoro jsem se nemohl ani nadechnout.

„Pane, je vám něco?“

„Ticho! Slyšíte to?“ uvědomil jsem si sílící zvuk. Nejdřív to bylo jako hodně vzdálené výkřiky hrůzy, které ale pomalu přehlušilo dunění. V následujícím okamžiku se naším táborem prohnalo stádo zvířat. Vlastně to nebylo přesné, protože stádo tvoří jeden druh. Tohle byla snad všechny zvířata, která v tomto lese žila. Jako přízraky se řítila tmou ze směru, kam jsme měli namířeno. Celou scénu doprovázel jen dusot. Jak se objevila, tak zmizela.

„Kurva, co to bylo?“ ozval se někde ze tmy Reedův hlas.

„Je tady, sílí,“ řekl naprosto zřetelně Gordils, který stál najednou vedle mě.

„Co sílí?“ zeptal jsem se.

Neřekl nic, jen se podíval na měsíc. Jeho bledý kotouč najednou z ničeho nic zhasl a já měl chvíli pocit, že vidím ve tmě slabě zářit Gordilsovy oči.

Nebe i krajinu kolem nás pohltil černočerný mrak. Měl jsem pocit, že jestli odsud hned neuteču, tak musím každou chvíli zešílet. Ale opanoval jsem se. Jen klid, říkal jsem si, klid! Jsou to samé hlouposti, je tu jen jediné nebezpečí, a tím jsou Němci. A jestli přijdou, ubráníme se. Sevřel jsem pevněji pažbu samopalu. Uklidnilo mě to.

„Už nechci nic slyšet! Vzhůru zůstanou jen hlídky, ostatní zalezte, ať jste ráno jako rybičky!“ vykřikl jsem do tmy.

Sám jsem ale usnout nemohl, a když se tak stalo, měl jsem noční můru. Zdálo se mi, že jsem v domě svých rodičů a sedíme u svátečního oběda. Tu jsem si všiml, že všechno jídlo začíná hnít a když jsem pohlédl z okna, uviděl jsem, že okolo je jen smrdutá bažina, z níž se sápaly odpudivé příšery. Stěny se najednou začaly rozpadat a mí rodiče se pokoušeli prchnout do patra. Já však nemohl, ležel jsem v posteli a nemohl jsem se pohnout. Nedokázal jsem jít s nimi a měl jsem strašný strach, že mě tam nechají. Cítil jsem zápach těch bažinných přízraků a slyšel jsem jejich křik: „Ty zmetku! Držte ho!“

Probudil jsem se. Všude byla tma hustá jako mazut, která pohlcovala nejen nažloutlá světla vojenských baterek, ale jakoby i křik.

Vyskočil jsem na nohy.

„Kapitáne, ten hajzl mu uřízl hlavu!“ ozval se hlas desátníka Porise.

Odhodil jsem pláštěnku, pod níž jsem spal, a rozběhl se k chumlu postav se světly. Jen letmo jsem zahlédl zohavené Dickensovo tělo.

„Dost!“ zakřičel jsem. „Pusťte ho!“

Několik lidí se rozestoupilo a udělali mi tak místo. Gordils ležel roztažený na zemi. Každou jeho končetinu držel jeden voják a na prsou mu klečel Reed.

„Já tě zabiju, ty úchyle!“ řval a bušil ho pěstí do obličeje.

Chytil jsem rotmistra a strhnul ho z ležícího nešťastníka.

„Dost!“ zakřičel jsem znova. Reed se přestal vzpouzet.

„Co se tu stalo?“

„Připlížil se k Jackiemu a prostě mu uříz hlavu jako psovi,“ skučel Reed a utíral si z obličej pot a slzy.

„Dejte ten krám pryč!“ vykopnul jsem jednomu z kluků z ruky pušku. „Gordilsi, proč jste to udělal?“ obrátil jsem se na ležícího vojína. Ostatní ho stále pevně tiskli k zemi. Měl obličej plný krve, ale přitom vypadal klidně. Bylo v tom až cosi šíleného. Podíval se na mě.

„Měl jste sen, kapitáne. Noční můru, že?“

Zarazilo mě to.

„Na to se vás neptám,“ řekl jsem trochu nejistě.

„Měl, stejně jako vy všichni,“ ohlédl se po ostatních. „Smrt není to nejhorší, co vás může potkat, a Dickens už nebyl mrtvý!“

Jeho slova mi vůbec nedávala smysl.

„To místo, kam jdeme, je zlé a sílí každou hodinu. Tohle je jen začátek.“

„Zastřelím ho a bude klid!“ zavrčel Reed a zvedl pohozenou pušku. Ozvalo se několik souhlasných výkřiků. Chytil jsem ho za hlaveň zbraně.

„Neblázněte, Reede!“

Trochu s ní cukl.

„Všechny nás rozebere! Věřte mi, bude to tak lepší. Pak si to klidně zodpovím,“ řekl sebejistě.

„Nejsou tu všichni.“ Gordilsova poznámka zazněla, jako by se ho tahle situace vůbec netýkala. Rozhlédl jsem se. Bez Dickense a Hausmana nás mělo být dvanáct, ale bylo nás tu jen deset.

„Kdo tu není?“ zeptal sem se. Všichni se začali ohlížet jeden po druhém.

„Není tu Bush a Flemori,“ řekl kdosi. Byli to muži z první noční hlídky. Mrknul jsem na hodinky, bylo půl čtvrté ráno, takže se museli ztratit už před nějakými pěti hodinami.

„Propátrejte okolí sto metrů od tohoto místa,“ rozkázal jsem. „Dvojice a dávejte bacha!“

Dva, co drželi Gordilsovy nohy, se zvedli. Vytáhl jsem pistoli a namířil mu na hlavu.

„Jestli si jim něco provedl, tak tě na místě odprásknu,“ zasyčel jsem.

On ani nemukl.

Přišel den. Byl neobyčejně temný a ponurý. Jako bychom ani nebyli v lese, ale spíš v nějakém sále plném černých sloupů.

Našli jsme věci i zbraně obou vojáků, ale po nich samotných se slehla zem. Záhadu, proč by někdo v tichosti zlikvidoval stráže, ale ostatní spící vojáky nechal na pokoji, se nám však rozluštit nepodařilo. Gordils byl mimo podezření, protože tohle prostě nemohla být práce jednoho člověka. Určil jsem však Reeda, aby ho nespouštěl z očí.

Nechal jsem jednotku nastoupit a vyrazili jsme dál. Pohybovali jsme se obezřetně, a proto velice pomalu. Všude bylo mlhavé příšeří a abnormální klid.

Mohli jsme být na cestě asi hodinu, když les skončil a před námi bylo pole. V oraništi se šlo špatně, takže když jsem zahlédl další hradbu stromů, s úlevou jsem zavelel zamířit k němu. Gordils se ale zastavil.

„Kapitáne, tam jít nemůžeme.“

„Ještě slovo, ty zmetku, a já osobně tě tam dokopu!“ utrhl se na něj Reed, kterého měl stále v patách.

Ignoroval jsem sice jeho protesty, ale přesto jsem do lesa vstoupil jako první a dával pozor na každý krok. Pečlivě jsem očima propátrával okolí a hledal cokoliv nepatřičného. Věděl jsem, co je nebezpečné. Hledal jsem nápadné kopečky, rovné linie, ostré hrany – jakoukoliv pravidelnost v jinak rustikální logice zeleně. Člověk se musí ve válce velmi rychle naučit všímat takových věcí, a já to uměl. S tímto vědomím jsem tedy našlapoval v klestí a trsech trávy.

Když jsem toho Němce uviděl, hodně ve mně hrklo. Ani ne tak proto, že tam byl, jako spíš proto, že jsem si ho nevšiml dřív, a teď jsem stál prakticky přímo u něj. Stačilo by mu natáhnout ruku a mohl by mě uškrtit. Jenže on nemohl, byl totiž mrtvý.

Viděl jsem těla rozstřílená jako řešeto, roztrhaná minami, nebo spálená na uhel, ale nikdy jsem neviděl člověka, kterým by prorostl strom! Koukal jsem na bizarnost toho výjevu a nemohl se hnout. Tvář ztuhlá v děsivém výrazu, prsty křečovitě zaťaté do kůry. Několik habrových kmenů ho ovíjelo jako chapadla dřevěné krakatice.

„Do prdele! Tady čouhá ruka!“ zařval kdosi za mnou.

Rozhlédl jsem se. Teď teprve jsem uviděl to, co bylo tak nemožné, že jsem to prve vůbec nezaregistroval. Celé tohle místo vypadalo jako močál, který pohltil své oběti a v několika vteřinách ztuhl. Všude ze země čouhaly kusy lidských těl. Nohy, ruce, tváře s vypoulenýma očima a zmodralými jazyky, jako by se snažili popadnout dech v boji se silou, která jim rozmačkala vnitřnosti. Ti, kteří se však pokoušeli najít útočiště na stromech, si také příliš nepomohli.

Nechápal jsem to, vlastně jsem to ani nechtěl chápat. Cítil jsem, jak mi měkne půda pod nohama.

„Pryč!“ zařval jsem. „Všichni ven z lesa!“

Nebylo třeba to opakovat. Hnali jsme se směrem, kde mezi stromy prosvítalo nejvíce mdlého světla, jako šílení. Někteří padali, jiní ztráceli kusy výzbroje. Vyřítili jsme se na uválenou louku a popadali do nažloutlé trávy.

Ohlédl jsem se. Vedle mě klečel Pucci s ovázanou rukou a zvracel.

„Chybí někdo?“ zeptal jsem se.

„Gordils, pane!“ozvala se odpověď.

Ohlédl jsem se na les, který mi teď nejvíc ze všeho připadal jako ponurý hřbitov. Mezi stromy se něco pohnulo. Zatřásla se větev a vynořil se Gordils. Klidným krokem došel až ke mně.

„Kurva, už jsem si myslel, že vás to taky polklo, jako ty Skopčáky,“ ulevil jsem si.

Jen stál a zadumaně se na mě díval. Zdálo se mi, že to, co jsme před chvilkou našli, vůbec nevzal na vědomí.

„Je to pryč, kapitáne,“ řekl, „cítil jsem to, ale stalo se to v noci. Teď už to není nebezpečné.“

„Jak, není?“ vyštěkl jsem na něj. „Málem jsem tam nechal boty!“ Při vzpomínce se mi udělalo zle.

„Strach je malá smrt,“ pokrčil rameny.

Potřeboval jsem se dát dohromady.

„Gordilsi, jak jste věděl, že je tam něco takovýho? To máte nějakej šestej smysl, nebo co? A co se to tam vůbec stalo?“

„Říkal jsem vám, že je tu zlo. Větší než všude jinde.“ Nadhodil si batoh. „A bude to horší. Pane, měli bychom tam dojít ještě za dne.“

Byla to slušná, ale dosti důrazná výzva. Já ale uvažoval, jestli není nejvyšší čas to odpískat. Dva chlapi mrtví, dva kdo ví kde, Pucci na tom také nebyl nejlépe. Gordils ale jako by mi viděl do hlavy.

„Pane, já nevím, co tam před námi je, ale nemáme moc času. Sílí to.“

V jeho hlase byla podivná naléhavost. Vytáhl jsem mapu. K červenému kolečku jsme to měli nějakých deset kilometrů.

„Dobrá, půjdem dál,“ rozhodl jsem. „Jen to prohlídnem a běžíme zpátky.“

Dorazili jsme k silnici a vydali se po ní. Asi kilometr šlo vše hladce, když hlídka ohlásila nebezpečí. Zavelel jsem zalehnout do škarp a šel se na to mrknout. Kousek před námi se silnice stáčela a skrz stromy byla vidět auta. Náklaďáky tu stály v řadě, jako by kolona právě zastavila. Několik jich ale bylo mimo silnici a jeden byl převrácený. Ani po deseti minutách pozorování jsme však nezaznamenali jediný pohyb. Rozhodl jsem se, že se na to půjdeme podívat zblízka. Udělali jsme tedy všechna opatření, ale bylo to zhola zbytečné. Místo bylo dokonale opuštěné. Až na mrtvoly, které byly jak v autech, tak kolem nich.

Reed si sundal helmu a podrbal se za uchem.

„Vůbec mi to nejde na rozum. Nikdo je nenapadl. Jako by se pomlátili mezi sebou.“

Díval jsem se do kabiny jednoho z vozů. Byli tam dva muži zaklesnutí jeden do druhého, tak, jak je tam zastihla smrt. Oba měli po tělech strašné rány a jednomu trčel z břicha nůž.

„Rvali se jako zvířata,“ řekl jsem zamyšleně. „Ale proč? Že by se přeli o to, co vezou?“

Obešel jsem auto a prořízl plachtu. Opatrně jsem nakoukl dovnitř.

Byl to mžik. Před nosem se mi mihla blyštivá čepel. Kovově to cinklo, jak se sek svezl po hlavni mého choppera. Zároveň se zevnitř ozvalo divoké zařvání. Reed naprosto automaticky provrtal plachtu auta třemi výstřely. Ovšem netrefil, protože z druhé strany se ozval zvuk párané látky.

Přikrčil jsem se za hranou korby a vykoukl. Z proříznutého otvoru vyskočil chlápek v černé uniformě.

„Halt!“ zařval jsem a namířil na něj samopal. Udělal ještě krok, ale pak poslechl. Zastavil se a otočil. Reed opřel svou pušku o auto, aby mohl přesněji mířit. Přimhouřil oči.

„Co to je? Ten chlap má snad meč?“

Bylo to tak, šlachovitý chlapík s krátkými tmavými vlasy vyholenými kolem uší a sinalým obličejem, se kryl štíhlou čepelí, jako by ho mohla ochránit před kulkami. Vedle jeho vojenské uniformy působila dost zvláštně.

„Esesák!“ zaskřípal Reed zuby.

„Nestřílej!“ zadržel jsem ho pro jistotu. „Zdá se, že je to jedinej živej, kterýho tu najdem. Třeba nám vysvětlí, co se to tu děje.“ Zvedl jsem se a přišel k němu blíž. Přitom jsem ale dbal na to, abych nezkřížil dráhu mezi ním a Reedem.

Nezdálo se, že by kromě té archaické zbraně měl u sebe něco modernějšího. Dokonce i ozdobná pochva na dýku, která se mu houpala u pasu, byla prázdná.

„Raději to párátko zahoď,“ ukázal jsem na meč.

Pochopil to, protože ho alespoň sklonil.

„Umíš anglicky?“ zeptal jsem se. Podle nulové reakce bylo jasné, že asi ne.

„Hodil by se nám Hausman,“ ozval se za mnou Reed. „Takhle z něho asi těžko něco dostaneme.“ Náš zdravotník byl jediný, kdo uměl dobře německy.

Meč jsme mu sebrali a nechali ho sednout. Vyžebral si vodu a jídlo, ale nedozvěděli jsme se vůbec nic. Tedy já nevím, jak by mi bylo, kdyby mě dostala druhá strana, ale on vypadal skoro jako by se mu ulevilo. Ostatní mezitím dokončili prohlídku konvoje. Auta byla plná dokumentů a bylo tu i několik krámů, které vypadaly jako z nějaké muzejní sbírky. Zdálo se, že na korby to někdo nakládal hodně ve spěchu. Bedny byly naházené bez ladu a skladu a často byly poničené, nebo otevřené.

Probíral jsem se nějakými papíry, když ke mně přišel Reed a vytáhl si cigaretu.

„Je to k ničemu. Co s ním budem dělat? To ho potáhnem sebou?“

„To v žádným případě,“ zavrtěl jsem hlavou.

„Nejlepší by bylo ho odprásknout, moh by dělat potíže.“

Zle jsem se na něj podíval.

„To ne, rotmistře, vyřešíme to jinak.“

Byla to nepříjemná situace, ale přesto se mi Reedův návrh vůbec nelíbil. Bylo mi úzko, nejen z okolností, ale špatně na mě působilo i to počasí. Připomínalo to spíš zimní podvečer, než jarní poledne. Bylo to jako zlý sen. Jen jsem si nebyl vůbec jist, jakou roli v něm hraje Gordils. Je to bubák, nebo nás probudí do slunného rána? Když jsem ho uviděl, jak pomalu došel k našemu vězni a něco mu řekl, považoval jsem to jen za jeho marný pokus. Jenže Němec zpozorněl a něco mu odpověděl. Vzápětí se začali bavit.

Všiml si toho Reed.

„Podívejte na toho hajzla! Já věděl, že je to sketa!“ Popadl pušku a zařval: „Gordils, kdo vám dovolil mluvit s vězněm?!“

Doběhl k němu a skopl ho na zem. Rázně natáhl závěr.

„Voddělám vás voba a hotovo!“

„Uklidněte se, rotmistře!“ přikázal jsem mu. Otočil jsem se na Gordilse: „Vojíne, proč jste nám neřekl, že umíte německy?“

„Ale já neumím,“ odpověděl.

„Vždyť to říkám,“ řval Reed a cukal svou M1. „Zbavíme se jich a bude všechno v pořádku, uvidíte! Ten panák mě štve už vod začátku a Němčouři tady stejně zkoušeli nějakou chemii, nebo něco podobnýho, a chcou, aby sme si mysleli kdo ví co! Prostě je zabiju.“ Evidentně mu tekly nervy.

Gordils se snad poprvé, co jsem ho viděl, zatvářil vztekle. Nepokoušel se vstát, jen zakřičel: „Udělej to, a už se odtud nedostaneš!“ Otočil se na mě. „Pane, nechte mě s ním promluvit. Je to důležité.“ Bylo na něm znát, jak se snaží uklidnit.

Zadržel jsem Reeda, který se chystal říct něco opravdu sprostého.

„Gordilsi, nevím sice, co je to za hru, ale dobrá. Ty věci, co se tu dějí, jsou nad moje chápání. Dělejte, co umíte, ale budu chtít vysvětlení. Jasné?“

Přikývl, sedl si vedle Němce a řekl: „He klahach u atamah kehul.“

„Naha sa chanacht alet naha,“ odpověděl mu ten druhý.

Kolem se udělal malý hlouček.

„Co je to za řeč?“zeptal se kdosi.

„Latina,“ navrhl někdo jiný.

Takovouhle řeč jsem nikdy v životě neslyšel, ani nic jí podobného. Ale oba dva ji ovládali naprosto plynně. Bavili se dlouho a chvílemi i docela vzrušeně. Ostatní je nějakou dobu pozorovali, ale když pochopili, že nepochytí ani slovíčko, nechali je být a raději odpočívali.

Když Gordils konečně vstal, vypadal hodně ustaraně.

„Tak co jste se dozvěděl, vojíne?“ zeptal jsem se.

Krátce se zamyslel. „Začnu asi tímhle. Tady v tom konvoji evakuovali archiv, ale přepadli je... démoni.“

„Co je to za blbost?“ zamračil se Reed.

„Zkrátka, lidé z doprovodu měli najednou strašně silné nutkání se těch věcí zmocnit každý sám pro sebe. Začali se navzájem zabíjet, dokud jim stačily síly. Tady Ernst,“ ukázal za sebe, „tomu odolal. Je z elitní jednotky Strážců wewelsburgské svatyně a je na takové věci trénovaný.“

„Svatyně čeho?“ nevěřil jsem vlastním uším.

„To místo, kam nás poslali, nejsou žádné lázně pro nacistické hlavouny. Je to Svatyně nordických reků. SS založila nový kult, přičemž vycházela z germánské mytologie a starých zachovaných záznamů. Posbírali nejen všechen dostupný materiál, ale i lidi s abnormálními vlastnostmi a umístili je sem. Celý kraj okolo wewelsburgského hradu přebudovali na obrovský lapač magické energie.“ Gordils roztáhl ruce, aby dodal svým slovům plasticitu.

„Nesmysl!“ vyprskl Reed. „Nějaký blábolení a modlení nemůže nic změnit. Je to všechno uboze směšný!“

„Není,“ řekl chladně Gordils. „Podařilo se jim otevřít průchod.“

„Kam?“ nechápal jsem.

„Přinejmenším do pekla,“ poznamenal Reed jedovatě.

„Lze to tak říct,“ připustil Gordils. „Ale to, jak ten svět vypadá, je vedlejší. Válka je dlouhá a vysilující. Navíc ji Německo prohrává na všech frontách. Z toho druhého světa by se daly čerpat suroviny, technologie, nebo i věci, které si ani nedovedeme představit.“

Vzpomněl jsem si na vojáky, které prakticky pohltila země.

„Asi se jim to poněkud vymklo, co?“

„Zdá se. Problém je v tom, že na porušení hranice mezi světy, je potřeba síla, které my, jako lidé, nejsme schopni. Proto vyzvali někoho z druhé strany. Někoho mnohem mocnějšího.“

Reed zavrtěl hlavou. „Tohle je taky blbost. Tohle by Bůh nedopustil.“

„Jestli máte na mysli Boha v křesťanském pojetí, tak si moc nefanděte,“ zpražil ho Gordils.

„A jakého jiného?!“ zamračil se Reed. „Já sice modlení moc nedám, ale moc dobře vím, že je jen jeden!“

„To je dost úzkoprsý názor,“ kontroval Gordils.

„Nechte toho!“ utnul jsem jejich popichování. „Takže tady to okolo je řádění nějakého... řekněme ducha?“

Gordils přikývl.

„Zdá se, že tomu z nás rozumíte nejvíc. Máme nějakou šanci proti tomu bojovat, nebo se máme obrátit a co nejrychleji upalovat pryč?“

Nadechl se a začal pomalu mluvit. Bylo znát, že zvažuje každé slovo: „Pane, nemůžeme proti tomu bojovat, ale pokud se budeme chovat obezřetně a ctít jeho pravidla, možná přežijeme. Odejít ale nemůžeme. Cítím, jak to stále nabírá dech. Za pár dní to může být tak silné, že to smete jakoukoliv armádu na světě. My máme ještě šanci tu bránu přibouchnout. Rozumíte?“

„Kde to je? Přímo v hradu?“

Přikývl: „V centrální věži.“

„Řekněme, že tam dojdeme, co pak? Vyhodíme to do povětří?“

Gordils pokrčil rameny. „Ani nálet to nezastavil. Popravdě, nevím. Ale víc takových šancí nebude.“

Povzdechl jsem si. „Dobrá, půjdeme tedy dál.“

„Co tady s tím?“ zeptal se Reed a významně poklepal na pušku.

Gordils se postavil mezi něj a Němce.

„Ernst nám může hodně pomoct. Byl tam, a ví, kudy se máme dát.“

„Je to esesák! K těm se dostávaj jen ti, kteří mají hnědou i krev,“ protestoval Reed.

„Tohle je něco jiného. Do jeho speciálního útvaru vybírali lidi ne podle politické příslušnosti, ale podle schopností, které má jen velmi malé procento jedinců. A ne všichni tu jsou dobrovolně. Pochopte rotmistře, tohle teď není nepřítel.“ Gordils se otočil k desátníku Brownovi, který držel zabavený meč. Vzal mu ho z ruky a vrátil jeho původnímu majiteli.

Udělali jsme krátkou poradu a vyrazili dál. Já šel v čele společně s Gordilsem a Ernstem. Kolona aut byla docela dlouhá a v tom pohřebním podnebí vypadala strašidelně. Obcházeli jsme ji mimo cestu a vyhýbali se mrtvým tělům. Jeden z vojáků měl černou uniformu stejně, jako náš průvodce. Ležel poněkud stranou od ostatních.

Ernst k němu zavedl Gordilse. Sklonil se, vypáčil z jeho ztuhlých prstů další meč a podal ho Luisovi. Měl trojúhelníkovou čepel a jílec bohatě zdobený rytinami. V jeho středu byla plasticky vyvedená svastika.

„To chcete ten krám tahat sebou?“ zeptal jsem se Gordilse, když se k nám znova připojili. Vojín s ním zručně zatočil nad hlavou, až ostrá čepel vydala nepříjemný syčivý zvuk.

„Ano pane,“ odpověděl. V ten moment jeho puška skončila v trávě a za moment ji následovala i zásoba patron.

„Tohle nemyslíte vážně!?“ rozkřikl jsem se.

Gordils znova protočil meč v ruce.

„Tohle je tu k ničemu.“ Kopl do pažby odhozené zbraně. „Věřte mi, kapitáne.“

Ernst cosi řekl Gordilsovi a ten mu odpověděl.

„Dobrá vojíne, poslední otázka, a pak už nechci nic vědět. Jak to spolu mluvíte?“

„Je to moerština, jedno z nářečí starogermánštiny,“ vysvětlil Gordils.

„Takhle asi moc lidí na světě nemluví. Jak to, že zrovna vy dva?“ neubránil jsem se dalšímu vyzvídání.

„Náhoda pane,“ řekl a zase vykročil.

Silnice nás vedla dál. Bylo to mnohem pohodlnější, než se vláčet terénem. To bylo stejně zbytečné, protože se nezdálo, že bychom tu mohli narazit na nějaký odpor, a jestli ano, tak by nás skrývání v křoví stejně nezachránilo.

Kolem asfaltky to bylo ponuré, a chladné, jako někde v močálu. Nejhorší bylo to ticho, které mi doslova rozežíralo mozek. Začalo mrholit, ale viditelnost se nijak nezhoršila.

Vyšli jsme na malé návrší. Okolo byla jen pole a louky, takže se odsud dalo rozhlédnout. Všichni jsme zůstali úžasem stát. Před námi se otevírala šedivá krajina, v níž se jako obludná podkova rozkládala gigantická stavba. Tvořila ji dvojice vysokánských zdí ve dvou soustředných obloucích. Ten vnější měl poloměr dobrého jednoho kilometru. Jeho jednolitost byla přerušena jen několika budovami, které byly patrně přímo součástí zdi a třemi branami. Z nich vycházely naprosto rovné cesty protínající i vnitřní zeď a mířící přímo ke středu celého útvaru, kde stál hrad Wewelsburg.

„Mittelpunkt der Welt!“ zašeptal Ernst, který stál hned vedle mě. Otočil jsem se po Gordilsovi.

„Říkají tomu střed světa,“ vysvětlil jeho slova. „Tady musíme být hodně opatrní.“

Byli jsme ohromeni tou megalomanskou dokonalostí. Při bližším pečlivějším pohledu jsem si však všiml mnoha kazů. Budovy měly děravé střechy a jedna byla vypálená. Přímo pod námi byla vesnice. Zašlá cedule hlásala, že se jedná o Anden. Linie prvního půlkruhu byla asi půl kilometru za ní.

„Držte se středu cesty a vyhýbejte se temným místům,“ řekl Gordils. „Ernst říká, že vesnice by měla být prázdná, ale kdo ví, co se tu usadilo.“

Ostatní měli oči navrch hlavy a zbraně připravené. Ani mně nebylo dvakrát dobře, takhle se promenádovat bez krytí mezi domy s obrovskou spoustou palebných postavení.

Reed najednou zvedl svou pušku a vyprskl smíchy: „Cháá, to je ale blbost! Žereme jim to i s navijákem. Jak tomu pitomci, tak i Náckovi. Mrkněte, támhle jsou naši!“ Zamával volnou rukou. Z otevřeného okna, asi třicet metrů před námi, mu stejně odpověděl muž v typické americké helmě a vzápětí se vedle něj objevil další.