Vítejte ve dračím světě

OSAMĚLÝ

Sesedl z koně. Dál byla cesta možná jen mezi velikými balvany, kam by se zvíře nedostalo. Povolil řemen, který k sedlu poutal veliký štít potažený čerstvou kůži. Urovnal si drátěnou košili a štít hodil přes rameno. Za opasek zastrčil sekeru s širokým ostřím. Ruce by se mu hodily volné, ale dlouhé kopí nějak nést musel. Na tuhle zbraň spoléhal ze všech nejvíc, takže se jí rozhodně nehodlal vzdát. Uzdu přivázal k tenké větvičce a vyrazil.

K místu, kam měl namířeno, se dalo dostat i pohodlnější cestou, ale tam by byl moc nápadný. Moment překvapení měl podle jeho soudu větší sílu než přímý útok, proto teď neseděl pevně v sedle s dřevcem zaklesnutým v podpaží, ale přeskakoval z balvanu na balvan, slézal skalní stupně a modlil se, aby nebylo příliš slyšet, jak se proplétá křovisky.

Výjimečná situace si žádala i zvláštní vybavení. Nečekal ho vlastně ani tak souboj, jako spíš lov. Proto si nevzal zbroj z kalených plátů, ale jen lehčí drátěnou košili s prošívanou vestou a na hlavu posadil otevřený šišák, aby měl dobrý výhled. Ostatně, těžko by se takovou cestou mohl vydat v plné rytířské zbroji. I tak to nebylo nic jednoduchého. Po mnoha nekonečných minutách se dostal na okraj skalisek. Odložil kopí i štít a opatrně se protáhl mezi balvany, aby mohl nahlédnout dolů. Nadlehčoval se přitom na rukou, aby neškrtal kovem košile o hrubý povrch kamene, což dělalo zvonivé zvuky. Byl hrdý na své lovecké dovednosti, které ho činily v lese téměř neviditelným.

Chvíli se zaposlouchal, a když usoudil, že je vše v pořádku, vyhlédl ze svého úkrytu.

Přímo pod ním se otvíralo údolíčko zaříznuté do skal jako kaňon. Na jeho dně tekl malý, v kapradí sotva znatelný potůček, který lemovala stará, již nepoužívaná cesta. V okolí se tu kdysi těžily rudy, ale to už bylo tak dávno, že si na to nikdo nepamatoval. Jako upomínka hornické slávy tu zbyly jen hromady hlušiny, téměř pohlcené lesem, a štoly, které skála nechala milosrdně existovat ve své mase, i když jejich vchody byly již značně pochroumané. Celé bloky zborcené a sesuté po stráni proměnily mnohé z nich ve velkolepé portály. Právě jeden z nich měl pod sebou rytíř skrytý v dřínových větvích. Ne hluboko pod ním byla mala terasa nasypaná z vyvrženého štěrku. Dopadaly na ni sporé sluneční paprsky, které se dokázaly prodrat korunami stromů, a v jejich světle se vyhříval drak.

Rytíř nebyl překvapen, jen udiven. Věděl, že ho tu najde a měl představu, jak bude vypadat, ale přesto se neubránil rozechvění. Přece jen viděl reálně takového tvora vůbec poprvé. Došlo mu, že vesničané museli přehánět, když tvrdili, že jim drak spolknul krávu na jeden hlt. Plaz byl mnohem menší, a takové sousto by neměl šanci pozřít ani v nejmenším. Pravdu však měli, když tvrdili, že má křídla, dlouhý ocas, na který mu přechází hřeben ze zad. Nikdo už nepovažoval za nutné se zmiňovat o tom, že má šupiny jako bukové listí v plném létě, široké plece a druhá ramena, na která mu navazují mohutná blanitá křídla.

Drak ležel na břiše, hlavu opřenou o přední tlapy složené pod bradou. Dvojice rohů s pravidelnými výrůstky, která mu rostla ze zátylku, se malinko pohupovala v rytmu jeho dechu. Oči měl zavřené, ale nadočnicové oblouky zdvižené k čelu, takže to vypadalo, jako by jen podřimoval. Jako když si člověk oddechne znaven dlouhým čekáním.

Rytíř ho sledoval se zatajeným dechem. Věděl, proč tu je a co musí udělat, přesto nedokázal neobdivovat tohle nevšední dílo přírody, posla z dob, kdy vznikaly báje a svět ještě nepoznal požehnání Písma. Znal všechna zvířata v místních lesích a choval je v úctě. Rád vyrážel na dlouhé lovecké výpravy. Jen sám, bez honců a pomocníků. Kolikrát dlouhé hodiny trávil na posedech a kochal se majestátními jeleny, nebo malými stády zubrů.

Ale tohle byl drak! Tělo jako stvořené k letu i vytrvalému běhu. S šupinami jako leštěná kůže, pod kterou byly znát svaly jako provazy.

Byl hrozivý i krásný zároveň. Byl to drak!

Rytíř maličko zatřásl hlavou. Musí jednat, a to hned! Drak odpočívá, v takovou příležitost ani nedoufal. Je potřeba ji náležitě využít a hlavně nic nepokazit. Naklonil se maličko víc, aby si prohlédl okolní terén. Našel vhodné místo, kudy povede útok i kouty, kterým se bude muset při boji za každou cenu vyhnout. Ale k tomu, jak doufal, vůbec nedojde.

Tiše se vrátil k odloženým zbraním a přesunul se k vývratu, který si před chvilkou vyhlédnul. Větrem pustil špetku prachu. Směr byl dobrý. K ležícímu draku to měl odtud nějakých pět kroků s mírným převýšením. Když bude dost rychlý, zvládne se k němu dostat za tři údery srdce a překvapí ho, jen musí jít nalehko.

Kmen padlého stromu použil jako stůl. Štít nastavil rukojetí vzhůru a vedle položil sekeru. Nakonec od pasu odepnul řemínky, které poutaly zdobenou pochvu. Vyňal z ní dlouhý meč a po chvilce zaváhání jej položil z druhé strany štítu. Opět se chopil kopí, které mezitím odložil na zem. Pevně sevřel jeho kůží vyztužené ratiště a dřepnul si. Zavřel pevně oči. Ach Bože, dopřej mi vítězství, promluvil v duchu k Všemohoucímu. Jedenkrát se silněji nadechl, otevřel oči a přeskočil padlý strom. Pod škorněmi křuplo kamení. Drak před ním ležel téměř na dosah. Dlouhý skok. Rytíř sledoval plazova víčka, která se zatím ani nepohnula. Druhý skok. Rozpřáhl se k mocnému úderu. Třetí skok. Bod! Obouruč, svrchu přímo na plazův bok, kde tušil srdce.

Drak se náhle pohnul. V posledním okamžiku se odkulil a ukázal útočníkovi břicho. Bylo světlejší než zbytek jeho těla s mnohem jemnějšími šupinami, možná i mnohem zranitelnější, ale rytíř už neměl čas změnit dráhu úderu. Široká ostrá čepel zbraně těsně, ale spolehlivě, minula tělo svého cíle a neúčinně křísla o zem pokrytou valouny.

Drak mezitím dokončil kotoul a hbitě vyskočil na nohy. Blýskl po rytíři přivřenýma očima. Tomu bylo jasné, že o výhodu prvního útoku definitivně přišel, ale nenechal se tím zviklat a udělal další výpad. Drak ovšem neustoupil, jak čekal, nýbrž mu doslova vběhl do rány. Šikovně ji však obešel a zachytil hrot kopí v podpaždí. O zaklíněnou zbraň se opřel pařátem stejné tlapy, pod niž ji držel a pevně ji tak připoutal k sobě.

Rytíř chvíli nechápavě hleděl na podivnou situaci, kdy je oba spojovalo jeho ratiště. Pak zkusil kopí vyprostit, ale drak je držel pevně jako v kleštích. Rytíře rázem napadlo, že udělal strašlivou chybu. Kdyby drak chtěl, mohl využít jeho nesoustředěnosti a zaútočit, ale on to neudělal. Jen si rytíře prohlížel a pomalu přenášel váhu svého těla na přední nohu zaklesnutou za dřevěnou rukojeť. V tom pohledu však nebyla zuřivost nebo pohrdání, ani překvapení, a už vůbec ne strach. Vypadalo to spíš, jako by byl drak... smutný?

Na to už rytíř neměl čas přijít. Pokud nechtěl být narůstající silou, působící na druhy konec své zbraně, stržen k zemi, musel ji pustit. Ratiště narazilo prudce na zem a rozštíplo se jako špejle.

Rytíř však už neviděl, jak ji drak znechuceně odhodil z plošiny jako zlomené párátko, protože se vrhnul ke kmeni s připravenými zbraněmi. První mu do ruky padlo toporo sekery. Zatočil s ní nad hlavou a s výkřikem se opět vrhl na draka.

Tentokrát plaz přece jen ustoupil. Krátkými úspornými pohyby se vyhýbal širokému ostří a postupně přitom opisoval na malém prostoru plošiny kolečko. Rytíř povzbuzen defenzivním chováním svého soka útočil o to agresivněji. Vkládal do úderu všechen svůj um i mrštnost, ale draka se mu zasáhnout nepodařilo.

Už to začínalo byt jednotvárné, když udělal výpad s úderem svrchu vedeným na plazovu rohatou hlavu. Drak opět uhnul, ale přitom máchl levým předním spárem tak, že trefil železo sekery na plocho. Rána byla tak prudká a nečekaná, že zbraň vyletěla rytíři z už poněkud zemdlené ruky a se svištěním zapadla do křoví.

Muž se tak opět ocitl před drakem beze zbraně. Naštěstí se při své potyčce dostali zase do blízkosti vývratu, takže stačil jen mžik a rytíř měl před sebou štít a v levačce svíral rukojeť meče. Bylo mu však jasné, že teď musí už v souboji dojít k nějakému zvratu. Do paží ho již chytala křeč a zpod helmy se mu řinul štiplavý pot. Nastal rozhodující okamžik.

Pozvedl meč a vykřikl: "Dant animos dei!" Potom kryt velkým štítem udělal výpad mířící na drakův krk. Podle jeho soudu to byla dobra rána. Rychlá a nečekaná, navíc vedena zleva. Žádný muž, na kterém tuto finesu použil, ji zatím nedokázal vykrýt a přinejmenším utržil nepříjemné zranění.

Drak se ale podivně přetočil a natáhl svou pravou přední nohu před sebe, jako by v ní také svíral zbraň. Celý se tak rytíři odkryl, ale jemu to nebylo nic platné, protože jeho meč teď ležel na drakově rameni a naopak dračí pařát měl téměř na úrovni předloktí. Zakřivené šupinaté prsty zakončené drápy se mu obtočily kolem paže. Drak ho ale nechytil. Jako by ho jen hladil, nechal jeho končetinu vyklouznout, přitom mu ale z dlaně, jakoby mimochodem, vytáhl rukojeť meče.

Rytíři se zdálo, jakoby se při tom gestu čas natáhnul jako med kanoucí z plástve. Bylo to ladné a táhlé, ale zároveň tak nečekané, že tomu prostě nedokázal zabránit. Prostě v jednom okamžiku meč měl a v druhém už ho držel v pařátu drak.

Muž ozbrojený už jen štítem, se přikrčil. Tohle bylo jak zlý sen, pomyslel si. Meč nebyl nejvhodnější zbraní na takový boj, ale vzít si ho mělo velikou symboliku. Musí ho získat zpět za každou cenu! Snad ho drak zase zahodí, podobně jako sekeru, a jemu se podaří nějak se k němu dostat. Snad... Drak však neútočil. Zůstal sedět na zadních s ukořistěným mečem v tlapě a pozorně si rytíře prohlížel. Situace začínala být ani ne tak napínavá, jako trapná. Rytíř se nervózně ošil. Drak si najednou povzdechl, zatočil mečem v prstech a zabodl ho do štěrku. "Takže už jsi skončil?" zeptal se unaveně. "Měl jsem strach, co tu máš ještě schované. Ani bych se nedivil, kdybys z toho křoví vystrkal třeba balistu."

Rytíř se zamračil a vykřikl:"Tvé urážky se mě nedotknou!" i když v duchu zalitoval, že sebou takovou zbraň nemá. "Věz, že mou nejsilnější zbraní je Bůh!"

Trošku ho zaskočilo, že na něj drak promluvil. Že to nejspíš umí, věděl, ale na diskusi se příliš nepřipravoval. Navíc se situace s mečem nevyvíjela dobře. Musí se k němu dostat stůj co stůj. Vrátit se bez něj... to by bylo lepší nevracet se vůbec!

Aniž by z draka spustil zrak, ohnul se a popadl první kámen, který nahmátnul pod nohama. "Boj pokračuje!"

Drak přimhouřil oči. "Tohle nemyslíš vážně, že ne?" zeptal se podezřívavě a ukázal přitom na kámen, který potěžkával v ruce.

"Bojuj nebo se vzdej!" odpověděl na to muž.

"Tímhle mi neublížíš," nadhodil drak smířlivým tónem.

"Asi neznáš příběh o Davidovi, takže věz, že i malý a slabý člověk muže porazit obra, pokud má víru." Kámen vyletěl směrem k dračí hlavě. I když dal rytíř do hodu všechnu svou sílu a obratnost, drak jen mávnul tlapou a jeho projektil ledabyle chytil.

"Maličkost, David měl prak a Goliáš upito." Drak hodil kamen za hlavu. "Napadlo tě někdy, proč je jejich boj tak legendární? Protože se to normálně nestává. Ten větší, silnější a lépe vyzbrojený, prostě rozšlápne toho slabšího jako žížalu v devadesáti devíti případech ze sta." Drak si oprášil tlapy. "Teď víš, jak na to, takže bys měl jít dělat ramena na někoho, na koho stačíš."

Štít poněkud poklesl, jak se rytíř narovnal. Tohle se ho už vážně dotklo. Drak nedrak! "Nejsem žádný sedlák, co si potřebuje něco dokazovat, nebo lapka, který hledá kořist! Já jsem Heřman z Vícova, rytíř jeho veličenstva krále." Při těch slovech se pěstí bouchl do prsou. "Přísahal jsem, že budu vyznávat jen Boha a čest, chránit slabé a hájit zájmy našeho panovníka. Neodejdu odtud, dokud tě neskolím, nebo nedonutím k odchodu, ty bídná bestie!"

"Jo takhle," protáhl drak koutky. "Máš to hezky kategorizovaný. Ale jen pro pořádek, kam spadám já?" zeptal se zvědavě.

"Ty jsi drak, to samo o sobě stačí. Nejsi přirozený tvor," vykřikl Heřman po krátké úvaze. Bavit se tu o takových nesmyslech ho dopalovalo. "Svou existencí urážíš samotného Boha!"

"A to si myslíš, nebo ti to řek?" zazubil se drak. "Hele, já se narodil z matky a otce stejně jako ty, i když uznávám, můj vývoj byl trošku odlišný. Znáš to, inkubační stadium, pevná skořápka a tak, ale rozhodně mě nevylovil nějaký pekelník z kotle, jak si vy lidé někdy myslíte. Podléhám stejným pravidlům a přírodním zákonům, a víš co, možná je ctím víc, než vy lidé!" Při řeči se posadil na zadní, čímž si uvolnil přední nohy. Vytáhl Heřmanův meč ze země a začal s ním mávat jako s ukazovátkem.

Rytíř zklamaně stiskl zuby. Šance, že se ke zbrani dostane, se opět zmenšila. Nezbylo než v tom absurdním hovoru pokračovat. "Ničíš statky poddaných jeho výsosti!"

"Já?! Tak tohle je, holenku, naprostá lež!" zamračil se plaz. Tlapu s mečem nechal spadnout dolů, ale div nepropíchl rytíře drápatým ukazovákem druhé tlapy. "Nikdy, rozumíš, nikdy vám nedávám záminku k tomu, abyste mě napadali, takže nepálím, neničím a nezabíjím. Pokud k tomu tedy nejsem donucen," dodal rychle.

"Od té doby, co ses tu usadil, mizí v širokém okolí dobytek. Lidé jsou vyděšení a kolikrát nemůžou ani chodit do pole," kontroval Heřman.

"Tak to jsou normální výmluvy!" rozčílil se drak. "Nebo chceš snad říct, že se krávy a ovce předtím nikdy neztrácely?! Co? Je jednoduché zneužít situaci a místo toho, aby šel sedlák dřít na panský úhor, prostě čmajzne movitějšímu sousedovi jalovici a pak řve: To všechno ten drak!

Můžu jen doplnit, že přednost dávám zásadně zvěřině."

"Jenže to je pytláctví!" vykřikl vítězoslavně rytíř. "Zvěř v lesích patří králi nebo majiteli panství. Za to se u nás sekají ruce!"

"Vážně?" zeptal se na oko udiveně drak. "Tak to jsem z obliga, protože já žádné ruce nemám." Zamával volnou přední tlapou před čumákem. "Maličkost, milý rytíři, pytlačit může jen člověk, ale já jsem podle vašich pravidel zvíře, podobně jako vlk nebo jestřáb. Jsem svým způsobem součástí lesa."

"Potom bys byl ale škodná," přimhouřil Heřman oči.

"To máš pravdu," pousmál se drak, "ale pak by na mě měl vyrazit hajný, ne rytíř. Řekl bych, že se touto úvahou dostáváš do roviny, ve které možná ani být nechceš."

Heřman začínal být zoufalý a zároveň zuřil. Drak nejen že nebojoval, ale ještě si z něj utahoval.

"Dost těch tlachů!" zakřičel a potěžkal štít. "Jen kolem sebe pleteš síť ze slov jako pavouk, ale jsi démon a já se od tebe oklamat nenechám! Zbytečně jsi k sobě lákal nevinné duše. Je tu dost stráží, které ti nedají šanci!" Shýbl se a popadl klacek, kterého si před chvílí všiml v křoví. Máchl s ním ve vzduchu, aby vyzkoušel jeho pádnost. "Tak pojď, ďáble!" zasyčel a postavil se do střehu.

Drak na něj jen chvíli hleděl s předníma nohama založenýma na hrudi, mračil se a sotva znatelně vrtěl hlavou. Pak si povzdechl. "To mluvíš o tom dopise?"

"Myslel sis, že někoho oklameš, když budeš psát jako nějaký mnich. Ale to ses spletl!" vykřikl rytíř.

"To nebyla planá lež, ale naprosto férová nabídka. Nebo, chceš-li, pozvánka." vysvětlil drak.

"Přijal jsem tvé pozvání!" procedil Heřman mezi zuby, přiskočil blíž a máchl svým improvizovaným kyjem po drakově koleni. Ten však jen roztáhl nohy, takže klacek jen neškodně prosvištěl vzduchem.

"Jenže to pozvání neplatilo tobě. Četls to vůbec?"

"To se spolehni!" vyfoukl rytíř vzduch a znova zaútočil. Ve skutečnosti Heřman číst neuměl, stejně jako všichni vznešení lidé v království. Zmiňovaný dopis ani neviděl. Jeho celý obsah znal jen kaplan, který rytířům rozhořčeně sdělil to podstatné, to jest drzý drakův požadavek. Víc ani nebylo třeba znát.

"Dovol mi o tom zapochybovat." Drak opět hbitě uhnul před další ranou. "Já čekal někoho úplně jiného. Ale asi to bylo naivní," zase se zamračil. Stáhl přitom nadočnicové oblouky bez obočí, které se však naježily dlouhými šupinami jako dva kartáče. Jeho zjev se tím stal hrozivějším. Změnila se i jeho taktika. Zůstal sedět na místě a předníma nohama vykrýval Heřmanovy výpady, jeho meč si dal zase do podpaždí.

"Co je na tom!? Nepřišel jsem jako nepřítel, dokonce jsem předem jasně řekl, co bych chtěl. Udělal jsem to po vašem, abyste to pochopili. Ale vy to ne a ne pobrat! Vždycky to dopadne tak jako teď a přiběhne někdo, kdo mě chce zabít."

Jak drak mluvil, postupně přešel z defenzívy do útoku. Najednou to byl Heřman, kdo musel odrážet stále prudší rány jeho pařátů zaťatých v pěst. Přitom to vůbec nevypadalo jako boj, ale spíš jako by ze sebe potřeboval jen vybít zlost.

"Lidi!" vyprskl. "Sakra, proč zrovna vy?! Proč ne někdo jiný? Taková hloupá a arogantní stvoření obdařena tou jedinečnou mocí, to je ironie!"

Heřman neměl moc čas přemýšlet nad tím, co mu drak říká. Spiš se soustředil na to, aby ho nesmetla některá z jeho ran. Smyslu jeho slov nerozuměl. Upnul se jen k myšlence, že bez meče tohle místo po svých prostě neopustí za žádnou cenu. Klopýtavě ustoupil o několik kroků vzad, aby získal alespoň krátký čas k odpočinku. Neměl už ani sílu vysoukat ze sebe nějakou nadávku.

Drak ho nechal. "Už mě to nebaví. Raději zmiz," vycenil zuby.

Heřman nabral dech a zachrčel: "Nikdy!" Poněkud vrávoravým krokem opět vyrazil do útoku. Zatřásl hlavou, aby vypudil pot, který mu stékal do očí, takže neviděl, jak se drak rozmachuje. Strašlivá rána ho odhodila dobře tři kroky dozadu. Štít i jeho improvizovaná zbraň se rozlétly na všechny strany.

Zavyl bolestí, přesto se pokusil vstát. Jenže ho k zemi opět přitlačila obrovská síla zadní dračí nohy. Veliká hlava s rohy po stranách mu vyplnila cele zorné pole.

"Ty nejsi normální! Je po boji!"

Heřman cítil na tváři jeho horký dech a dopadající drobné kapičky slin.

"Jestli ses rozhodl umřít hrdinskou smrtí, tak ti nemůžu sloužit. Maximálně tě nakopu do zadku, rozuměl jsi tomu?! Jsem tu z úplně jiného důvodu, který si nechci kazit tím, že budu s někým bojovat."

"Já vím," Heřman mohl sotva šeptat. Hrudník měl jako v kleštích a každý nádech ho stál spoustu sil. "Ty chceš jen svou oběť."

Drak chvíli jakoby cosi přežvykoval v tlamě, pak se zvedl. Tlak na rytířově hrudníku pominul. Velké modré oči ho však propalovaly dál.

"Takže jsi kecal, má informace se k tobě vůbec nedostala," v dračím hlase se ozvalo jednoznačné zklamání.

"Chceš pannu. Čistou a nevinnou, abys ji mohl utratit." Heřman se pokusil posadit, ale bolesti mu dovolily maximálně se zvednout na loktech.

"Ne, milý rytíři," zavrtěl drak hlavou. "Pannu jsem sice zval, ale rozhodně by jí nešlo o život. Sakra, vždyť jsem to napsal naprosto jasně! Proč?... proč to, sakra, někdy někdo z vás nechce alespoň zkusit. Stačilo by mi pár minut, a kdyby řekla, mohla by být za chvíli zase na cestě domů bez vlásku zkřiveného na hlavě."

Heřmanovi se konečně povedlo se zády alespoň opřít o balvan. Cítil naražená žebra, v hlavě mu hučelo a pravou rukou nemohl skoro hýbat, ale zlomená se naštěstí nezdála. Levačkou si sundal helmu. Trochu se mu tím ulevilo. "To mi tedy řekni, co bys jí tak chtěl povídat? Ctná panna by na hovor s takovou obludou rozhodně nebyla zvědavá."

Drak uchopil meč a jakoby mimochodem ho, k Heřmanovu velikému zděšení, zarazil do spáry mezi dvěma velkými balvany tak, že tam zůstal trčet jako malý železný kříž.

"To je teď už jedno." Znova se otočil na rytíře. "Ostatně tobě po tom nic není. Teď se seber a mazej odtud!"

Heřman se zklamaně podíval na meč, k jehož vyproštění by teď potřeboval přinejmenším bytelný sochor.

"To nepůjde, slíbil jsem, že..."

"S tím už jdi do horoucích pekel!" zařval drak. "Copak ti stále nedošlo, že se s tebou nebudu mazat?" Klesl zpět na všechny čtyř a sklonil hlavu. Najednou jako by zase nabral energii. Podíval se na rytíře a skoro přívětivě se usmál. "Víš, vlastně jsi mě překvapil. Už po mně šli všelijak. Na koni, s kuší, armádou i otrávenou návnadou, ale s klackem jsi první. To by udělal jedině trotl, ale nástup jsi měl luxusní." Uznale přikývl. "Ten lehkej vohoz a výběr zbraní... jako fakt dobrý. Je vidět, že umíš přemýšlet hlavou."

Heřman znejistěl. Takovým způsobem s ním nikdo nikdy nemluvil a on si nebyl jistý, zda ho drak chválí, nebo se mu spíš směje. Ani mu nebylo úplně jasné, kam směřuje svými výroky.

"Jen mi není jasné, proč to vlastně děláš? Hm? A nech si prosím pro sebe ty kecy o povinnosti a jiné podobné nesmysly. Kdykoliv jsem se s někým takto utkal, vždycky u toho bylo nějaké publikum. Zbrojnoši, sedláci nebo alespoň jeho sluha. Ale ty jsi úplně sám. A hlavně," zvedl prst jako kaplan vysvětlující nějakou kapitolu z Písma, "vždycky tu byla ta panna. Ne, nemysli si, že to byla příležitost pro mě. Pokaždé ji dovlekli násilím, oháklou jak na funus a psychicky tak vyflusanou, že se z ní nedalo dostat jediné slovo snad krom nějakých citoslovcí.

Vyložil jsem si to tak, že vy lidi potřebujete k boji jakousi motivaci. Možná to nějak souvisí se sexem. Co já vím?" Předsunul spodní pysk. "Ale ty tu nikoho nemáš. Přišel jsi sám. Co to znamená? Že by sis něco dokazoval? Copak to asi je? Co tě to žere?"

Heřman tak tak stíhal sledovat drakovu podivnou rozpravu. Stále nedokázal odhadnout, kam se jeho úvahy vydají a kde skončí, ale už měl jasno v tom, že mu jsou jeho poznámky spíše nepříjemné.

"Nemám žádné slabiny, které bych nepřekonal!" prohlásil, aby alespoň něco postavil jako hráz do toho přívalu slov.

"Uvidíme," zazubil se drak a pokračoval. "Tak třeba tvé vybavení. Ano, souhlasím, že je zvoleno dobře, ale vzhledem k události a poslání, za jaké svůj boj proti mně považuješ, je poněkud odrbané. Ano, účelné a z lidského pohledu dostačující, ale jiní rytíři, které jsem při takovém souboji poznal, měli obyčejně na sobě to nejlepší, co byli schopni ve svých pokladnicích a zbrojnicích posbírat. Ale ty? Žádné skvělé zdobení, žádné zlaté nebo třeba jen pozlacené doplňky a ozdoby. Jen holá účelnost. Když si k tomu přičtu tvou poněkud vyzáblou postavu, řekl bych, že jsi chudý. Snad potomek nějakého zchudlého rodu, nebo snad jen drobného zemana?"

"Ke cti není třeba mnoha peněz!" zamračil se Heřman. Chtěl svá slova doplnit rázným gestem, ale jen sykl bolestí.

"Ale k získání společenské prestiže ano. Zvláště pak na snobských panovnických dvorech. Milý rytíři, časy se mění a kdo nemá tohle," drak promnul mezi prsty imaginární minci,"musí dělat takové zvrhlé kousky jako teď ty, aby si ho ostatní všimli. Vsadím se, že jakmile ses dozvěděl, že tu jsem a někdo ti mé požadavky vylíčil s patřičným akcentem na nevýznamné detaily, okamžitě jsi vyletěl jako střela, abys tu byl první. Že mám pravdu?

Možná, že ta informace ani nesměřovala přímo na tebe. Zaslechl jsi ji někde v koutě, nebo za sloupem stojící mezi pážaty."

Heřman se musel trochu nutit, aby se usmál. "Pleteš se, plaze. Jsem platným členem rytířského stavu a jsem si s ostatními roven. To, že můj rod není nejbohatší, mě netrápí. Nejsou jen peníze, je i vážnost pokrevní."

"Á, ty myslíš rod?" pookřál drak. Opět se vztyčil na zadních a se zaskřípěním vytáhl z kamene ukořistěný meč. Ledabyle se podíval na jeho záštitu a pak si prohlédl čepel.

Heřman jen na sucho polkl.

"Hmm, pamatuje už lepší časy, ale pořád je to celkem špičková zbraň. Hned jsem si říkal, že to bude tvůj rodový meč." Utřel si čumák a naklonil čepel jinak. "Dant animos dei," přečetl potichu text, který byl vyrytý na její ploše. "Odvahu dává Bůh!" pousmál se. "Já si říkal, kde jsi tu blbost vzal."

Heřman se připravoval na další smršť posměšků, ale drak se najednou zarazil. Chvíli se díval na meč, pak zaostřil na něj. "No jo, tvůj rodový meč. Rodový meč! Že mě to nenapadlo hned! Vy lidi si přece na takové hračičky tolik potrpíte!" plácl se volnou nohou do čela. "Kdyby ses vrátil bez tohohle krámu, bylo by to asi horší než smrt, jakou by z tebe měli ostatní srandu. Co?"

Heřman zarytě mlčel. Byl zvyklý na boj. Byl zvyklý i na fyzickou bolest a věděl, jak chutná prohra, ale nikdy by neřekl, že obyčejná slova mohou zraňovat takovým způsobem.

Drak potěžkal meč. "Když ti ho vrátím, slíbíš mi, že mě necháš na pokoji a ztratíš se?"

Heřman chvíli zaváhal, ale pak přikývl.

Drak si úlevou oddechl, otočil zbraň jilcem k člověku a podal mu ji. I Heřmanovi se nečekaně ulevilo, když znova ucítil v dlani známou váhu.

"No, tohle všechno jsme si mohli ušetřit," pousmál se drak. "Už mi toho stejně na tebe moc nezbývalo, jen ta chybějící panna. Jeden by si skoro řek, že ti holky nic neříkají."

Heřman se trochu napřímil. "Co že to?"

"Zkrátka, že jsi na kluky," mávl drak přední nohou a postavil se pevně tak, jak bylo jeho přirozeností.

"Jak sis mohl něco takového myslet?!" vykřikl najednou Heřman. "Já... já jsem rytíř, rozumíš!? Muž ctný a bohabojný. Obviňovat mě z tak ohavného hříchu je nestoudnost!"

Drak na něj jen vyvalil oči a naprosto nechápavě hleděl, jak příšerně dotlučený a k smrti unavený rytíř vstává ze země, a s náhle rudým obličejem před sebou šermuje znovu získaným mečem.

"Je mi jedno, co jsi! Klidně se vytahuj se svou silou a hlavou nabitou kde jakým cizím slovem, ale o mé mužství se neotírej!"

Drak udiveně zavrtěl hlavou. "Byla to jen nevinná poznámka, nic víc. Já tě přece z ničeho neobviňuji."

"Tak si nech taková tvrzení pro sebe!" odsekl Heřman a vydal se kulhavou chůzí k cestičce dole v údolí.

Drak se za ním chvíli udiveně díval, když tu najednou začal těkat očima ze strany na stranu. "Moment! To nemyslíš vážně!" Sebral se a několika skoky ho dohnal. Postavil se před něj a vyjeveně se na něj podíval. "Heřmane, potřebuji se tě ještě na pár věcí zeptat!"

Rytíř proti němu namířil meč a nepříčetně zařval: "Nech mě být, ty zmetku, nebo přísahám Bohu, na tebe skočím a useknu ti hlavu až u ocasu!"

"Prosím, zadrž, já ti nechci ublížit, nebo se ti vysmívat, jenom... Sakra, to je situace! Kdybys důkladně přečetl ten dopis, pochopil bys to snáz."

Heřman si přestal draka všímat. Belhal se zarputile dál, zatím co velký ještěr všelijak kličkoval a uhýbal, aby zůstal stále před ním, ale přitom mu nebránil v cestě.

"Podívej, já chápu, o co ti jde. Lidé takovými jako jsi ty, pohrdají, ale já nejsem člověk. Nevadí mi to. Ba co víc, nabízí mi to řešení mého problému... vlastně nám oběma. Tak sakra zastav a vyslechni mě!" postavil se tak, že Heřman musel zůstat stát. "Jsem tu, abych našel dívku, to je pravda. A ta ještě nesmí znát muže, ale nepotřebuji ji proto, abych ji sežral, nebo co vy si myslíte. Já... Ne, to je blbost, začnu z jiného konce. Prokletí mého druhu je v tom, že je nás málo. Jsme sice dost dlouhověcí, ale přesto jsme se dostali na pokraj vymření. Proto k sobě nemám partnerku. Jedinou možností je najít si nějakou lidskou ženu, která by byla ochotná zaujmout její místo." Drak mluvil rychle a upřeně přitom sledoval Heřmana, aby měl jistotu, že rozumí. "Je to dost složitý proces se spoustou podmínek, ale když se provede správně, funguje spolehlivě. Smůla je, že se to týká jen lidí, nikoho jiného o to požádat nemůžu, takže mi nezbývá, než cestovat po všech koutech země a hledat nějakou, která by do toho se mnou šla. Bohůmžel mi to moc neusnadňujete. Už jsem to zkusil snad padesátkrát, ale vždycky to skončilo skoro stejně." Drak sklonil hlavu. "Vyvolená se mě nesmí bát a musí se mnou jít naprosto dobrovolně. Proto postupuji tak opatrně. Dokonce jsem s sebou přinesl i menší poklad. Nic převratného, ale jako věno by to mělo její rodiče spolehlivě zajistit po zbytek života. Stačí jen kývnout."

"Proč to ale říkáš mě!?" utrhl se na něj Heřman.

Drak se na něj zkoumavě podíval. "Protože ten poklad chci teď nabídnout tobě."

"To jako za co?" zasyčel rytíř.

"Jsi snad první člověk, se kterým jsem měl možnost prohodit víc slov, než se obvykle řvou při boji. Nebylo to pravda mnoho, ale došel jsem k názoru, že kdybys chtěl zůstat se mnou, byl bych velice rád. Tedy zůstat jako partner... nebo přesněji partnerka."

Heřman jen zalapal po dechu. Byl jednak překvapený, ale hlavně strašně dopálený tou drzostí. Než však stačil vychrlit nějaké nadávky, drak rychle pokračoval: "Pohlaví není problém. V zásadě stačí při proceduře podpořit nebo omezit růst některých orgánů. A já ti slibuji, že budeš plnohodnotným jedincem tak, jako by ses i vyklubal. Navíc ti můžu ledacos nabídnout. Mám jeden z největších pokladů na světě! Není smaragdů zelenějších, než jsou mé lesy, a modřejších safírů, než jsou jezera v okolí mého sídla. Ta krajina by patřila jen nám. Navíc dračí tělo je mnohem odolnější než lidské. Měl bys před sebou dlouhý a plný život a k tomu všemu bych ti dal svou úctu a ... lásku."

"Dost!! Dost, krucinál!" zařval Heřman rudý vzteky a znova pozvedl meč. "Přestaň mě takhle urážet a provokovat! Já přece... já...!" tloukl se pěstí do hrudi a nemohl najít dost pádná slova, která by jednoznačně vystihla jeho mužnost. "Jsem muž a jsem zasnouben s krásnou dívkou. Nech si své nabídky pro nějakou zvrhlou čarodějnici a mě nech na pokoji! Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bych na něco takového přistoupil?!"

Drak se k němu naklonil tak blízko, že se krkem dotkl špičky jeho meče. Heřmanovi by stačilo jen trochu víc zatlačit, a ostrá čepel by si jistě našla cestu mezi šupinami. Drak si toho však nevšímal. Díval se mu přímo do očí a když promluvil, skoro šeptal. "Protože kdybys byl muž, jakým se stavíš být, určitě by ses za mé propíchnutí tolik nevztekal. Umím si představit, jak ti je, Heřmane z Vícova. Lidé dokážou být krutí a neodpouští jinakost. Chápu, že před nimi skrýváš své skutečné pocity. Ukrýváš se a klameš možná i sám sebe. Já ti dnes nabízím možnost tohle všechno změnit a být sám sebou, rozvaž to!"

Heřmanovi se třásla ruka, ale nemohl se ani pohnout, jako by ho dračí pohled uhranul. Nemohl bodnout, jen neschopen slova sledoval, jak se obrovský plaz od něj opět odtahuje a vzpřimuje hlavu. Jeho roztěkanost byla ta tam a před ním stal opět hrdý a vznešený démon lesních stínů.

Heřman se konečně vzpamatoval. "Jsi bláhový!"

"Jak chceš. Čekám do zítřejšího poledne. Pak odtud odletím a víckrát o mně neuslyšíš." Otočil se a vykročil zpět ke štěrkové plošině.

Heřman našel svého koně. Vydrápal se do sedla a popohnal ho do klusu. Všechno ho bolelo, ale ruku se mu povedlo rozhýbat. Neměl tedy žádné těžší zranění. Vzhledem k všeobecně vžitému názoru, že setkání s drakem končí vždy smrtí, to jeho dopadlo vlastně velmi dobře. Problém byl jen v tom, že i drak byl stále naživu a spíš než fyzickou újmu mu zle pošramotil duši.

Heřman skoro nevnímal bolesti, ani to, že ho větvičky švihají do tváře. Mysl jako by mu stále rozdíraly dračí pařáty. Trhaly ji na kusy a nechávaly na povrch vyplouvat myšlenky, které uzamknul hluboko ve svém nitru v domnění, že časem uhynou a nadobro se vytratí.

Pevně zavřel oči a hlavu sklonil do koňské hřívy. Zmetek! pomyslil si. Jako by mu snad četl myšlenky. Ale to ne! Nepoddá se tomu! Je muž, pokračovatel rodu, který se svou budoucí ženou zplodí spoustu synů, kteří budou také muži a válečníci. Jako je on... Někde v pozadí těch rozhodných myšlenek zazvonil smích jeho tehdy pětileté sestry. "Ty šaty ti sluší, Heřmane!" Byl tenkrát o rok mladší a ona ho navlékla do své sukně. Pamatoval si na to.

Zatřásl hlavou. Ne, to byla přece jen hloupá dětská hra! Hra... Bavilo ho hrát si s ní, i když byli starší. Víc než výuka šermu s otcem. Jednou ho přistihl, jak vyšívá s bubínkem a dal mu výprask. Tehdy Heřman pochopil, že dělá něco zakázaného, i když vlastně netušil, proč tomu tak je. Jeho svět se začal striktně rozdělovat na mužskou a ženskou část.

Až mnohem později, v době dospívání, pocítil touhy, které se týkaly chování a života žen na tvrzi a v okolí. Nedíval se na ně vsak jako na objekt svého zájmu, ale spíš závisti. Vzrušovalo ho, jak chodí, co dělají a hlavně jak se chovají. V okamžicích klidu, za nocí kdy nemohl spát, přicházely představy, ve kterých on vystupoval jako dívka. Začínal se trápit tím, že jeho místo je jinde.

Jednou se pokusil svěřit se s tím při zpovědi. Kněz mu vsak neporadil, jen mu pohrozil zatracením za těžký hřích a nařídil mu tvrdý půst. Po této události se Heřman rozhodl už raději nikomu nedůvěřovat. Své touhy začal vnímat jako cosi špatného, oslabujícího. Umínil si, že v sobě potlačí všechno, co by ho mohlo odvést od správné cesty. Začal na sobě neskutečně dřít, aby co nejvíc rozvinul to, co jej činilo mužem. Odešel na panovnický dvůr a stal se rytířem.

Jenže i přes maximální snahu si ostatní všimli, že je něco jinak. Natolik se obával, že by snad mohl jeho postoj k ženám vyjít najevo, že je úplně ignoroval. Získal tak ale pověst asketického mladíka, který dívky nenávidí a byl proto kolikrát i terčem nejapných vtipů. Kruhem se tak vlastně vracel k tomu, čemu se chtěl za každou cenu vzdálit.

Heřman si uvědomil, že kůň zpomalil. Byl tak zabrán do úvah, že si toho vůbec nevšiml. Nechal ho však být. "Zatracený plaze!" procedil mezi zuby. V duchu se zase vrátil k nedávnému souboji. K okamžiku, kdy ho drak odzbrojil. K jeho pohrdavému postoji k jeho tělu. Jak by asi vypadal on? Co by vůbec obnášelo být... dračicí? I když se styděl i sám před sebou, představil si, že se ho drak dotýká. Že ho laská a objímá.

"Ne, nevyvedeš mě z rovnováhy!" zakřičel, až kůň poplašeně zaržál. Ano, ten tvor do něj viděl, jako by mu četl myšlenky, ale on to zvládne! Má přece snoubenku. Krásnou a mladou dceru Kazimíra z Horního Hradce Hedvigu. Nikdo o něm tak nemůže říct, že není mužem, když má ženu! Byla to výborná partie. Mladá a krásná, navíc s příslibem velikého věna. Kdo by takovou nechtěl? Dokonalá... Snad až na ten pohled. Jakoby stále upřený do dálky. Nikdy nezačínala hovor a na jeho otázky odpovídala jen stručně. Pokud se zasmála, znělo to, jako když smích jen čte z pergamenu.

Heřman sklonil hlavu do dlaně. Hedviga nepředstavovala zhola nic, co na ženách obdivoval. Byla to jen dřevěná panna ve skvostných šatech.

Znova se narovnal.

Ale co! Je to žena a bude to dobrá manželka. Čeká ho skvělá budoucnost v dostatku, úctě a... trvalé přetvářce.

V tomto rozpolceném stavu vyjel z lesa do luk. Vtom před sebou na obzoru zahlédl nějaký pohyb. Zaměřil se na to. Byla to korouhev. A ne jedna. Po chvíli se na temeni protějšího kopce objevila dlouhá řada jezdců. Heřman si lehce spočítal, že je to veškerá hotovost, která byla momentálně přítomna na hradě. Přesně tomuhle se chtěl vyhnout, proto když se rozkřikla zpráva o návštěvě draka, nečekal, až se rytířstvo sešikuje a vyrazil na vlastní pěst. Nechtěl být jedním z davu. I na tu dálku rozeznal znaky některých velmožů.

"Tohle ten drak nemůže přežít," řekl si nahlas a sám se těch slov polekal. Zabijí ho! Jeho rozutíkané myšlenky se najednou sešikovaly do jasného závěru.

Otočil koně a kopl ho do slabin. Pak ho hnal jako šílený až do údolí se štolami.

"Draku!" zakřičel. Ani se nezdržoval uvazováním zchváceného koně a vyběhl na plošinu. "Draku, slyšíš!?"

Ještěr stál ve vchodu do podzemí a ukazoval zuby, jako by se smál.

"Jdou sem! Veškerá železná jízda. Výkvět našeho rytířstva vytáhla proti tobě," sděloval mu Heřman udýchaně.

"A?" otázal se drak klidně.

"Musíš pryč! Na tyhle nestačíš!"

"To je vše, co mi chceš říct?" otázal se opět a přivřel při tom zpytavě jedno oko.

"Co bys chtěl ještě slyšet?"

Drak vyšel ven a pomalu rytíře obkroužil. "Heřmane, neříkej mi, že se sem ženeš jenom proto, abys mi předal takové triviální varování. Vždyť musíš tušit, že o nich nejenom vím, ale dovedu se zařídit tak, abych vyvázl bez jediného škrábnutí. Přiznej se. Že tys měl spíš strach, že bys mě tu už zítra nemusel najít."

Heřman zatajil dech. V hlavě mu hučelo jak v úlu a ruce se mu roztřásly.

"Tak ven s tím," pobídnul ho dobrácky drak.

"Ano," vysoukal ze sebe rytíř.

"Ano, co?" nastavil drak ucho.

"Ano... chci jít s tebou," odříkal Heřman pomalu. Jeho ústa jako by to dělala bez ohledu na jeho vůli. "Ano," zopakoval hlasitěji. "Ano!" zakřičel.

Strachy, výčitky a pochybnosti se v tu ránu rozplynuly. Bylo mu najednou lehce, jako by odhodil obrovský kámen.

"Tak tomu říkám slovo chlapa!" zajásal drak. Přiskočil k němu a objal ho. Heřman měl co dělat, aby udržel rovnováhu, takže ho pažemi také musel chytit kolem krku.

"Co... bude teď?" zeptal se, když ho drak zase pustil.

"Teď bychom měli co nejrychleji vypadnout, než nás tu najdou tví kamarádi. Takže můžeš zahodit všechno železo," ukázal na jeho drátěnou zbroj. "Ne že bych to taky neunesl, ale tam, kam poletíme, ti to bude k ničemu, nehodlám se s tím proto tahat. Svlíkni to a já si zatím přinesu zavazadla."

Než se Heřman vysoukal z košile, drak vyšel ze sluje a vlekl v jedné přední noze malou truhlu s jednoduchým kováním.

"To opravdu poletíme?" zeptal se trochu rozechvěle rytíř, zatím co si urovnával oděv.

"Jasně!"

"A kam vlastně?"

"Nejdřív mi ukážeš, kde mám složit tyhle tretky, aby bylo zásadám učiněno zadost," pozvedl drak truhličku.

Heřman potěžkal meč.

"Ten si klidně vezmi. Na památku," navrhl mu drak.

On ale zavrtěl hlavou. "Ne. Tohle patří k životu, který jsem se rozhodl opustit. Prosím, dej to tam, kam to patří," kývnul směrem ke kameni s puklinou. Drak od něj tedy převzal zbraň a zarazil ji tak hluboko, jak to jen šlo. Postavil se vedle Heřmana a oba se zadívali na vzniklý monument.

"Lidi někdy litují toho, co udělali, ale vždycky litují toho, co se udělat báli." Dal mu opatrně tlapu na rameno. "Je čas. Poletíme."

Heřman se na něj otočil. "A ta proměna. Kdy začne?"

Drak se zamyslel. "No, začít můžeme vlastně hned. Víš, Heřman je celkem pěkné jméno, ale pro dračici trošku nevhodné. Uvažoval jsi nad jiným?"

Heřman zavrtěl hlavou.

"Hmm, tak víš co, budu ti říkat Mína."