Vítejte ve dračím světě

SOUMRAK EQUESTRIE

„Hrad volá rytíře jedna, kontrola spojení.“

„Rytíř jedna slyší.“

„Do cíle deset minut.“

Ukončil jsem kontakt a upravil si taktickou vestu, abych se mohl pohodlněji rozvalit v křesle.

„Chlapi, za deset jsme tam,“ zařval jsem na ostatní.

„Jebat!“ Nadávku našeho zdravotníka a chemika Jonyho spolkl hukot leteckého motoru.

No jo, už jsme zase v tom. Spíš než záchrana rukojmí to dnes ovšem bude průzkum. Ale i další okolnosti jsou maličko jiné.

Když José Musivito vyhlásil na kolumbijsko brazilské hranici republiku Bolívar, zdálo se, že to nemůže vydržet ani čtrnáct dní. Jenže bolívarské drogy během rekordně krátké doby zaplavily všechny světové trhy a ekonomika mladého státečku šla raketově nahoru. Investovali, a to nejen do armády, ale i do vývoje. Zašli dokonce tak daleko, že unášeli experty z celého světa. Když klofli i pár lidí z NASA a armádního výzkumu, naši vládu to fakt dožralo. Ale to bylo všechno, špagát na ně nikdo uplést nedokázal. Ono se vlastně dodnes neví, co se tam přesně děje.

Skoro dvacet let jsme kolem nich chodili jako kolem kotle s vřelým olejem a najednou bác! Všechno se to sesunulo jako domeček z karet. Vnitřní mocenské síly prakticky přes noc roztrhaly Bolívar na kusy. Takže teď kroužíme nad Kapitolem – něčím jako hlavním městem Bolívaru – a naším úkolem je vystopovat a pokud možno dostat do bezpečí naše občany, kteří tu jsou na nedobrovolné návštěvě.

Výsadek proběhl bez potíží. Hupsli jsme přímo do plantáže, což ovšem nebyl žádný div, protože v Bolívaru jiný porost prakticky neexistoval. Svolal jsem jednotku.

„Co je to za zjebaný zelenisko?“ prohlížel si náš ostřelovač Marcel mohutná křoviska vysázená v dlouhých řadách.

„Koka,“ konstatoval lakonicky Jony.

„Kurva velká.“

„Běžnej druh to není,“ utrhl si Jon list a rozžvýkal ho s trochou křídy, kterou pohotově vytáhl z kapsy. „Asi jí trochu pomohli.“

Vyjel jsem si na whisperu mapu.

„Jsme dvě a půl míle severně od Kapitolu. Takže řadu, a poslední jde Flečr.“

Vedl jsem naši skupinu raději mimo cesty. Z dálky se ozývala sporadická střelba a nebe začínalo světlat.

Whisper mi ukazoval satelitní infra celé oblasti s vyznačenými místy možného rizika. Budovy Kapitolu vypadaly jako tmavě šedé obdélníky a my jako pětice červených teček. Najednou jsem před sebou zaslechl tiché zavrčení.

„Kryjte se!“ stihl jsem jen zařvat a praštil sebou o zem.

„Kuduk! Ty-dli-dli-dli-dlik!“

Kolem začala poskakovat hlína a kusy rozstříleného listí.

„Do hajzlu, je tam Nataša. Karlosi, udělej s tím něco!“ zařval Marcel.

Samočinná kulometná věž řečená Nataša, byla ruským výtvorem. Asi pět metrů vysoká nevzhledná stavba se dala snadno přemisťovat, byla naprosto autonomní a navíc používala akustický deflektor, takže výstřely nebylo skoro slyšet. A ještě ke všemu byla neviditelná pro naše satelity.

Karlos se překulil na záda a vytáhl ze zásobníku EM granát, odhadl vzdálenost podle výstřelů kulometu a hodil. Objevil se záblesk a ozvala se dutá rána. Nataša zmlkla.

Tyhle granáty byly fakt bezva věcička. Tlak odpálené trhaviny zdeformoval krystaly baria, kterými byl napumpovaný obal, a následný piezoelektrický jev pak vyvolal elektromagnetický impuls schopný zlikvidovat veškerou elektroniku v okruhu cca pěti metrů.

Raději jsme se uklidili do bezpečné vzdálenosti a dali si krátkou pauzu. Zatímco Marcel hlídal, ostatní si udělali pohodlí podle libosti. Flečr si dřepl pod rozeklanou koku a vytáhl z kapsy lízátko. Bylo docela legrační sledovat dvoumetrového černocha, který dokáže ohýbat traverzy v rukou, jak cucá tyhle sladkosti, kterých měl vždycky u sebe obrovskou zásobu.

Jon, který ležel vedle mě, si otevřel data a začal se jimi probírat. Po chvilce zavrtěl hlavou.

„Jsou úplně vadní. Šéfe, všiml sis, kdo jsou naši klienti?“

„Jasně,“ vyjel jsem si na wisperu fotky se stručnými popiskami. „Co se ti nezdá?“

„Chuanu, genetik – chápu, McArtur, zbrojní inženýr – chápu...“ začal vyjmenovávat. „Glozely, IT expert – taky chápu, ale Alenová, prodavačka – to nechápu,“ podíval se na mě. „Jsou tu vědátoři i členové vlivných rodin, ale nač ti dementi unesli prodavačku ze supermarketu, nebo úřednici z organizace pro ochranu domácích zvířat?“ Prošel namátkou seznam. „Je jich tu takových sedm.“

„Asi si tu chtěl Musiviti založit útulek,“ zasmál se Karlos. „To já možná přišel na něco daleko zajímavějšího, mrkni na náklady.“

„Nic překvapujícího,“protáhl Jon tvář. „Zkurvený zbrojovky se na nich pěkně napakovaly.“

„Prachy za zbraně jednoznačně vedou, ale co je hned na druhým místě?“

„Patáky?“ navrhl Jon.

„Ne,“ usmál se Karlos. „Matel, společnost Wolta Dysneyho a Crouvel – prostě hračky a hry.“

Nalistoval jsem si příslušné údaje.

„Musivito má spratka, teď je mu tak šestnáct. Prý ho dost rozmazloval. Ale já to s váma nemám v plánu, takže zvedejte zadky!“ ukončil jsem naši debatu.

Asi po hodině opatrného postupu jsme dorazili k prvním budovám. Zajistili jsme malou letištní plochu, která se dala v nouzi použít pro přistání evakuačního letadla. Pak už jsme vešli do nevzhledných ulic Kapitolu.

Od města to mělo opravdu hodně daleko, spíš to byla veliká fabrika plná hal, správních budov a různých ubikací. Uprostřed však zářily výstavní paláce patřící vládní elitě. Ty ovšem byly od zbytku světa odděleny vysokou betonovou hradbou a nejspíš i systémem aktivní obrany.

Bylo to tu poničené bojem a všude se válely trosky, či zbytky vojenské techniky a mrtvoly. Narazili jsme i na pár živých, ale ti se nám klidili z cesty.

Postupně jsme procházeli jednu budovu za druhou, ale po našich klientech nebylo ani stopy. Až jsme narazili na barák, který mohl být cosi jako nemocnice. Docela rozsáhlá dvoupatrová stavba byla přilepená přímo na vnitřní opevnění. V jedné z ordinací seděla u zdi vyzáblá žena. Poslal jsem Jona, aby ji prohlédnul a zkusil se jí zeptat, zda něco neví.

„Nemluvím španělsky,“ vypravila ze sebe ztěžka.

Opřel jsem se o pušku a přiklekl k ní.

„Jak se jmenujete?“

„Adersová,“ řekla. „Rebeka.“

„No jo, jedna z klientek!“ prohrábl se Karlos whisperem. „Australanka a... učitelka,“ významně se na mě podíval.

Podle fotky bych ji nepoznal, byla v děsně zuboženém stavu, ale viditelné zranění neměla.

„Víte, kde jsou ostatní?“ zeptal jsem se, zatímco jí Jon píchl něco na posílení.

Zavrtěla hlavou. „Tady ne, už před třemi dny je odvezli. Všechny.“

„A vy?“

„V transportu nebyla má dcera. Utekla jsem, abych ji našla.“

Flečr zajišťoval dveře a Marcel opřel hlaveň ostřelovačky o parapet okna. Dění v místnosti jako by se jich vůbec netýkalo. Karlos rychle projížděl databázi.

„Víme jen o jejím únosu. O dítěti tu nic není.“

„Narodila se tady. Já bez ní neodejdu!“ řekla odhodlaně.

Položil jsem jí ruku na rameno.

„Najdeme ji a pak vás obě dostaneme do bezpečí. Spolehněte se.“

Jon si mě vzal kousek stranou. „Seržante, má v břiše nádor jako meloun. Nemůžu k tomu říct nic bližšího, jen to, že je to výsledek hrubě zanedbané léčby,“ řekl s tichým vztekem.

„Zvládne transport?“ zeptal jsem se.

„To nevím. Napumpoval jsem do ní všechno, co mám k dispozici. Musíme to risknout.“

Zdálo se, že jí Jonovy léky pomohly. Stačila čtvrthodinka, a Rebeka se sama zvedla na nohy. Vedla nás k podzemnímu průchodu do středu Kapitolu, kde podle jejích slov drželi většinu rukojmí a nejspíš právě tam najdeme i její ztracenou dceru. Sotva jsme však vystrčili nos na ulici, spustila se kulometná střelba.

„Kryjte se!“ řval jsem a z pozice za povaleným jeepem a kryl ostatní střelbou. „Do toho baráku, honem!“

Byl skoro zázrak, že jsme se dostali do úkrytu bez úhony, ale vyhráno nebylo. Prostranství se začalo hemžit flekatými uniformami vládní gardy.

„Ústup! Ty schody dolů!“

Proti přesile jsme neměli šanci. Motali jsme se jakýmsi suterénem, v zádech dupot a španělské nadávky. Najednou se před námi objevily pancéřované vzduchotěsné dveře. Naštěstí nebyly úplně dovřené. Vpadli jsme do nich a přibouchli je za sebou. Cvaklo to a zapípalo. Ve tmě se rozsvítila červená kontrolka.

„Je zamčeno. Doufejme, že neznají kód,“ zašeptal Karlos s uchem přilepeným na kovu.

„Kde to ale, kurva, jsme?“ vytáhl Marcel baterku.

Dveře byly v masivním betonovém rámu, ale chodba, která pokračovala dál, vypadala spíš jako jeskyně. Na druhé straně to pořád ještě dusalo, takže nám nezbylo než se vydat právě tudy. Podle všeho jsme byli za opevněním, takže nějaké pasti ani vojáci by se tu vyskytovat neměli, přesto byla opatrnost na místě stále. Marcel, který nás vedl se světlem na pušce, najednou zaklekl a namířil před sebe do klikaté chodby. Ostatní zbystřili a skrčili se za něj, protože v úzkém průchodu jiná možnost krytí nebyla. Nic se však nedělo. Protáhl jsem svůj samopal nad Marcelovým ramenem.

„Co se děje,“ zašeptal jsem.

„Slyšíte to, šéfe?“ procedil mezi zuby.

V chodbě osvětlené několika paprsky reflektorů se nehnulo ani zrnko písku. Pak jsem si toho všiml. Byl to takový klapavý zvuk, který se přibližoval jako by nám chodbou něco přicházelo naproti.

A pak to vyšlo zpoza zatáčky.

Hlaveň mi klesla k zemi. Musel jsem zatřást hlavou, abych se ujistil, že se mi to nezdá. Uvědomil jsem si, kde jsem.

„Chemik!“ zasyčel jsem za sebe. Když se nikdo neozval, otočil jsem se. „Kurva, Jone!“

Stál a koukal na to stejně vyjeveně, jako já s Marcelem.

„Slyším, šéfe,“ probral se.

„Chci rozbor vzduchu a zaměř se na halucinogeny!“

„Co tam máte?“ chtěl vědět Flečr, který vzhledem ke své velikosti stál úplně vzadu za zatáčkou.

„Je to dost zvláštní,“ pokusil jsem se mu to stvoření opsat. „Nepřítel to asi nebude. Má to čtyři nohy. Vypadá to jako... no jako...“

„Poník!“ doplnil má slova Karlos, kterému se podařilo vykouknout přes nás.

„Tohle?!“ znova jsem se podíval na to fialové zvíře, které na nás poulilo své obrovské oči.

„Moje děcka koukají na kreslenej seriál, je to svět plnej takovejch divnejch stvoření, co vypadají přesně takhle,“ ukázal Karlos na poníka před námi. „A tenhle jako by z voka vypad jednomu, co se jmenuje Twilight Sparkle.“

Při vyslovení toho jména to sebou viditelně cuklo.

Ostražitě jsme se posunuli chodbou do širšího místa, aby se na to mohli podívat všichni.

„Co to má, kurva, bejt?!“ ulevil si Jon.

Zahlédl jsem Rebeku, která se na to dojatě dívala.

„To... to je moje dcera!“ zašeptala.

Teď už se na ni podívali všichni.

„Cože? Tohle?!“ podivil jsem se.

Prošla mezi námi a zastavila se před zaraženým poníkem.

„Když mě sem přivedli, nechápala jsem, co po mě chtějí. Dělali mi spoustu vyšetření, ale jinak se ke mně nechovali vysloveně zle. Pak jsem otěhotněla. Museli mi to udělat v narkóze, protože si na nic nepamatuji. A po devíti měsících se narodila ona. Když jsem ji poprvé uviděla, byla jsem v šoku. Ale ať je to jak chce, bylo to moje dítě a já ji milovala. Pouštěli mě k ní však, jen pokud to bylo nezbytně nutné. A v poslední době vůbec ne. Myslela jsem, že ji uvidím v transportu...“.

Jen jsem stál a nevěděl, co na tohle říct. Mlčení přerušilo až odkašlání toho... zvířete.

„Ehm, vy mě znáte?“

Že to mluví celkem příjemným dívčím hlasem, byl další nemalý šok.

„To víš, že ano, holčičko!“ málem se rozbrečela Rebeka.

Twilight si ji zkoumavě prohlédla a váhavě připustila: „Taky mám pocit, že už jsem vás někdy viděla. Prosím, můžete mi říct, jestli jste tu neviděli nějaké další poníky?“

„Venku určitě ne, to bych si všim,“ utrousil Jon.

„To vím, venku jsem prohledala všechno křížem krážem, ale nic. Proto jsem se pustila i sem do Jeskyní hrůzy.“

„Blbost, vždyť jde z opačný strany,“ namítl Jon.

„Počkat!“ utnul začínající hádku Karlos a otočil se na Twilight. „Kde to jsme?“

„V Equestrii,“ zněla lakonická odpověď. „A vy jste odkud, že to nevíte?“

Karlos se zamračil.

„Říká ti něco jméno Bolívar?“

„Jistě,“ pokrčila malými rameny. „Odtamtud je náš Největší přítel. To je někde tady?“

„Všude okolo.“

„To je hloupost! Okolo je Equestrie, i když...“ zachmuřila se. „Mám o ni docela strach. Něco se děje, víte? Všichni jsou sice zatím klidní, ale dějí se divné věci. Nejdřív začalo poblikávat slunce.“

„Počkej, kolik vás tu je?“ zarazil jsem ji.

Jen zakroutila očima. „Co já vím, asi tisíce, ale pro mě jsou teď nejdůležitější mé kamarádky. Zmizely a nikdo mi nedokáže říct, co se s nimi stalo. Dokonce ani princezna Celestia. Myslím si, že něco ví, ale tají mi to. Já ale nevím proč. Možná je to nějaká zkouška. Víte, ona mi to takhle někdy dělá. Ale asi spíš ne. Víte, to slunce... no ano! K tomu blikání se přidaly i hory.“

„Taky začly blikat?“ odtušil Flečr.

„Ne, ale zmizely. Představte si, celé pohoří na obzoru. A někdy mi vynechává roh.“

„Roh?“ skočil jí do řeči Jon.

„Tím oni čarují,“ vysvětlil mu Karlos.

Nedalo se říct, že bych tomu rozuměl. Měli jsme tu pološílenou Australanku , její dceru, co vypadala jako malý fialový kůň, a průchod do nějaké jiné dimenze, který vedl přímo skrze centrum největší drogové fabriky světa.

„Vy víte, co je to ta Equestrie?“ otočil jsem se na Rebeku. Ta ale jen pokrčila rameny.

„Nejsem si jistá. Ostatní se o tom někdy bavili. Drželi tam naše děti, ale uvnitř jsem nikdy nebyla.“

„Šéfe, máme problém,“ ozval se najednou Karlos zahleděný do svého whispera. „Zdá se, že k městu se blíží povstalecká fronta. Odhaduji, že za takové dvě hodiny tady bude pěkně horko.“

„Dobře, mrknem se do té ... Equestrie, jestli tam není ještě někdo, a pak vocaď vypadnem.“

Twilight evidentně spokojená, že našla nějakou společnost, se otočila a na konci jejího růžku zaplálo jasné fialové světlo. „Pojďte, povedu vás,“ ohlédla se.

„Jak to, kurva, dělá?“ zavrtěl hlavou Jon a hodil si samopal přes rameno.

„Říkal jsem ti, že s tím rohem čarují,“ ušklíbl se na něj Karlos.

Po chvíli se začala jeskyně rozšiřovat a prosvětlovat. Vyšli jsme vysokým vchodem do hustého lesa plného podivně pokroucených stromů. Ale i s pachy a zvuky, které k lesu jednoznačně patřily, byl celkový dojem z toho místa strašně falešný.

Flečr si vzal další lízátko a ohmatal kůru nejbližšího stromu.

„Vypadá to spíš jako kulisa.“

„Uznávám, Zapovězený hvozd působí trošku podivně,“ pokývala hlavou Twilight, „ale to víte, je to tu skoro čistá magie. Ještěže se umoudřilo alespoň to slunce. Potmě to tu vypadá dost děsivě.“

Sotva domluvila, znedaleka se ozvalo ostré zavytí.

„Ale ne, to jsou dřevlci!“ zaúpěla.

Na to z křoví kousek od nás vylezlo stvoření, které vypadalo jako plastika psa vytvořená opilým dřevorubcem. Končetiny, tělo i hlavu mu tvořily různé větve a kusy dřeva.

„Nebojte se, postarám se o ně!“ vykřikla Twilight a její roh se opět rozzářil, načež z něj vyšlehl proud fialové energie, který zasáhl vlka do hrudníku. Jeho tělo se okamžitě rozpadlo na jednotlivé součásti.

„Rychle pryč, než se zase složí!“ zavelela a vzala všechny čtyři nohy na ramena. Ostatní se pustili za ní, jen Karlos zůstal stát a prohlížel si trosky.

„Na co, sakra, čekáš?!“ zařval jsem na něj.

„Sledujte to. Ono se to fakt zase skládá dohromady,“ ukázal na díly, které se zvolna lepily jeden k druhému. V šeru lesa se mihla další dřevěná těla.

„To my nedokážem. Raději pojď,“ šťouchl jsem do něj a vyrazili jsme za ostatními.

„To mě poser, co je tohle za místo?!“ cedil Karlos mezi zuby.

Ostatní jsme dohnali celkem snadno, protože je brzdila Rebeka. Twilight poskakovala vpředu a klestila cestu mezi dřevlky, kteří se sem stahovali snad z celého lesa. Jeden se vyhnul jejímu paprsku, oběhl ji a chňapl po Jonovi. Ten ho odkopl a vystřelil po něm dávku. Vzduchem se rozprskly rozstřílené součástky a ozvalo se nepříjemné hrčení. Dřevlk s ustřelenou částí těla se zastavil a padl na bok.

„Tak dost!“ zaklel jsem a nabil granátomet umístěný pod hlavní své automatické pušky. Výbuch roztrhal nejen dva nejbližší dřevlky běžící za námi, ale značně pocuchal i kmeny okolních stromů. Vzduch se naplnil štiplavým zápachem spálené umělé hmoty a kolem místa exploze se rozlétly kusy elektroniky.

„Tak tihle už nevstanou,“ odplivl jsem si s pohledem upřeným na kráter a kmeny stromů, z nichž visely cáry laminátu.

„Jsou to roboti, něco jako transformery,“ sebral Karlos ze země kus dřevlka. „Po zásahu paprskem se sice rozloží, ale fakticky se nepoškodí.“

Prostřílet se z lesa nebyl už po tomhle žádný problém. Stačilo dobře mířenou ranou rozbít střední část vlka, která to celé držela pohromadě, a byl klid.

„No sláva, jsme venku!“ zajásala Twilight. „Támhle už je Ponyvil.“

V lese to tak znát nebylo, ale otevřená krajina byla evidentně kamufláž. Doslova jako by ji jen někdo velmi šikovně namaloval do obrovské haly. Dojem kazila jen neexistence obzoru, kde asi měly být hory, o kterých mluvila Twilight, a poblikávájící slunce. Před námi byla vesnička kýčovitě barevných domečků, uprostřed níž stál obrovský strom s okénky. Celé to vypadalo jako vnitřek Wonkovy továrny na čokoládu.

„Zase doma!“ vzdychla si Twilight.

„Tady žiješ celou dobu?“ zeptal se jí Karlos zvědavě.

„Ne, do Ponivilu jsem se nastěhovala asi před pěti lety,“ usmála se. „Předtím jsem byla v Canterlotu.“

„Tak jsem to nemyslel. Ptal jsem se na Equestrii.“

„Jistě, kde jinde?“ zamračila se. „Narodila jsem se tu a mám tu i bratra a rodiče.“

Rebeka se nespokojeně ohlédla, ale chytil jsem ji za rameno, abych ji uklidnil. To poslední, co bychom potřebovali, byla nějaká srdceryvná rodinná scéna.

„Dobrá, dejme tomu. Řekni nám něco víc o těch tvých kamarádkách, co se ti ztratily.“

„Byla to Fluttershy, Applejack, Rainbow Dash a Rarity.“

„Moment, a co ten růžový poník?“ zarazil ji Karlos.

„Pinkie? Ta umřela,“ pokrčila rameny Twilight. „Začala strašně tloustnout a otékala jí kopýtka. Jednou se jí udělalo moc zle, tak ji odvezli do nemocnice a pak už jsme ji neviděli. Prý se přejedla cukroví.“

Karlos se ohlédl po ostatních.

„Asi diabetes. Ona byla schopná cpát do sebe neuvěřitelné množství sladkostí.“

„Byla stejně divná,“ uzavřela téma Twilight.

Pomalu jsme postupovali vesnicí. Kluci měli oči na stopkách a zbraně v pohotovosti, ale nikde se nepohnul ani umělý lístek.

„Jak se tvé kámošky ztratily?“ ptal jsem se dál.

„To já vlastně nevím,“ zamyslela se. „Když začalo blikat slunce, poslala jsem dopis princezně Celestii, ale ani ona mi to nedokázala vysvětlit. Tak jsem zašla za Zekorou, ale to byste ji museli znát! Mluví pořád v hádankách. Tak jsem se nějakou dobu potulovala po Zapovězeném lese, abych si to rozmyslela, a když jsem se vrátila do Ponyvilu, byly pryč. A pak se ztratily ty hory.“

Mrknul jsem na whisper. Satelitní signál sem už nedosahoval, ale od posledního místa, kde jsem byl online, vykresloval polygon a promítal ho na mapu. Podle ní jsme se nořili stále hlouběji do centra Kapitolu. Hala s Equestrií musela být gigantická. Pravděpodobně se rozprostírala pod celou vládní čtvrtí.

„Co to máš?“ koukla mi Twilight na loket.

„To je multifunkční komunikátor,“ vysvětlil jsem jí a odepnul si displej whispera, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Zvedla přední nohu a vzala si ho kopytem. Na to jsem zase zůstal civět já. Ukázalo se, že pod krytem docela dlouhých rousů nemá jednotlivý pazneht jako lichokopytník, ale pět silných prstů s extrémně tlustými nehty.

„To je dobré,“ pochválila zařízení a vrátila mi ho. „Doma vám ukážu, jak se Spajkem posíláme dopisy Celestii.“

Z „oblohy“ se najednou ozvalo tiché, ale velmi hluboké zadunění. Všichni zvedli hlavy.

„Do hajzlu, už to začalo!“ zaklel Jon.

„Kam?“ vyvalila na něj Twilight ta svá obrovská kukadla.

„Pro nás se nic nemění. Prohlídka a pak pryč,“ řekl jsem a jako první vykročil mezi domečky Ponyvilu.

Tady nás ovšem čekal další problém. Bylo tu sice plno poníků, jak říkala Twilight, ale stáli nehybně zamrzlí v pohybu a někteří leželi s nohama trčícíma k nebi. Twilight mezi nimi pobíhala a snažila se je probrat.

„Co je to s nimi? Umřeli, nebo co?!“

Na první pohled bylo jasné, že se od ní hodně liší. Jon jednoho z nich prohlédnul. Sklonil se a sáhl mu mezi zadní nohy.

„Co to děláš?“ nadzvedl Marcel jedno obočí.

Jon vstal.

„Nic pro mě. Tohle je spíš Karlosova záležitost. Je to robot,“ dodal. „Tam vzadu to má ovládací panel.“

„Jak, robot?!“ vyprskla Twilight.

„Prostě posraný loutky,“ pokrčil rameny Jon.

„I moje kamarádky?“ zeptala se zaraženě. „A já?“

„Ty určitě ne,“ klekla si k ní Rebeka a pokusila se jí obejmout, ale ona se vysmekla. Couvala a kroutila při tom hlavou.

„To ne... ne, ne, NE!“ Obrátila se a vystartovala někam mezi domy.

„Stůj!“ zařval jsem, ale stíhat ji nemělo smysl.

„Do hajzlu!“ ulevil jsem si. „Kde ji teď budeme hledat?“

„V knihovně,“ ukázal Karlos na ten podivný strom.

Skutečně jsme ji tam našli, jak pobíhá mezi regály a vytahuje jednu knížku za druhou.

„Historie poník, Equestrie v datech, Tajemství zeměpisu... někde tu přece musí být nějaká informace!“ úpěla.

Vytáhl jsem si jednu knížku, která ještě zůstala v regálu. Byla plná barevných obrázků, ale prakticky bez textu. To málo, co se tam psalo, bylo španělsky. Potěžkal jsem ji v ruce a uvažoval, jak s nimi může ten poník pohybovat pomocí svého fialového paprsku. Nebyl jsem sám. I Flečr se sehnul a pokusil se sebrat jednu, která už ležela na podlaze. Ale prsty mu skrze ni prošly, jako by byla jen vzduch.

„Hologramy,“ zabručel Jon.

Knihovna byla pečlivě rozdělena tak, že mezi „skutečnými“ knihami byly i ty holografické. Twilight si mohla svým rohem pohybovat pochopitelně jen těmi nehmotnými. Teď ovšem stála se skloněnou hlavou a zoufala si: „Vždycky tu něco najdu. Nějaký návod, nebo vodítko. Já to nechápu!“

Flečr jí nabídl lízátko. Podívala se po něm a pak si ho vzala přímo do tlamy.

„Díhy,“ zamumlala smutně.

Bylo jasné, že se tady budeme muset chvíli zdržet a vydechnout si. Zajistili jsme tedy prostor tak, jak jsme byli zvyklí. Rebeka si sedla vedle Twilight, ale jen tak sotva na dosah ruky.

„Řekni mi, byla jsi už někdy venku... myslím, mimo Equestrii?“

„Ne,“ prohodila si tyčinku lízátka jazykem. „Ale slyšela jsem o tom. A taky tam žije on. Myslím Kamarád.“

Karlos vykoukl z výklenku s klenutými dveřmi, za které se před chvilkou podíval.

„Celestia si přála, abychom se s ním učili o přátelství. Ale...“ Zamračila se, jako by se pokoušela polknout nějaké nechutné sousto. „Víte, nešlo mi to. Vlastně žádné z nás. Když byl malý, tak to byla docela legrace. Ale v posledních dvou letech hodně vyrostl a začal být zlý.“ Vyplašeně se ohlédla, jako by měla strach, že její slova uslyší někdo nepovolaný. „Naštěstí sem pak chodil jen málo.“ Zase sklonila hlavu. „Já to prostě nezvládla. Zklamala jsem jak jeho, tak princeznu Celestii. Však mě za to často kárala, že k němu musíme být všechny vstřícnější.“

„Jak se jmenuje?“ zeptal jsem se, když to vypadalo, že už nám o tom víc neřekne.

„Armando, kamarád všech poníků,“ povzdechla si.

„No jasně!“ uchechtl jsem se. „Teď už je mi jasný, co tahle šaráda znamená. Ale je to šílený, jako celej tenhle Bolívar. „Kamarád poníků“ není nikdo jiný, než Armando Musivito – synáček starýho Josého. Proto ty obrovský účty za digitální technologie a služby zábavních koncernů.“

„Šéfe, chcete tím říct, že tohle celý není nic jinýho, než posraný hřiště?“opřel si Marcel kvér o koleno. „To mě poser!“

„Počkat. Roboti, holografické knížky, nějaká kopie animovaného světa, to bych ještě pochopil, ale co ona?“ ukázal Karlos nenápadně na fialového poníka.

Jon, který byl opřený o zeď, se třel na kořeni nosu a měl zavřené oči. Dělával to vždycky, když se snažil někomu něco vysvětlit.

„Měl tu nejlepší genetiky z celýho zkurvenýho světa. Věř tomu, že oni sami si moc rádi vyzkoušeli, co dovedou. Tím se taky vysvětluje, co tu dělá tady Rebeka. Měla prostě genetickou výbavu vhodnou k úpravám. Vod tý doby, co jsou o nás vedený údaje u každý podřadný pojišťovny, to není problém vyhledat.“

Zaduněla další rána, až se strom s knihovnou otřásl. Twilight, která nás zatím poslouchala mlčky, jako by se tím probrala.

„Nemáte pravdu! Já jsem odtud, z Equestrie, která je stará tisíce let!“ prohlásila umíněně.

Z pohledů všech bylo jasné, co si o jejích slovech myslí, ale nahlas jsem to řekl jenom já: „Obávám se, že jsi z našeho světa, stejně jako tvé kámošky. Proto jsou také pryč. Zatímco jsi byla v lese, přišli si pro ně a odvezli je spolu s celým týmem vědců, kteří vás stvořili a pomáhali to tu držet pohromadě. Proto bliká slunce a poníci se zastavují. Systémy prostě začínají vypadávat, když se o ně nikdo nestará.“

Obrátil jsem se k ostatním.

„Tady to balíme. Nechci sázet krk, že tu už nenajdeme jedinou nohu, nebo kopyto.“

„No jo, ale vrátit se nemůžeme,“ podotkl Karlos. „Šli bychom proti frontě a nejspíš bychom vpadli do nejlepšího.“

Jako potvrzení jeho slov se od lesa ozval další hluboký výbuch, podobný zlověstnému hromu.

Povzdechl jsem si a poklekl na jedno koleno u zamračené Twilight.

„Podívej, nemusíš nám věřit, ale pochop, že ať už je to s našimi světy jakkoliv, tento se hroutí a jestli se odtud co nejrychleji nedostaneme pryč, nejspíš to ošklivě odskáčeme. Je tu ještě jiný průchod?“

Ona ale jen koukala do podlahy a kroutila tlamou. Tehdy k ní přišla i Rebeka a pohladila jí v tříbarevné hřívě. Dýchala ztěžka a bylo vidět, že přemáhá bolesti. Podpůrné léky pravděpodobně přestávaly účinkovat.

„Twilight, jsi chytrá holka. Mluvíte tu mezi sebou všichni španělsky, že? Jak ses naučila anglicky?“

Poník po ní stočil pohled.

„Z knížky.“

„Jistě. Byla jiná, než jsou ty tady, že?“

„Těžko se v ní obracely listy a měla měkké desky.“

„Tu knížku jsem ti dala já,“ usmála se Rebeka. „Představte si, ona se bez jakéhokoliv vysvětlování naučila další jazyk. Jen podle toho, co přečetla a občas odposlouchala od obsluhy a našich sporých setkání. Je nesmírně učenlivá.“

Twilight svraštila čelo, pak se na mě po očku povídala.

„Řekla bych, že jestli tu nějaký průchod je, tak bude nejspíš v Canterlotu.“

„To zní logicky,“ připustil Karlos. „Je tam jakési místní centrum.“

Twilight přikývla.

Flečr, který stál u velkého kulatého okna v mezipatře, se zeptal: „To je ten hrad? Blbě se tu odhaduje vzdálenost, ale koukám, že je to dost členitý terén.“

„Vede tam trať, to je nejkratší cesta,“ podotkl poník. „Pojďte, ukážu vám to.“

Všichni se začali připravovat k odchodu, ale Rebeka zůstala sedět na schodech vedoucích do patra. Držela se za břicho a vypadala jako by náhle zestárla nejmíň o deset let.

Mávl jsem na Jona a vrátil se k ní. „Pojďte, pomůžu vám vstát.“

Ona se na však na mě jen odevzdaně pohlédla. „Důstojníku, jděte dál.“

„Nesmysl!“ Otočil jsem se na Jona: „Ještě jí něco dej a my zatím uděláme nosítka.“

Jon se ke mně naklonil a šeptnul: „Šéfe, já už jí nic dát nemůžu.“

Twilight si nás všimla a přišla se podívat „Co se děje?“ zeptala se.

„Nic, nic, jen si potřebuji chvíli odpočinout,“ uklidňovala jí Rebeka.

„Nahoře mám postel, určitě to pro vás bude pohodlnější,“ navrhla Twilight.

Pomohli jsem Rebece do patra a uložili ji do velikého lůžka před vysokým vyklenutým oknem.

„Díky, už je to lepší,“ vyzdychla.

„Šéfe...“ obrátil se na mě Flečr s nevyslovenou otázkou.

„Jen jděte,“ kývla na mě Rebeka odevzdaně. „Sám víte, že já už bych se odtud nedostala. Jen prosím pomozte jí.“ Kývla k poníkovi, který ji pozoroval ustaranýma očima. „Tohle mi bude stačit.“

„Dobrá,“ přikývl jsem a udělal gesto pro odchod. „Hodně štěstí,“ řekl jsem a vyrazil ke schodišti. Twilight šla jako poslední. Ještě naposledy se ohlédla a pak seběhla dolů do haly.

Na druhé straně Ponyvilu bylo malinkaté nádražíčko a u něj úzkokolejka, jen o něco málo větší než dětská stavebnice. Než jsme se k němu dostali, frekvence výbuchů nad námi, se zvýšila a z „oblohy“ tu a tam začala opadávat fólie, která patrně tvořila její fasádu.

„Kurva, docela se to kroutí,“ frknul Jon, když se podíval podél kolejí. „Dáme si do těla, než tam dojdem.“

„A co takhle jet vlakem,“ zachechtal se Karlos.

„To myslíš jako tímhle?“ ukázal jsem nedůvěřivě na podivnou vlakovou soupravu stojící za nádražím. Vypadala spíš jako upečená z perníku.

„Proč ne?“ Odložil kvér a vytáhl z kabiny ztuhlého poníka s mašinfírskou čepicí a vlezl si na jeho místo. „Je to na baterie a všechno je funkční,“ zahlásil dozadu. „Nasedejte.“

Jediná Twilight nastoupila normálně, my ostatní jsme se tam museli doslova namačkat. Karlos zahoukal a uvedl stroj do chodu. Rychlost nebyla právě závratná, ale bylo to pořád lepší než ostrý běh.

Projížděli jsme pláně a tunely skrze strmé hory. Všiml jsem si, že jejich vrcholy jsou jen iluze. Ve skutečnosti to byly gigantické opěrné sloupy stropu. Bohužel tvůrci poníkovského světa jeho rozlohu ještě opticky natáhli tím, že se koleje všelijak točily a kroutily, takže nám cesta zabrala dobře půl hodiny.

Chlapi využili tento čas k odpočinku. Twiligrht seděla a zadumaně hleděla před sebe, když najednou řekla jakoby pro sebe: „Měla jsem tu ženu ráda. Moc jsem ji neznala, ale když jsme se potkali, bylo mi s ní dobře. Bude mi chybět.“

Uvažoval jsem, jak moc chápe něco tak nepříjemně neodvratného jako je smrt. Do tohoto růžového světa se mi totiž ta chladná potvora moc nehodila. Nicméně to, jak prve mluvila o skonu své kamarádky, mi přišlo možná až trochu cynické. Svět se tu ale patrně řídil poněkud jinými pravidly.

Vlak se na své trase vyšplhal o několik pater a zastavil u podobného nádraží, z jakého jsme vyjeli. Nebyla u něj však vesnice, ale cosi jako zámek Neuschwanstein v kombinaci s polárkovým dortem. I zde bylo pár ztuhlých poníků, těch jsme si ale už nevšímali. Moc rozhlížet jsme se tu ani nestihli, protože to nahoře najednou zaburácelo a dost silněji, než bylo normální a začaly padat kusy betonu. Jeden balvan zasáhl i hrad a proletěl střechou, jako by byla z papíru.

Twilight vykřikla a za jejího rohu vytrysklo světlo, které udělalo kolem zámku světelnou kouli. Padající trosky ze stropu to však neovlivnilo.

„Přestaň blbnout a honem dovnitř!“ zařval na ni Jon a rozběhl se k pootevřeným vratům do paláce. Za nimi byl dlouhý sál, na jehož konci stály dva trůny na vysokém pódiu. Twilight si vytřepala prach z hřívy.

„Má kouzla ztrácejí sílu. Musíme najít Celestii, nebo Lunu, ty jediné nám můžou pomoct!“

Nebyl jsem si jistý, koho tím myslí, takže jsem usoudil, že bude daleko lepší hledat přednostně východ.

„Ne!“ prohlásila však rozhodně, „nic se tu neděje, aniž by o tom Celestia nevěděla. Je moudrá, určitě nám poradí i s věcmi mimo tento svět. Vím, co si myslíte, ale ona není jen iluze. Všechno okolo možná ano, ale ona ne!“

Byla umíněná jako... jako kůň.

„Dobrá, půjdeme ji tedy najít, ale pokud dřív narazíme na vchod, tak okamžitě mizíme, platí?“ rozhodl jsem nakonec.

Postupovali jsme širokými chodbami Canterlotu a já se snažil směřovat spíše do spodních pater, kde jsem tušil zázemí tohoto divadélka. Venku to mezitím bouchalo tak, že se až otřásala veliká vitrážová okna s vyobrazenými poníky.

Najednou se ozval hlasitý a velmi nepříjemný smích: „Bubi bubi, strašidla lezou z temných koutů.“

Marcel s nachystanou puškou a zapnutým infrem se rozhlížel po stropě.

„Co to sakra bylo?!“

„Ale ne!“ zaskřípala Twilight zuby, „Ten nám tu ještě chyběl!“

Kde se vzaly, tu se vzaly, začaly se k nám po podlaze kutálet končetiny a orgány. Přímo před námi se s nechutným mlaskáním skládaly do podoby podivného tvora. Namířil jsem na to samopal.

„Co to je?“ mrkl jsem na Twilight.

„Největší otrapa, jakého jsi kdy potkal. Škodolibost a podlost sama,“ zašklebila se. Tvor mezitím získal ucelenou podobu, pokud se to tak dalo vůbec nazvat.

„Duch chaosu – Discord!“ dokončil poník.

Stvoření si nás prohlédlo.

„Vy jste tak divní, že byste mohli klidně být mé dílo,“ ušklíblo se.

„Je nebezpečný?“ zeptal jsem se, aniž bych z něj spustil oči, nebo mířidlo samopalu.

„Určitě,“ prohlásila Twilight.

Zmáčkl jsem spoušť. Veliká skleněná plocha oken znásobila rachot výstřelů. Kulky zanechávaly v Diskordově těle veliké díry a deformovaly ho tak, že za chvíli před námi stál veliký kus žlutého ementálu. Z jedné té díry vyběhla parohatá myš, otevřela tlamu, slupla celou sýrovou kostku, až přijala její tvar. Pak to prsklo a Discord tu zase stál v celku a pohodě.

„Dobrá muška, důstojníku!“ zahalekal, „A teď já!“ Odnikud vytáhl starou německou helmu a pušku s křesadlovým zámkem a trychtýřovou hlavní. Ani se nenamáhal mířením a vystřelil jen tak od pasu.

Jen jsem sebou instinktivně trhnul, ale veliká kulka, která ze zbraně vyletěla, se zastavila o fialové silové pole, které se kolem nás náhle udělalo.

„Díky Twilight, ale neunavuj se,“ poplácal ji po zádech Karlos. „Celé je to jen hologram.“

„Takže to můžeme ignorovat?“ ujistil jsem se.

„Zcela,“ uchechtl se Karlos.

„To bych nedělala,“ naježila se Twilight.

Chaotický duch se zamračil.

„Tak teď jste se mě dotkli!“ Trhl puškou a ta se změnila v kapesník. „Úplně jste mě rozplakali.“ Přiložil kapesník k čumáku a „zatroubil“ do něj. V tu chvíli mezi námi proletěl proud odporně zelené protoplazmy, který zasáhl Flečra a rozstříkl se mu o hrudník. Tlak srazil velikého černocha na podlahu a okamžitě ho k ní přilepil.

„Kurva! Říkals, že je to jen obraz!“ zařval Jon, který se k němu hned vrhnul a snažil se mu odstranit rychle tuhnoucí sliz alespoň z obličeje.

„A teď si dáme třešničky,“ zachechtal se démon a vytáhl pytlík zmíněného ovoce. Nacpal si je do tlamy a začal po nás plivat pecky. Létaly kolem nás jako střely. Jedna mě zasáhla do vesty, druhá škrábla Marcela do ramene.

„Ústup! Kryjte se!“ zavelel jsem a pomohl Jonovi odtáhnout znehybněného Flečra za nejbližší roh.

„Do hajzlu! Jak je to možný?“ zeptal jsem se Karlose.

„Někde jsou tu nejspíš ukrytý čidla a zbraně. Nedělá to přímo on, jen je s tím propojenej,“ řekl a potěžkal EM granát. „Vyzkoušíme, co bude říkat na tohle.“

„A musíme projít právě touhle chodbou?“ ozvala se Jon.

„To pochopitelně nemusíme, ale uvaž, proč je právě tady? Nejspíš tu něco hlídá.“ Vyměnil jsem si zásobník v samopalu. „Karlosi, hoď to tam!“

Rána vysklila okno hned nad námi, v zápětí však zpoza rohu vykoukla rohatá hlava.

„Páni, to byla řacha! Děláte tu pěkný chaos.“

Ohnal jsem se po něm, ale ruka mi proletěla jen jeho obrazem. Zmizel, až po ráně, kterou mu uštědřila Twilight paprskem.

„Co budem dělat?“ zauvažoval Karlos. „Řídící jednotka je kdo ví kde. Puls granátu na ni nedosáhl.“

„Diskorda dokázala zkrotit jen Fluttershy,“ posmutněla Twilight.

Celý hrad se zatřásl a za námi se zhroutila část chodby.

„Vypadá to, že se definitivně propadá strop!“ zařval Jon.

Karlos začal bleskově něco klepat na whisperu.

„Kolísá napětí. Mohli bychom to zkusit proběhnout.“

Nemohli jsme moc otálet, protože tenoučké stěny hradu se začaly kácet, jako domeček z karet.

V chodbě nás čekal poblikávající protivník, ale úplně svůj stav ignoroval.

„Co si dáme teď? Spršku žab?“

Nevšímal jsem si ho a vystřelil po zařízení, které se vysunulo z krytu na stropě. Obraz Diskorda znova zablikal a my proběhli přímo skrze něj.

„Ale no ták! To se přece nedělá!“ protestoval, ale to už byl za námi a nezdálo se, že by se nás chystal pronásledovat. Zastavili jsme se až u barevných dveří se skleněnou výplní. Vyrazil jsem je kopancem. Za nimi byla nevelká místnost s pancéřovým vzduchotěsným uzávěrem.

„Flečre, zvládneš to?“ otočil jsem se na našeho pyrotechnika.

„Jasně,“ zahuhlal. Měl na sobě ještě slušný nános lepidla, ale ruce už měl volné. Za okamžik bylo na dveřích snad půl kila plastelíny.

„Kryjte se!“

Strašlivá rána udělala ve zdi díru, kterou by klidně projel i hammer. Ocitli jsme se tak v jakémsi velíně. Místa operátorů byla pochopitelně prázdná a na panelech blikaly výstražné červené kontrolky. Twilight jen lapala po dechu.

„Ale co Celestia?!“ otočila se na mě.

„Nezlob se malá, ale tvá vládkyně byla nejspíš stejná iluze, jako ten zmetek v chodbě. Tohle je falešné místo,“ zamračil se Kalos. „Je čas se podívat pravdě do očí. Jdeme!“

Twilight se kousla do rtů, ale vykročila.

Ocelové schodiště nás vyvedlo ven z labyrintu toho podivného světa. Tam však bylo pěkně horko, a nešlo zdaleka jen o drsnou atmosféru rovníkové džungle. Vynořili jsme se téměř na opačné straně centra Kapitolu, než jsme vstoupili. Vládní jednotky si to tu právě tvrdě rozdávaly s povstalci. Dostat se do rukou jedněm nebo druhým ale vyšlo prakticky nastejno. K tomu bylo třeba počítat s tím, že by každého podezřelého člověka nejdřív zastřelili, a teprve pak se pídili po tom, kdo to vlastně je. Šlo o to, dostat se co nejrychleji z opevnění a pak z města.

Šel jsem první a vedl naší skupinku cestou navrženou znova oživlým whisperem. Twilight se vzpamatovala rychle. Měla oči navrch hlavy a snažila se na všechno vyptat.

„To slunce je tak veliké,“ žasla nad kotoučem, který už se pomalu klonil k západu. „Kdo ho ovládá? A jak je to tu cítit.“

Došlo mi, že je venku vlastně poprvé.

Na otázky jí odpovídal hlavně Karlos, ale dost často jsme je museli utnout, protože hrozilo, že nás svým klábosením prozradí.

Podařilo se nám vyhnout několika střetům, které se odehrávaly v uličkách za hlavním palácem. On sám byl značně poškozený. Z jeho děravé střechy šlehaly plameny a po nebi létaly útočné drony jako hejna sršňů.

Dorazili jsme až k malému náměstíčku přímo u vnitřní hradby. Zhruba dvacet metrů před námi byla otevřená nákladní brána, ale kolem se hemžili vládní vojáci. Uložili jsme se za hromadou suti.

„Tudy neprojdem,“ zhodnotil situaci Jony.

„Nedá se nic dělat, budeme muset skrz,“ přimhouřil jsem oči a uvažoval, jak to nakousnout.

„Odlákám je,“ ozval se vedle mě tichý, ale odhodlaný hlásek. To mi ještě scházelo, pomyslel jsem si.

„Twilight, tohle není Equestrie. Tady ti půjde opravdu o čumák, tak se drž raději zpátky.“

Jenže poník trval na svém.

„Jaký tedy máte plán?“ zeptala se posměšně. „Dokážu se postavit dřevlkům, čenžlingům i drakovi,“ zvedla hrdě hlavou.

Chlapi se za jejími zády pošklebovali, jenže to, co my viděli jako iluzi, ona brala smrtelně vážně. Pro ni to bylo reálné. Byla vlastně neuvěřitelně odvážná a měla hromadu zkušeností. Proto jsem se rozhodl nebrat její nabídku na lehkou váhu. Navíc zdržet se tu by znamenalo ohrozit nejen nás, ale v důsledku i její vlastní život. Frontální útok mohl nastat každým okamžikem.

„Tak fajn,“ kývl jsem hlavou, „jakmile budeme u brány, uděláme ti cestu.“

Twilight odhodila hřívu z čela a frkla.

„Počkej!“ Karlos začal odhazovat bagáž. „Vem si tohle,“ hodil jí přes záda svou vestu a začal dotahovat redukční řemínky. Trochu na ní visela, ale v pohybu jí nebránila.

„Je to dobrý, díky.“ Pokývala hlavou. „Připraveni?“

„Jdi na to,“ kývl jsem a pevněji sevřel samopal.

Na to se rozběhla podél hromady a na nádvoří vběhla z opačného koutu, než jsme byli my.

„Hej vy troubové! Tady jsem!“ zakřičela plynnou španělštinou. Klapání kopyt o beton se rozléhalo ozvěnou a trojbarevná hříva za ní vlála jako prapor. Chlapi chvíli nevěřili vlastním očím, ale v zápětí ji první z nich zkusil trefit. Jen cukla hlavou jako by se po něm pokusila vystřelit paprskem, ale nestalo se pochopitelně nic. Nicméně kulka ji minula. Dalším střelám prostě jen uskakovala s pištivým řehtáním. Chovala se chytře, nesnažila se hned prchnout a udělat tak ze sebe terč. Naopak si to namířila přímo do středu jejich největší skupiny. Zmatení vojáci tak začali střílet mezi sebe a pár z nich to taky schytalo. Ona sama mezi nimi kličkovala a poskakovala, jako by jí kolem uší nelétalo olovo, ale pingpongové míčky.

„Jdeme!“ zavelel jsem a vyplížil se jako první z našeho úkrytu.

Dostat se k bráně byla hračka a toho jediného strážného, který si zachoval chladnou hlavu, odrovnal Marcel.

Pak už jsme hráli s otevřenými kartami. Kryti sloupy brány jsme vyčistili cestu, kterou Twilight proběhla jako fialová střela. Dostat se z vnějšího města bylo docela snadné a se soumrakem jsme se všichni na místě srazu nasoukali do evakuačního dronu. Jakmile se odlepil od zemně, Twilight, která koukala z okénka na nekonečné plantáže, si povzdechla a řekla: „Tak, a rychle odtud, ať už jsme v hajzlu.“

Všichni se na ni zaraženě podívali.

„Jak to mluvíš?“ zhrozil se Flečr.

„Já myslela, že se to tak říká,“ stáhl poník provinile uši.

„Fakt je hodně učenlivá,“ zasmál se Karlos.

Monotónní hučení motorů uspávalo a všichni byli unavení. Karlos ale bděl a hladil Twilight která spokojeně pochrupávala s hlavou položenou v jeho klíně. Byla stočená na vedlejší sedačce a nohy schovávala v záhybech vesty, kterou měla stále na sobě.

„Šéfe, jak dlouho myslíte, že bude trvat vyšetřování?“ zeptal se mě Karlos šeptem, aby ji neprobudil.

„Jak znám naše ouřady, bude to pěknejch pár tejdnů. Navíc tohle není úplně obyčejnej případ, takže se to nejspíš protáhne i na měsíce.“

„Myslíš, že by mi dovolili ubytovat ji u mě doma? Je mi proti mysli nechat ji v retenčce.“

„Zkusíme to vyřídit,“ znova jsem si prohlédl nejpodivnější klientku, jakou jsme kdy tahali z průšvihu. „Řekl bych, že jí v domácím prostředí bude fakt líp, než v kasárnách.“

Pak jsem se šibalsky usmál.

„A děcka budou mít super kámošku.“

KONEC