Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 50

Mezi nemocničními laboratořemi byla malá místnost s pelechem. Právě tady skončili vzájemně smotaní jako dva hadi. Dalibor byl příjemně unavený, ale spát se mu nechtělo. Po mnoha dnech měl zase úžasně prázdnou hlavu, škrabal svou dračici na zadku a napůl ucha poslouchal její povídání, které mu šustilo v uších jako lesní říčka.

"... jenže s holkama je to těžký. Většinou se snaží, ale Darja je jako utržená z řetězu. V ústavu se mi ji dařilo nějak držet na uzdě, ovšem tady je to nemožný. Má tu moc lákadel a zábrany žádné. Ale můžu se na ni zlobit? Naučila jsem se to brát jako její vlastni iniciativu. Ono to kupodivu fyziologicky i pomáhá, jen mi sem nesmí chodit opilá nebo omámená." Povzdechla si. "Jsem blízko, Dalibore. Cítím, že chybí maličko a zlomím to. Jsem ve správným baráku, teď už stačí jen otevřít ty správný dveře."

Dalibor si podepřel hlavu. "Lex, dokázala bys to vrátit?" zeptal se, aniž by nad tou otázkou nějak hlouběji uvažoval.

"Co?" zarazila se ve svém výkladu.

"No, dračí mutaci," vysvětlil prostě. "Udělat z nás zase lidi. Víš o tom víc než kdokoliv jiný. Je velký problém namíchat sérum, které by nám zase vrátilo ruce?" ukázal kloub svého křídla. "Chápu, že to možná problém je. Asi je to drahé a náročné, nemůže si to nejspíš dovolit každý, ale ty bys to mohla udělat. Plno věcí by se pro tebe zjednodušilo. Třeba přístup lidí. Měli by z toho prospěch všichni."

"Počkej," dračice zvážněla.

"Nikdo by ti to nemohl vyčítat."

"Dalibore, co to plácáš?!" řekla už docela důrazně. "To si myslíš, že tu je nějaká elita, která má výsady, které jsou jiným upřeny? Já na sobě nic měnit nechci, a i kdybych chtěla, nejde to."

Dalibor se zavrtěl. Jejich nanejvýš příjemné ležení se rozpadlo. "Já myslím, že ano. Nepoddaní to dokázali."

Alexandra ani nehlesla, jen maličko zavrtěla hlavou. Dalibor to ale nechtěl vzít na vědomí. "Když si drak na frontě odkroutil svoje, mohl dostat jako odměnu cestu zpátky. Nebylo to jednoduchý, fakt bylo třeba ze sebe vydat všechno, ale nabídka byla dost lákavá."

Z Alexandřina výrazu ho začalo jaksi zábst. Stále mlčela a dívala se na něj tak... smutně? „Byly chvíle, kdy mě jenom tahle naděje držela nad hladinou," začal vysvětlovat. "Nikdy jsi tam nebyla, nevíš, jakým hnusem jsme tam museli procházet. Několik kamarádů to vzdalo. Přece... přece by..." chtěl říct, přece by nám nelhali, ale uvědomil si, jak by to znělo naivně. Místo toho změnil téma. "Neříkej mi, že byste tu nedokázali to, co Nepové!"

"Ale to nejde." Řekla to naprosto klidně, ale s takovou rozhodností, že to vylučovalo jakoukoliv diskusi.

Dalibor to ale nehodlal vzdát. "Předák naší stáje tam šel. Povedlo se mu to!" prohlásil zatvrzele.

Dračice mu položila prsty na rameno. "Dalibore, to, čím jsme prošli, nás kompletně zpřeházelo. Cosi jsme dostali, ale o spoustu vlastností jsme přišli. Musíme brát dávky hormonů a dalších přídavných látek, abychom vůbec mohli žít. Nepoddaní si byli vědomi, že vám už nemají co vzít, ale v beznaději vás nechat nemohli, proto vymysleli lest. Povídačku o Valhale - vysněném ráji bojovníků.

Máš pravdu, vím o tom dost, možná skoro všechno, co o tom vědět lze, přesto s tím nic nenadělám. Co myslíš, kdybych to mohla změnit, proč bych to neudělala? Je mi líto." Pohladila ho.

Chvíli nad tím přemýšlel. Ne, neviděl důvod, proč by mu měla lhát. Pokýval hlavou a úkosem na ni pohlédl. "No co, tak zůstanu drakem," pokusil se o úsměv. "Pořídím si poklad a budu ho hlídat celá staletí. Jestli teda i legendy nelžou a draci jsou dlouhověcí. Snad mi dřív nedojdou vitamíny."

Vtip však na Alexandru vůbec nezapůsobil tak, jak očekával. Naopak, dračice odvrátila hlavu a sotva znatelně, ale hořce vzdychla. Znal ji už dobře, proto mu bylo ihned jasné, že se svou poznámkou dotkl něčeho, co možná mělo zůstat schované. Znova si vzpomněl na její výraz, když viděla výsledky testů.

"Lex, co se děje? Tyhle hrátky nebyly jen tak, že? Prosím, řekni mi to, ať vím, na čem jsem."

Z dračice jako by obavy najednou spadly. Otočila se k Daliborovi čelem. Mluvila vážně, ale věcně a klidně. "Některým veteránům, kteří už ale neměli dost sil k boji, byly nabízeny funkce mazáků, aby ve vás rozdmýchávali naději. Sami na tom nebyli o moc lépe. Plnili svědomitě úkoly za slib, že oni stojí ve frontě jako první. Váš předák ale neodešel do Valhaly. Zemřel.

Změny jsou trvale neudržitelné, a pro organizmus příliš devastující. Nelze to přežít."

Dalibor přijímal informace, jako by se ani netýkaly jeho. I když ho v žaludku svíralo, pocity úzkosti se nedostavily. Jen jedna pragmatická otázka: "Kolik mi zbývá času?"

Jeho hlas jako by ani nepodléhal vůli.

"Průměrný věk bojového draka je tři celé dva roky," vypočítala Alexandra. "Konec přichází pozvolna jako postupné selhávání orgánů."

Dalibor se odtáhl. Vzpomněl si na kašel a podivné záchvaty, které míval kápo předtím, než ho poslali pryč. A taky mu začalo dávat smysl podivné chování ostatních draků tady.

"Takže mám před sebou rok a půl s vyhlídkou pomalého umírání?" zeptal se bez emocí.

Alexandra ho pohladila, jako by ho chtěla uchlácholit. "Máš to ještě v hodně raném stavu. Existuje kůra, která to může velmi výrazně zpomalit. Stačí dodržovat životosprávu a pravidelně brát léky."

Dalibor se konečně trochu vzpamatoval. "Takže tohle tě drží při životě? Jsi tu z nás přece nejdéle. Nebo alespoň mnohem déle než většina ostatních."

Dračice se pro sebe zamračila. "U nás je to trochu něco jiného. Původní mutagen byl připraven s mnohem větší pečlivostí. Vlastně jsem si ho připravila sama," dodala s hořkostí. "Ale dala jsem si záležet. Taky nám všechno nefunguje tak, jak by mělo, ale přece jen máme něco navíc."

Dalibor zkroutil tlamu. "Jasně! Takže nás si prostě připravili tak, že odvedeme svou práci a buď nás něco trefí, nebo časem jednoduše chcípneme. Ten chlap v přijímači měl pravdu. Jsme jen spotřebák!" Jeho první šok a zklamání se změnil v bezmocný vztek. Dračice ale zavrtěla hlavou. "Takhle to ale brát nemůžeš. Prošel jsi tím, ale teď máš svůj život. Musíš s ním naložit, jak umíš nejlíp. Nikde není psáno, jak bude opravdu dlouhý, když to vzdáš, tak už jsi v podstatě zemřel."

I když se snažil, její optimismus sdílet nedokázal. Z každého koutu jako by na něj vanul smrtelný chlad a pomalu ho měnil jen v kus zmrzlého neživého ledu. V boji se mnohokrát ocitl v situaci, kdy mu šlo opravdu o život, ale tam většinou stačilo prostě zabrat a uletět. Jak daleko a jak rychle by musel letět tentokrát?

Nechal si od Alexandry vysvětlit, jak bude probíhat jeho udržovací léčba. I když mluvila rozhodně a výklad prokládala ujišťováním o účinnosti, svíravého pocitu, který měl v žaludku, se zbavit nedokázal. Slib, že udělá všechno, co mu navrhla, si na něm musela částečně vynutit.

Nový režim nebyl nikterak drastický. Skládal se z diety, pravidelných pauz, které mu ohlašovaly nové speciální hodinky a dávek léků. Přesto to na něj doléhalo silněji, než očekával. Připadal si najednou jako spoutaný. Dál létal obhlížet samočinné farmy, ale už si nemohl úplně libovolně upravovat trasu ani časový harmonogram, jak by chtěl. Nemohl už ani moc daleko. Jeho oblast se značně smrskla a práce se tak stala rutinou, protože mu nezbývalo, než se v krátkých časových intervalech vracet na stejná místa.

Ani návraty mu nepřinášely nic, po čem by toužil. Doma na něj čekaly většinou jen instrukce napsané na papíře, co má dělat a jak brát připravené dávky léků, které ležely v miskách na stole. Jinak býval skalní příbytek prázdný.

Jednoho večera se zase probudil sám. Při vstávání neopatrně strčil do stolku a tablety se rozsypaly po koberci. Zaklel a pokusil se je posbírat, ale dračí ruce se na takto jemnou práci vůbec nehodily. Po chvíli to vzdal, vztekle zahodil prázdnou misku a vyšel na balkon, který volně navazoval na prosklenou stěnu jejich ložnice. Slunce se pomalu nořilo za obzor a barvilo moře do světle fialova. Dalibor si sedl na okraji a sledoval tu zvláštní podívanou. Nechtělo se mu nad ničím přemýšlet, ale dotěrné myšlenky před ním stejně vyskakovaly jako pitoreskní opičky na gumičkách.

Od okamžiku, kdy se dozvěděl o cestě zpátky, měl jasný cíl. Myslel si, že může všechno zvrátit, vyřešit problémy, které s sebou dračí existence nese. Možná získat i uznání a přijít domů jako hrdina. To byl taky důvod, proč se rozhodl opustit problematickou, nicméně mnohem svobodnější oblast nepodléhající Nepoddaným.

Přišel tím o další iluzi a znova si myslel, že už je to všechno z toho zlého, co ho ještě může potkat.

Zaskřípal zuby. Byl naštvaný na Alexandru, že mu to řekla. Vzápětí se jí však musel za tuhle výtku v duchu omluvit. Ona to s ním přece myslela dobře, a kdyby ho nechala v nevědomosti – jak dlouho by asi byla blažená?

Nadřazený a chladný přístup lidí, podivné neduhy, kterými trpěli starší draci, totální ignorace smrti, se kterou se tu setkával – všechno to do sebe obludně zapadalo.

Dalibor sledoval, jak se poslední srpeček slunce až příliš rychle zanořil do vln na obzoru a uvědomil si, že nejvyšší čas vyrazit za svými povinnostmi. Jenže se mu nechtělo. Cítil se zesláblý. Pak ho napadlo, že by mu možná pomohlo se něčeho napít a trochu se povyrazit. Však když si pospíší, svěřené farmy obhlédne včas.

Zvedl se, ale místo aby vyletěl směrem k podvečernímu nebi, vrátil se zpět do skály a zamířil chodbami do staré části.

Najít brloh mu nedalo až takovou práci. Dveře tentokrát otvíral malý průzkumník, který si ho jen přeměřil a beze slova ustoupil, aby mohl vejít. Tentokrát tu byl klid, vzhledem k hodině se tu zábava teprve rozjížděla. Daliborovi to takhle ale vyhovovalo. V jedné z místností našel docela bytelně vyhlížející bar. Stůl byl akorát tak vysoký, aby se o něj draci mohli opřít lokty a snadněji tak manipulovali s miskami.

„Ranní ptáče,“ procedil mezi zuby „barman“ který neobyčejně šikovně leštil nádoby a skládal je do polic za sebou. „Co si dáš?“

Dalibor se ještě ohlédl po drakovi, který ležel v rohu na provizorní pohovce a spal. Mimoděk ho napadlo, jestli je to opravdu jen spánek.

„Něco k pití,“ objednal si nejistě.

Barman se ušklíbl a nalil mu do misky jakousi nažloutlou tekutinu z velkého demižónu a posunul ji směrem k němu.

„Třeba tohle?“

Dalibora zaštípaly v nose etanolové výpary. „Jo, myslím, že to je to pravý.“

Ochutnal. Chutnalo to tak odporně, až se mu zkřivila tlama. Pachuť byla však po chvilce vyvážena příjemným pocitem tepla, který se mu začal šířit až do konečků křídel.

Odvedle se ozval hlahol a do baru přišli další návštěvníci. Drak v rohu se protáhl a k Daliborově úlevě otevřel jedno oko.

„No vidá! Zelenáč sem nakonec našel cestu!“ zavřeštěl Tamiru, který se objevil v průchodu ve společnosti dalších dvou draků. Všichni se hlučně nahrnuli dovnitř a obklopili Dalibora.

„Co piješ?“ čichnul si k jeho misce. „To si dám taky,“ houkl na barmana. „ A kámošovi nalej další.“

Když Daliborovy hodinky ohlásili čas pauzy, kterou si měl udělat po letu, jen na ně zamžoural a se smíchem si nahlas řekl: „Tak dneska už asi nemá smysl někam lítat.“ Pak hlasitěji dodal: „Nemám co pít!“ a svalil se na zem za hlasitého hlaholu všech přihlížejících. „Kašlu na to,“ zavrčel a vrávoravě se zvedl. „Všichni mě můžou škrábat na zádech. Já mám taky právo si dělat, co chci!“ Podařilo se mu opřít o bar.

„Máš recht,“ zabručel mu do ucha Tamiru a olízl mu ho.

Nebyl si moc jistý, jak se dostal do svého pelechu. Jediné co vnímal, byla bolest hlavy a poněkud rozmazaná Alexandra, která dupala po jejich příbytku.

„Hele promiň, včera se to trochu protáhlo. A dneska taky nevím, kdy se vrátím,“ volala na něj ode dveří. „Uvidíme se ráno,“ řekla a odešla.

Dalibor se převalil. Bylo mu zle a umiňoval si, že něco takového už raději nikdy neudělá. Trvalo skoro hodinu, než se donutil vstát a odvlekl se do jídelny, aby zahnal podivný pocit v žaludku, který se pohyboval mezi hladem a totálním rozbouřením.

Vybral si jen podlouhlé suché těstové placičky a hořký čaj. Jen do jedné zkusil kousnout a raději to vzdal. K jeho stolu si najednou přisedl jakýsi cizí drak s oranžovou skvrnou na temeni.

„Zdarec, ty vole!“ vesele do něj strčil. „Seš nějakej zelenej,“ zasmál se.

„Není mi moc dobře,“ vysvětlil Dalibor a po očku ho pozoroval. Vybavila se mu jakási vzpomínka, kde ta oranžová skvrna sehrála nějakou roli, ale nemohl si vzpomenout jakou.

„To chce vyprošťováka,“ mrkl na něj drak.

„Další chlast? To ne!“ odmítnul rezolutně Dalibor. „To by mě zabilo!“

„Dej na zkušenýho,“ zazubil se drak a zvedl se. „Poď. Jestli je ti už blbě, tak to horší bejt nemůže.“

---

Dalibora probralo jakési pípnutí. Chvíli mu trvalo, než se zorientoval a přišel na to, že je to dispečink, dožadující se informací o revizích, které měl za poslední týden udělat.

„To už je týden?!“ užasl. Uvědomil si, že tuhle časovou ztrátu už asi nedožene. Ale bylo mu to jaksi jedno. Vyhrabal se z pelechu, ale jak vstal, zatočila se mu hlava, takže musel padnout zpět a pak se rozkašlal.

Vyřeším to, umiňoval si, vyřeším... ale nejdřív něco, co mě postaví na nohy!

---

Ten den mu odmítli nalít, protože jeho dluh už dosáhl stropu, který byl kdokoliv z dodavatelů kořalky ochoten akceptovat. Naštěstí byl barman ochoten vzít do zástavy jeho údržbářské vybavení. Přesto to stačilo jen na pár misek, takže se vydal domů poněkud dříve, než obyčejně. Ploužil se chodbami a občas odpočíval opřený o zdi.

Nějak se však zamotal, takže vylezl na jedné z křižovatek nedaleko jednoho z největších sálů. Kolem chodilo nebývalé množství draků a z prostory se ozýval rozčílený řev.

„Co se tam děje,“ zeptal se trochu přerývaným hlasem jednoho z kolemjdoucích.

„Otrávili Skřípala,“ řekl mu oslovený vzrušeně, ale pak si všiml, v jakém je Dalibor stavu, mávl nad ním tlapou a pokračoval dál.

Dalibor si vzpomněl, že s drakem tohoto jména se setkal hned při svém příchodu do Ráje a že to nebylo setkání zrovna přívětivé. Hnán opileckou zvědavostí se tedy vydal směrem ke shromáždění.

V sále to vřelo a vydýchaný vzduch páchnul. U zadní stěny bylo ze stolů složené provizorní pódium. Drak, který na něm stál, zrovna hlasitě hulákal na všechny strany: „.. Skřípala jste všichni znali. Víte, čím si prošel a že byl k Nepům naprosto nesmiřitelný. Ale nenechte se oklamat tvrzeními, že za jeho smrtí je jeho věk a kolaps. Je to jen hnusná politická hra Svobodných. Skřípal byl otráven, ale jen porto, aby nás lidi nahnali do války, která se nás už netýká.“

Shromáždění zařvalo, jen se dalo obtížně rozlišit, jestli na souhlas, nebo to mělo být odmítnutí. Drak se snažil vřavu uklidnit, i když se mu to podařilo jen zčásti. Pak se začal přít s kýmsi pod pódiem a nakonec to vyvrcholilo tím, že seskočil a na jeho místo přišel další řečník.

I když byl Dalibor stále v alkoholickém opojení, neušlo mu, že má velmi hrdé držení těla a stojí proti davu s naprostou jistotou, ač se kolem ozývají hlasité nadávky.

„Kqueke, ten tu nesmí chybět!“ prsknul kdosi vedle Dalibora.

„Držte tlamy, nechte ho mluvit!“ ječel kdosi o kousek dál.

Kqueke udělal krátkou pauzu, během které se kolem rozhostil nečekaný klid. „Přátelé, jsme v těžké situaci. SNL na nás tlačí nebývalou silou a nutí nás k defenzívě a ústupu. Všichni jste prošli bojem, takže víte, co to znamená. Bylo by však naivní si myslet, že se nepřítel bude spoléhat jen na sílu zbraní. Ať se vám to líbí nebo ne, máme mezi sebou jejich agenty, kteří nejen že sledují naše kroky, ale mají i jiné úkoly.

Skřípal byl otráven. Někdo mu do místnosti nasypal cyklon. Zda se, že to udělal jeden z řidičů, kteří sem dopravují materiál. Tohle jsou fakta. Po tom muži se intenzivně pátrá. Oddělení kontrašpionáže to bere velmi vážně a požádalo nás o spolupráci, takže jsem dnes ráno dovolil několika drakům, aby se k nim připojili.

Říkám to proto, že mnozí z vás chovají proti lidem zášť a viní je za své utrpení. Odporovat všem lidem by však bylo generalizování s fatálními důsledky.

Všichni, co tu jste, máte právo svobodné volby a rozhodnutí. Jestli máte dojem, že jde jen o provokaci, nemusíte bojovat. Nemusíte pomáhat svobodným lidem bránit se agresi takzvaných Nepoddaných a jestli se i tohle místo ocitne v přímém ohrožení, jak se to teď děje sídlům blíže u hranic, můžete prostě poodlétnout kus dál.

Skřípalovu vraždu je ale potřeba chápat jako jasný vzkaz Nepoddaných. Vzkaz, že nikdo z nás není v bezpečí, ani když uletí sebevíc daleko." Kqueke se rozhlédl po sále, který při jeho slovech úplně ztichnul.

"Společnost vás neochrání, pokud ji nikdo nebude bránit. Byli jsme stvořeni k boji. Nevybrali jsme si tenhle úděl dobrovolně, ale teď ho můžeme využít. Nevím jak vy, ale já poletím na hranice a postavím se agresi SNL, protože nehodlám jen tak nečinně čekat na konec. Kdo chce, může se ke mně přidat."

Dalibor stál na nejistých nohách a poslouchal. Slova se mu v hlavě trochu motala, ale význam řeči na něj působil tak silně, že ho dojímal až k slzám.

Jakmile však drak domluvil a sestoupil z pódia, kolem se rozhořela hromadná debata. Po chvilce mu z toho začalo hučet v uších a raději sál opustil. Nemusel se ven ani moc tlačit, protože před ním ostatní draci znechuceně ustupovali.

Zamířil k nejbližšímu východu z hory. Byl už den, takže mu horký vzduch uštědřil pořádný direkt. Navíc fičel silný vítr a zvedal do povětří oblaka prachu. Dalibor hnán nutkáním dokázat si, že dovede vzdorovat nepřízni jak osudu, tak počasí, roztáhl křídla. Jeho let vsak připomínal spíš pád uschlého listu strženého podzimní vichřicí. Zatočil se kolem své osy a pak dopadl na jednu ze stěn skály. Bolestivě se udeřil do hrudníku a odřel si tlapy. Tak tak se mu podařilo se zachytit. "Seru na to!" ulevil si a vyšplhal k nejbližšímu oknu, které bylo kus nad ním, a odtud se dostal zpět dovnitř.

Doma ho chytil záchvat kašle, při kterém plival krev a každý nádech ho bolel, jako by měl v břiše vražený nůž. Spolykal léky, které mu Alexandra připravila pro případ, že by mu bylo opravdu zle. Ulevilo se mu, ale medikamenty v kombinaci s alkoholem mu vyvolaly nepříjemné vidiny. Měl dojem, jako by se začala skála svírat. Opíral se do zdi a řval strachy, dokud neztratil vědomí.

Když se probral, v hlavě mu ještě hučelo, ale bylo mu mnohem lépe. Ležel na břiše v pelechu a v levé paži měl zafixovanou jehlu kapačky. Na stolku vedle nízké pelesti ležely nějaké lékovky a velká skleněná miska s vodou. Uvědomil si, jakou má strašnou žízeň a pokusil se po ní natáhnout. Ale tlapa se mu tak třásla, že ji nedokázal udržet a málem vodu rozlil.

"Počkej, pomůžu ti," řekla Alexandra, která vykoukla z kuchyňského koutu. Přišla k lůžku a podržela mu misku tak, aby se mohl napít.

"Jak se cítíš?"

"Ujde to," zamručel. Po očku se na ni podíval. Skláněla se nad ním a tvářila se starostlivě.

"Nebral jsi léky," řekla vyčítavě.

"Pár dávek jsem vynechal," připustil neochotně.

"Taky přišla zpráva z agtecu, že už s tebou ukončují smlouvu, a že máš vrátit vybavení. Prý ses jim už víc jak měsíc neozval."

"Nebyl čas," odsekl. Připadal si provinile a trapně.

Alexandra si povzdechla. "Všimla jsem si, že se s tebou cosi děje, ale nepřipouštěla jsem si, že je to tak zlé."

"Nemusíš se o mě starat!" utrhl se na ni. "Já si svoje problémy vyřeším sám!" Hlava ho zase začala bolet.

"Jestli myslíš dluhy v Brlohu, tak nemusíš. Zaplatila jsem je a vykoupila i zastavené věci." Protáhla tlamu. "A jestli myslíš slibně se rozvíjející kariéru alkoholika, tak o tom silně pochybuji."

"O čem to mluvíš," zvedl se a promnul si čelo.

"O tom, že jsi přišel o práci, děláš dluhy, jsi čtvrtý týden v lihu a sem se vracíš jen vyspat opici!" zamračila se.

"Ale prosím tě, potřeboval jsem jenom trochou zvolnit. Srovnat si myšlenky. Není třeba dělat z toho nějaké ukvapené závěry. Nejsem alkoholik, kdykoliv s tím můžu přestat," prohlásil trochu dotčeně Dalibor.

"Můžeš, ale nechceš! Jako každý alkáč. Říká se tomu závislákův paradox. Ve skutečnosti je to dojem, který se s každou flaškou stává jen nereálnější a nereálnější."

"Už jsi s tím kázáním skončila?" Dalibor si sáhl na čumák a sykl bolestí. Uvědomil si, že ho má notně odřený a musí vypadat dost uboze.

Alexandra se zatvářila nešťastně, sedla si k němu a objala ho. "Dalibore, já nechci, abys skončil jako jedna z těch trosek, co se tu kolem v poslední době povalují všude. Je mi jasné, jak se cítíš, ale takhle to nevyřešíš. Musíš se snažit a bojovat s tím."

"Hele, nech si ty moudra," osopil se na ni, ale z jejího sevření se uniknout nepokusil. "Za pár měsíců bude stejně po mně. O co bych se měl jako snažit? Kam se drápat a zač bojovat? Najdi si někoho mladšího, kdo je na tom líp. Proč si děláš takovou péči?!"

Neurazila se. Jen se na něj nešťastně podívala. "Ale to nejde. Já tě totiž miluju, ty nevděčný moulo."

Dalibora tohle prosté sdělení nečekaně dojalo, přesto si chtěl zachovat svou důstojnost.

"Co tu vůbec děláš? Proč nebádáš něco důležitého v laboratoři?"

Alexandra se pousmála a položila si hlavu na jeho rameno.

"Protože pro to nejdůležitější už nemá laborka význam." Podívala se na něj a nenápadně si pohladila břicho. "Navíc ho nechci vystavovat možnému riziku, takže s ním do kontaminovaného prostředí nehodlám chodit, jen pokud to bude nezbytně nutné."

„Takže se to povedlo!?" vyvalil na ni Dalibor oči.

"Více méně. Včera se potvrdila gravidita u tří z nás. Kromě mě ještě Matylda s Darjou a Soňa je na dobré cestě."

"Počkej, to by znamenalo... že bychom mohli..."

"To znamená, že když se to narodí, draci budou plnohodnotný národ."

Dalibor nečekal, že ho tahle informace tak vezme. Okamžitě ho začalo napadat, jak asi bude dračí potomek vypadat a jestli se narodí, nebo spíš vylíhne, ale bylo mu hloupé se zeptat. To ovšem nebylo třeba, protože Alexandra mu to vysvětlila.

"Opravdu dlouho jsme na to nemohly přijít, a přitom bylo řešení úplně jednoduché. Zárodek zabíjel náš zdivočelý metabolismus. Stačilo tedy oddělit ho od zbytku organizmu zesílenou placentou a nechat ho vyvíjet samostatně. Takže má své vejce a zdědí i naše mutace. Já se ale postarala, aby všechno fungovalo lépe než u nás. Teď už vím, jak na to."

Dalibor se usmál. "Nerozumím tomu, ale je to asi geniální! A jak bude vypadat?"

Alexandra pokrčila rameny. "Z velké části má genom můj. Ale i když se to skoro celé odehrávalo v laboratorních podmínkách, rozhodla jsem se použít jako doplněk i samčí DNA. Vzala jsem tvou." Zadívala se mu do očí. "Dalibore, chtěla jsem, aby jsi byl jeho otcem ty!"

---

Blížil se večer. Před horou Dračího ráje byl nezvyklý ruch. Desítky draků se připravovaly na odlet směrem k frontě. Řadili se do letek a doplňovali výstroj, kterou jim pomáhali rozdávat a upevňovat nemnozí lidští obyvatelé tohoto místa. Každý drak dostal postroj s lehkým pancéřováním a zbraň. Většinou to byly kulomety se dvěma hlavněmi, ale i mala rychlopalná děla a raketomety. Kromě toho měl každý drak i helmu a malé zavazadlo na další materiál.

Dalibor to chvíli pozoroval ze stínu jednoho průchodu, jako by se bál, že ho někdo uvidí a kousal si ret. Nakonec se ale odhodlal a vyšel na prostranství do dusného podvečera. Musel se chvíli proplétat mezi připravujícími se draky a uhýbat před vozíky, kterými sem lidé přiváželi další výstroj.

Kquekeho sice viděl jen letmo, přesto ho ihned poznal. Nemusel mít ani pancíř se čtyřmi rudými proužky a kolem sebe skupinu nižších velitelů, ani delegaci lidských důstojníků, která sem přiletěla helikoptérou. K jeho identifikaci bohatě stačilo rozhodné vystupování a přirozená autorita, která se kolem něj vznášela jako aura.

Dalibor vystihl krátký okamžik, kdy po něm zrovna nikdo nic nechtěl a předstoupil. Postavil se do pozoru, jak byl zvyklý jednat s velitelem letky.

"Pane, dovolte mi se připojit!" řekl krátce.

"Hej! Tady nezacláněj! Opozdilci se zapisují u sedmičky," rozkřikl se na něj jeden z velitelů a vykročil proti němu, aby ho odehnal od svého nadřízeného.

Kqueke se však na Dalibora krátce podíval a zadržel aktivního draka krátkým gestem. Přes mordu mu přeběhl sotva znatelný úsměv. Promluvil však rozhodně: "Vážím si tvého odhodlání, ale nemáš výcvik dobrovolníků. Musí se za tebe někdo zaručit. Víš o někom takovém?"

Dalibor na sobě nedal znát zaváhání. "Zeptejte se Rostislava Křetinského."

Kqeke kývnul hlavou k veliteli. "Zařiď to," řekl a šel se dál věnovat svým úkolům.

Velící drak poslal Dalibora k zápisu se slibem, že Rosťu najde, takže za malou chvíli se oba setkali u vchodu číslo sedm, kde už čekala docela početná skupinka dalších, kteří se na poslední chvíli rozhodli odejít do boje.

Rosťa doklusal už v plné zbroji, která ovšem byla u stíhačů složená jen z lehkého postroje, zbraně a helmy.

"Musím říct, že jsi mě nezklamal," strčil do něj hlavou. "I když překvapený trochu jsem. Co tě vedlo k tomu, že jsi změnil názor?"

"Nějak jsem si uvědomil, že je tu přece jenom něco, za co se vyplatí bojovat," pokrčil Dalibor rameny.

"Jasně," pousmál se Rosťa. "O tom tvém "důvodu" se tu vedou docela vášnivě debaty. A zdá se, že ho vzal za vlastní kde kdo." Významně se rozhlédl po dracích, čekajících, až na ně přijde řada. Pak zvážněl. "Je ti doufám jasné, že šance na návrat jsou nulové? Nechceš tu raději počkat a podívat se na něj? Nikdo by ti to neměl za zlé."

Dalibor vzhlédnul vysoko k hoře. "Dlouho jsme to s Lex probírali. Nemám moc času. Ostatně jako nikdo z nás. Nehodlám tu lenošit, zatímco ostatní budou kropit hranice krví."

Rosťa jen přikývl a pak se vesele zasmál. "Tak to potom vítej!" a znova do něj strčil.

Dalibor se ale nepřidal. "Ještě bych se ti měl omluvit. A taky tvému příteli. Měl jsem blbý kecy, protože jsem ledacos ještě nechápal."

"Jako by se stalo," roztáhl vlaštovčí drak tlamu od ucha k uchu.

Dalibora zapsali, vystrojili a přidělili k transportní letce. Mezitím se setmělo a od moře začal foukat vítr. První skupiny draků startovaly a hnány jeho silou se nořily do tmy nad vnitrozemím.

Daliborova letka byla připravena vedle té Rosťovy, což mu usnadnilo její hledání. Našel svého velitele a ohlásil se. Bylo to zvláštní, ale když si stoupl mezi ostatní vyzbrojené draky, pocítil klid, jaký tu za celý pobyt nezažil. Jako by se vracel k čemusi notoricky známému a přirozenému.

Drak po jeho levici na něj kývnul. Jen mu pozdrav oplatil. Pak se na něj ale podíval důkladněji.

"Hermíno, malém bych tě nepoznal!" skoro vykřikl překvapeně. "Myslel jsem, že jsi s ostatními."

Hermína se na něj podívala tím svým zpytavým pohledem. "Ne. Já ne. Usoudila jsem, že takhle to bude lepší." Pak se usmála. "Jsem ráda, že jsi tu taky."

Dalibor na ni ještě chvíli hleděl, ale nechtěl se na nic ptát. Uvažoval, že každý si prostě musí zvolit cestu sám.

"Letky žihadel a kolibříků na start!" zavelel kdosi. Obě skupiny se přesunuly na osvětlenou startovací plochu a jednotliví draci začali vyskakovat do vzduchu. Dalibor pocítil vzrušení jako před prvním letem.

"Hele, víš, že seš fakt mamlas?" zakřičel na něj přes půl startovací plochy Rosťa.

"Vím, a jsem na to hrdý!" odpověděl mu Dalibor a nastavil křídla větru.

KONEC