Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 9

Po získání dovednosti létat se situace přece jen poněkud zlepšila. Zpočátku to sice bylo náročné, protože každá vteřina ve vzduchu stála spoustu sil, ale jak si Dalibor brousil styl, bylo to stále snazší a snazší. Zhruba po čtrnácti dnech mohl přestat myslet na křídla a začal si všímat i jiných věcí. Svět byl z výšky jiný. Cvičiště, jehož přeběhnutí trvalo několik minut, přeletěl za dvě vteřiny. Ani vzlety už mu nečinily takové problémy. Když našel správný stoupavý proud, stačilo se do něj položit a nechat se nést.

Jakmile opustil povrch země, byl rázem jinde. Všechno to zlé a tíživé náhle zůstalo kdesi pod ním v prachu a on byl volný.

Zdánlivé uvolnění však netrvalo moc dlouho. Jak se draci otrkali, začali se jim zkracovat intervaly. Nebylo výjimkou, že se čas nařizoval i během výcviku, a to několikrát denně. K tomu se přidala nová dřina. Křídla musí sílit, nejsou to jen blbí ptáci, říkal Ubergruber. Draci tak dostali na své postroje zátěže imitující skutečnou výstroj. Někdy to byla taková dávka, že se s ní dalo sotva odlepit od země. Podle toho, kdo co unesl, nebo jak schopný byl letec, dostal barevné rozlišení. Cvičné skupiny se tak časem úplně přeorganizovaly. Dalibor byl ve žluté, což znamenalo vyšší zátěž a střední letové dovednosti.

Jednoho dne dostala jeho skupina ve výstrojní hale místo zátěže pod břicho sedla na hřbet. Nebyla to pro ně úplná novinka, s instruktory na zádech už cvičili pohyb po zemi, ale to bylo ještě předtím, než se naučili létat. Lety zatím provozovali výhradně sami, hlídaní ze země.

Nyní tedy vyšli na letiště a jejich cvičitelé na ně nasedli. Když Dalibor ucítil, jak ho ten jeho stiskl koleny, vzedmula se v něm vlna odporu. Po celou tu dobu, co tu byl, se snažil smířit s faktem, že je pouze podpůrnou silou na úrovni nákladního auta, a možná i o stupínek níže.

Myslel si, že už ví, kde je jeho místo. Přesto se ho to dotklo. Byl spoutaný postrojem, na němž záleželo, jak dlouho bude žít. Při sebemenší chybě dostával jako trest bolestivé elektrické šoky a teď byl ještě osedlán a musel se podrobit člověku, který mu neřekl ani své jméno.

Kopnutí patami byl jasný signál, že se má dát do pohybu. Jen zavřel oči a zaťal zuby. On si určí, kdy vykročí, ne někdo jiný!

„Hni se, mrcho!“ zasyčel jezdec a kopl ho víc.

Dalibor ale stál a umiňoval si, že nevykročí, dokud nedostane normální srozumitelný rozkaz.

Jeho malou vzpouru ukončil elektrický šok, po kterém se mu zatmělo před očima. Krátký výboj rozpustil zbytky jeho lidské hrdosti jako lučavka královská zlatou šupinku. Nohy se mu skoro samy daly do pohybu a rychle dohnal své kolegy na letišti.

Tady už na uvažování nebyl čas. Cvičištěm je prohnali dokolečka a pak je jednoho po druhém pobídli ke vzletu. Start ze země byl přece jen komplikovanější, než z věže, ale všichni to už zvládali dobře. Šlo o to získat dostatečnou rychlost, aby se nebylo třeba opírat o klouby křídel a pak několikrát silně máchnout. Dalibor si tento manévr tak osvojil, že mu ke vzletu stačilo jen něco okolo deseti metrů. S posledním krokem se silně odrazil, konci křídel se ještě dotkl země, až se do vzduchu vznesly dva obláčky zvířeného prachu, a letěl.

Cítil, jak se jeho jezdec naklání dopředu, aby snížil svůj odpor vzduchu a lépe se udržel v sedle.

Všichni nabrali výšku okolo třiceti metrů a zamířili mimo letiště. To byla zajímavá novinka. Areál byl docela rozsáhlý a dokud draci létali sami, měli přísný zákaz opustiti jeho hranice.

Cvičitelé je seřadili do formací tak, že tři letěli v klínu a čtvrtý za nimi poněkud stranou.

Dalibor se pokusil ponořit do své nebeské meditace, ale pilot se mu okamžitě připomněl stisknutím kolen a náklonem. Tím mu naznačil, že chce zrychlit a změnit směr. Dalibor se mu raději poslušně podvolil.

Let tentokrát trval mnohem déle, než bylo obvyklé a když se po dvou hodinách vraceli na základnu, přijal Dalibor povely tak za své, jako by to byla jeho vlastní vůle. Do stáje se vrátil unavený a jaksi usmířený se svým osudem.

Výcvik pokračoval rychle dál. Létali teď s piloty každý den a koncem týdne poprvé nafasovali opravdové zbraně. Když připevnili zbrojíři Daliborovi pod křídla dvojici lehkých kulometů, měl z toho podivné pocity. Nakonec to ale byla docela zábava.

Přeletěli asi o dvacet kilometrů dál, kde byla ve starém lomu zřízena střelnice. Na úpatí vyhloubeného kopce byly umístěny terče představující jak postavy, tak vozidla i budovy.

Draci už věděli, jak manévrovat při nalétávání na cíl, teď si jen museli zvyknout na to, kdy se spouští střelba a jak se při tom chovat.

Pod Daliborovými křídly právě utichly zbraně a jeho pilot vítězně zavýskal, protože většina kulek zasáhla co měla. Dalibor mávnul silněji křídly, aby uhnul z linie střelby, když téměř za ním zaštěkal další kulomet. Jasně uslyšel projektil, který ho musel minout jen o pár centimetrů.

„Idiote! Co blbneš?“ zařval jeho pilot a strhnul Dalibora na opačnou stranu. Povel byl doprovázen slabším výbojem, který měl zrychlit jeho reakci. Mezi piloty se tomu říkalo „ostruha“.

Ve snaze vyhovět poněkud rozporuplnému rozkazu se Dalibor natočil levým křídlem prakticky k zemi a v ostré zatáčce se propadl o několik metrů níž.

Kamenitému povrchu se vyhnul takřka zázrakem a zase vyletěl vzhůru. Srdce mu divoce bilo, jak mu začínalo docházet, co se právě mohlo stát. Až teď si všiml, že jeden z draků se s bolestným řevem snaží přistát na kraji střelnice. Bylo vidět, že má nepohyblivé jedno křídlo a jeho sestup čím dál víc připomínal pád. Když byl jen kousek nad zemí, jeho pilot se katapultoval. Malá raketa ukrytá v sedle ho vystřelila dobrých dvacet metrů a otevřel se nad ním vrchlík padáku.

Tím však totálně rozhodil z posledních sil drženou drakovou stabilitu. Ten se otočil zraněným křídlem dolů a dopadl mezi kamení, až se štěrk rozlétl na všechny strany.

Výstražná siréna okamžitě ukončila střelby.

Daliborův pilot ho kopl patami. „Leť tam!“ přikázal. Dalibor využil maximálně své výšky a těsně nad terénem se přenesl k místu katastrofy. Několika silnými tempy zastavil a měkce dosedl na zem. Pilot si odepnul bezpečností pás, seskočil a běžel se podívat na ležícího draka. I Dalibor se tam šel podívat.

Poznal ho. Ostatní mu říkali Vilík. Byl to takový pohodový řízek pocházející z venkovské aglomerace kousek za městem. Teď tu ležel a řval bolestí. Jedno křídlo měl úplně nadranc, šrámy po celém těla a podle všeho i zlomenou čelist.

Kolem přistávali další draci.

„Co se kurva stalo?!“ zakřičel Daliborův jezdec na neopatrného střelce, jehož drak právě dosedl kousek vedle.

„Zasekla se mi spoušť,“ zanadával provinilec. „Strhnul jsem ho, ale byl jako šnek!“ praštil dlaní svého draka do ramene.

„To je blbost! Vždyť jsi nás málem voddělal!“

„Já za to nemůžu!“ rozhazoval rukama. „Prostě je to krám. Údržba na to sere, tak co chceš?“

Padák splasknul asi padesát metrů od nich, ale pilotův křik byl slyšet i přes naříkání jeho draka.

Drak neopatrného střelce stál kousek od Dalibora, takže se přišoural ještě blíž. „Je to magor!“ pohodil hlavou směrem ke svému letci. „Dvakrát mi málem ustřelil hlavou. Chudák Vilímek.“

„Snad se z toho nějak vylíže,“ procedil mezi zuby Dalibor.

Letci nejdřív vypadali, že se mezi sebou snad poperou, ale nakonec se nějak dohodli a šli se podívat na zraněného draka.

„Jak ho vocaď dostanou?“ nadhodil nedaleko stojící Kamil. „Nevšim jsem si, že by tu měli tak velký sanitky.“

Piloti stáli v hloučku kolem ležícího draka. Jeden vytáhl nůž a začal odřezávat části poškozeného postroje.

„Doufejme, že ví, co dělají,“ zpozorněl Daliborův společník. „Jestli poruší okruh, tak to bouchne!“

Lidé sundali drakovi zbraně a složil je asi patnáct kroků od něj.

„Tak dělej!“ zaslechl Dalibor svého pilota.

„Proč já?!“ prskal střelec.

„Protože jsi to spískal. Zaseklej kvér je blbost!“ Ostatní letci hlasitě přitakali.

Provinilec si odplivl a dřepnul si k Vilímkovu časovači.

„Co to ten chlap provádí?“ zabručel jeho drak.

Člověk najednou vyskočil a utíkal pryč. Vilímek sebou začal házet a zoufale volat o pomoc. Chytil se křečovitě nepoškozeným křídlem za postroj a zuřivě s ním zalomcoval. V tom se zablesklo a z rány zalehlo Daliborovi v uších.

Všichni přihlížející draci zůstali stát jako opaření.

„Néé!“ zařval Kamil. „On ho normálně oddělal!“ Někteří se k němu přidali, ale vzápětí je začaly pražit elektrické šoky.

I když Dalibor zůstal v klidu, jeho jezdec se k němu přibližoval dost obezřetně s ovladačem připraveným v ruce. Když se vyšvihnul do sedla, poplácal ho po krku. „Hodný,“ pochválil ho a pobídl ke startu.

Tím střelby pro ten den skončily. Piloti však honili draky okolo až pozdě do noci, aby je unavily a vyhnali jim z hlav jakoukoliv chuť na vzdor.

Dalibor se dovlekl do své kóje úplně vyřízený. I přes silnou kůži cítil, jak ho popruhy postroje dřou. Složil své kosti do kouta a chystal se usnout, když se odvedle ozval Kamil: „Já tohle dál snášet nebudu!“

Dalibor zvedl neochotně hlavu.

„Tohle nám přece nesmí dělat. Musí se o tom někdo dozvědět!“

„A co máš v plánu?“ zeptal se ho.

„Zdrhnu. Normálně uletím. Až nás zítra vyvedou, tak se vytrhnu. Ten ovladač přece nemůže mít nekonečný dosah.“

„A co dál, Kamile?“ Dalibor si natáhl křídla a sykl bolestí. „Budeš mít sotva hodinu. Dostaneš se sice mimo, ale než stihneš komukoliv něco vysvětlit, bude po tobě.“ Vyhrabal se na nohy, a podíval se na svého parťáky skrze škvíru v přepážce. „Podívej, není to správné, ale já jsem si jist, že to někdo vyšetří a vyvodí důsledky. Nevěřím, že by strana něco takového tolerovala. Nám ale nezbývá, než tomu věřit a bojovat. Emzáci se s námi taky párat nebudou.“

Kamil už na to neřekl nic. Jen cosi zavrčel a odvrátil se.

Draci postupně vyzkoušeli různé zbraně, jako raketomety, pumy i nevýbušné bomby. Ty byly obzvláště nepříjemné, protože se musely házet z velké výšky, nebo ve velké rychlosti.

Zvláštní kapitolou pak byl nácvik boje beze zbraní. Ten zkoušeli na panácích v podobě lidských postav, ale i na menších vozidlech.Připomínalo to útok jestřába, kdy drak v plné rychlosti nalétl a v plné rychlosti zaťal do cíle pařáty zadních noh. Když se to provedlo šikovně, dalo se tak převrátit i větší auto, ale drakovi hrozilo, že si přitom poláme přinejmenším prsty.