Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI - kapitola 8

Všem bývalým kadetům nastal nový režim. Obyčejně se vstávalo před rozedněním a zaměstnání začínalo přidělením potřebného času. Nikdy to však nebylo víc jak šest hodin. Pak dostali trochu jídla a dávku nějakého séra, podávaného injekční pistolí s velkou nádrží.

Potom následoval výcvik. Představovalo ho do zešílení opakované vykonávání nějakého prostého, ale přitom obtížně proveditelného úkonu, doprovázené neskutečným drilem. Například skoro týden chodili do kolečka. Účelem bylo naučit se pohybovat. Učili klást nohy na zem, držet rovnováhu, klusat. To vše za řvaní cvičitelů, kterým se neustále něco nelíbilo. Dlouhými tyčemi je tloukli po zádech, když je měli moc prohnuté, po ocasech, když s nimi moc kývali, po bocích, když se moc kroutili.

V poledne dostávali chvíli oddechu a příděl času až do večerky. Potom následovala odpolední buzerace kolikrát až do pozdní noci, kdy následovalo poslední denní načasování až do rána.

Všichni draci velmi rychle pochopili, že tyhle tři okamžiky, jsou nejdůležitějšími body dne a brali je s odpovídající vážností. Čím víc ale byly pro ně, tím ležérněji k nim přistupovali dozorci. Mnohdy se stávalo, že nechávali skupinku čekat až do posledních vteřin, než jim dopřáli další příděl. Bavili se přitom pozorováním toho, jak drakům stoupá nervozita s každou odpočítanou vteřinou.

Soustavná přítomnost načasované smrti byla daleko horší než všechny ústrky, bití, nedostatek jídla i dřina na cvičišti. První noc Dalibor téměř neusnul. Nedokázal přestat sledovat pomalu odtikávající červené číslice na svém postroji. Když přece jen na chvíli zabral, budil se s hrůznou představou, že se časomíra poškodila a zbývá mu posledních pár vteřin života. Druhý den byl tak unavený, že měl strach, že ho ani nepřežije. Večer se zhroutil na podlahu své kóje a upadl takřka do bezvědomí.

Den za dnem si ale na své hodinky pomalu zvykl. Ostatně jako všichni.

Jednoho dne odvedli cvičitelé Daliborovu skupinu, která čítala patnáct draků, ke zvláštní věži stojící na konci areálu cvičiště.

Vypadala jako vysoký můstek pro skoky do vody, ale nebyl pod ní žádný bazén, jen hromada písku.

Velitel si je nechal nastoupit. „Přišel okamžik, na který se jistě všichni těšíte.“ Když mluvil, procházel se před nimi a tvářil se přinejmenším jako generál. „Dneska se naučíte lítat.“ Ukázal na věž. „Po jednom vylezete nahoru a pak skočíte z prkna. Dá rozum, že přitom musíte roztáhnout křídla, abyste si nerozbili tlamu.Co dělat dál, vám vysvětlovat nebudu, to nechám na matce přírodě. Vaším úkolem je dostat se k támhle té značce,“ ukázal na dva červené kolíky asi sto metrů od věže. „Nikdo z vás nedostane nažrat, pokud se to někomu z vás nepovede. Vpřed!“

Cvičitel vyhnal na masivní žebřík prvního z draků. Ostatní byli postaveni do řady podél letové trasy, takže mohli sledovat pokusy ostatních.

„To je vejška!“ zašeptal drak s koncovým číslem 611. Mělce dýchal a doslova očima hltal každý pohyb prvního letce.

„Mně to zas tak vysoké nepřipadá, když si vezmeš, že nám to má pomoct vystartovat. Mělo by to být spíš vyšší,“ zauvažoval Dalibor. Vzápětí se ohlédl po nejbližším cvičiteli. Obyčejně neviděli, respektive neslyšeli rádi, když se draci moc projevovali. Zdálo se však, že tentokrát jim to tolik nevadí.

Drak nahoře došel na konec rampy a nakoukl přes okraj. Chvíli nastavoval nohy, pak roztáhl křídla a skočil. Mohlo to dopadnout dobře, ale ocasem zavadil o konstrukci, tím ztratil rovnováhu a s řevem se zřítil dolů. Křídla jen minimálně zbrzdila jeho pád. Praštil sebou do písku hlavou napřed, překulil se na záda zůstal ležet.

„Vstávej!“ šťouchl do něho velitel tyčí. „Přestaň simulovat, vidím, že ti nic není. Šest set jedenáctko, nahoru,“ otočil se na draka, který byl na řadě. „A další hned za ním. Žádný flákání!“

Vyzvaný se rozklepal. „Já to nezvládnu, mám závratě!“

První skokan se začal zvedat. Kontroloval si nohy a setřásal písek z hlavy.

„Dělej!“ dostal váhavec holí.

„Posero, hni se,“ zahučel někdo z dalších draků.

„To dáš, Kamile,“ pokusil se ho podpořit Dalibor.

Kamil se roztřeseně chytil žebříku a začal šplhat. Silné dračí prsty se k tomuto druhu pohybu hodily možná o něco víc, než k chůzi. Když se nahoře měl pustit žebříku, zastavil se.

„Dělej, ty lemro!“ zařval velitel.

„Já to nedokážu,“ vrtěl hlavou Kamil.

„Pomož mu, nebo tam osobně vylezu a skopnu ho,“ obrátil se velitel na Kamilova cvičitele. Ten vytáhl ovladač a šlehl svého svěřence krátkým pulsem. Drak zakňučel a začal přelézat na plošinu. Křečovitě se přitom držel okrajů. V půlce se ale zastavil. „Dál nejdu,“ zařval. „Dělejte si co chcete!“

„Skákej,“ volali na něj ostatní zdola.

Velitel pozoroval dění, ale po chvíli mu došla trpělivost. „Sundej ho,“ obrátil se na cvičitele. V zápětí Kamilem zatřásl silný elektrický výboj. Jedna noha mu sklouzala a sletěl dolů přímo do fronty. Ti co byli pod ním, stačili sotva uskočit.

„Nevšímej si té mršiny!“ přikázal cvičitel Daliborovi, který se ke kamarádovi vrhnul, aby se podíval, jestli je v pořádku. Vrátil se tedy k žebříku a začal šplhat. Když byl nahoře, všiml si, že se Kamil probral. Trochu se mu ulevilo, ale teď se musel soustředit hlavně sám na sebe. Stál na rampě, na místě, kde jeho dva parťáci selhali a málem je to stálo život.

Kolikrát jen snil o dračím letu! Nikdy ho však nenapadlo, že to bude přímo na něm.

Věděl, že nemá moc času nazbyt, protože dole čeká celá jeho skupina a navíc stále nervóznější velitel. Opravdu to nebylo tak jednoduché. Odtud se věž zdála mnohem vyšší a plošina zatraceně malá.

Sám viděl, že jít ke kraji a opatrně skočit je hloupost. Viděl spoustu videí s draky, a vždy startovali s rozběhem. Stoupl si tedy k žebříku a vyrazil vpřed. Rampa stačila asi na pět kroků. Rozpažil a trochu roztáhl křídla, která mu okamžitě poskytla oporu. Hrana se rychle blížila. Ještě krok a pak odrazit. Dal do toho vše.

Najednou pod sebou necítil nic. Napnul přední nohy s křídly, až mu v hrudníku zapraštělo. Užasle sledoval, jak se pod ním míhá koberec žluté trávy.

Přistání přišlo náhle. Drápy předních noh se zaryl do země a instinktivně předsunul přední. Tím však složil křídla a upadl. Svět se zatočil a v hlavě mu zahučelo.

První, co si uvědomil, byla tlama plná hlíny a drnů, pak uslyšel nadšený řev ostatních draků.

„Alespoň něco,“ zahučel velitel. „Tak další!“

Dalibor se ohlédl. Ležel asi třicet metrů od věže. Nebylo to takové, jak čekal, ale na první pokus to ušlo. Zvedl se, aby se zařadil na konec fronty.

Ten den si zasloužili večerní krmení všichni. I když to některé stálo pár šrámů a odřenin. Dalibor se držel vzhůru snad už jen silou vůle, lehat si však musel opatrně, protože prsní svaly měl v jednom plameni.

„Proč nám to dělají?“ ozvalo se najednou z vedlejší kóje tiché štkaní. „Je jedno, jak vypadáme. Jsme přece pořád lidé!“

„Ale hlavně jsme vojáci. Buď rád, že jsi to zvládl, Kamile,“ zavrčel Dalibor.

Příkazy týkající se mlčení přece jen nebyly prosazovány tak striktně, takže si občas mohl takto promluvit se sousedy. Dnes byl ale opravdu unavený a nechtělo se mu řešit Kamilovy stesky.

„Jsme tu zavření jako zvířata. Jen nás urážejí a bijí. Nedostáváme poštu. Rodiče mají určitě starost. Jak jim to vůbec vysvětlí, že jim nepíšu?“

Tohle Dalibora zajímalo také, ale nedokázal udržet víčka otevřená.