Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 10

Bylo to asi po dvou měsících od okamžiku, kdy všichni přišli do dračí sekce základny i se všemi důsledky. Toho rána nebyl budíček. Pro draky to nic moc neznamenalo, protože je probraly jejich vnitřní hodiny nastavené každodenním drilem.

Cvičitelé jim jen nasypali krmení a přenastavili čas. To bylo vše. Žádný nástup ani politické školení.

„Co se děje?“ vykoukl skrze mříže Kamil. „Že by toho už měli dost a přestalo je to bavit?“

„Buď rád, že můžeš dýl chrápat!“ ozval se drak z protější kóje.

„Ticho! Slyšíte to?“ sykl Dalibor. Všichni nastražili uši. Z malého okénka u stropu jejich vězení pronikaly dovnitř tlumené skřípavé zvuky.

„Přijel vlak,“ zašeptal Kamil.

„Jasně, přivezli další rekruty. Je to akorát čas periodického odvodu,“ zavrčel někdo z nich do chodby. „Nejdřív jim budou kecat kde co, pak jim pověsí na krk dvě kila plastelíny a šoupnou je sem.“ Na zem plesklo odplivnutí.

Zbytek dne se nic nedělo, ale z personálu bylo cítit napětí. To se postupně přeneslo i na draky, kteří nadávali a podupávali ve svých kójích.

Po setmění se vlak ozval znova. Tentokrát to ale bylo tak blízko, že byly cítit i otřesy jeho těžkých náprav hrčících na kolejích. Dalibor se přimáčkl k mřížím, aby se podíval co se děje v chodbě. Hemžilo se to tam jejich krotiteli, ale i cizími uniformami. Postupně otvírali kóje a vyváděli draky ven.

„Zdá se, že pojedeme na výlet,“ zamumlal kdosi.

„No bezva! Tady už stejně byla nuda k ukousání,“ odpověděl na to drak v kóji proti Daliborovi. Zanedlouho přišla řada i na ně.

Prostranství mezi stájemi bylo osvětleno reflektory z ramp stojících podél jeho hrany, takže světla bylo možná až příliš. Dalibor musel přivřít oči. Přivedli ho ke skupině asi padesáti draků, kteří tu postávali a zmateně se rozhlíželi kolem sebe.

Okolo proběhl poddůstojník s papírem na podložce. Letmo si četl jejich identifikační čísla a odškrtával si je v tabulce.

„Jsou všichni spoludruhu,“ zasalutoval a předal tabulku veliteli, který za ním přišel.

„Výborně, zahajte transport,“ rozkázal důstojník.

K Daliborovi doklusal jeho cvičitel. Zahákl mu do nosního kroužku vodítko.

„Vpřed!“ zavelel.

Prošli uličkou mezi baráky tam, kde vedla slepá kolej. Na ní teď stál vlak s velkou metanoagregátovou lokomotivou v maskovacích barvách. Vagóny měly dlouhé podvozky opatřené nadstavbami ze tří posuvných segmentů. Dala se tak otevřít libovolná část nákladového prostoru. Do každého vozu se vešli čtyři draci.

Dalibor musel docela dlouho čekat, než mohl vystoupit na rampu a pak překročit úzkou mezeru nad kolejištěm. Pod nohama ucítil kovovou podlahu. Jeho školitel mu odepnul vodítko a předal ho posádce vlaku.

Dalibor se po něm stačil jen krátce ohlédnout. Ucítil podivné píchnutí v hrudi. Ten člověk k němu nic necítil, nikdy pro něj neměl moc vlídných slov a dokázal ho i docela potrápit. Dokonce mu nikdy neřekl ani to, jak se jmenuje. Přesto cítil, že s ním zmizela poslední vetchá jistota, kterou v této podivné noční můře měl.

Přepravní technici ho odvedli na místo a donutili sednout. Jeho postroj připoutali k okům na podlaze. Přímo vedle něj takto usadili i Kamila. Nakonec je obešel voják se stopkami a nastavil jim čas na osmnáct hodin.

„Pojedeme asi dost daleko,“ zakňučel Kamil.

Mohlo být kolem půlnoci, když byli všichni naložení. Dalibor odhadoval, že ve vlaku může být dobře polovina místních draků.

Na peróně nastoupila posádka vlaku i cvičitelé. Přišel Ubergruber a předal oficiálně své svěřence k přepravě.

„S hrdostí!“ zasalutoval velitel vlaku. Pak si stiskli ruce a poplácali se po ramenou. „Klidnou cestu a dovez je vcelku,“ popřál Ubergruber.

Drakům ale už nikdo nic neřekl. Zatahovací stěny vagónů se uzavřely, ozvalo se zapískání a vlak se rozjel.

Draky obklopila naprostá tma, do níž svítily pouze rudé displeje jejich hodin života. Ve špatně větraném prostrou se mísil vydýchaný vzduch s pachy maziv a metanovými výpary. Rachot kol a uvolněných výhybek připomínal zlověstný chór blízkého pekla.

Nebyl tu nikdo, kdo by draky okřikoval za přílišné projevy, nebylo jim však moc do řeči. Dalibor položil hlavu a zavřel oči. Pohupování a monotónní rytmus ho uspávaly. Přestal vzdorovat a podvolil se tomu.

Probudilo ho horko. Vlak stál. Škvírami mezi segmenty i malými větracími okénky dovnitř pronikaly sluneční paprsky. Nadstavba vozu lupala, jak se plech roztahoval teplem. V podlaze bylo mělké korýtko, které někdo naplnil vlažnou vodou. Jídlo tu ale nebylo žádné.

Dalibor zkontroloval časomíru. Ubylo pět a půl hodiny. Jeho soused se pokusil převalit, ale popruhy mu změnu polohy moc nedovolily.

„Sakra, protáhl bych se!“ zkroutil ocas, který se mu do malého prostoru sotva vešel. Jak se pokusil změnit jeho polohu, neopatrně s ním máchnul a docela hlučně udeřil do stěny.

„Neblbni, ještě na nás někdo vlítne!“ okřikl ho Kamil.

„No co? Pojedeme ještě pěkných pár hodin. Nehodlám tu zdřevěnět.“

Tohoto draka Dalibor příliš neznal. Měl modré označení, takže to byl „tahoun“ určený k nošení těžší výzbroje. Číslo na jeho hrudi a bocích končilo 7501.

„Kam myslíte, že nás asi vezou?“ zavrčel Kamil.

Dalibor se podíval na paprsky měnící poletující prach v zářivé jiskřičky. „Je ráno a slunce je blízko východu. Řekl bych, že směřujeme někam na sever. Ale dráha se všelijak kroutí. Každopádně jedeme někam na frontu a ta je dost dlouhá.“

„Jenom tak?“ zakňučel Kamil. „Vždyť jsme se skoro nic nenaučili, nemůžou nás poslat do boje! No ne?“ otočil se na posledního ze čtveřice cestujících. Ten však jen odvrátil hlavu, čímž dal jasně na srozuměnou, že se debaty nehodlá účastnit.

„Kamile, umíme dost. Nebo alespoň všechno, co umět potřebujeme,“ povzdechl si Dalibor. „Pro to jsme se připravovali. Tohle je naše poslání.“

„Co se mě týče, je mi to úplně fuk,“ znova se zavrtěl „modrý“. „Hlavně, když mi dají pořádně nažrat. Není to zas tak blbý, ale už mě nebaví ta buzerace bez kloudnýho cíle a výsledku.“ Mrkl na ně. „Hele, chlapi, vodkuď jste?“

„Od Plzně, z Nýřan,“ kývl Dalibor hlavou.

„A-ha, náplava,“ odfrkl si drak. „Já jsem rodilej plzeňák. Čeněk Kubát,“ zazubil se. „A ty?“ otočil se na Kamila.

„Já... já,“ začal Kamil potahovat čumákem. „Do hajzlu! Jedu do války a nemoh jsem to napsat ani domů! Slíbil jsem to, rozumíte? Naši nemají potuchy, co se se mnou stalo. Copak vás to neštve?!“

Čeněk stočil oči ke stropu. „A jéje, tragéd!“

Vlak se s drcnutím opět rozjel.

Cesta nakonec trvala déle, než se domnívali. K večeru opět zastavili a dostali dalších dvanáct hodin času i trochu nechutně páchnoucí kašovité šlichty. Čeněk se opět dožadoval uvolnění pout, ale obdržel jen elektroléčbu.

Nad ránem draky probudilo skřípání brzd. Chvíli na to se stěny vagónu odsunuly a jim se otevřel pohled na špinavé nákladní nádraží, plné beden a montovaných plechových hal, mezi kterými pobíhali vojáci.

„Stanice Kotěrik, vystupováát!“ hulákal voják zajišťující otevření vozů. Draci mžourali do světla nastávajícího dne.

„Pánové, tohle není sever,“ napůl zívl Čeněk. „Dal bych krk na to, že jsme přímo na horké linii.“

Na otevřený vagón vstoupila skupina vojáků a začali je odvazovat. Jeden z nich kontroloval číselníky a spárování ovladačů. Nakonec se obrátil přímo na Dalibora a zamával mu před čumákem krabičkou s červeným knoflíkem. „Půjdeš za mnou!“

Popruhy konečně povolily a Dalibor se konečně mohl po bezmála dvaceti sedmi hodinách postavit na nohy a protáhnout se. Končetiny ho však brněly tak strašně, že měl skoro strach udělat krok, aby se nesvalil.

„Vpřed!“ zavelel voják. „Nebo chceš písemnou žádost?“

Dalibor zaškobrtal, ale další krok byl už v pořádku. Výstup byl poněkud komplikovanější, protože tu nebyla rampa jako ve školící základně. Když Dalibor ucítil pod nohama utemovaný štěrk, docela si oddechl. Když se podíval kolem, zjistil, že dobře třetina vlaku je otevřená a draci jsou buď venku, nebo lezou dolů z vozů.

„A co my?“ ozval se za ním trochu zděšeně Kamil. O něj, ani mlčenlivého čtvrtého draka, nikdo nejevil zájem.

Vagón se zase začal zavírat.

Kamil sebou zazmítal. „Dalibore! Já nechci jinam! Slyšíte!?“ křičel plačtivě.

„Vezou vás asi na jinou posádku,“ zavolal Dalibor. V první chvíli měl ale sto chutí se vrhnout zpět. S Kamilem přece jen trávil spoustu času, dalo by se tak říct, že se stal jeho nejbližším přítelem. Uvědomil si, že to byl ten poslední, u něhož si ještě pamatoval jeho lidskou podobu.

Ale co měl dělat?

„Hodně štěstí!“ zavolal ještě, než segmenty zapadly na svá místa.

Čeněk se sice tvářil, jako že je nad věcí, ale nijak to nekomentoval. Zdálo se, že ho také něco píchlo pod jeho pomyslným krunýřem.