Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI - kapitola 7

Vedle přivedli dalšího draka. Trochu se vzpouzel. Kruh v čenichu se mu zařezával tak, že po provazech tekla krev. Dostal šok, až to zapraštělo. Všichni ostatní sebou podvědomě cukli.

Skupinky dozorců postupně vyvedli na dvoranu všechny nedobrovolné obyvatele stájí a rozmístili je na ploše. Hlavami je nastavili tak, aby se dívali na širokou proluku mezi baráky.

Tam bylo malé letiště se zažloutlou trávou, pak val a za ním řídký les.

Slunce pálilo a na draky začala útočit hejna much, které jim lezly do očí i nozder. Draci se všelijak ošívali, pokoušeli se zjišťovat, kdo je kdo, nebo se jen kryly křídly před nepříjemnými paprsky.

„Všichni vztyk!“ ozval se najednou dvoranou rozkaz. Dovnitř vjelo otevřené vojenské auto a v něm seděli dva muži. Jeden byl Batar a v tom druhém poznal Dalibor pruďase, který den předtím dělal pořádek v jeho stáji.

Auto zastavilo před nimi a oba vystoupili. Batar se rozkročil a dal si ruce za záda.

„Spoludruzi,“ začal mluvit. „Snažili jste se, pracovali na sobě a zdokonalovali se. Proto bylo vaše úsilí odměněno zvýšením vašich bojových schopností.“

Hleděl naprosto suverénně do téměř dvou set párů zmatených a někdy i zděšených očí.

„Jistě všichni chápete, že jsou věci, o nichž se není možné bavit veřejně, protože podvratné živly by takové informace mohly zneužít pro nepřátelskou propagandu. Proto se strana moudře rozhodla postupovat obezřetně a neprozrazovat zdroje svých bojových sil. Ale vy jste dokázali, že si zasloužíte důvěru. Buďte hrdí! Bylo vám odhaleno jedno z největších tajemství naší společnosti. A pro toho, kdo pochybuje, musím zdůraznit, že nepřítel je tvrdý a nekompromisní. To znamená, že my musíme být ještě tvrdší!

Jsem dojat. Ano, dojat, když vidím nejlepší syny lidské rasy připravené bránit svůj národ. Připravené přinášet oběti. Přišli jste dočasně o svá krásná lidská těla, ale získali jste za to pohyblivost a sílu, které použijete k poražení hubitelů této planety. Vaše poslání tedy zůstává nezměněno, jen úkol je poněkud jiný. To vy jste vyvoleni nést pod svými křídly zbraně svobody a rozsévat smrt všem, kteří si nezaslouží žít. Vaše jednotka teď dostane nového velitele, který vás vycvičí a připraví na boj v první linii.“

Druhý muž se napřímil.

„Je jím plukovník Ubergruber. Přeji vám hodně zdaru!“ Batar kývnul na plukovníka, nastoupil do vozu a odjel.

Ubergruber se pomalým korkem prošel před rozestavenými draky. Nemluvil, jen si prohlížel ty v prvních řadách. Dalibor byl víc v zadu, ale když se jejich oči setkaly, musel uhnout pohledem.

Z toho člověka mu běhal po zádech mráz.

Plukovník došel až na kraj dvorany a něco řekl vojákovi, který tam stál. Ten zasalutoval a odběhl.

„Tak, vy hovada!“ zařval a otočil se k drakům. „Jestli si teď myslíte, že jste něco extra, tak to se šeredně mejlíte! Já vám ale pomůžu se tohoto dojmu zbavit a prozřít. Jak si ti bystřejší z vás možná všimli, tak tomu vašemu huhlání nikdo nerozumí. Ale to neřešte. Vlastně si vůbec ničím nezatěžujte ty svý šišky. Od toho tu nejste.“

Na letiště za novým velitelem vyšel drak. Nebyl to nikdo z nováčků a jeho zevnějšek působil velmi neutěšeným dojmem. Kolena měl odřená až na bělavou kůži a klouby křídel zrohovatělé od opírání o zem. Přes krk se mu táhly dvě velké jizvy. Ale podivný byl i jeho výraz. Postrádal jakékoliv emoce. Neohlédl se ani po ostatních dracích, jen tupě koukal pod nohy. Když mu muž, který ho vedl, dal povel, poslušně zastavil.

„Máte lítat a poslouchat svýho pilota,“ pokračoval Ubergruber v řevu, nevšímaje si, co se děje za ním. „Pilot je ten, který myslí a velí, vy jen posloucháte. To je to jediné, co po vás strana chce. Neposlušnost neexistuje.“

Dračí průvodce odešel a nechal tvora stát na místě. Ten ani nepřešlápl. Sám uprostřed pláně zažloutlé trávy.

„Pokud uvažujete nad nějakými hloupostmi, nad nesmysly, jako je svoboda, rovnost nebo vzpoura, tak to hleďte rychle vysypat z makovic. Podřiďte se a všechno bude O.K. Nespoléhejte se na to, že bychom na vás nenašli špagát, kdybyste se chtěli kroutit. Nepomůže vám ani vaše síla, ani odolnost. Na to máme prostředky.“ Otočil se a ukázal na osamoceného draka.

„Dobře si prohlédněte, co má na sobě ten zmetek. To je bojový postroj – vaše uniforma, výstroj i posraný spodní prádlo. Dnes ho všichni dostanete a už ho nikdy nesundáte.

Připojuje se na něj sedlo, přepravní boxy i zbraně. Má ovšem i baterie s vyšší kapacitou a výkonnější generátor.“

Vytáhl z kapsy ovladač a zmačknul spínač tak, aby to všichni viděli. Drak sebou viditelně cukl. Major se zachechtal. „Nenechte se mýlit, tahle pecka by každého z vás na místě zabila.Časem si ale zvyknete i na to, takže je tam ještě něco navíc. Každá mise je časově omezená. Než vyrazíte, bude vám přidělen čas s malou rezervou. To pro případ, že by vás třeba napadlo zbavit se pilota a jít se někam flákat, nebo dělat bordel.“ Zlověstně se odmlčel.

Postroj na drakově těle náhle explodoval. Na několika místech z něj prostě s tlumeným zahřměním vyšlehly plameny a tvor se zhroutil jako loutka.

„Bum!“ zachechtal se Ubergruber. Pak mrštil ovladačem na zem. „Seru na to, co jste byli, nebo co si myslíte. Jste jen spotřebák, rozumíte? Materiál, který se dá kdykoliv zahodit. Ale čím dřív tohle pochopíte, tím větší šanci máte na přežití.“

Nikdo se nezmohl ani na jediné slovo, nebo dokonce protest. Jen zděšeně hleděli na hromadu ožehlého masa, které zbylo z jejich staršího kolegy.

Po tomto děsivém představení začali dozorci dovážet na vozících složené bojové postroje. Nováčci do nich byli šněrováni jako koně před dostihy.

Dalibor se snažil ze všech sil uklidnit. Přesto mu kevlarové popruhy, které vysypali před ním, doslova naháněly hrůzu. Viděl, jak se na nich leskne displej časomíry. Viděl zesílená místa, která mohla skrývat stejně dobře baterie, vysokonapěťový generátor nebo nálož. Nechtěl to mít na sobě. Štítil se toho. Chtěl jim říct, že to nepotřebuje, že bude dělat všechno, co mu přikáží a dobrovolně, jen aby to nemusel nosit. Nebo chtěl utrhnout svá pouta a utéct. Jenže ho svaly neposlouchaly. Jen stál a třásl se. Když mu sundali dočasný obojek a nasadili ohlávku, jen zaskučel.

„Drž tlamu! Nebo si to chceš hned vyzkoušet?“ okřikl ho dozorce. Tak jen stál a nechal na sobě dotahovat a zajišťovat přezky.

Když byli všichni „převlečení“ dotáhli dozorci podivnou krabici, která vypadala jako velká svářečka na kolech. Místo kleštin však byla na koncích kabelů asi půlmetrová kovová deska. Dozorci to tahali od jednoho draka ke druhému a přikládali jim desku na různá místa těla. Draci se přitom cukali a ošívali. Když se takto dostali až k Daliborovi, bylo už hodně po poledni.

„BD16-H07548,“ ohlásil jeden z vojáků a odškrtl si cosi na podložce s papírem. Další z nich cosi naklepal na panel onoho zařízení. Třetí zvedl desku a přiložil ji Daliborovi k hrudi. Stroj zahučel a kolem desky zasmrděla spálenina. Zabolelo to. Když procedura skončila, zjistil, že má na prsou vypálené velké číslo. Podobně mu byly označeny i boky. Nakonec mu muž s tabulkou spustil časovač a všichni odešli k dalšímu draku.

Dalibor se podíval na displej. Do odpálení náloží zbývalo jedenáct hodin a padesát osm minut. Doufal, že to znamená další prodloužení času na ranním nástupu.

Další parta dozorců ho zbavila řetězu v nose a pout na nohou. Už nebyly třeba.

Na letišti zatím skupina vojáků v gumových zástěrách a rukavicích nakládala na korbu ušpiněného nákladního elektromobilu to, co zbylo z nešťastného figuranta.