Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI - kapitola 6

„To není možné! To není možné!!“ zařval, ale přitom viděl své zdeformované paže. Když otočil hlavu, viděl i zadní nohy se silnými pařáty, sepnuté krátkým, ale silným řetězem. Viděl dlouhatánský ocas kroutící se v křečovitých smyčkách. Viděl blány, které se mu napínaly mezi odporně protaženými prsty na rukou. Z dlaní mu tak zbyla sotva polovina. Pro uchopení věcí mohl použít jen palec a ukazovák s dlouhými drápy.

Kolem krku měl obojek a při každém pohybu hlavou ho cosi cvrnkalo do nosu. Když si tam sáhnul, nahmatal kovový kroužek vražený v nosní přepážce. Jako zvíře, napadlo ho. Najednou ho popadlo strašné zoufalství. Chytil se za obojek a začal jím cloumat ve snaze ho strhnout. Sundat ho, nebo alespoň poškodit se mu však nepodařilo. Podobně to dopadlo i s pouty.

Marný boj ho dokonale vyčerpal, takže musel odpočívat. Po chvíli se ale zkusil přitáhnout co nejblíže k mřížím a vykoukl ven. Jeho cela byla v široké chodbě, lemované dalšími zamřížovanými dveřmi. Zkusil zavolat: „Pusťte mě! Tohle je omyl, chci mluvit s velitelem!“

V protějších dveřích se objevila tmavá dračí hlava. Dalibor si všiml, jak se v jejím obrysu lesknou oči.

„Velitel, slyšíte?“ zařval ten druhý. „My tu nemáme být!“

Postupně se začaly přidávat další a další hlasy doprovázené řinčením řetězů, až z toho byl řádný hluk. Slabé pípnutí tak Dalibor přeslechl. Křik se ale rázem změnil v zoufalý bolestný řev. Bylo to jako rozžhavené nože, které ho bodaly zevnitř. Jen sebou mrskal po zemi a úpěnlivě si přál, aby to přešlo. Když se tak po chvíli stalo, jen ležel a byl rád, že má sílu alespoň na to, aby mohl dýchat.

„Bude tu ticho!“ štěkl kdosi venku. „Slyšíte?! Jestli tu někdo cekne bez mého svolení, přísahám bohu, usmažím ho za živa!“

Do cely nakoukl zamračený muž s obtloustlou zarudlou tváří.

„Já tu velím. Když řeknu ticho, bude ticho. Až dám rozkaz řvát, tak každý z vás vyplivne plíce. Ale až na můj rozkaz! Jasné?“ Ozvalo se několikeré bouchnutí, jak vztekle kopal do dveří cel.

Dalibor si zakryl hlavu tím, co zbylo z jeho rukou. Byl zmatený, vystrašený a všechno ho bolelo. Chtěl pryč z toho divného snu, ale hlavně už za nic na světě nechtěl dostat další elektrický šok. Vysíleně se smotal do klubíčka a usnul.

Ráno probíhalo buzení přece jen přijatelněji než poprvé. Dozorci se spokojili jen se řvaním a tlučením do mříží. Dokonce servírovali cosi jako snídani. Do dvojitého plechového žlabu napustili vodu a z velkého vozíku každému nasypali břečku připomínající rozmočené psí granule. Dalibor se napil, ale i když měl hlad, té kaše se neodvážil dotknout.

Potom to v chodbě začalo hlomozit a vrzat. Dalibor vykouknul skrze mříže, takže uviděl, jak jsou draci po jednom vyváděni z cel a pak někam pryč.

Po chvíli se odsunuly i dveře jeho kóje. Muž v neprůstřelné vestě a helmě na něj namířil krátkou pušku velké ráže.

„Klid hochu,“ řekl skoro chlácholivě. „Nehýbej se a jestli jsi mi rozuměl, tak kývni hlavou.“

Přede dveřmi zůstali stát další dva vojáci, kteří čekali, co se bude dít. Jeden z nich si pohrával s malým dálkovým ovladačem.

Daliborovi došlo, že to je ta věc, co dělá píp. Raději přikývl. To byl pokyn, na který čekali. Vstoupili dovnitř a jeden z nich mu uvolnil pouta od podlahy a druhý do kroužku v čumáku obratně zahákl karabinku se dvěma dlouhými lanky. Rozdělili si jejich konce a zase vyšli ven.

Zatáhnutí, které následovalo nebylo vysloveně bolestivé, ale dosti nepříjemné. Navíc piersing nebyl ještě úplně zhojený, takže Dalibor okamžitě ucítil pach krve.

Raději nečekal na další pobídnutí a vyšel za nimi. Tedy spíš vypajdal. Udržet se na zadních nohách nebylo vůbec jednoduché, zvláště když je měl nakrátko spoutané řetězem. Musel se proto co chvíli opírat o přední končetiny. Nešlo to úplně hladce, ale oba vodiči, kteří šli kousek před ním každý po jedné straně, mu nedávali moc času na nějaké složité pohybové kreace. Navíc cítil v zádech nepříjemné mrazení z pušky, která šla za ním.

Chodba s kójemi byla z obou stran uzavřena vraty. Jedněmi z nich se dostali do jakési malé haly s oprýskanou malbou. Ústily sem ještě dva podobné vchody a vedla odtud vrata otevřená ven.

Dalibora ovanul horký suchý vzduch. Zamžoural do ostrého slunce, protože nebe bylo, stejně jako dalších 300 dní v roce, bez jediného mráčku.

Kolem stály nízké dlouhé baráky natřené maskovací barvou. Evidentně to bylo jádro uzavřené sekce jejich základny. Hangáry, nebo přesněji řečeno stáje, měly mezi sebou širokou panelovou dvoranu. Beton pálil Dalibora do tlap, když ho táhli ke skupince dalších draků.

„Skloň se,“ poručil mu jeden z dozorců. Sundal si z ramene řetěz, ukotvil ho k čepu v jednom z panelů a druhý konec prohodil s lanky v Daliborově kroužku. Podobně mu k zemi připevnili i řetězy na nohou. Dozorce ještě zkontroloval karabiny se zámky a kývl na ostatní: „Dobrý, Jdem pro dalšího.“

Řetěz, který mu poutal nozdry, nebyl tak dlouhý, aby se mohl vztyčit, proto zůstal na čtyřech a jen se ohlížel po ostatních. Někteří byli tmavě zelení jako on, ale některé části jejich těl přecházely až skoro do černé.

Podle všeho představovali druh, který se nazýval standardní bojový drak, neboli SBD. Stejně jako on se krčili připoutaní k zemi a pokukovali jeden po druhém. Zdáli se být jeden jako druhý, ale když se podíval pečlivěji, všiml si určitých odchylek, které je od sebe bezpečně odlišovaly. Šlo hlavně o různé vykreslení jejich skvrn a trochu rozdílný postoj, ale jiní byli i v obličejích.

Také si všiml, že všichni mají na tělech několik kovových terčíků. Měli je po stranách hlavy, na hrudi i zádech a kolem každého z nich byla čerstvě zahojená rána. Daliborovi došlo, že jsou to ukončení elektrod, o kterých mluvil na poslední přednášce Batar.

Zapřel se opatrně na jedné přední a druhou si vsunul pod obojek. Nahmatal tam malé kovové kolečko. I nepatrná změna napětí vlivem statického náboje, který měl na prstech, způsobila nepříjemné brnění.

„Kdo jsi?“ vyrušil ho z průzkumu tichý hlas jeho souseda.

Natočil hlavu, aby na něj lépe viděl. Uhýbal přitom tahu řetězu.

„Švarc.“

„A-ha, ty seš ze sedmičky, že? Proboha, vyčistili kompletně celou základnu,“ svěsil drak hlavu. „Co nám to jen provedli?“

„A ty seš kdo?“ zeptal se ho Dalibor.

„Karas. První skupina,“ fňukl.

„Hele, neboj. Jsem si jistej, že se to nějak vysvětlí,“ řekl Dalibor.