Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 49

Cesta tu noc nebyla úplně snadná, protože se zvedl vítr od moře. Dalibor se skrze něj musel docela namáhavě probíjet. Vedlo to k tomu, že se nakonec rozhodl zastavit na odpočinek dříve a zbytek naplánovaných kontrol nechat na další den, kdy se mělo počasí trochu uklidnit. Ještě před rozedněním si udělal bivak mezi výměníky jedné z farem. Měl tak spoustu času přemýšlet nad tím, co mu řekl Rosťa. Uvědomil si tak, že spoustu věcí vidí dost jednostranně. Přesto se nedokázal ubránit určité rozmrzelosti z toho, že vždycky, když už má pocit, že si našel v tom podivné rozhoupaném světě nějaké jistoty, někdo přijde a tu pevnou půdu mu nechá rozpadnout přímo pod nohama. A dost často byl tou osobou právě Rosťa.

Celý den strávil zalezlý ve stínu, a až k večeru se vydal na další cestu, aby dokončil inspekci. Nechtělo se mu hned vracet, takže to trochu protáhl. Dračí horu před sebou zahlédl až dlouho po rozednění. Z moře táhl na pevninu opar, a i když byly na nebi mraky, bylo dusné horko. Dalibor letěl nad čárou pobřeží a díval se na příboj, který bušil do balvanitých břehů. Voda byla plna medúz, takže připomínala spíš polévku s rozmoklými krutonky.

Těsně před šíjí, spojující hornatý poloostrov s pevninou, si zkrátil cestu přes záliv, jak to míval ve zvyku. Draci už se hemžili kolem svého sídla. Zdálo se, jako by jen bezcílně poletovali, nebo posedávali na hřebeni. Dalibor tomuto místu nějak nedokázal přilnout, ale přesto pocítil jakousi úlevu, že se vrací do míst, kde má zázemí i blízké tvory.

Vlny pod ním se tříštily o cosi plovoucího na hladině. Když se podíval pečlivěji, zjistil, že je to drak. "Horko je horko, ale máchat se v téhle břečce muže jen debil," zabručel si pro sebe a letěl dál. Jenže pak si uvědomil, jak daleko od břehu se nachází. Udělal otočku a sletěl níž. Okamžitě mu došlo, že tenhle bitevník se nepokouší o překonání zálivu volným stylem. Dračí tělo mělo hlavu ponořenou a vláčně se poddávalo vlnám jako kus hadru.

Dalibor potlačil okamžité nutkání skočit za ním, protože by z hladiny už nedokázal odstartovat. Tonoucímu by tak nepomohl a sám by se dostal do značného ohrožení. Několika tempy se zastavil ve vzduchu, aby počkal, až se k němu natočí vhodnou stranou. Popadl ho nohama za rameno a začal ho táhnout k nejbližšímu břehu. I tak to bylo k nesnesení daleko. Každý náraz vlny ho div nesrazil. Síly mu rychle docházely. Přitom se snažil držet ho tak, aby byla hlava nad vodou.

Když už měl dojem, že by ho mohl někdo zaslechnout, silně zařval. Naštěstí si jeho počínání pár draků všimlo a přiletěli mu na pomoc. Společnými silami pak dotáhli bezvládné tělo až na pevninu a vyvlekli ho na pobřežní val.

Dalibor byl tak vysílený, že měl co dělat, aby se udržel na nohou. Svaly ho bolely a v plicích cítil tlak, jako kdyby tam měl kámen. Trvalo hodnou chvíli, než popadl dech.

"Děláš takovýhle věci často?" obrátil se k němu jeden z draků, kteří mu pomáhali.

"Co jako?" zasípal Dalibor. Nechápal tón jeho otázky.

"Že taháš z moře mrtvoly," ušklíbl se ten druhý a někdo další se tlumeně zasmál.

"Je po něm?" ujistil se Dalibor.

"Jo. Řek bych už docela dlouho. Však se mrkni." Draci se rozestoupili. Zakalený zrak "zachráněného" plavce nenechal Dalibora na pochybách, že tady už by oživování bylo opravdu zbytečné. Navíc měl na krku dva mokvající nádory. Bylo tedy docela možné, že mu smrt nezpůsobila voda.

"Pojďte, šoupneme ho zpátky, ať tu nezasmrádne." Zatímco dva draci stáhli mrtvolu zpět z pobřežních balvanů a poslali ho na poslední plavbu, ostatní se rozletěli po svém.

Dalibor tam zůstal osamocen sedět ještě hodnou chvíli poté a pokoušel se překonat pocit hořkosti, který v něm tahle událost zanechala.

Dojít se rozhodl pěšky. Na let neměl tělesnou ani morální sílu.

Jakmile prošel jednou z bran dračího ráje, postřehl, že zde panuje určitý neklid. Draci, které potkával, se sice mezi sebou bavili jako obyčejně, ale nikdo se nesmál, a když tak to byl smích spíše sarkastický. Když se přiblížil ke křížení několika chodeb, kudy musel projít, zjistil, že je úplně ucpané. Už se chtěl otočit a zkusit jinou cestu, když v šumu zaslechl jeden zřetelný hlas:

"Je to katastrofa! Povinností každého z vás je udělat všechno proto, abychom je zastavili. Nebo máte tak vymyté mozky, že vám to pořad nedochází?! Lidi nechápou... oni ani nemůžou chápat. To jen vy jste dospěli prozření, tak si nenechte zakalit mozky. Tahle pseudosvoboda bude stát život jak je, tak i nás!"

"Co se tu děje?" zeptal se Dalibor jednoho z draků před sebou. "Nepoddanci prošli skrz kavkazkou čáru," drak se sotva podíval, komu to odpovídá.

"Pokud to lidi nezvládají, je potřeba jim to vysvětlit. A pokud to nebudou chtít slyšet, musíme to na ně řvát. Nepoddance je třeba vyhladit, neustupovat. Za jakoukoliv cenu!" křičel kdosi tam vpředu, až mu hlas přeskakoval. Dalibor se natáhl, aby viděl, kdo to je, ale všude před sebou viděl jen přikyvující rohaté hlavy.

"Proč k tomuhle došlo? Co myslíte? Povím vám to, protože tu mají své lidi, agenty, škůdce, kteří připravují půdu pro invazi a totální obsazení svobodné zóny. A řeknu vám ještě něco, tohle tak není jen boj proti Nepodům, tohle je boj proti lidem!"

Ozvalo se souhlasné i nesouhlasné mručení a draci začali hlučet o poznání víc. Řečník měl však na srdci ještě něco, takže vyskočil nejspíš na nějaký kus nábytku a začal dav vyzývat, aby se ztišil. V tu chvíli ho Dalibor zahlédl. Zdál se mu povědomý. Vzpomněl si, že jde o draka, který ho tak nepřátelsky vítal prvního dne.

"Ten Skřípal je naprostý magor," odplivl si bitevník před ním. S tímhle názorem plně souhlasil a v žádném případě neměl chuť poslouchat další výlevy na téma globální boj proti lidem. Vycouval z davu, který ho pomalu pohltil a vyrazil k postranní rampě.

Alexandru doma nenašel, ostatně jak předpokládal. Sházel ze sebe vybavení a nechal ho ležet, kam padlo. Neměl sílu k ničemu jinému než lehnout do plechu. Přesto nemohl usnout. To protivné dusno se prodralo až do jejich skalního obydlí. K tomu se přidaly jeho bolesti. Jen ležel a převracel se ve snaze najít nějakou pohodlnou polohu.

Už byl rozhodnutý spánek vzdát, když přišla Alexandra. Chovala se tiše. Jen párkrát vrzla skříňka a zašustil koberec. Pak se pelech prohnul, jak si do něj lehla.

„Oh! Myslela jsem, že spíš?“ zašeptala udiveně, jako by stále nechtěla rušit tu tichou chvíli.

„Nemůžu spát.“

Na okně byly těžké závěsy, které dovnitř propouštěly jen minimum světla. Alexandra se natáhla a rozsvítila malou lampičku. Podívala se na Dalibora. „Co se stalo?“ pohladila ho. „Nějaké problémy na cestě?“

Dalibor se na ni smutně podíval. „Ale, nějak to na mě celé dnes padlo. Zjistil jsem, že má Rosťa přítele,“ postěžoval si. „Nikdy bych to do něj neřekl.“

Alexandra se ale usmála. „To je v téhle situaci normální. Každý k sobě někoho potřebuje. Zvlášť po tom, co jste prožili.“

„To je další věc.“ Otočil se a zadíval do stropu. „Když jsem se vracel, viděl jsem mrtvého draka. Nevím, co se mu stalo, nejdřív jsem si myslel, že má jen potíže. Ale byl mrtvý.“ Alexandra jen tiše poslouchala. „Přišli se tam podívat i ostatní, ale to…, jak na to…, jak se zachovali... víš, na frontě jsem viděl spoustu mrtvol. Někdy jsem se jimi doslova brodil a...“ odmlčel se. „Nikdy jsem to neřešil, ale tady je to něco jiného. Brali ho jen jako kus masa, přitom byl starší, jistě ho někdo z těch čumilů musel znát. Jen pokrčili rameny a odhodili ho jako mršinu.“

Alexandra ho objala a položila si jeho hlavu do klína.

Dalibor ležel a nechal se hladit. Cítil, jak se mu ulevuje. Z nějakého nepochopitelného důvodu se mu začalo chtít plakat. Ale opanoval se a vymanil se z jejího sevření. „Jsem nějak naměkko,“ utřel si oči. „To asi to nachlazení.“

Dračice zbystřila. „Jsi nemocný?“

„Nějaká viróza, nebo co. Trochu mě pobolívá na hrudníku a svaly. Trochu si dáchnu a bude to fajn. Případně mi dáš víc těch kouzelných vitamínů,“ zasmál se, když viděl jak se tváří. Jenže v Alexandře se probudila lékařka.

„Popiš to přesně. Kde tě to bolí a kdy?“ Do míst, která jí ukázal, mu zapíchla prst a sledovala, co to s ním bude dělat. „Vstávej! Na to se raději podívám dole v ordinaci.“

„Já myslel, že je to laboratoř,“ podivil se Dalibor.

„Vidím, že humor tě nepřešel, ale mě neošálíš. Udělám ti nějaké testy,“ řekla dračice a vyhnala ho z pelechu.

Sešli nejbližší rampou dolů a Alexandra přiložila čip na čtečku velkých dvoukřídlých dveří. Tohle zabezpečení tu nebylo moc obvyklé. Většina dveří měla jen závoru nebo obyčejný zámek na číselný kód. Za dveřmi jako by se ocitli v jiném světě. Stěny tu byly rovné jako podle pravítka a obložené světlým plastem jako v nemocnici. Všude bylo plno nábytku a stolů s pečlivě upraveným a poskládaným zařízením.

„Aha, tak tady trávíš většinu času,“ pokýval hlavou Dalibor. Uvědomil si, že ač je tu už víc jak dva měsíce, Alexandřino království ještě nenavštívil.

Dračice otevřela jakousi skříň, která vypadala jako rozvaděč a něco tam sepnula. „Kamery můžeme klidně vypnout.“

Došli do místnosti, kde bylo zvláštní lehátko. Vypadalo jako křeslo s vysokým opěradlem uloženým skoro na ležato. Dole bylo vybaveno dvěma nastavitelnými opěrkami na nohy. Daliborovi připomínalo gynekologická lehátka, jen mělo dračí proporce.

„Lehni si,“ poručila mu Alexandra.

„A to si mám dát i nohy nahoru?“

Dračice ho zpražila pohledem. „Jak ti to bude pohodlné.“

Dalibor si tedy jen sednul a opřel se předními končetinami o kolena. Alexandra si přitáhla vozíček s nějakým složitým přístrojem. „To je mobilní CT. Lehni si, trochu tě prohlédnu.“

Dalibor tedy udělal, co chtěla, a pak už jen sledoval, jak jí jde práce od tlapy. Bylo znát, že v tom má rutinu. Vzala mu krev a se vzorkem kamsi odběhla. Projela mu po těle několika sondami, prohmatala mu uzliny a podívala se do očí.

Z vedlejší místnosti se ozvalo zapípání oznamující patrně konec nějakého rozboru. Když se odtud Alexandra zase vynořila, zdálo se Daliborovi, že se tváří poněkud přepadle.

„Děje se něco?“ zeptal se.

„Máš sintérii,“ dračici se změnil výraz tváře. Pořád se mračila, ale byl to spíš profesionální škleb všech lékařů, než vyjádření jejího skutečného duševního rozpoložení.

„Co to je?“ trochu se zarazil Dalibor a představil si něco mezi tasemnicí a chrobákem.

„Taková malá potvůrka, která ti sídlí v krevním oběhu. Takže dostaneš tabletky a budeš se šetřit, jasné? Týden nevystrčíš čumák z pelechu a bude to dobrý.“

„No, už jsem se lek, že umírám,“ oddychl si Dalibor, ale i když to do jisté míry hrál, docela se mu ulevilo. „Takže můžeme jít?“

„Počkat!“ zarazila ho Alexandra rázně. „Já jsem lékař, takže rozhodnu já. Vyšetření ještě není u konce.“ Zvedla mu nohu a položila mu ji na jednu z podpěrek.

„Proč tam dáváš ten popruh?“ zajímalo Dalibora, když se mu kolem tlapy stáhla bandáž.

„Bude to takhle pohodlnější. Noha by ti mohla sklouznout,“ vysvětlila a udělal něco podobného i s jeho druhou končetinou. Pak obešla lehátko a vytáhla z pod něj dlouhý poutací popruh, kterým mu přepásala hrudník.

„A tohle je proč?“ znejistěl. „Bude to bolet, že mě tak kurtuješ?“

„To záleží na tobě,“ zazubila se a dotáhla přezku tak silně, že mohl sotva dýchat. Znova se vrátila před něj, potutelně se usmála a pomocí dlouhé páky roztáhla podpěrky i s jeho nohama od sebe.

„To je ale divné vyšetření,“ přivřel Dalibor jedno oko a cítil, jak se začíná vzrušovat.

„Musíme prověřit všechny funkce,“ prohlásila Alexandra, sklonila se k jeho rozkroku a s Daliborem se zatočil svět.