Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 48

Ač se Dalibor necítil až tak opilý, kocovina byla strašlivá. Probudil se ještě před rozbřeskem s mozkem snad dvakrát větším než lebkou a něčím živým v žaludku, co se úporné dožadovalo propuštění. Jeho hekání probudilo i Alexandru, která musela přijít někdy během noci. Nejdřív jen rozespale konstatovala, že mu to patří, ale pak se jí ho zželelo a dala mu nějaké léky z domácí lékárničky. Ty mu celkem rychle přinesly úlevu, ale dračice už si za ním do pelechu odmítla vlézt s tím, že už stejně chtěla vstávat. Rozloučila se a odešla s tím, že kdyby něco potřeboval, najde ji v laboratoři o patro níž.

Bohužel se ukázalo, že takhle to bude chodit častěji. Alexandra věnovala práci většinu svého času. Vracela se zpravidla pozdě v noci buď unavená, nebo rozjetá tak, že i když ji Dalibor přesvědčil k nějakým milostným hrátkám, cítil, že je duchem někde úplně jinde. Ostatní známé dračice potkával jen sporadicky, zjevně na tom byly podobně jako jeho družka. A Rosťa byl zase plně zaneprázdněný výcvikem. Když už se sešli, vždycky u toho byl někdo z dobrovolníků a Dalibor záhy pochopil, že si s nimi nemá moc o čem povídat. Hovory se až příliš často stáčely ke vzpomínkám na frontu, a těm se chtěl on raději vyhnout. Jinou společnost tu ale nenašel. Po týdnu měl celé hnízdo zmapované křížem krážem. Zjistil, že jeho obyvatelé se v zásadě dělí na tři skupiny. Vedle legionářů tu byla obrovská komunita povalečů podobných Tamirovi. Většinu času trávili zalezlí v nějakém brlohu, kterých tu byly spousty, a prolévali si hlavy. Touto cestou se Dalibor dát taky nechtěl, nemluvě o tom, že se mu ježily šupiny z praktik, které se na dračích nekonečných párty provozovaly.

Byli tu ovšem i tací, kteří si našli civilní práci. To bylo spojeno s mnohými potížemi, protože dračí, nebo respektive vyverní anatomie téměř vylučovala použití předních končetin jako prostředku k manipulaci čímkoliv drobnějším. Navíc bylo těžiště víc vpředu, takže pro skutečně stabilní postoj bylo potřeba využít všech čtyř opor. Chtěl-li tedy drak něco dělat předními, musel si sednout a rovnováhu hlídat ocasem. O nošení čehokoliv i na krátkou vzdálenost, jak se říká "v teplejch" nemohla byt ani řeč. Buď to vyžadovalo speciální postroje se závěsem, nebo nezbylo nic jiného, než si dát břemeno do zubů.

Dokonce i Alexandra hodně využívala pomoci svých lidských asistentů.

V téhle situaci se činnost, kterou draci mohli vykonávat, hledala dost špatně. V zásadě byly dvě možnosti, buď bylo k dispozici zařízení upravené tak, aby ho mohli ovládat. Takhle byly přizpůsobené například počítače umístěné v ústavu, ale i zde v Ráji. Vyžadovalo to však poměrně velké náklady, takže to nebylo moc časté. Druhou možností bylo spolehnout se na schopnosti, které draci měli, takže létání.

Dalibor první možnost zavrhl. Při prohledávání nabídek si připadal spíš jako invalida - bez rukou, němý a s obrovskou nadváhou. Pro jeho křídla byly možnosti o něco zajímavější. Hodně se mu líbila práce pro hlídku. Nešlo o sólovou ochranu, ale dohled nad obrovskými pustými pláněmi, které od sebe oddělovala obydlená místa. V podstatě to byla obdoba horské služby. Všichni tu měli osobní čipy, které bylo možné dohledat pres satelit, ale i tak bylo třeba brát v úvahu i možnosti, že by technika mohla selhat. Hlídky proto v pravidelných intervalech obhlížely přidělené oblasti a vedle terénních vozidel a vznášedel využívaly i služby několika draků. Bohužel však měli uchazečů dlouhodobě spíše přetlak. Dále našel nabídky firem zajišťujících ostrahu, nebo kurýrní služby. On si ale nakonec vybral celkem sympaticky vyhlížející společnost, která zajišťovala servis farem.

Na rozdíl od poněkud těžkopádného systému Nepoddaných, kteří se snažili ze všech sil zachovat klasický model výroby i zemědělství, měla svobodná zóna mnohem progresívnější. Lidé se tu snažili hledat nové cesty. Nebyla to však jen snaha o překonání nějakých pomyslných hranic; šlo jim především o přežití. Nemělo smysl osévat pole, když bylo jasné, že na něm nic nevzejde, chovat dobytek, který by nebylo čím krmit, nebo se snažit lovit ryby z oceánů zaplavených plasty a odpady z chemiček. Veškeré jídlo tak pocházelo z farem, kde se pěstovalo všechno do poživatelných kvasných kultur, jedlých řas, hub, různých druhů hmyzu, ještěrek a plžů až po vyšlechtěné potkany. Díky systému sběru vzdušné vlhkosti a stoprocentní robotizaci bylo možné postavit farmu prakticky kdekoliv. Proto byly rozeseté podél celého pobřeží a některé i docela hluboko ve vnitrozemí.

Většinu procesu bylo možné řídit dálkově, přesto bylo třeba stav zařízení kontrolovat pravidelně i osobně. A právě tohle byl Daliborův úkol. Dostal krátké školení, postroj s několika univerzálními nástroji a selftop, přes který dostával instrukce, kam má letět a co kontrolovat.

Práce to také nebyla kdoví jaká, ale alespoň měl před sebou nějakou cestu a významné bylo i to, že si mohl ke svému kontu mimo almužny pravidelných dávek přičíst i docela slušnou mzdu.

Slunce se pomalu nořilo do fialového oparu nad západním obzorem, když Dalibor vyrazil chodbou do spodních pater. Čekala ho docela dlouhá cesta, kterou se rozhodl rozdělit do dvou dnů. Když by se trochu snažil, šlo to zvládnout i rychleji, ale znamenalo by to návrat až někdy po poledni, což se mu moc nelíbilo. Horko mu dělalo jaksi hůř, takže se mu vyhýbal. Také ho poslední dny pobolívaly klouby, takže si chtěl dopřát trochu odpočinku a zdolat nachlazení, kterému své potíže přičítal.

Obyčejně by vystartoval přímo z balkónu Alexandřina brlohu, ale chtěl si ještě v jídelně doplnit zásoby a pořádně se napít.

"Nazdar, starý brachu!" uslyšel za sebou veselý hlahol, když ho rampa vyplivla v jedné z nižších etáží. Než se ohlédl, stál vedle něj zaprášený Rosťa. Evidentně se právě vrátil z výcviku.

"Já tě nechápu, takhle si honit triko v tom hicu!" zavrtěl Dalibor hlavou, ale byl rád, že svého kamaráda zase po nějakém čase vidí.

"Kam se ženeš?" optal se ho Rosťa a obhlížel jeho vybavení. "Vypadá to na pořádnej vandr."

"Dělám pro tilac technic," vysvětlil Dalibor.

"Jasně. A spěcháš hodně, nebo bys našel chvilku na něco studenýho do čumáku? Ještě jsi u nás nebyl."

"Rád se mrknu," připustil celkem potěšeně Dalibor.

Rosťa ho vedl uličkami a přitom rozebíral novinky. "Představ si, povedlo se mi kontaktovat agenta na druhé straně. Předal jsem s jeho pomocí zprávu našim. Teď čekám, jestli se povede doručit odpověď."

"Poslal jsi jim svou fotku," rýpl si Dalibor trochu.

"Tohle jsem se jim neodvážil prozradit," přiznal Rosťa a maličko se zachmuřil. "Dost z toho, že budou mít potíže rozdýchat moje znovuzrození. Zběhnutí se u nás prezentuje jako smrt; asi víš."

Zastavili se přede dveřmi do ubikace a Rosťa otevřel. „Tak tohle je náš vigvam,“ uvedl ho dovnitř. Byt byl o hodně menší, než ten, co Dalibor obýval s Alexandrou. V podstatě to byly jen dvě větší místnosti propojené velkým průchodem. Ale vzhledem k tomu, že byli docela blízko vnější stěny, byl zadní pokoj vybaven oknem. Úžasné ovšem byly stropy. Stěny se směrem vzhůru zužovaly a o nějakých deset metrů výš se spojovaly ve tvaru ostré klenby. Možná právě proto tu bylo o poznání chladněji než v chodbách venku, protože horký vzduch unikal nahoru a tam se chladil o skálu.

Ostatní vybavení bylo velmi střídmé. Knihovna, skříň, nízký stůl a neodmyslitelný tlustý koberec.

„Zdá se, že jsme tu první,“ pousmál se Rosťa. „Abys pochopil, nakonec jsem zůstal u Johana. Ony garsonky se tu stejně moc nenosí, takže bych se musel s někým dělit. S Johanem si rozumíme, tak jsme to nechali tak.“

Dalibor kývl, jako že rozumí.

„Potřebuju sprchu. Vedle je lednička, tak si tam něco vylov a usaď se, kde je libo.“ Poslední slova hulákal Rosťa z malých dveří umístěných ve zdi vedle vchodu, kde byla patrně koupelna. Tekla tu filtrovaná a částečně odsolená mořská voda. Pít se to nedoporučovalo, ale na mytí to stačilo bohatě.

Dalibor se obsloužil řídkým kvasem, který namíchal s vodou a nalil z demižonku do misky, kterou našel v malém kredenci. Sotva se uvelebil na měkkém koberci, dveře zaskřípaly a vstoupil druhý vlaštovčí drak. Trochu se zarazil, když uviděl cizího draka.

„Trochu jsem vám sem vpadnul. Rosťa zrovna bere koupel,“ vysvětlil Dalibor.

„Ó, jistě,“ usmál se Johan. Také si nalil, ale místo ředění vhodil do misky několik kousků ledu. Usadil se naproti. Upil. „Ehm... Co říkáš na situaci v Dalmácii? Nevyvíjí se to vůbec dobře. Já myslím, že se pokoušejí jít podél pobřeží. Jestli se jim to podaří, tak by to mohlo být hodně zlé. Dost na tom, že jsme museli pustit Sicílii. V krajním případě by nás mohli odříznout od Španělska a Portugalska. To by byla docela rána.“ Drak si sotva znatelně šlapal na jazyk. Ale mohlo to být i v důsledku lehkého německého akcentu.

Dalibor se zavrtěl. „Já frontu moc nesleduju,“ zabručel do své misky.

„Aha, jo, jasně. A... kde jsi vlastně sloužil?“

V tu chvíli vylezl Rosťa z koupelny a otřepával ze sebe vodu. „Jejej, ty už seš tady? Pozval jsem Dalibora, ale jak vidím, už jste to dali dohromady.“

„Jo, dá se to tak říct,“ pousmál se Dalibor zdvořile.

„Víte co, včera jsem splašil výborný cerči. Udělám pizzu, co vy na to?“ vyskočil Johan.

„Je fakt, že pizzu dělá fakt vynikající,“ zamlaskal Rosťa, sebral svému spolubydlícímu misku a napil se z ní.

„Nechci otravovat. Navíc mám namířeno zrovna na farmu, kde se to cerči možná zrovna vyrábí,“ omluvil se Dalibor.

„Co tam? Myslel jsem, že jsou plně samočinné,“ zavrtěl trochu hlavou Johan.

„Dalibor dělá údržbu,“ vysvětlil Rosťa a vrátil mu misku.

„Aha. Jak se ti ta práce líbí?“

Daliborovi tahle otázka přišla tak nesmyslně konverzační, až se nad ní musel zasmát. „No, zrovna na farmě 902-K je to docela o nervy. Představ si dvě tuny cvrčků. Za čtvrt hodiny máš pocit, že ti z toho cvrkání vyteče mozek ušima. Obyčejně tam jenom sjedu záznamy, obhlídnu, v jakým stavu jsou kolektory a jestli tam něco nehoří a dekuju se odtam co nejdál.“

Všichni draci se tomu zasmáli.

„Ale jinak. Líbí se ti to?“

„Ujde to,“ povzdechl si Dalibor. „Vlastně jsem čekal, že nás tam bude víc.“

„V tilacu další draky nezaměstnávají?“

„Ale jo, jenže každý pracujeme na vlastní pěst. Jeden ještěr mě zaučoval, ale to bylo za dvě hodiny odbytý a dál už jsem nepotkal nikoho. Máme trasy rozvržený tak, aby jsme se nepotkávali. Je zbytečný, aby na jednu farmu letěli dva, ne?“ vysvětlil s trpkostí v hlase. Ve skutečnosti si to představoval trochu jinak. Ale o tom se před Johanem zmiňovat nechtěl. A vlastně ani před Rosťou. Začínal litovat, že sem vůbec šel. Navíc, když se tak díval na ty dva, začínal mít podivný pocit.

„Takže se s dalšími spolupracovníky nepotkáváš?“

„Ale jo. Jednou do týdne letím do centrály, kde je operátor. Jenže to je člověk. Neumí ani slovo po našem. Když tam přilítnu, jen sjede selfkita a tím to pro něj hasne. Mám dojem, že tu práci měl vlastně dělat on, ale nechtělo se mu harcovat v tom vedru, tak posílají nás. Konec konců ty data si taky můžou srknout přes síť a problémy řešit vzdáleným připojením. Je to taková práce pro práci. Ale alespoň se prolítnu,“ pousmál se a upil z misky.

„Víš to, že v legii dostáváme žold?“ nadhodil jakoby mimoděk Rosťa.

„Přeju vám ho,“ ucedil Dalibor.

„Ne, počkej, víš, co to znamená? Je jen otázkou času, kdy do toho vlítnem naostro. Seš voják. Viděl jsem tě bojovat. Vyprdni se na nějaký cvrčky a pojď do toho!“

„Do háje, tohle už jsme jednou řešili a já řekl ne!“ řekl Dalibor už dost nakvašeně.

„Čas letí,“ řekl ledově Rosťa. „Přece ho nechceš jen tak promrhat lítáním po chovech se cvrčky?!“

Johan ho chytil za kloub křídla, kterým se mu, snad bezděky, opřel o rameno. To gesto vypadalo, jako by ho uklidňoval. Rosťa se mu však rychle vytrhl a obořil se na Dalibora: „Sakra chlape, myslíš si, že jsi za vodou? Že od nich prostě zdrhneš co nejdál a máš vystaráno? Nechali tu lidi, kteří se jim nechtěli podvolit v domnění, že je zlikviduje sucho a špína. Ale teď, když vidí, že jim to nevyšlo, udělají všechno proto, aby nás zničili. A k tomu dostanou poslední zdroje surovin, když ty svoje si tak debilně zlikvidovali. Kdo si sakra myslíš, že je zastaví?!“

„On se někdo najde,“ odsekl Dalibor a vstal. „Hele nezlobte se, já musím letět. Dík za pití.“ Otočil se a vyrazil ke dveřím. Rosťa ho však na chodbě dohonil. „Počkej. Nechtěl jsem tě k ničemu nutit, já jen nějak nedovedu pochopit, že je ti to jedno. Vždyť sis to vyzkoušel na vlastní kůži.“

Dalibor se zastavil a otočil se proti němu. Jen krátce koukl za něj, jestli tam není i Johan. „Já zas nedokážu pochopit, že můžeš mít něco s chlapem!“

Rosťa se zarazil a nadechl, jako by mu chtěl oponovat, ale pak se podíval stranou. „Mám, no. A co?“

„Netušil jsem, že jsi takový?“

„Jaký?!“ zase se mu podíval do očí. „Opovrhuješ za to mnou?“

„Vím, že se to tu provozuje ve velkém,“ nakrčil Dalibor čumák.

„No počkej. Já nejsem promiskuitní bukvice!“ prskl vlaštovčí drak. „Uvažuj trochu. Jsou určité věci, kterých se těžko zříká a jaké mám tady možnosti se k nim dostat? Neměl jsem zkrátka to štěstí, že můžu sdílet pelech s jednou ze šesti samic na celou dračí populaci.“

Dalibor stáhl koutky.

„Další možnost byla přidat se do Darinina harému. Říká se, že se tu o ni rvali jako vlci. Aby se navzájem všichni nepozabíjeli, tak se nakonec dohodli na pořadníku. Bezva, že?“ vyvalil oči. „Johan řešil podobný problém jako já a asi tisícovka dalších. Tak jednou slovo dalo slovo a vyšli jsme si vstříc. Prostě to tak ber, a nebo jdi do prdele!“ Rosťa se otočil a odešel zpět do svého a Johanova dračího pelechu.