Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 47

Křečovitě zatínal zuby a počítal vteřiny. Místo charakteristického hvízdání kulek a hřmění výbuchů se však ozval jen chechot.

Pootevřel jedno oko a vzhlédl. Ústí chodby bylo dost široké, takže trojice draků stojící u protější stěny od něj byla pořád dost daleko. Uculovali se a jeden mávl tlapou. "Pěkná ryba! Ještě že si u toho neodřel tlamu." Ostatní se zase zasmáli. Naštěstí se pak otočili a pokračovali kamsi do útrob hory.

Dalibor se vyhrabal na nohy a trochu se oprášil. Zvenku k němu doléhalo štěkání povelů a kvílivé volání letících draků. Znova opatrně vykoukl ven. Až teď si všiml, že draky venku nedoprovázejí piloti a nejsou ani osedlaní. Zaskřípal zuby nad tím, jak se svou naprosto neadekvátní reakcí dokonale ztrapnil. Bojových zvyků se ale těžko zbavovalo a navíc měl myšlení trochu zpomalené alkoholem.

Letky byly šestičlenné a tvořily je převážně bitevníci. Některé skupiny měly ale mezi sebou i malé průzkumné draky. Všichni však měli na sobě pancíře označené obyčejnou červenou nebo žlutou barvou. Daliborovi bylo hned jasné, že se jedná o dvě skupiny zápolící mezi sebou. Přesněji právě se vracející ze cvičného boje. Postupně dosedali na plochu pokrytou betonovými panely zářícími ve slunečním žáru, až to řezalo do očí. Bylo na nich vidět, jak jsou rozjaření, ale přesto na slovo poslouchali své velitele, kteří je řadili do malých útvarů. Šupiny se jim leskly potem a těžce oddechovali.

Neobyčejnou rychlostí se nad horou prohnala skupina stíhačů a elegantně zatočila, aby dosedla ke svým druhům. Dalibor musel trochu zamhouřit oči, aby se lépe podíval na jednoho z nich. Jeho pohyby mu byly povědomé, a když na něj drak maličko kývnul, bylo mu jasné, že pod aerodynamickým pancéřováním je Rosťa.

„Letouni, pozor!“ zařval drak se zelenými pruhy na náramenících. „Zhodnocení dnešní akce: Lítáte jako ponocní a střílíte jako slepí! Je to doslova plýtvání střelivem! Osobně se zasadím o to, že vám při ostrým útoku dají místo kvérů do každý tlapy kámen, a budete je na nepřítele jen házet.

Teď máte rozchod a přemejšlejte o tom celou noc. Zítra si to dáme znova,“ nakrčil znechuceně čumák a blýskl po ostatních okem. „Mazejte odevzdat zbraně!“ zařval nakonec.

Pevně stojící formace draků se na tento povel rozpadly a každý si vyrazil zdánlivě po svém. Rosťa doklusal k Daliborovi. „No sláva, konečně jsi tady!“ zazubil se a klepl ho kloubem křídla do hlavy. Daliborovi tento běžný vojenský pozdrav nebyl právě moc po chuti, protože se mu pod čelem začala probouzet nenápadná, ale dosti nepříjemná bolest.

„Co tady blbneš?!“ couvl před dalšími pozdravy svého přítele.

„Neblbnu, dal jsem se do dobrovolných jednotek. Dává je tady dohromady chlápek jménem Kqueke. Vymohl povolení k vyzbrojení a usiluje o uznání dračího houfu jako složky pravidelné svobodné armády,“ vysvětloval Rosťa a sundával si přitom helmu. „Jsem cosi jako cizinecká legie. I když jednání jsou složitá. Je to paradox! Nepoddaní nám celou dobu tvrdili, jaký na druhé straně stojí obludy, a místňáci přitom nemůžou překousnout, že by do boje pustili nás obyčejné draky,“ zavrtěl hlavou a smál se.

„To je fakt k nevíře,“ souhlasil s hraným znechucením Dalibor.

„Co je?“ zamračil se jeho druh.

„Seš úplně blbej! Copak ty toho ještě nemáš dost? Jedni hajzlové tě málem nechali odkrouhnout. Tahali tě špínou a prachem místama, kde bylo nad zemí víc železa, než vzduchu a ty do toho chceš jít znova? Proč? Chceš se pomstít?“

„A ty bys nechtěl?“ opáčil Rosťa. „Vím, kam jsi se ztratil. Vzhledem k tomu, že jsi tady, soudím, že tě asi nepřijali zrovna s otevřenou náručí.“

O tomhle se Dalibor bavit nechtěl. Srdce mu zase sevřel pařát zklamání, nad zjištěním, které musel učinit. „Jsem realista. Mstít se je pošetilé a nivní.“

„Já ale neřekl, že to dělám pro mstu.“ Rosťa si opřel helmu o bok a otřel si zpocené čelo o rameno. „Víš sám, jaké to tam u nás je. Co tam s našimi dělají, jak jim lžou.“

„Pravé proto, že vím!“ skočil mu Dalibor do řeči. Jazyk se mu trochu plet. „Vím, co dovedou a chci od nich být co nejdál, rozumíš? Chceš si hrát na velkého ochránce? Koho chceš chránit? Toho idiota, který nás málem nechal vypráskat z města a lidi jemu podobné? Jsi blázen!“

„Nejsou všichni takoví,“ opáčil chladně Rosťa. Jestli sis nevšim, tak jim dá dost práce udržet hranice tam, kde jsou. Jo, mají tu zdroje a průmysl, který si Nepoddaní nemůžou dovolit, ale je jich mnohem méně a jsou rozptýlení na velikánském území, které je z velké části mrtvé. Navíc velká většina těch lidí bojovat ani nemůže.

Naproti tomu my jsme k boji přímo určení. Co nám zbývá jiného?!“ Rosťa rozhodil křídly jako rukama. Musel přitom trochu nadskočit a klouby rychle vrátit pod sebe, aby neupadl. Helmu při tom ale nepustil.

„Dneska jdeš s kvérama i bydlet?“ ozval se kousek od nich posměšný hlas. Přicházel k nim další vlaštovčí drak. Měl oproti Rosťovi o něco světlejší barvu a nezvykle bílou náprsenku. Čísla měl překrytá tetováním znázorňujícím velryby a delfíny. „Zdravím Tě,“ kývl hlavou směrem k Daliborovi.

Rosťa se trochu uklidnil a ukázal na druhého vlaštovčáka. „To je Johanes. Dočasně u něj bydlím. Jone, tohle je Dalibor.“

„Těší mě,“ řekl drak a nastavil čelo k poněkud formálnějšímu pozdravu, což bylo lehké dotknutí se hlavami. Jak se však naklonil blíž k Daliborovi, nasál vzduch a zarazil se.

Dalibor si uvědomil, že i po celkem krátké chvíli v doupěti je zněj ono místo poněkud cítit.

Johanes si odkašlal. „No... bude mi ctí mít takového spolubojovníka.“

„Dalibor neshledává v naší činnosti ten hlubší smysl,“ uvedl Rosťa svého spolubydlícího do obrazu.

„V pořádku, vždyť je to dobrovolné,“ pousmál se Johanes.

Daliborovi se kromě bolesti začala docela slušně točit hlava. „Hele, kluci, rád bych si s vámi ještě povídal, ale čekají mě nějaké úkoly. Takže... bych.“ Ukázal za sebe.

„Jasně,“ protáhl Rosťa tlamu. „Ještě se uvidíme.“

Dalibor ani moc nevěděl, jak se dostal do Alexandřina pelechu. Byl prázdný, takže se do něj složil a usnul.