Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 46

Dalibor se nenápadně rozhlédl, jestli někde neuvidí někoho známého, kdo by ho bezbolestně zbavil tohoto týpka. Ale nikdo v dohledu nebyl.

„Jsem tu krátce, tak si to tu chci jen prohlídnout," pokusil se o výmluvu. Ještě ani nedomluvil, a už věděl, že tuhle nevymyslel moc chytře.

„No bezva!“ zajásal Tamiru. „Můžu ti ukázat ty nejlepší pelechy a trochu zatvrdíme játra.“

„Nechci tě obtěžovat,“ namítl Dalibor.

Drak se k němu naklonil a vzal ho kolem ramen. „Hele, co tu chceš prohlížet? Tisíc kilometrů na všechny strany je jen poušť a slaná žumpa. To nejlepší, co tu můžeš udělat, je zalízt někam do chládku a pořádně si vypít mozek. Copak ses TAM nenalítal dost? Tady si můžeš pořádně vorazit. Dokud to jde.“

Dalibor pomalu, ale dosti důrazně uchopil jeho prsty a zase je sundal. Takto důvěrný dotek by snesl maximálně od Alexandry. Uvědomoval si ale, že s tvorem jako je Tamiru nejspíš pozná praxi místního života lépe a rychleji, než kdyby se tu jen tak potuloval sám.

"O.K. Jestli je tu nějaký lepší podnik, jsem připraven vyrazit," řekl a zvedl se.

Když vstával i Tamiru, neopatrně strčil do stolu a shodil na zem misky na něm ležící, až jedna spadla na zem a zbytek jídla, co byl v ní, se rozstříkl po podlaze.

"To nech," mávl tlapou nad Daliborovým pohledem, " je tu dost lidí, co to rádi zametou." Zachechtal se a vyrazil směrem k východu z jídelny.

Procházeli chodbami a drak všechno okolo doplňoval komentáři. Mazácké chování zdůrazňoval velkorysým zdravením dalších draků, které míjeli. Opustili veřejné prostory a dostali se do sekce se soukromými ubikacemi. Chodby tu nebyly zdaleka tak široké a také mnohem méně osvětlené. Na první pohled to byla starší část tohoto důlního díla. Po stěnách byly vidět prastaré inženýrské instalace promíchané tu a tam s novými kabely a hadicemi. Chodby se všelijak lomily a rozvětvovaly pod různými úhly a to jak do stran, tak i výškově. Na některých částech byla volná skála vyztužena rámy z betonu. Stěny byly proraženy novějšími i staršími průchody většinou opatřenými dveřmi. Občasné grafity a vlhký chlad dávaly tomuto místu ponurý ráz. Oproti nejvyššímu patru, kde měla své ubytování Alexandra, to bylo o několik tříd horší, ale Daliborovi se tu líbilo.

"Cíl je v dosahu!" prohlásil najednou Tamiru a zabušil na jedny z mnoha dveří. Otevřel jim drak vyzdobený podobným tetováním, jako měl Daliboruv průvodce, navíc však ještě oděný do různobarevných hadříků, které měly představovat jakýsi oděv.

"Přived jsem kámoše," zahalekal Tamiru, "musíme ho trochu zkazit!"

Za malými dveřmi byla nevelká nepravidelná místnost, která byla propojena s několika dalšími. Pojem velikosti se ale vztahoval na dračí proporce. Pro člověka by to byla slušná hala. Jak Dalibor záhy zjistil, celá prostora byla mnohokrát větší, než Alexandřin byt a vznikla patrně dodatečným propojením hned několika ubytovacích jednotek.

Vybavení tu bylo skromné. Představovaly ho hlavně police a stoly, oboje obtěžkané nejrůznějšími předměty od různých lahví, misek, lidských časopisů, přes drobné plastiky a jednoduché nástroje až k elektronice. Na podlahách ležely vrstvy tlustých koberců a u stěn veliké balíky napěchované měkkou výplní, sloužící jako kanape a sedačky.

Jestliže na chodbách nebylo moc světla, tak uvnitř vládlo vysloveně přítmí, s nimž zoufale bojovalo jen pár staromódních fiberových žárovek a olejových lamp. První pocit, který tak z tohoto brlohu Dalibor měl, byla rána, kterou dostal přímo do čumáku. Vzduch tu byl cítit aromatickým tabákem a alkoholem. Nicméně Dalibor něco podobného čekal, takže se nechal svým průvodcem zatáhnout do útrob tohoto bludiště.

V každé místnosti, do které vstoupili, hrála hudba, nebo se vesele překřikovala společnost, která tam zrovna byla. Draci se povalovali po matracích, postávali nebo poskakovali do rytmu. Všechno dohromady se mísilo v jedné bublající kakofonii.

"To je slušná pařba!" zahulákal Dalibor na Tamirua, aby překřičel okolní hluk. "Platí tu kredity?"

Druhý drak se na něj s opovržením podíval. "Tady ne. Každej něco donese a pak si něco jinýho vezme. Funguje to na vzájemný důvěře. Že jo, Čmoude!" proložil svou řeč rozjařeným pozdravem draka, který se zrovna potácel kolem. "Nefunguje to úplně perfektně, ale když se sem někdo vleze jen nažrat, dostane dřív nebo později do řepy a vykopnem ho."

"Ale já nic nemám," podotknul Dalibor.

"Jen klid. Dneska seš tu se mnou a navíc," Tamiru na něj šibalsky mrknul, "třeba něco přece jen máš, ale ještě o tom nevíš."

Daliborovi jeho slova nebyla moc jasná, ale řešit to v tomhle rámusu bylo obtížné, proto zmlkl a tlačil se davem dál, aniž by věděl, kam ho Tamiru vede. Ten ale nepřestal překřikovat místní společnost: "Je tu svoboda. Tady v Ráji není žádný vedení, i když jsou tací, kteří by to tu chtěli stavět do latě a jsou přitom strašně neodbytní. Třeba Kueke," udělal na Dalibora oči. "Ale řekni sám, neodkroutil sis už dost a nezasloužíš si taky nějakej ten voraz? Jasné, že jo! Jako každéj tady toho máš určitě dost. Chce to vyhodit kopyta a pořádně si užít. Vždyť času je tak zkurveně malo!"

Daliborovi se najednou zdálo, že zaslechl známý hlas. Ztratil o drakův filozofický výklad zájem a pořádně se podíval do kouta místnosti, kterou právě procházeli. V oparu z velké vodní dýmky složené z nějakého chemickeho zařízení se tam povalovalo obzvlášť velké klubko dračích těl.

Zaslechl to znova. Naklonil se, aby se lépe podíval. Přímo uprostřed toho mumraje napůl ležela Darja a chechtala se na celé kolo. Jeden z draků jí cosi rozjařeně vypravoval, zatímco ostatní ji všelijak lechtali, škádlili a různě jinak se jí dotýkali, nebo jen jako v tranzu hleděli na její tělesnost. Vypadala mezi nimi jako myška v hadím hnízdě, ale zdálo se, že jí to vůbec nevadí. Jako by si toho ani nevšimla.

Znova se hlasitě zasmála a natáhla krk k misce, kterou tak tak držela v levé přední. V tu chvíli zjistila, kdo stoji takřka před ní a opile vykřikla:"Dalibore! Tady jsem, tady! Ty ses vrátil. To je dobře, musíš mě zachránit!" Její hlas se zlomil v hihňání a hulákání ostatních draků.

Vedle Dalibora se objevil Tamiru, který musel překročit několik draků povalujících se po zemi, aby se k němu mohl vrátit, a zavrtěl hlavou. "Ne, nepřekvapuje mě, ze znáš Darinu. Tu tady zná každej, ale že si pamatuje vona tebe, to je záhada. Poď!"

Ve vedlejší místnosti Tamiru Dalibora představil, asi po desáté, někomu dalšímu. Tentokrát to byl poněkud obtloustlý tvor se svěšenými spodními víčky. Jen se na Dalibora podíval a frkl: "Ty seš snad střízlivej!? Na, ochutnej!" S těmi slovy mu vrazil mezi prsty malou baňatou láhev. Dalibor k ni raději nečichal a rovnou se napil. Pálenka, kterou obsahovala, měla odpornou nahořklou příchuť, která mu zkřivila tlamu a odrovnala chuťové pohárky na jazyku, ale zato bleskově roztočila hlavu.

"Tomu se říká Málkovice. Pálí ji z kaktusů, co tady jako jediný okolo rostou. Dělá to tu víc draků, ale Malík ji má nejsilnější," informoval Tamiru o majiteli lahve, který se mezitím někam vytratil. "Lítá kvůli tomu kamsi na pevninu. To víš, někerejm skautíkům se to tu moc nelíbí, tak si palírnu zřídil až tam. Jsou tam ruiny jakýhosi města. Jak se to ale jmenovalo ti neřeknu, páč se to nedá vyslovit," zasmál se na celé kolo.

Dalibor ztěžka dosedl na uvolněné místo jednoho divanu. Znova si přihnul. Jako člověk moc nepil a jako drak neměl k alkoholu přístup vůbec. Opojný stav mu ale připadal příjemný. Všechno najednou bylo jasnější a jednodušší. Smál se útržkům vtipů, které zaslechl, i narážkám v tom, co mu povídal Tamiru, i když jim vlastně moc nerozuměl. Všechno mu tu najednou přišlo super! Když kolem začali někteří draci poskakovat do rytmu techna, vstal a přidal se. Křepčil s nimi a jásal jako smyslů zbavený, jako by tím chtěl ze sebe dostat všechnu tu špínu, která na něm ulpěla ve válce. Všechno se kolem něho houpalo a točilo. Najednou jaksi nestíhal s dechem a vysoukal se z toho zmatku, aby ho zase popadl. U zdi si všiml páru v objetí.

"Hele, kámo, támhle snad někdo šuká!?" plácl po zádech Tamirua, který pogoval kousek od něj.

"Jo, a co? Chceš si taky píchnout?" dal mu druhý drak přední končetiny na ramena.

"No jo," smál se Dalibor,"ale vždyť ...". V hlavě zalité alkoholem mu cosi zaskřípalo. "Počkat, vždyť to jsou oba chlapi!" vytřeštil zrak na dva draky, kteří do sebe divoce bušili v milostné poloze a tergo. Když to měl takhle před sebou jako referenčni situaci, všiml si, že se v místnosti takových párů nachází víc. A nejen párů.

"Tak co bude?" zeptal se ho Tamiru a přiblížil svůj čumák k jeho. "Chceš to na samečka, nebo samičku?" zašeptal mu do ucha a olízl mu ho. Dalibor ucukl a odstrčil ho.

Už na základně věděl o tom, že někteří jeho spolubojovníci se vyrovnávají se sexuálním pudem tak, že vyhledávají druhy s podobnými problémy ochotné ke společným hrátkám. Lidské velení to víceméně tolerovalo, ale nesmělo se to dělat moc otevřeně. On sám měl úplně jiné starosti, takže nad tím nějak dlouze neuvažoval. Fyzický kontakt, navíc tak intimní, s někým jako byl Tamiru, kterého navíc znal sotva pár minut, mu byl vysloveně odporný. Raději ještě couvnul, aby se druhému draku dostal z dosahu. Jenže zády narazil na pokřivenou skalní stěnu.

"Neříkej, že jsi ještě panna?" pozvedl Tamiru obočí a bez skrupulí se k němu přitisknul. Předními končetinami se opřel o zeď za Daliborovými zády, čímž mu značně zmenšil manévrovací prostor. "Neboj, uvidíš, že se ti to bude líbit," zašeptal a otřel se o něj rozkrokem.

Dalibor se nezmohl k žádné účinnější obraně. Jeho mysl poněkud zastřená alkoholem ho nechala dokonale na holičkách. Jen sledoval stále důraznější milostné počínání potetovaneho draka a se stále větším zmatkem vnímal sílící vlnu vzrušení, která se ho proti jeho vůli začala zmocňovat. Až když ho ovanul nakyslý pach z tlamy jeho protějšku, vzpamatoval se. Krátkým úderem mu podkopl levou nohu, a když Tamiru ztratil rovnováhu, chytil do podpaždí jeho právě křídlo, čímž ho přinutil klesnout do pokleku.

"Sory, ale na tohle já nejsem," zavrčel udýchaně, pustil ho a rychle se vtlačil do davu okolo, aby unikl případnému odvetnému útoku. Stejně si vyslechnul pár vzteklých nadávek, které po něm Tamiru plivnul.

Proplétal se spletí místností a chodbiček ven. Přitom se ohlížel, aby se přesvědčil, jestli ho zhrzený drak nesleduje. Až teď mu začalo docházet, jak myslel poznámky o výměnném obchodu.

Nebyl si úplně jistý, jak se dostal ven, ale když vyběhl na chodbu, skoro se zhroutil vysílením. Točila se mu hlava a začínalo mu být zle.

Vydal se najít cestu ven. Vnitřní prostor skalního obydlí byl sice příjemně chladný, ale vzduch tu byl těžký a vydýchaný. Teď to cítil víc a zvedal se mu z toho žaludek. Drakům, které po cestě potkával, se nechtěl dívat do oči, připadal si jako ušpiněný. Bylo mu, jako by byl přímo uprostřed vesnice s malomocnými, a za žádnou cenu se nechtěl nakazit.

Závan horkého vzduchu mu napověděl cestu, takže se zakrátko vypotácel ven na stíněné straně hory. Bylo však kolem poledního, takže prostor, kam nedosahovalo slunce, byl smrsklý prakticky jen na severní svah. Všude okolo vládlo bílé peklo. Většina obyvatel Ráje byla ukryta v podzemí, přesto se nedalo říct, že by místo bylo pusté.

Jakýsi nejasný pocit přiměl Dalibora zvednout pohled k nebi zrovna v okamžiku, kdy hřeben hory přeletělo několik skupin draků. Měli na sobě postroje a pod hrudníky jim visely zbraně. Okamžitě mu došlo, že drží bojovou formaci v útočném rozmístění. Instinktivně se vrhnul zpět ke vchodu mohutným skokem. Svezl se po zemi v oblaku prachu a zakryl si hlavu v očekávání salvy nebo dopadajících bomb.