Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 45

Když se Dalibor probudil, byla už venku prakticky noc. Ležel v pelechu a jeho dračice se k němu tiskla tak silně, že se mohl sotva pohnout.

"Už vstáváš?" protáhla se, ale oči skoro neotevřela.

"Kdy ses vrátila?"

"Před chvílí," zívla. "Tady jsou všichni přes den tak odporně aktivní!"

"Pak můžeš klidně spát dál."

Alexandra se nad ním trochu zvedla. Ve slabém světle, které sem přicházelo oknem, bylo vidět, jak má rozcuchanou hřívu. "Tak to teda ne! Pro tuhle příležitost se ráda proberu," prohlásila a olízla mu tlamu. Byla to jedna ze zvláštností intimního života draků - tlamou se tlama nedala líbat.

"A navíc pro tebe něco mám." Odvalila se a zašmátrala kamsi mimo lůžko. Rozsvítila se maličká lampička a zašustil papír.

"Znáš ji?"

Dalibor musel zamžourat, aby si v tom náhlém přívalu fotonů mohl prohlédnout obrázek, který mu Alexandra ukazovala. Na listu formátu A4 byla vytištěna trochu rozmazaná fotografie ženského obličeje.

Chvíli se na ni díval a potlačoval náhlé pohnutí.

"Jo, znám. To je má sestra. Je trochu starší, než si ji pamatuju, ale je to ona." V duchu počítal, jak je to dlouho, co ji viděl naposledy. Byla tenkrát ještě holka. Moc by ho zajímalo, co s ní je, ale měl najednou strach se zeptat.

"Vím o ní už docela dlouho, ale chtěla jsem se nejdřív ujistit, jestli to není mýlka. Měla docela kliku. Dostala se do skupiny osadníků, která jela osidlovat Antarktii."

"Co?" nechápal Dalibor.

Alexandra dala oči v sloup. "Jasně, promiň, po rozpuštění téměř veškerých ledovců se Antarktida změnila natolik, že se ji naše slavná vláda rozhodla přejmenovat. Každopádně je to na planetě snad nejvhodnější místo k životu. Je tam příjemné klima srovnatelné s nejsevernějšími oblastmi Evropy. Takže jsou tam řeky, jezera a daří se tam lesům. Navíc je to trošku bokem toho největšího znečištění. Jen místa tam moc není. Dohodli jsme se, že tam nebude žádný průmysl a počet obyvatel nesmí přesáhnout padesát milionu. Dostat se tam je víceméně věcí loterie. Podobně jako kdysi na stanici Port Mars."

"Do toho bych se tedy moc nehnal," podotkl Dalibor s očima upřenýma na fotku.

"Špatný příklad," zvedla dračice přední končetiny v omluvném gestu. "Tohle je sice daleko, ale na Zemi, takže to tam takovou katastrofou neskončí. Tedy pokud si budeme dávat pozor.“

„Na Zemi to je,“ uznal Dalibor, „ale v zásadě je to skoro stejně nedostupné.“

„Setkat se s ní osobně by asi vážně nebylo úplně jednoduché, ale po síti se s ní spojit lze. Tady jsem ti vytiskla nějaké kontakty.“ Na pelechu přistál další papír. „Přístup na net mám vedle.“

Alexandřina pracovna byla za jedním z dalších průchodů, které ústily z předsíně. Na rozdíl od stroze zařízené ložnice to tu bylo přímo napěchované nábytkem a věcmi. Hlavně knihami, které se válely i po zemi a kupily se ve velikých hromadách. Ke tolu s počítačem byla naštěstí vyklizená cestička, takže se k němu dostat nebylo tak problematické.

Dalibor si sedl k důvěrně známé zjednodušené dračí klávesnici a našel si profil Lenky Švarcové. Když si však otevřel komunikační lištu, jako by dostal obrnu do prstů.

„Děje se něco?“ zeptala se Alexandra.

Dalibor seděl na zemi a zápěstími křídel se opíral o hranu stolu klávesnicí. Vzpomínal, že když svou sestru viděl naposled, bylo jí devatenáct a považoval ji za tu nejprotivnější a nejmrzutější osobu na světě, která si z něj neustále utahovala a hádala se s ním o věci. V jejich malém bytě to každou chvíli vřelo, takže když se doslechl, že dezertovala, přijal tuhle informaci s úlevou.

Od té doby se hodně věcí změnilo. Ale stejně si neuměl představit, jak s ní znova navazuje kontakt. Vždyť by si ani nerozuměli, kdyby spolu měli mluvit. Lenka má jistě svůj vlastní život a nebude stát o nějakou zmutovanou příšeru, která je teď z jejího mladšího bratra. Nestála o něj předtím a nebyl vlastně důvod, aby to teď bylo jinak.

Dalibor vypnul net. „Ne, Lex. Díky za snahu, ale tahle cesta je uzavřená.“ Otočil se na dračici. „Nevím, co bych jí tak mohl napsat?“

„Co blázníš?!“ zavrtěla dračice nechápavě hlavou. „Stačí přece obyčejná fráze. Třeba, čau švíca! Jak se vede?“

„Já nějak nemůžu,“ zabořil Dalibor oči do podlahy.

Alexandra chtěla ještě něco říct, ale rozmyslela si to. Nasoukala se vedle něho a zašeptala mu do ucha: „Tak pojď vedle, třeba spolu něco vymyslíme.“

Ráno přišlo nečekaně brzy. Dalibora probral podivný ryk, který se ozýval otevřeným oknem, za nímž byl vidět růžový rozbřesk nad obzorem.

„Co to je?“ zvedl hlavu. Až příliš mu to připomínalo zvuk boje. Ale ne, v tom by nebyly takové pauzy. Tohle bylo spíš jako vojenský výcvik.

„To je Kqueke,“ odpověděl mu z předsíně zastřený Alexandřin hlas.

„Co?“

„Spíš kdo,“ nakoukla do ložnice. „Po snídani se na něj půjdeme podívat. Stejně jsem ti ho chtěla představit.“

Dopadlo to trošku jinak. Jídlo bylo v Ráji řešeno podobně jako v lidském městě. Jen jídelna byla větší a byli tam jen samí draci. Alexandra však ani pořádně neochutnala a k jejich stolu přiběhla Izabela. Hlasitě se přivítala s Daliborem a pak Alexandru odtáhla s tím, že mají nějaký naléhavý problém k řešení, ale že ji za chvíli zase propustí.

„To znám,“ vzdychla dračice. „Hned tak to nebude, takže tě někde najdu.“

Dalibor tedy zůstal u stolu, žvýkal podivně vyhlížející oválné bochánky, které chutnaly po rybách a po očku pozoroval draky okolo. V rohu místnosti byl malý stůl s židlemi. Mezi nábytkem přizpůsobeným dračím proporcím vypadal spíš jako součást dětského koutku. A právě sem zasedli dva muži. Lidští muži. O něčem zapáleně debatovali a popíjeli přitom z hrnků něco, co připomínalo kávu.

„Koukám, že tu máš volno,“ zazněl přímo za ním zvučný hlas. Dalibor se otočil. To už se k jeho stolu usazoval drak jeho velikosti a druhu. Jeho výrazným rysem ale bylo mohutné tetování, které se nacházelo na těch místech, kde měli draci normálně své číselné označení. V případě jeho nového spolustolovníka představovaly obrazce dosti složité keltské svastiky. Přičemž na prsou mel rozšklebenou démonickou tvář.

Dalibora mimoděk napadlo, že důvod takové ozdoby netkví až tak v estetice, jako ve snaze zbavit se symbolu Nepoddaných.

Drak před sebe hodil hlubokou misku s jídlem a zazubil se na Dalibora. „Novej, že jo? Jsem si říkal, že jsem tě tu ještě neviděl.“

Dalibor přikývl. Jednání jeho nového společníka bylo neomalené, ale to mohla být jen přetvářka. Snaha nějak navázat hovor, nebo otestovat povahu nového jedince. Příliš se to nelišilo od praktik užívaných v armádě. Dalibor proto zůstal ostražitý.

Drak slupnul pár soust a pak zaměřil pozornost na kout, v němž se děli lidé.

„Podívejte se na ně, jak se tu roztahujou!“ zasyčel. „Jako by jim nestačily ty jejich zasraný města. Musej bejt i tady.“

Tohle bylo poměrně ostré téma, na zahájení komunikace s neznámým jedincem. Zdrženlivost byla na místě. Dalibor ani nemrkl, když se na něj drak tázavě otočil. „Ty jsi snad nebyl člověk?“ odpověděl otázkou.

„Byl!“ vybafl na něj drak. „Ale už je to dávno. Teď jsem drak, aby takoví jako jsou támhleti, měli klidnější spaní.“ Pohodil hlavou k lidem. „A nedělej, že tě to neštve.“

Ten chlápek dobře věděl na jakou strunu udeřit. V Daliborově hlavě se jeho slova rozlehla jako ozvěna v tunelu. Potřeboval chvíli na zklidnění a urovnání myšlenek. Druhý drak si to ale vyložil jako konec hovoru na tohle téma. Jen mávl prsty, jako že to nechává být.

„Hele, povídá se, že jsi vyrazil na výlet na druhou stranu. Je to pravda?“

Dalibor jen přikývl a podíval se do svého talíře. O tomhle se mu opravdu vykládat cizímu draku nechtělo.

„A co? Jak tě přijali?“

Dalibor zaťal zuby. „Skoro jsem tam chcípnul! Jestli chceš znát detaily, tak si tam zkus zaletět sám!“ odsekl.

Drak se ale neurazil, jen se vesele zasmál. „Ne, tohle nemám zapotřebí.“ Strčil do něj kloubem křídla. „Ty seš dobrej kolík! Já jsem Tamiru.“ Znovu do něj šťouchnul. Gesto tu asi představovalo jakýsi druh pozdravu. „Hele, až se v tom přestaneš nimrat,“ ukázal na Daliborovu misku, „máš na dnešek nějakej program?“