Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 44

Nedalo se čekat, že by zde bylo něco jinak, než kdekoliv jinde. Zeměpisná poloha prostě vylučovala jiný biotop, než vyprahlou kamenitou poušť, ale přesto se Dalibor nedokázal ubránit určitému zklamání z pocitu, který v něm název tohoto místa vyvolával. Pozitivum bylo moře. Sice s šedivou mrtvou vodou, ale také větrem nesoucím na žhavou pevninu alespoň trošičku vlhkosti a osvěžení. Také orientace dlouhé hory poskytovala jakýs takýs stín, který skoro po celý den objímal planinu spojenou úzkou šíjí s pevninou. Ale to bylo tak vše.

Poloostrov se musel lidem zamlouvat už v dobách, kdy situace nebyla tak zlá, protože tu stály více či méně poškozené budovy, které mohly být přímořským letoviskem. Z výšky si všiml dokonce podivného věžáku, jehož okolí jasně napovídalo, že jde o kdysi luxusní hotel. Z bývalé slávy však zbylo opravdu málo. V záhonech a parkových plochách ohraničených betonovými obrubníky se proháněl jen prach a písek hnaný větrem. Jestli tu někdy rostly nějaké stromy, byly už dávno ty tam. Do jednoho.

Oprýskané fasády s vybledlými barvami spíše jen podtrhovali bezútěšnost a zmar.

„No, paráda,“ pokýval Dalibor hlavou.

„Jen nech být,“ zvedla jedno obočí Alexandra. „Nic lepšího daleko široko nenajdeš. Je to tu hluboko v týlu a je tu všechno, co k životu potřebujeme. Derin Quiu to sice není, ale draci jsou naštěstí daleko odolnější, než lidé, a nemají takové nároky na pohodlí.“

Dalibor si zaclonil oči, aby se podíval nad hřeben skály, kde se porůznu vznášely okřídlené siluety. Mezi bitevníky, kterých tu byla logicky většina, rozeznal bezpečně vlaštovčí stihače. Zahlédl i malé mrštné ještěry s dlouhým ohonem. Osobně tento druh nikdy neviděl, ale slyšel o nich, že létají bez pilotů jen s ovládáním na dálku a nosí kamery, nebo malé zbraně. Obecně se jim říkalo šípy.

Skoro by si ani nevšimnul bombardovacího draka, kdyby se nepohnul. Seděl na skalisku a vypadal spíš jako součást masivu, než živý tvor.

Daliborovi přeběhl po zádech mráz. Být bitevníkem ještě docela ušlo, mít proporce téhle hromady svalů byla děsivá představa.

„Kolik nás tu vlastně je?“ zeptal se Alexandry, aby zaplašil nepříjemné myšlenky.

„Kolem pěti set, ale to číslo se dost rychle mění.“

„Rozumím, přicházejí další,“ přikývnul Dalibor.

„Jo,“ řekla dračice trochu zdráhavě. Daliborovi se zdálo, že k tomu chtěla ještě něco dodat, ale vtom kolem zavířil prach a na zem dosedl jeden z bitevních draků. Jedno křídlo měl skoro celé z implantátu a jeho zakřivená čelist působila dojmem, že se šklebí. Ovšem nemusel to být jen nechtěný dojem.

„Tak to je ten vélupek?!“ zeptal se výsměšně a vydal se v malém kolečku kolem Dalibora. Přitom si ho prohlížel od hlavy k patě.

„Jmenuje se Dalibor,“ řekla kysele Alexandra.

„Ne, tenhle se jmenuje DB16-HO7548 žlutý. Má to vyrytý na prdeli.“

Dalibor se nahrbil a nohy se mu samy od sebe postavily do pozice, z níž mohl velmi rychle vystartovat. Cítil, jak se mu v žilách začíná shromažďovat adrenalin. Sledoval každý pohyb nečekaného soupeře a rychle kalkuloval, v které fázi kroku na něj zaútočí.

To se ovšem nestalo, protože Alexandra se klidně postavila přímo mezi ně a pokračovala v představování o dost klidnějším hlasem: „Dalibore, tohle je Seili Adamov, kterému tu ale nikdo neřekne jinak, než Skřípal. Je maličko podezíravý, ale...“ obrátila se k druhému draku a zle se na něj zamračila, „ale ctí zákony otevřené komunity jako každý jiný člen!“

„Komunita je otevřená, ale ne pro takovýhle zmrdy!“ zavrčel Skřípal. „Vrátil se na druhou stranu. Kdo ví, co jim tam nakecal a co vod nich dostal za úkoly. Je to špeh!“

Divadlo, které se mezi nimi odehrávalo, už získalo i maličké publikum. Několik draků přilétlo blíž a posedalo si okolo, ale v dostatečné vzdálenosti na to, aby neschytali nějakou tu ránu, kdyby se strhla rvačka.

„Jo, byl na druhé straně, ale ručím za to, že agent není!“ prohlásila Alexandra kategoricky.

K trojici se z nebe snes další drak. Posadil se a složil abnormálně dlouhá křídla. „Nazdar brácho!“ oslovil Dalibora, aniž by si všímal naježeného agresora. „Jsem rád, že jsi zpátky.“

„Taky tě rád vidím, Měšťanský,“ řekl Dalibor a vzájemně se s přítelem dotkli čely. Atmosféra se začala uklidňovat a čumilové se obraceli, jako by měli na práci něco dočista jiného a tohle je vlastně vůbec nezajímalo.

„Stejně mu nevěřím!“ zaprskal Skřípal.

„A komu tady věříš?“ zeptala se ho Alexandra.

„Jen sobě!“ štěkl drak, udělal čest své přezdívce tím, že hlasitě zaskřípal zuby a odlétl.

„To nebylo zrovna vřelé přivítání,“ ufoukl Dalibor.

„Ber to jako zasvěcovací procedůru,“ zasmál se Rosťa. „On si tu takhle prý podává každého.“

„Seili měl se špionáží hodně co dočinění. Poslali ho sem, aby podával informace právě o dezertérech. Jenže on velmi brzy pochopil, že by byl sám proti sobě, kdyby pomáhal SNL, tak se přidal na naši stranu.“ Alexandra si povzdychla. „Zná jejich praktiky, takže se není čemu divit, že je tak nedůvěřivý.“ Pak se ale usmála. „Ale to teď pusť z hlavy! Ukážu ti, jak to tu chodí.“

„Jasně! Pojď se ubytovat,“ navrhl Rosťa. „Já už tedy spolubydlu mám, ale naproti je volná kojé, takže můžeš jít klidně tam. Je to na stinné straně, takže parádní chládek.“

„To by bylo bezva,“ pousmál se Dalibor a vrhl letmý pohled na Alexandru. „Leda že by...“

Rosťa se zarazil a podíval se také na dračici, pak obratem zpět na svého přítele a zavrtěl hlavou. „Soráč. Tohle mi nedošlo. Hele, prohlídni si to tu. Konec konců chrupec se dá vyřešit až večer. Tak... já letím.“ Otočil se a roztáhl křídla. Startoval trochu nemotorně, ale ve vzduchu už byl jako ryba ve vodě. Když jim oběma prolétal nad hlavou, ještě zavolal: „Pak mi musíš povyprávět, co jsi viděl a jestli nás někdo nepozdravuje.“

Alexandra se na Dalibora povzbudivě usmála. „Tak pojď.“

Vydali se přes zpevněnou plochu, kde mimo malého hangáru stálo už jen pět nákladních aut. Jen kousek za panely se začala zvedat pata hory, do níž byl zatesaný vstup.

„Je to tu koncipované podobně, jako v Derinu. Jen je tu využito víc vhodné morfologie. Takže tady jsem na nulté etáži a obytné části jsou nahoru. Dolů jsou jen dvě technická patra. Nemáme tu dostatek vlastní produkce jídla ani léků, takže se většina věcí musí dovážet. To se děje právě sem na centrální plac,“ ohlédla se a ukázala za sebe dřív, než je pohltil tunel.

„Ten druhý nedostatek hodlám co nevidět změnit. Nechala jsem si sem nastěhovat většinu laboratorního vybavení a hodlám tu rozjet i výrobu vitamínů. Zdá se mi to mnohem strategičtější, než být závislí na dovozu, který může být kdykoliv přerušen.“

Dalibor ji moc neposlouchal. Dával pozor, kam šlape, protože zem byla jen hrubě otesaná skála, podobně jako stěny. Jen větší díry byly vyplněny betonem, aby si v nich někdo nezlomil nohu a aby se tudy dalo projet s vozíkem. Osvětlení bylo jen chabé, ale pro orientaci v chodbách to stačilo.

Po cestě potkávali jiné draky a v jednu chvíli se k nim přidala i malá žena v montérkách s laclem. „To je dost, že jsi tady!“ oslovila Alexandru. „Nemůžeme najít několik beden a vybavení z šestky je na dranc! Řidič se dušuje, že se nic nestalo, ale řekla bych, že ji má ještě jako z praku.“

Alexandra jí dala znamení, že rozumí a hned se na to přijde podívat.

Došli k rampě, která vedla vzhůru.

„Bydlí se tu po dvou a více dracích. S místem se tu musí trochu šetřit. Teď k pravidlům. Je vlastně jen jedno zásadní, že totiž nikdo neodpovídá za svou minulost. Chápej, ve smyslu boje za SNL. Proto Skřípákovy výpady neber jako mínění celé komunity.“ Alexandra po něm hodila okem. „Tohle není žádná utopie. To, že tu nemáme lidské xenofoby jako ve městě, ještě neznamená, že tu nejsou problémy.“

„Všiml jsem si,“ utrousil Dalibor.

„Ale jinak je to naše místo.“

Došli až do patra, kde rampa končila. Chodba tu měla z jedné strany okna, kterými bylo vidět na pevninu. Z toho Dalibor usoudil, že musí být v místech, kde už se kužel hory hodně zúžil. Alexandra otevřela jedny z dveří a vstoupili do prostorné místnosti se světelnou studnou ve stropě. Byla upravena mnohem lépe, než zbytek společných prostor, a na podlaze ležel tlustý koberec. Vedlo odtud několik dalších průchodů bez dveří. Jen jeden byl opatřen závěsem. Dračice ho odhrnula a pobídla Dalibora, aby vstoupil.

Bylo tu mnohem víc světla, protože celá jedna stěna byla prosklená. Transparentní přepážka jako by rozdělovala místnost na dva světy, jeden pod klenutým kamenným stropem a druhý venku na terase bez zábradlí, které by vadilo ve výhledu na moře. Přesah stropu byl však tak velký, že dovnitř nepálilo slunce. Jediným vybavením byla obrovská kulatá postel přiražená ke zdi naproti oknu.

Dračice shodila postroj a pomohla sundat zavazadlo i Daliborovi. Krátce se k němu přivinula a oba dva si olízli krky.

„Máš pochopitelně na vybranou,“ pohlédla mu do očí. „Ta kóje naproti Rosťově ubikaci je volná, ale kdybys chtěl, můžeš zústat i tady.“

„Hmm.“ Dalibor se rozhlédl. „Není to tu špatné.“ V očích se mu šibalsky zalesklo. „Ale co spolubydlící? Bude s tím souhlasit?“

„Určitě,“ kousla ho pod bradu. „Teď si odpočiň. Já musím do laboratoře, ale za chvíli jsem zpátky.“