Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 43

Slunce už bylo pod obzorem, když Alexandra něžně pobídla Dalibora, aby vstal. Stáhla stříšku a odhalila mu tak pohled na tmavnoucí nebe, na kterém se začaly rozsvěcet hvězdy, a nad východem zářil srpek měsíce.

Dalibor zůstal ještě chvíli ležet. Pozoroval nebeskou báň a přemýšlel, jak je najednou jiná. Nebo byl jiný on?

Dračice k jejich hnízdu přitáhla vak a otevřela ho. „Na, najez se,“ vytáhla několik krabiček s vakuově zabaleným masem a vlezla si k němu. „Čím víc toho teď spořádáme, tím míň toho potáhneme sebou.“

Dalibor se vyhrabal do sedu a zuby otevřel jednu z konzerv. Seděli proti sobě, žvýkali maso a dívali se jeden na druhého.

„Děje se něco?“ zazubila se na něj Alexandra.

„No, tak mě napadlo, že jsi vlastně moje první holka.“

„Aha.“ Znova se usmála a ovinula mu svůj ocas kolem skrčené nohy. „A jaké máš z toho dojmy?“

„Jen ty nejlepší!“ naklonil se a olízl ji krk. Skončilo to tak, že než se znova pomilovali a připravili na cestu, byla už hluboká noc.

Dalibor chtěl její postroje, že ponese zavazadla. O tom ale dračice nechtěla ani slyšet a uklidňovala ho, že necelé tři hodiny letu mají na cestě městečko, kde si můžou odpočinout.

Cestovat v noci bylo daleko příjemnější, ba co víc, let ve dvou měl své neopakovatelné kouzlo. Dalibor si ani moc nevšímal krajiny pod sebou. Měl teď přítelkyni, družku, zkrátka někoho blízkého. Bylo to daleko víc než přítomnost prostých přátel. Měl radost, že je s ním právě Alexandra. Stále trochu tajemná bytost. Přes to všechno, co mu o sobě řekla, tušil, že je tu ještě plno věcí, o kterých nemá ani potuchy. Nepochopitelně ho právě tohle vědomí přitahovalo. Bylo mu jedno, že se další detaily třeba nikdy nedozví, ale byl rozhodnutý chránit je před všemi ostatními. Klidně by za ni položil i život!

Nevěděl ani jak a pod nimi na dně v hlubokém údolí zablikala světélka nějakého sídla. Cesta uběhla nečekaně rychle. Když se sneslo blíž, pochopil, že na své cestě neměl moc šanci něco podobného najít. Prakticky celá osada byla zakopána v zemi a nad povrch vyčnívaly jen větrací a pozorovací věže. Pokud by nepřeletěl přímo nad ní, určitě by si jí nevšiml.

Na malé přistávací ploše se na ně přišla podívat malá skupinka lidí. Draci se shodli na tom, že je únava moc netrápí a budou ihned pokračovat dál.

Ukázalo se, že tu nemají další dračí postoj pro Dalibora. Alexandře se ale povedlo vysvětlit místním, i pres jejich neznalost dračích posunků, že mu mají udělat jednoduchý úvaz z popruhů na stahování nákladu. Dalibor si tak mohl vzít jedno z jejích zavazadel, rozdělili si proviant i čerstvou vodu a vyrazili dál západním směrem.

Na den zastavili v ruinách pobořeného hangáru.

Letěli jako by se vraceli zpět do města, ale minuli ho a dostali se do oblasti nízkého pohoří ležícího jižněji. Mezi rozeklanými štíty byla hluboká údolí, v nichž se válela namrzající mlha.

„Zdá se, že je tu vlhčeji, než na severu,“ podivoval se Dalibor.

„Hned pochopíš proč,“ usmála se Alexandra. Nastávající svítání před nimi odhalilo rovnou čáru obzoru.

„Moře,“ zeptal se Dalibor.

„Přesněji, Arabské moře. Blízko pobřeží je daleko snesitelnější podnebí, i když jsme mnohem jižněji.“

Slunce rychle stoupalo na oblohu, takže když usedli na vrchol skály, jejíž strmé svahy omývaly vlny příboje, měli před sebou šedivou plochu vody, která jako by objímala celý zbytek světa.

„Ta barva je divná,“ díval se Dalibor pod sebe na narůžovělou pěnu, která se hromadila mezi útesy ve velkých vrstvách.

„Znečištění je bohužel naprosto fatální,“ povzdechla si Alexandra. „Momentálně tu žijí sotva dvě procenta rostlin a živočichů, které tu byli ještě před sto lety. Navíc jsou to potvory, s kterými je lepší se moc nemazlit.“

„Takové ty bubliny, co se vznášejí pod hladinou jsou medúzy?“ přimhouřil Dalibor oči.

„Nebo kusy igelitu,“ odtušila Alexandra. Ale tohle jsou opravdu spíš medúzy. Vyšlechtili jsme několik druhů, které jsou schopny strávit plasty, nebo ropné látky, ale moc to nefunguje.“

Vítr vanoucí z vodních plání byl sice dost teply, ale daleko příjemnější než suché vnitrozemské proudění. Alexandra pohodila hlavou, aby z obličeje dostala neposlušnou hřívu, která ji vadila v očích. „Poletíme dál. Už je to jen kousek.“

Vydali se východním směrem podél pobřeží. Všude byla jen načervenalá vyprahlá skaliska, která se stále víc rozpalovala ostrým jižním sluncem.

Najednou se pod nimi otevřel hluboký kaňon. Rovný a hluboký jako zásek gigantickou sekerou.

„To je spojovací kanál do odsolovacích jezer,“ volala Alexandra. Vítr její slova strhával a odnášel kamsi do vnitrozemí. „Tady se připravuje voda pro celou naši dračí osadu. Je to tu jediné sídlo, ale víc na západ jsou veliké průmyslové aglomerace. Voda, i když slaná a znečištěná, je důležitá komodita.“

K jejich směru se připojila úzká prašná silnice z vybledlého asfaltu, zaříznutá do úbočí skalnatého břehu. Před nimi se z pevniny vysunul dlouhý výběžek ukončený velikým poloostrovem tvořeným vysokým skaliskem, s dlouhým hřebenem.

Jak se blížili, Dalibor rozeznal tečky, které se vznesly nad obrovským kamenným valem. Nemusel se ani ptát, aby poznal že tohle je cíl jejich putování.

Alexandra zkrátila cestu tak, že je navedla přes západní záliv a začala klesat. Klouzavým letem se tak vnořili do stínu hory a přistáli na velké ploše zpevněné betonovými panely.

Alexandra prudce zamávala křídly a takřka zastavila ve vzduchu, než měkce dosedla. Pak se ohlédla po Daliborovi a s úsměvem řekla: „Vítej v Ráji!“