Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI –kapitola 42

Záblesk. Žlutá a modrá šmouha se střídaly v rychlém sledu. Cosi ho udeřilo silně do obličeje a kolem se rozhostila tma. Najednou mu přímo do ucha kdosi zaječel: „Vstávej! Dělej, ty bábovko, seber se!“

Další rána, tentokrát ale o něco slabší. Jakási síla ho táhla na nohy. Nechtělo se mu vstávat. Byl unavený, chtěl spát.

„Vzchop se vojáku! A poklusem!“

„ahoj“

Konečně se mu podařilo postavit se. Matně si uvědomil, že ho někdo podpírá a postrkuje kupředu.

„Hni se k sakru, nebo tu chcípnem oba! Raz dva raz dva. Makej!“

Zamžoural na toho dotěru, který mu nechtěl dopřát klid. „Lex, to jsi ty?“ zamumlal.

„A kdo si sakra myslel? Tvůj anděl strážnej už to dávno vzdal!“ řekla ztěžka dračice a dál ho sunula kamsi do kopce.

„Počkej!“ pokusil se zaprotestovat. „Tam... voda.“ Bylo mu příšerné horko. Jako by byl v jednom plameni. Vlastně ne, spíš jako by se dusil ve vlastní šťávě.

„To by byl tvůj poslední lok v životě,“ zavrčela dračice a tlačila ho sveřepě dál. I ona však viditelně ztrácela síly, takže když se vysoukali na násep rozbité silnice vedoucí jen kousek pod vrcholem hřebene, zhroutila se na zem a ztěžka oddechovala.

Daliborovi se poněkud ulevilo, i když mu srdce dál divoce bilo, jako by to mělo být naposled. Kousek od sebe zahlédl položené dva velké vaky a cosi, co vypadalo jako malé kanystry. Neuvažoval nad tím, jak se to sem dostalo, a natáhl se po nejbližší nádobě. Když odšrouboval víčko, jen se krátce čichem přesvědčil, jestli uvnitř není něco závadného. Ale už sám chlad jejich navlhlého povrchu ho ujišťoval, že obsahuje vodu. Nalil si ji do tlamy a lačně chlemtal.

„Jen pomalu,“ upozornila ho Alexandra, která mezitím vstala a napila se z druhého kanystru. „Když ji takhle vysrkneš, jen proteče a za chvíli budeš mít zase žízeň. Čůrání je tu přepych.“

Dalibor se ohlédl do údolí. „Co to bylo? Nějaká kontaminace?“ Bolelo ho v krku, mohl sotva mluvit.

„Kdepak,“ ohlédla se dračice stejným směrem. „Když teplota vyleze příliš vysoko v místě, kde je hodně vody, vzduch se nasytí parami jako v sauně. Normálně se ochlazujeme tak, že se potíme, jenže za těchto okolností přestane trik s potem fungovat. Stačí pár minut na to, aby ses přehřál tak, že to srdce prostě nevydrží. Kvůli tomuhle jevu jsou zcela neobyvatelné i jinak úrodné oblasti v blízkosti řek a jezer. Je to jeden ze škodolibých vtipů naší matičky přírody,“ pousmála se. „Jestli sis trochu odpočal, tak poletíme ještě kousek dál. Musíme najít nějaké místo, kde přečkáme to největší horko.“

Daliborovi se sice udělalo o hodně lépe, ale odstartovat nedokázal, na to jeho síly nestačily. Alexandra si tedy navěsila zavazadla na postroj, který měla na sobě, a vedla Dalibora pěšky. Vystoupili na hřeben co nejdál od údolí plného nebezpečné vlhkosti. Poohlíželi se po nějaké trochu zachovalé budově, nebo alespoň místu stíněném reliéfem krajiny. Jenže tady nahoře byla šance na nalezení stínu stejná, jako na střeše městského činžáku. Alexandra nakonec vzala za vděk mírnější částí severního svahu, kde vytýčila na zemi velký čtverec. Společně pak podle něj vyhloubili mělkou jámu a z vytěženého materiálu navršili okolo malé valy. Dračice pak z jednoho zavazadla vytáhla čtyři duralové tyčky, které zabodla do rohů čtvercového okopu a mezi ně natáhla dvě tenoučké stříbrné plachty jako dvojitou střechu. Oba si pak pod ně zalezli.

Daliborovi se tento úkryt zdál zpočátku dost nedostatečný, zvlášť proto, že se do připravené jámy oba sotva vešli, ale jakmile byl uvnitř, zjistil, že je tam opravdu citelně lépe než na přímém slunci. I tak se mu hlava motala a bylo mu zle. Trochu pomohla extra dávka jeho vitamínů, kterou mu Alexandra píchla, i suchá potravinová dávka, kterou vylovila z jednoho z vaků.

„Teď by ses měl trochu vyspat,“ doporučila mu.

Byli ve svém úkrytu stočení jako dračí jing a jang, kdy on ležel na jejím ocase a ona na jeho. I hlavy měli položené na ramenech toho druhého. Daliborovi byla taková těsná blízkost trochu nepříjemná, ale nebyl ve stavu, kdy by si nad tím mohl nějak moc lámat hlavu. Usnout mu ale nešlo. Jen ležel a poslouchal její pravidelný dech. V nozdrách cítil její pot a vnímal každý i sebemenší pohyb, který udělala. Věděl, že ona je na tom stejně. Bezděky ho napadlo, jestli nezvolila tento úkryt proto, aby ohlídala, zda zase neuteče. Ne, tohle bylo absurdní; v téhle pustině opravdu jiná možnost nebyla. Ale i tak. On přece odešel a bylo nad slunce jasnější, že to nebyl odchod normální. Ona se však na nic neptala, nic nevyčítala ani nevyhrožovala. Přesto bylo v jejich mlčení citelné napětí. Dalibor se neubránil povzdechu. Nevěděl, na čem je, a to ho začínalo tížit víc, než vedro a tělesná slabost.

Vydržel to asi půl hodiny.

„Jak jsi mě tu vůbec našla?“ zeptal se co možná nejklidněji, ale přesto se neubránil zakolísání hlasu. Pokusil se namluvit si, že je to způsobeno bolestí v krku, ale nervozita v tom hrála také svou roli.

„Přes tvůj lokátor,“ odpověděla bez prodlevy, jako by na jeho dotaz čekala. „GPSku ti implantovali hned na první prohlídce v ústavu. Tak jako každému z nás.“

„Takže jsme sledováni?“

„Na každém kroku,“ ujistila ho.

Nečekal, že bude o něčem takovém mluvit tak otevřeně. Jindy by to asi považoval za hodně silný důkaz o manipulaci ze strany místní vlády a triumfálně by to zdůraznil, ale po tom, co zažil, to jaksi nešlo.

Alexandra ale pokračovala: „Umím si představit, co si o tom teď mysliš, ale musíš vzít v úvahu, že jsme ve válečném stavu, je potřeba mít přehled. A hlavně, nejde o to, že se o nás informace shromažďují, ale jak se pak využijí. Tobě třeba GPSka ve hřbetě zachránila život. A to dokonce dvakrát.“

„Jak to?“ zasípal.

Alexandra si posunula hlavu na jeho boku. „Měla jsem dost starostí se stěhováním, takže jsem si hned nevšímla, že ses vypařil. Vyžádala jsem si data, a když jsem viděla, kam míříš, bylo už pozdě tě letět přesvědčovat. Naštěstí se Berenika zná se spoustou lidí, takže informovala místního velitele o situaci a vymohla ti hladký průlet. Tam a hlavně zpět.“

Dalibor jen zaskřípal zuby. Myslet si, že proklouzl protivzdušné obraně bylo opravdu hodně naivní.

„Já mezitím rychle sehnala alespoň základní vybavení a rozletěla se za tebou. Mohli jsme to nechat na záchranných oddílech, ale to jsou jen lidi a s námi nemají moc zkušeností. Takovéhle věci by měly zůstat mezi námi.“

Dalibor se najednou cítil strašně trapně. Za své dětinské názory, zarputilý vzdor, i důvěru, kterou měl ke svému někdejšímu mateřskému systému. K čemu to všechno bylo? Malém přišel o život a spoustě lidí jen přidělal problémy.

Ohlédl se po Alexandřině bagáži. I když byla určena k nošení v letu, musela být pěkně těžká. Dračice o své cestě mluvila s nadhledem, ale letěla s tím mnoho set kilometrů, aby zachránila jednoho nevděčného blázna.

„Když jsi byl zase na naší straně, už stačilo si tě jen dohledat. Můžeš mi, prosím tě, říct, kam jsi chtěl letět? Na tuhle stranu je jen velké nic!“

„Já vlastně ani nevím,“ přiznal. „Zradil jsem vás. Chtěl jsem hlavně pryč. Od vás i od nich.“ Odvrátil pohled.

„Rozumím,“ řekla po chvilce.

„Myslím, že jsi mne měla nechat. Bylo by to tak lepší pro všechny.“

„Ale prosím tě!“ pokárala ho mírně, „každý z nás si musí projít svými pochybnostmi a vyzkoušet si to na vlastni kůži, když je třeba.“ Viditelně si povzdechla.

„Co tím chceš říct? Vždyť na tobě se vyřádili víc, než na kom jiném. Alespoň co jsem slyšel,“ dodal Dalibor rychle. „Copak jsi v tom neměla ani tak jasno?“

Alexandra s odpovědí chvíli váhala. „Bylo to trochu složitější. Patrně víš, že jsem pracovala s Redhamerem, ale jen málokdo ví, že vedením programu vývoje biomechanickych letounů jsem byla, po jeho sesazení, pověřena já. Ano, využití lidské DNA byl můj nápad.“

Kolem Dalibora tahle informace prošla úplně bez účinku. Viděl a zažil už takové věci, že mu tohle přišlo jen jako další z řady kotrmelců. Nedokázal na to zareagovat jinak, než krátkým prikývnutím.

„Byla jsem opojená možnostmi, které se mi otevřely. Nezajímala mě společenská prestiž, nebo peníze. Přijetím funkce šéfa projektu jsem se dostala ke špičkově vybavené laboratoři s tím nejlepším personálem a téměř neomezeným fondem. Zodpovídala jsem se pouze nejužšímu vedení Nepoddaných, a ty zajímaly pouze výsledky, ne cesta k jejich dosažení. V praxi to znamenalo, že jsem si mohla dělat, co jsem chtěla. Redhamera jsem sice uznávala, ale on odmítal překročit určité zásady. Začínala jsem ho čím dal víc vnímat jako překážku, která tímto padla.

Jenže právě tu poslední z výhod jsem podcenila. Vycházela jsem z toho, že použijeme lidské štěpy od dobrovolníků a pak založíme vlastní chov. Jenže vzorky nebyly schopné reprodukce.“

Dalibor poslouchal se zatajeným dechem. Její příběh mu byl strašně povědomý. Ne popisovanými událostmi, ale pocity, které z něj měl.

„Neumíš si vůbec představit, jak tvrdý boj o pozice vládne v nejvyšších sférách vedení strany. Někdejší Redhamerův ústav se stal v té tahanici účinnou zbraní.

Když se můj výzkum dostal do slepé uličky, nějakého snaživce napadlo použít místo klonu běžné lidské organizmy. Ve své naivitě jsem použila k výzkumu vzorky tkání spolupracovníků i své vlastní. V ústavním systému tak o nás byla kompletní dokumentace a vědělo se, kdo má k mutaci jaké předpoklady.

Jednoho rána jsem přišla do své kanceláře, kde seděl nějaký cizí chlap. Oznámil mi, že jsem sesazena z funkce, ale že mám jít okamžitě do laboratoře. Mutagen mi píchnul můj vlastní asistent.“

Alexandra se na chvíli odmlčela. Stínící dvojitá plachta sebou cukla v krátkém poryvu horkého závanu.

„Redhamer mi ale nic nevyčítal. Naopak se snažil mi všemožně pomoct, stejně jako ostatním, kteří jsme byli zavření v laboratořích. Až teprve tehdy jsem pochopila, jak úžasný to byl člověk. Nebýt jeho, nejspíš bych to nepřežila.“

Dračice se pousmála. „Jsi vlastně první, komu to takhle vyprávím.“

Dalibora napadlo, že by se mohl zeptat na okolnosti vlastního překročení hranice, ale nezdálo se mu vhodné to teď zmiňovat. Cítil, že mu Alexandra prokázala nesmírnou důvěru a nechtěl tuhle vzácnou chvíli pokazit.

„Myslím, že si nemáš co vyčítat,“ vysoukal ze sebe tu nejbanálnější větu, která ho napadla.

„Nevyčítám si to. Už ne. Ale byla jsem sobec a trpíme za to všichni. Já, holky v ústavu, i ty,“ smutně se usmála.

„Snažím se to odčinit jak nejlíp dovedu.“

„Zachraňuješ zbloudilé duše?“ zeptal se Dalibor s náznakem vtipu.

„Jen na vedlejší úvazek,“ odpověděla mu podobně. „Jinak dělám to, co jsem začala. Snažím se vyřešit reprodukci draků.“

Dalibor jen na sucho polknul.

Všimla si jeho zaraženého výrazu. „Zpočátku mi to přišlo úchylné, ale Redhamer mě přesvědčil, že je to to nejlepší, co můžu udělat. Ostatní dračice s tím taky souhlasily. Je to jediné, co můžeme udělat jen my.“

Daliborovi přejel po zádech mráz, jak se v něm začaly tlouct dva protichůdné pocity. Ležel tu v těsném objetí se ženou, nebo přesněji řečeno tvorem, jehož hlavním a jediným úkolem a smyslem bytí bylo zplodit nový život. Bylo jedno, že to bylo úplně proti přírodě a všemu, co kdy lidé uznávali za morální a přirozené. Měla to v sobě a on to teď cítil s obrovskou intenzitou.

Sám ale představoval přesný opak. Měl životy brát a snad jako krutý znak svého poslání nesl prokletí sterility.

To ovšem neznamenalo, že by na něj nepůsobily emoce, nebo že by neměl žádné touhy. Připadal si až úchylně, ale nedokázal ovládnout jasnou řeč svého dračího těla. Když se poprvé potkal s Alexandrou, štvala ho svou silou, schopnostmi i úctou, kterou jí prokazovali ostatní. Dráždila ho pravdami, které se mu nelíbily, a které před něj pokládala jako zkušený mariášník vykládá esa. Fyzicky ho ale přitahovala čím dál víc, a teď ho navíc zvrhle fascinovala její role v celém tom drastickém dračím příběhu.

Tyhle všechny pocity se slily v jednu silnou vlnu vzrušení. Rozhodl se to vyřešit prostým útěkem a pokusil se vyplést z jejich společného uzlu.

„Zůstaň tu,“ skoro ho poprosila. „Musíš si ještě odpočinout a v noci nás čeká dlouhý let.“

„Promiň, musím... Chápeš?“ Zaskřípal zuby nad trapností své výmluvy.

Ona si jí ale nešímala. Najednou mu uchopila hlavu do malých dlaní a políbila ho. Všechno ,co vní bylo ženské, jako by se tím nasměrovalo přímo na něj. Nedokázal vzdorovat a nechal se tím živelným proudem strhnout. Zanořil se do ní jako do zpěněné peřeje, jež s sebou vzala všechnu špínu, kterou v sobě zadržoval. Milovali se intenzívně, jak se na draky slušelo. Soumrak je zastihnul spící v těsném objetí.