Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI - kapitola 41

Celý svůj dosavadní život měl vždycky jasno. Narodil se do doby, která byla striktně rozdělena. Každá věc, člověk i událost měla své místo - byla dobrá, či špatná. Nebylo třeba nad ničím uvažovat. Žil pod ochranou strany Nepoddaných a zlo bylo za hranicí vztyčených bajonetů. Vše, co Nepoddaní dělali, bylo pro dobro lidu. I když to většinou znamenalo nepříjemné věci, vždy věřil tomu, že to není samoúčelné. Nepoddaní by přece nechtěli nikomu komplikovat život! Někoho k něčemu nutit, nebo lhát. Jen prostě museli reagovat na agresi těch druhých. Oni by přece lidem neubližovali! To oni byli ti džentlmeni, kteří dají šanci každému, kdo o ni požádá.

Tak je alespoň vnímal.

Jenže s tím byl teď konec! Jak se Dalibor vzpamatovával z boje, začalo mu pomalu docházet, co pro něj těch par chvil vlastně znamená. Ať se mu přihodilo cokoliv, pořád si zachovával jakousi vnitřní jistotu, že má společenstvo, ke kterému patří a pro které má smysl trpět, nebo třeba i zemřít, když to bude nutné. Dokonce by s hrdostí přijal výzvu k nasazení vlastního života.

Teď mu vlastně také systém o život usiloval, ale jinak, než si představoval. Vracel se přece. Jeho myšlenky byly naprosto čisté, proč to nikoho nezajímalo? Proč ho nikdo nechtěl ani vyslechnout? A co to bylo s jeho přítelem? Měl snad za sebou nějakou špatnou zkušenost, nebo... nebo byl takový i on když byl ve službě?

Bylo to, jako by před ním někdo strhnul oponu, a tak uviděl věci, které snad ani nikdy vidět nechtěl. V hlavě z toho měl strašný zmatek. Vybavovaly se mu další a další události, které se takhle měnily v přehlídku marnosti. Vzpomněl si na ty desítky zmařených životů kvůli rozmaru lidí, kteří nad nimi měli momentálně moc. V hrudi ho zabolelo při vzpomínce na Čeňka, který tlak nevydržel a dobrovolně odešel.

Dalibor zamrkal očima, které ho najednou začaly pálit. Nechal toho za sebou hodně. Otázka byla, co je před ním? Jeho situace nebyla vůbec dobrá. Poslední člen hlídky jistě informoval velení o situaci a nejspíš požádal o posily. Je to pro ně teď narušení, a jestli mají navíc nějaké speciální rozkazy ohledně zběhlých draků, vyšlou sem možná i několik letek najednou. Uniknout může leda zpět přes hranici, ale to nebude zdaleka tak jednoduché, jako z opačné strany. Obrana ho jen tak nepustí. A pak je tu ten nepříjemný fakt, že své dočasné chlebodárce svým útěkem vlastně zradil. Může počítat se slitováním, když se jim dostane do rukou?

Když prchal z místa střetu, letěl co nejrychleji. Nyní zvolnil. Vystoupal trochu výš a rozhlédl se. Krajina tu byla hornatá plna pahýlů uschlých stromů. Před lety tu musel být hluboký les. Nyní se mezi mrtvými kmeny jen proháněl vítr. Bylo to dost pochmurné místo. Dojem hřbitova pak umocňovaly náhrobky trosek a otevřené hroby kráterů po bombách a granátech.

Když otočil hlavu severněji, uviděl nad obzorem několik letících bodů. Podobné po chvíli zahlédl i ve směru svého letu.

Byl v pasti! Proti ozbrojené přesile neměl ve vzduch šanci. Nebylo zbytí, jeho naděje byla jen na nepřátelském území. Nebo to bylo území přátel? Momentálně to vypadalo tak, že mnohem nebezpečněji bylo zde.

Odhadl, za jak dlouho se k němu pronásledovatelé dostanou a pomalu se stočil směrem k demarkační hranici. Nebyla pochopitelně patrná, ale vedla někde mezi kopci a údolíčky. Znova se opřel do křídel, aby srovnal rychlost s draky, kteří se k němu hnali tak rychle, jak dovedli. Míjel zakopaná stanoviště. Zahlédl vojáky, kteří ho zvědavě pozorovali. Určitě byli informováni, co se nad nimi děje, ale patrně měli rozkaz se nevměšovat, aby omylem nezasáhli vlastního letce.

Dalibor se ohlédl. Poslali na něj pět letek. Tři měl v zádech a další dvě se rychle blížily z východu. Raději nechal nesmyslného pozorování, zrychlil a sletěl níž. Dal jim tím sice možnost lepší palebné pozice, ale zato se tím stal horším cílem pro pozemní střelce. Na této straně sice zbraně mlčely, ale svobodné síly to jistě vezmou jako útok a budou se bránit.

Někde za ním zarachotil první kulomet. Ale bylo to ještě moc daleko na to, aby nějak reagoval. Ve spáncích mu bublala krev a hrudník se mu stahoval v očekávání mnohem hlasitějšího hromobití, které se muselo spustit každou chvíli přímo pod ním.

Když se to stalo, byl tím přesto tak zaskočen, že to v první chvíli ani nevnímal. Jako by se díval na projekci letu nad nevysokými, ale ostrými pahorky, z jejichž svahů šlehalo několik bílých plaménků. Jen zavřel oči a letěl co nejusilovněji dál. Počítal s tím, že si jej nějaká kulka určitě najde, ale chtěl se dostat co nejdál.

Když oči zase otevřel, zahlédl kulky, které kolem něj létaly jako železný déšť. Vlastně vůbec nechápal, jak může byt stále ještě na živu.

Kdysi jako malý viděl plantáž netykavek. Stačilo se jen lehce dotknout jejich zralých plodnic, které pukly a vystřelily semínka i několik metru daleko. Teď měl pocit, jako by letěl nad obdobou takových netykavek. Jen mnohem citlivějších a nebezpečnějších.

Kolem se rozhořela regulérní bitva. On si vsak ničeho nevšímal. Jen zatínal zuby a dral se stále dál a dál.

Někde po jeho levici zapištěly rakety a ozvala se série výbuchů. V bezprostředním okolí však střelba polevila dokonce natolik, že se odhodlal ke krátkému ohlédnutí. Z jeho pronásledovatelů už byla jen polovina a ti, co se ještě drželi ve vzduchu, byli rozprášení všude po obloze. Zároveň si také všiml toho, že pod ním a hlavně před ním už nikdo nestřílí.

Dokázal to! Byl na druhé stěně. V bezpečí.

Teď ovšem přicházela na řadu druhá otázka, a to, co si počít dal?

Ještě chvíli letěl, ale pociťoval stále větší a větší únavu. Útěk ho stal přece jen víc sil, než se z počátku zdálo. Poodletěl tedy tak daleko od fronty, že její hluk připomínal jen hřmění odcházející bouřky, a přistál za temenem jednoho z vyšších pahorků.

Chvíli odpočíval. Pak si otevřel kapsu, kterou měl pověšenou na boku a zkontroloval její obsah. Mimo jediné dávky vitaminu tam nebylo vůbec nic. Slunce se dralo k nejvyššímu bodu oblohy a začínalo to opravdu připalovat. Daliborovi bylo jasné, že bude muset najít úkryt a nejlépe i nějakou vodu. Sebral se a vyrazil na další cestu.

Neměl příliš potuchy kam se vydat. Měl dojem, že ať se ohlédne kamkoliv, všude jen hoří mosty a před sebou nemá nic než rozžhavená poušť. Nakonec se rozhodl pro jihozápad, protože tam měl jistotu, že nenarazí na Nepoddané ani na nikoho z města. Zvolil si výšku a pověsil se do pomalého proudu, který mu usnadňoval let. Tady nahoře nebylo zdaleka takové horko, ale vítr vysušoval. Když pod sebou uviděl trosky nějakých staveb, slétl níž a prohlédl je. Nenašel vsak nic k jídlu ani pití. Udělal to takhle celkem třikrát, čtvrté ruiny už nechal bez povšimnutí. Nemělo smysl kvůli nim ztrácet výšku a plýtvat silami. K večeru pocítil počínající bolesti hlavy. Jen zatnul zuby a řekl si, že je to z přemíry slunce, od kterého si v podzemním městě odvykl.

Netušil kde je, ale po celodenním letu odhadoval, že mohl klidně urazit pět set kilometrů. Za celou dobu nenarazil na jediné lidské sídliště. V krajině byly jen prašné cesty nejasného stáří a trosky budov připomínající zkažené zuby provrtané kazem.

Dalibor chtěl pokračovat v letu i v noci, ale sotva přišel soumrak, měl toho akorát dost! Našel si mělké údolí, kde se stočil pod převislou skálu a usnul. S tmou však přišel chlad a nad ránem začalo i mrznout.

Když se probral, tak mu hlava třeštila bolestí a zuby cvakaly o sebe zimou. Jazyk jako by se mu zvětšil a cítil, jak mu nasucho drhne o patro. Jediné co mohl v téhle situaci udělat, bylo vzít si poslední dávku vitamínů a vydat se co nejrychleji na další cestu.

Začínal další vyprahlý den, kdy slunce měnilo poušť v nemilosrdné peklo. Daliborovi se dělaly mžitky před očima a přepadaly ho krátké výpadky. Jeden mikrospánek ho málem stal život, protože přišel k sobě jen par metrů nad zemí. Tak tak vybral svůj střemhlavý pád a bezpečně přistál.

Musel si chvíli odpočinout, ale u rozpálené země moc sil nenabral. Zastávky ale musel dělat stále častěji. Vybíral si proto místa alespoň trochu zastíněná, buď troskami, nebo skalami. Palčivou žízeň ale pociťoval stále víc.

Muselo to být kolem poledne, když totálně dezorientovaný a vysíleny skoro upadl do sedla nevysokého hřebene. Z očí si vytřel pot a tu pod sebou v širokém údolí uviděl zelený pás. Zamrkal a zavrtěl hlavou, aby se ujistil, jestli se mu to nezdá. Fata morgana ho mnohokrát lákala svým přeludem vzdálené vodní hladiny. Tohle ovšem bylo něco docela jiného! V široké zvlněné pánvi olemované kopci se vinulo koryto řeky. Asi ještě nedávno to musel byt úctyhodný veletok, dnes jeho středem meandroval jen větší potok. S té dálky vsak nebyl vidět. Jeho břehy vyznačoval jen úzký pás zeleně, ale voda tam rozhodně byla.

Dalibor si přejel jazykem přes vyschlé rty a začal se škrábat na nohy. Naděje mu dodala nové síly, takže roztáhl křídla a odstartoval. Očima fixoval zelenou stuhu a hledal, kde by bylo nejlepší místo k přistání. Proto si nevšímal starých a zpola zasypaných zavlažovacích kanálu a obdélníků vyschlých polí. Ani zbořených domů, které přelétal. Klouzavým letem se pomalu snášel do údolí.

Že je něco špatně si všiml v okamžiku, kdy už s tím nemohl nic udělat. Nejdřív pocítil stále silnější pocit dusna. Přestalo se mu dostávat dechu a svět se mu začal před očima skládat jako šílená origami. Poslední co zahlédl, byla zelená linie, které sebou mrskla jako útočící kobra.