Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 40

Jak předpokládal, standardní cesty ven byly hlídané. Zvolil tedy alternativu. Proběhl do akvária a vyšplhal po schodišti na planinu s okny.

Přicházel večer. Krajina ještě sálala horkem a slunce pálilo, ač už se dotýkalo západního obzoru.

Dalibor si našel vhodný svah, postavil se proti větru a vyrazil. Město raději obletěl velkou oklikou, a pokud mu to terén dovolil, držel se za temeny kopců. Až když si byl jistý, že je dostatečně daleko od obydlené oblasti, nabral výšku a srovnal rychlost. Vítr foukal téměř severním směrem, takže se mu letělo velmi pohodlně. Počítal, že nejpozději druhý den dopoledne by se měl dostat k frontě. Plán měl prostý. Vzhledem k tomu, že mu lidé nerozumí, zkusí kontaktovat nějakého draka. Oficiálně sice draci s piloty nekomunikovali, ale z vlastní zkušenosti věděl, že zvláště starší letci se na dračí instinkty hodně spoléhali, a když bylo třeba, informace spolu dokázali sdílet.

Když půjde všechno dobře, mohli by ho pak identifikovat podle čísla a vrátit do Kotěrniku. Zásadní strategické informace sice zrovna nenese, ale má základní přehled o výzbroji, poloze některých základen, po nichž je s Rosťou transportovali, a poznal život mimo nepoddanou zónu. Není toho moc, ale šikovný zpravodajec by z toho mohl ledacos vytěžit. Kdo ví, třeba mu za to přiznají i zbývající počet bodů a vyslouží si hrdinský civil. O navrátilcích ze zajetí nikdy neslyšel, takže když se mu to povede, bude možná úplně první.

Těmito úvahami si krátil cestu, přesto kdesi hluboko, někde vzadu za jeho odhodláním cosi nedalo pokoj. Něco tam tlačilo, skřípalo a vrtělo se. Jako by jeho úvahy nebyly ničím jiným než velikou barevnou kulisou, za níž se schovává cosi jiného. Ne tak zářivě jasného a čistého, ale mnohem opravdovějšího.

Byl tu Rosťa s jeho jednoduchými, leč neprůstřelnými pravdami, dračice, které si stály za svým, i když je společnost moc nepřijímala, a když se to vzalo do důsledků, ani v té nebyli všichni lidé úplně zaujatí proti drakům. Když se to vzalo kolem a kolem, oblast ovládanou mimozemšťany si představoval úplně jinak. A nakonec tu byla Alexandra, která mu z nějakého důvodu stranila.

Zavrtěl hlavou a zavrčel, aby odehnal myšlenky, které mu jakoby ubíraly sílu.

Ne! Ví, co má dělat. Ví, kde je jeho místo a nepodlehne trapné iluzi. A za to něco dostane. Odměnu. Něco, co mu tady v té věčně vyprahlé pustině nikdo dát nemůže.

Temná bezměsíčná moc zářila tisícem hvězd. Třpytily se jako ledové krystalky a tím ještě umocňovaly chlad, který byl stále citelnější.

Před sebou zahlédl nějaká světla. Mohlo to byt městečko, ale i nedbale zatemněné vojenské stanoviště. Raději změnil kurz a snížil výšku. Bylo by hloupé ukázat se radaru. Nad ránem už byl opravdu unavený. V rozbřesku uviděl skupinu pobořených budov zpola zasypaných pískem a navátým prachem. Chvíli je studoval, než se ujistil, že jsou opuštěné. Vybral si pomačkanou plechovou boudu, kam zalezl a uložil se ke krátkému spánku. Brzy ho však vyhnal žár, který dělal z budovy spíš troubu na pečení. Lepší útočiště našel v hromadě betonových nosníků, které byly zhrouceny tak, že pod sebou tvořily malou dutinu. Tady v relativním chladu přečkal největší polední peklo. Píchl si dávku vitamínů a snědl zásoby jídla.

Odpoledne vyrazil dál.

Musel zpomalit. Jak se blížil k válečné zóně, byl nucen častěji měnit směr, aby se vyhnul nebezpečným místům a volným plochám, kde by mohl byt zahlédnut. Párkrát musel přistát a úkryt se před letadly spěchajícími za svými cíly.

Večer ho uvítalo vzdálené hřmění střelby. Chvíli si odpočinul. Vypil poslední zásoby vody a zahodil všechno zbytečné. Dál pokračoval se zvýšenou opatrností. Letěl těsně nad terénem a bedlivě se rozhlížel. Našel malý hřeben, na jehož vrcholu si všiml většího množství narychlo zakopaných jednotek. Nemohlo být pochyb, že se ocitl těsně u demarkační linie. Teď už šlo jen o to, počkat na správný okamžik.

Už bylo skoro světlo, když vítr zvedl prach v malé písečné bouři. Dalibor se nachystal a sklouzl se s poryvem jako surfař na zpěněné vlně.

Vítr neměl úplně vyhovující směr, alespoň přehlušil šum jeho křídel. Když začal u vrcholu hřebene ztrácet sílu, Dalibor se odpojil a bleskově přeletěl pres opevněné pozorovací stanoviště. Zahlédl překvapený pohled vojáka, totálně zaskočeného jeho obrovským tělem, které se mu prosmeklo jen dva metry nad hlavou, zaslechl pár výkřiků, ale to bylo vše. Byl na druhé straně a rychle se blížil k postavení nepoddaných.

Srdce mu bušilo napětím, jak čekal, že za ním někdo pošle přece jen nějakou salvu, ale nestalo se to. S každým metrem nabýval jistoty, že se mu jeho smělý plán zdařil.

Teď už šlo jen o to kontaktovat armádu. Nepochyboval o tom, že je již sledován, ale lidem se chtěl vyhnout. Proto raději vyhledával cestu mimo místa, která by mohla být ozbrojenými pozorovatelnami, a pokračoval stále hlouběji do týla.

Prolétal právě nad malými skalnatými kopci, když si všiml, že se k němu od východu blíží letka. Pousmál se, když si uvědomil, že se drží ve slunci, aby byli co nejméně nápadní a ztížili případný nepřátelský útok. On by to udělal podobně. Oddechl si. Byl zase v situaci, kterou dobře znal a rozuměl jí.

Zpomalil a začal v dlouhé spirále klesat, aby dal najevo, že nemá v úmyslu prchat. Když viděli, že se cíl vzdává, zamířili přímo k němu. Rozvinuli formaci a tři z nich přistáli. Dalibor přimhouřil oči ve zvířeném prachu a dychtivě sledoval, jestli někoho z nich nepozná. Kotěrnik však byl dost daleko, takže pravděpodobnost na setkání s někým takovým byla mizivá.

Velitelův drak dosedl a udělal několik skoků blíž. Po hlavních jeho kulometů běhaly záblesky ranního slunce.

Tehdy Dalibora trochu zaskočil sinalý výraz jeho dračího druha. Měl vpadlé tváře a vypoulené oči. Skoro se ho až polekal.

„Základno, máme běžce!“ ohlásil velitel, aniž by Dalibora spustil z očí. „Volný pták. Opakuji, volný pták. Nemá postroj.“

„Zdravím tě,“ upřel Dalibor zrak na velitelova draka. Ten však nehnul ani brvou. Jen drak po jeho levici, patrně dvojka, zavrčel: „Není to ufon. Zběh.“ Druhý přikývl.

„Já nejsem zběh,“ otočil se Dalibor na cizího dvojku. „Unikl jsem ze zajetí. Nesu zprávy z druhé strany.“

„Vidíte to snad sami!“ přel se velitel s někým na druhé straně interkomu a nastavoval kameru, kterou měl umístěnou na přilbě. „Jiný tu není. Ne, neklade odpor.“

Zajišťující drak, který zůstal ve vzduchu, kolem nich opisoval veliké kruhy a čekal.

„Jsem váš spoludruh, rozumíte? Můžeme spolu mluvit,“ snažil se dál Dalibor o komunikaci. Draci se na něj však dívali beze stopy zájmu. Jako na kus masa, došlo mu a po zádech mu přeběhl mráz. Všichni tři mu připadali jako zdrogovaní. Bez vůle, bez jiskry... bez života.

„Jsem z Kotěrniku,“ zkusil to z druhé strany. Očima zabloudil na hruď velitelského draka, kde se mezi popruhy postroje dalo zahlédnout poněkud ošoupané číslo. Začínalo písmeny DB16 – H. Zbytek nebyl vidět, ale Daliborovi došlo, co to znamená. „Hele kámo, my jsme ze stejného cvičiště,“ vykřikl užasle na velitelského draka.

„Vrčí. V jednom kuse,“ hlásil velitel.

Dalibor se podíval pečlivěji. I přes drakův unavený výraz měl pocit, že je mu jeho dlouhý obličej nějak povědomý. Snažil se intenzivně vzpomenout. Náhle se mu vybavil vagon s dělenými bočnicemi a plačtivý dračí řev.

„Kamil? No jistě! Kamile, to jsem já, Dalibor. Vzpomínáš si na mě?!“ vykřikl a v nadšení, které se ho zmocnilo, si nakročil, aby se ho mohl dotknout. Drak se ale napřímil a nastavil se tak, aby jeho kulomety mířily přímo na Dalibora. „Stůj, ty hajzle!“ rozkázal chraplavým hlasem.

„Zdá se, že dneska bude honička,“ zašklebil se dvojka. Dalibor si ho nevšímal a soustředil se plně na Kamila. „Byli jsem spolu v přijímači... na základně Kopecká. Velel nám major Batar,“ snažil se mu připomenout některá fakta. „Říkali jsme mu Tatar,“ trochu násilně se zasmál, ale na jeho bývalého kamaráda to neudělalo žádný dojem. Dalibor ztichl. Uvažoval, co se to s nimi mohlo stát. Takhle si své spolubojovníky nepamatoval. Nebo že by byl stejný a nepřišlo mu to?

„Ano, stále se snaží komunikovat... Neozbrojen. Má jen nějaké zavazadlo. Opakujte,“ přitiskl si velitel dlaň na helmu v místě, kde se pod ní nacházelo ucho. Jako by nechtěl, aby tudy prošla nějaká veledůležitá informace. Ohlédl se po svých spolubojovnících, kteří sotva znatelně kývli, jako že to slyší také. Pak se podíval znova na Dalibora. Podíval se přímo na něj.

Dalibor nemusel nic slyšet. Znal ten pohled.

„Provedu!“ řekl velitel.

Daliborovi se na hřbetě naježily trny. Zavrtěl hlavou v zoufalé snaze zastavit to, co se právě ta trojice před ním chystala udělat. „Ne! To ne! Nejsem nepřítel!“

Velitelova ruka pomalu klesala zpět k madlu řízení. Daliborovi došlo, že jakmile se ho dotkne, on zemře. Nestihne se otočit a dostat se do bezpečí dřív, než ho zasáhne salva z kulometů. A i kdyby se mu to nějakým zázrakem podařilo, bude mít v zádech toho čtvrtého, který má výhodu výšky.

Pocítil hořkost. Hořkost z toho, že mu nedali šanci. Nezajímá je, že je jedním z nich. Nezajímá je, co ví, nebo co jim nese. Co prožil a čím musel projít.

Jenže rozvahy nad zklamáním si musel odpustit, pokud chtěl přežít. Zahodil zbytečné pocity a najednou uviděl celou situaci zcela realisticky. Stačil mu zlomek vteřiny, aby se odrazil a mohutným skokem se dostal na záda tvora, který býval Kamilem. Jedinou ranou vytrhl jeho velitele z úvazů sedla a mrštil jím po dvojkovi. Nestihl roztáhnout křídla. Dopadl na zem a udělal kotrmelec. Dostal se tak mezi oba draky dělající veliteli garde a tím i mimo mířidla jejich zbraní. Přesto to pilot trojky nevydržel a vystřelil. Kulky však zasáhly zmateného Kamila, který zařval a začal se svíjet bolestí.

Dalibor nečekal a vrhl se stejným způsobem na pilota dvojky. Jeho drak ovšem zareagoval rychleji a přikrčil se. Dalibor se tak dostal za něj mimo dostřel trojku. Dvojka se k němu otočil a namířil hlavně kulometů, které měl pod hrudníkem. Dalibor ztuhl. Nic se však nestalo. Chvíli tak stáli v nervydrásajícím čekání. „Tak sakra střílej!“ zařval ozbrojený drak na svého pilota. Neviděl však to, co mohl vidět jen Dalibor. Jeho jezdec, který by jinak mohl ovládat spouště zbraní, visel v sedle zcela bezvládně. Tělo jeho velitele, které po něm Dalibor hodil, ho omráčilo, neb mu zlomilo vaz.

Když Daliborovi došlo, že jsou pro něj drakovy zbraně neškodné, rychle uskočil, aby uhnul ze zorného pole trojky. Skryl se do zákrytu s dvojkou a znemožnil třetímu střelbu. Nemohl však čekat, že si takto na schovávanou budou hrát do nekonečna. Stačil však jeden klamný výpad, Dalibor se přitočil k druhému draku letky a rychlým hákem ho škrábl do oka. Drak zařval a ohnal se po něm.

Dalibor se opět musel skrýt před možným ohrožením ze strany třetího draka. Jeho pilot řval a zoufale se snažil svého oře dostat do vhodné palebné pozice i za cenu silných elektrických šoků.

Dalibor si všiml, že některému z pilotů vypadl z pouzdra taktický řezák. Sečná zbraň s půl metru dlouhou jednostrannou čepelí. Popadl ho a ohnal se po dvojkově hrudi. Trefil jeden z popruhů postroje. Gondola sedla se katapultovala i s bezvládným pilotem a následná detonace roztrhala protivníka na kusy.

Teď už nebylo možné otálet. Dalibor zahodil řezák a mocným úderem okřídlených paží odstartoval. Výbuchem oslepený a těžkou výzbrojí zatížený třetí drak letky nedokázal zareagovat s takovou rychlostí. Ve vzduchu však čekal ještě drak ze sluneční hlídky. Dalibor udělal obrat, aby mu ztížil míření a zamířil přímo na jih. Kličkoval a pořád se ohlížel, aby svého pronásledovatele neztratil ani na chvíli z očí. Přitom nabíral výšku. Bylo to riskantní a dvakrát mu kulky zahvízdaly kolem uší. Když byl dostatečně vysoko, zpomalil, jako by už neměl sílu a nechal čtvrtého draka přiletět blíž. Pilot chtěl mít nejspíš jistotu, takže se bez střelby dostal k Daliborovi na tři délky ocasu. V tu chvíli Dalibor mocně mávnul a udělal přemet. Tím se dostal svému dosavadnímu pronásledovateli za záda. Pak už stačilo jen zrychlit a méně obratnému, a v této pozici bezbrannému, soupeři roztrhnout pařáty zadních noh blánu na pravém křídle. Čímž byla honička u konce. Dalibor se ještě ohlédl po třetím draku, který byl ovšem zoufale daleko.

Zavrtěl hlavou a vydal se k jižní hranici. Na další pokusu o kontakt už neměl náladu.