Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 39

Ráno ho probudilo bouchání na dveře jeho pokoje. Když rozlepil oči, uviděl, že ještě nezačalo svítat.

„Za pět minut tě čekám u vchodu,“ volala z chodby Matylda.

„Jdi do háje!“ zavrčel.

„Co nevidět začne termika, tak sebou hoď!“ ještě zavolala a dupala pryč.

Dalibor se neochotně vyškrábal na nohy. Opláchl si tlamu a píchl dávku života, jak začal říkat vitamínům.

V hale na něj nečekala jen ježatá dračice, ale i Rosťa a Hermína. Ulice venku byly prázdné, protože noční ruch utichnul a denní provoz zatím nezačal. Dalibora napadlo, že tohle místo ani nikdy tak úplně nespí, jen se občas potácí v jakési agónii mezi bděním a totálním vyčerpáním. Alespoň tak na něj působili lidé, které sporadicky potkávali. Dívali se na ně, ale nebylo úplně poznat, jestli je nepovažují spíš za přízraky.

Na povrch vyšli jen kousek od jejich známého lomu. Nebo byl tak obrovský, že jinde snad ani vyjít nešlo.

„Tak, tohle je to správné místo,“ oddechla si Matylda, když zastavili nad mělkým údolím s vyschlým korytem v nejnižší části. „Nejsou tu skoro žádné skály a slunce sem svítí zprava, takže nebude oslňovat.“

Denní hvězda se zrovna začala drát na nebe a svah pod nimi se zvolna rozsvěcel.

„Tak, zkusíme to nejdřív pomalu a opatrně,“ otočila se dračice na Dalibora. Ten se ale jen ušklíbl, protáhl si křídla, a když pocítil, že tlak a nepříjemná bodavá bolest, která doprovázela každý jeho pohyb od okamžiku, kdy byl zraněn, už ho nesužuje, nečekal na Matyldin povel. Naskočil si a pustil se volným letem těsně nad povrchem svahu. Nad korytem mávnul a zamířil přímo vzhůru. Silnými tempy nabíral výšku a hltal suchý, ale chladný vzduch. Slunce mu zasvítilo do očí a oslnilo ho, ale přesto viděl vrcholky pahorků, jak vykukují ze stínů. Zahlédl řídkou mlhu stoupající z údolí i město, ležící jen kousíček odtud.

„No výborně!“ po jeho boku se objevil Rosťa. „Tak co, kam si troufáš doletět?“

„Třeba na kraj světa!“ zavolal nadšeně Dalibor.

„Žádnej pilot, žádnej limit! Ten svět patří nám, kámo!“ smál se Rosťa. Dalibor udělal výkrut.

V tom se kolem nich mihl stín. Jako blesk se prohnala dračice a konce jejích křídel vydávaly zvuk, jako čepele ostrých nožů. Dalibor zahlédl její úsměv, který jako by se k její tváři vůbec nehodil. Zdálo se, že tady nahoře byla Hermína někým úplně jiným, než na zemi.

„No dobrá,“ frkl Rosťa. „Takže dáma by chtěla závody. Připrav se, tentokrát ti natrhnu trikóó!“ zařval a pustil se za vlaštovčí dračicí.

„Kdyby nás takhle viděla Lex, ta by nám dala,“ zafuněla kus za Daliborem Matylda. „Říkala, že se nemáš ještě přetěžovat.“

„Je moc úzkostlivá,“ zavrtěl hlavou Dalibor. „Náš felčar se s námi tolik nemazlil. Vždycky říkal, že kdo může žrát, může i lítat.“

„Jasně, jsme draci, máme být tady, ne v podzemí!“ vřískla vesele dračice. „Hele, támhle jsou nadstavby ústavu,“ ukázala hlavou na skupinku budov, které se z té výšky nezdály větší, než žížalí trus.

„A támhle jsou hydroponické farmy, a tohle je zbrojovka,“ popisovala dál Matylda věci, které zrovna přelétali. Vlaštovčí draci se přitom proháněli nad okolními skalami a předváděli neuvěřitelnou akrobacii. Oč byly jejich pohyby na zemi nemotornější, o to jistější se zdály tady.

„Hele, a támhle to je Aréna,“ pohodila ježatou hlavou dračice směrem k jediné otevřené budově, která vypadala spíš jako veliká oválná propast se zvýšenými okraji. „Škoda, že nám Lex zakázala chodit tam na koncerty. Bylo to moc fajn,“ posteskla si.

Proháněli se po okolí ještě hodnou chvíli. Když znova dosedli na zem, slunce už bylo pěkně vysoko. Dalibor až tady pocítil plně jeho sílu a docela rád se uchýlil do stínu podzemí.

Matylda je ale zavedla ke vchodu, který byl poněkud dál od jejich ústavu. Rozhodla se, že projdou kousek města, aby se podívali na některá zajímavá místa.

Zpočátku šlo všechno hladce. Široké chodby – ulice - se hemžily lidmi a vozy. Veliké okrouhlé kaverny, které představovaly křižovatky a náměstí byly rušné, plné obchůdků a kanceláří. Rosťa litoval, že si s sebou nevzal platební kartu, kterou jim nedávno Alexandra opatřila, a nemůže si tak koupit nějakou svačinu v jednom z uzenářství.

„Podívej se ten výběr!“ slintal při pohledu do výlohy. „To jsem ještě neviděl.“

„Ale tady mají taky přídělový systém,“ podotknul Dalibor.

„No to dá rozum, ale dávky jsou mnohem větší, a hlavně si se svými příděly můžeš nakládat, jak chceš. Všiml sis, kolik je na netu burz?“ opáčil Rosťa.

„Jo, a všiml sis ty těch lidí, co za náma už nějakou dobu jdou,“ otočil se Dalibor.

Bylo to nenápadné, ale kousek od čtveřice draků se skutečně utvořil hlouček lidí, který je už nějakou dobu sledoval. A jak šli, postupně narůstal.

„No co, mají svobodu shromažďování,“ pokrčil rameny Rosťa. Obě dračice ale znervózněly. Hermína se začala ošívat a Matylda se čím dál častěji po lidech ohlížela. „Hele, klid. Nic se neděje, ale raději se uklidíme,“ zasyčela. Přestali se tedy zdržovat a zamířili přímo k ústavu.

To ale jako by byl pro shromážděné lidi povel k pronásledování. Zrychlili a začali se ozývat sporadické nadávky. Na jedné z křižovatek se k hlavnímu chumlu přidal další proud a ze skupinky se stal regulérní dav.

„Kanibalové! Vyžeňte to z města! Nechceme tu obludy!“ Někteří začali skandovat.

„Ještě kousek. Hlavně neudělejte nějakou blbost,“ varovala všechny přítomné Matylda.

Před vchodem do prostor ústavu na ně ale už čekal uvítací výbor v podobě další skupiny demonstrantů. V čele stál chlápek, kterého Dalibor viděl poprvé v kanceláři doktorky Depoli. Na jméno si nevzpomněl, ale v paměti mu uvízlo, že je to nějaký představitel města. Snad sám primátor.

V ruce držel veliký megafon a hřmotně se do něj rozkřikoval: „..a já se vám osobně zaručuji, že plnou vahou svého úřadu se zasadím za to, aby občané našeho města byli ochráněni před jakoukoliv hrozbou.“ Zamával nad hlavou nějakými papíry. „Právě jsem vydal dekret, který zásadním způsobem vymezuje působnost takzvaného ústavu na pozemky v jeho vlastnictví a přesně vymezený prostor.“

Demonstrující zajásali, až se jejich křik odrážel od stropu.

„To, co tu dnes vidíte,“ ukázal na draky, kteří stáli jen kousek od něj sevřeni ze všech stran demonstrujícími, „se už nikdy nebude opakovat. Nenecháme si nepřítele pobíhat volně ulicemi našeho města, které jsme zaplatili vlastním potem a krví!“

„Co to sakra mele?!“ zavrčel Dalibor.

„Stt!“ varovala ho Matylda. „Nemluv! Dráždí je to.“ Její veselá nálada, která se zdála být nezničitelná, byla ta tam. Na krku jí nabíhaly žíly a levým křídlem se snažila poskytnout úkryt Hermíně, která se třásla jako ratlík a choulila se do sebe.

„Je agorafobik,“ sykla tak, aby musela co nejméně otevřít tlamu. „Musíme se odtud co nejrychleji dostat!“

Dalibor se krátce ohlédl po Rosťovi. „Nemají zbraně,“ prohodil klidně, ale uvnitř to v něm vřelo. „Půjdu první a vy se držte za mnou.“ Skřípl jedním pařátem po dlažbě, aby demonstroval ostří svých drápů.

„To ať tě ani nenapadne!“ varoval ho druhý drak.

Jejich šuškání ale nějaký účinek přece jen mělo. Lidé, kteří do té chvíle vypadali, že by se na ně nejraději vrhli, se stáhli a utvořili kolem nich docela velké volné kolečko.

„Nelidské stvůry na ulici nepatří!“ zahřímal opět primátor.

To už Dalibor nevydržel, zavrčel, aby na sebe upoutal pozornost a vystoupil trošku před skupinku. Zvedl přední a oslovili muže s megafonem, co mu jen jeho znalosti znakové řeči dovolily: „Nechte nás odejít, jinak to dopadne zle.“

Primátor se jen ušklíbl. „Výhrůžky? Jen plané řeči! Máme tu ozbrojenou ochranu. Vím, co si můžeš dovolit.“

Dalibor vycenil zuby. „A ty nezapomeň, že vím jak chutná lidské maso.“ Jen blýskl očima po těch několika mužích v uniformách. Už tu byl nějakou dobu, takže si všiml, že tohle nejsou vojáci, ale civilní policie.

„Nemáte zbraně, které by mě dokázaly zastavit dřív, než bych se k tobě dostal.“ Roztáhl přední tlapy v širokém gestu. „Nebo ke komukoliv z nich. Kolik si jich ochoten obětovat?“

Dal si záležet, aby roztáhl letové blány a zdál se tak být větší. Na lidi to pravdu zapůsobilo a ti nejblíže drakům začali ustupovat. Tím vznikla tlačenice. Někdo vykřikl. Davem se začala šířit vlna paniky.

„Zachovejte klid!“ rozkřikl se primátor do megafonu. Na jeho hlase ale bylo znát, že se mu situace začíná vymykat kontrole. „Povolejte vojsko,“ houkl na kohosi za sebou, ale zapomněl přitom vypnout zesilovač, takže to slyšeli úplně všichni.

Rosťa se přikolébal k Daliborovi a položil mu dlaň na rameno. Vypadalo to však spíš tak, jako by se ho pokusil zakrýt křídlem. „Sklapni sakra!“ zasyčel. „Mají z nás strach.“

„No právě,“ zazubil se na něj Dalibor.

„Ale o to tomu zmetkovi jde! Nejvíc by se mu líbilo, abys po něm vyjel. Kolik lidí si myslíš, že ti tu rozumělo? Odprásknou tě a on může ostatním nakecat, co chce. I když v tomhle případě by ani moc lhát nemusel,“ zvedl Rosťa starostivě obočí.

„Tak co navrhuješ? Čekat, až nás upálí?“

Než mu stačil jeho druh odpovědět, ozvaly se rozčílené hlasy a davem se k nim prodrala ústavní ochranka v čele s doktorkou Berenikou.

„Z jakého důvodu tu zadržujete mé klienty?!“ rozkřikla se představená ústavu. Bylo ji slyšet i bez megafonu. „Ustupte! Slyšíte? Udělejte místo, aby mohli projít!“

„O tomhle incidentu si ještě ostře pohovoříme!“ zavolal na ni rozezleně primátor ukrytý za kordonem policistů, kteří se k němu prodrali z druhé strany.

„Ano, ale ne teď a tady,“ ujistila ho doktorka a víc si ho nevšímala. Přispěchala k třesoucí se Hermíně. Jednu ruku jí položila na bok, druhou gesty odháněla čumily. Vypadalo to skoro, jako by ji podpírala, i když na to byla příliš maličká. Dračice ve skutečnosti spočívala většinou své váhy na Matyldě, která ji doprovázela z druhé strany.

„Vy ocaď proboha vypadněte taky,“ sykla doktorka na oba draky a gestem je poslala dopředu. Dalibor s Rosťou prošli kordonem lidí až do vstupní haly ústavu, kde nervózně postávala Izabela a Alexandra. Ta div neprolomila skleněnou výplň dveří, ale ven se neodvážila. Dalibor usoudil, že to neudělala ani tak ze strachu, jako spíš proto, že už tak bylo venku draků víc než dost.

„Ty pitomče!“ rozkřikla se na Dalibora, sotva prošel dveřmi, „cos to tam žvanil?!“

„Jen jsem se bránil,“ Dalibor necouvl, i když mu její zuby klapaly jen kousek od čumáku.

„Lex, tohle vyřešíme,“ uklidňovala ji doktorka. „Víš, že Furbin je blb.“

„Právě proto, že to vím!“ odsekla dračice, ale musela se trochu uklidnit, aby mohla ženě svou odpověď přeložit. „Tohle je poslední kapka. Stěhuju se.. ne, nepřesvědčuj mě!“

„Lex, a co tvůj výzkum?!“ zůstala Berenika zkoprněle stát. „Jsi skoro u konce.“

„Věda není o prostředcích, ale o přístupu,“ pronesla dračice. „Princip známe, teď už stačí jen testovat a zkoušet, na to potřebuju jen čas a pár drobností, které můžu vzít s sebou. Seznam jsem ti už připravila, tak prosím zařiď transport.“ Krátce se odmlčela. „Bude lepší pro nás všechny, když vypadneme z města.“ Blýskla okem po Daliborovi. „Alespoň předejdeme incidentům!“

„Hele, napadli nás. Co jsme měli dělat?“ Byl rozčílený. Tahle situace byla přece tak jasná.

„Utéct, schovat se, tvářit se jako chrliče nebo stojany na květináč,“ rozhodila předními tlapami. „Rozhodně nevyhrožovat sežráním. Na tohle jsou lidé docela citliví, víš? Musíš používat mozek!“ zaťukala si na čelo.

Zprávy o situaci venku se asi rozkřikly, protože v hale bylo nezvykle rušno. Plno lidí se přišlo podívat, a tak tu udělali docela slušnou tlačenici.

K doktorce přiběhl jeden z členů ochranky. „Je tu pan Shepherd a chce s vámi naléhavě mluvit.“

„Toho slizouna si vychutnám,“ zavrčela Alexandra, která se odvrátila od Dalibora.

„Opatrně,“ upozornila ji doktorka.

„Už mi o nic nejde. Jsem na odchodu, vzpomínáš?“

„Jo, ale nemusíš za sebou zrovna všechno spálit!“

Když odcházely, Alexandra se ještě ohlédla. „A ty už prosím tě nedělej žádné hovadiny. V Ráji se pak budeš moct třeba stavět na hlavu,“ zavolala na Dalibora a odběhla.

---

Před tím, než šel do svého pokoje, stavil se ve společenské místnosti. Počítač byl zapnutý, takže stačilo jen pustit internet a najít komunikační stránku.

„Byl jsem se podívat v sedmém patře,“ oznámil připojenému Couriousovi.

„A nic jsi nenašel!“ odpověděl.

„Ne.“

„Špatně ses díval. Myslíš, že to u toho, co nesmíš vidět, budou mít ceduli s nápisem

„tady to je“? Ale vlastně máš štěstí, že se ti to nepovedlo. To už bychom se takhle asi nebavili.“

„To jako že bych zmizel?“ zeptal se Dalibor.

„Jasně! Rozdělali by tě na náhradní díly. V tom lepším případě.“

„U mě by si moc nepomohli,“ ušklíbl se Dalibor.

„To jako proč?“ zbystřil Courious.

„No, já nejsem tak úplně člověk.“

Chvíli se nic nedělo.

„Do hajzlu! Ty jsi drak!“

„Tak nějak.“

„Co tu ještě děláš? Vypadni! Zmiz dřív, než bude pozdě.“

„Na co?“

„To, že jsi ještě na živu, znamená, že od tebe nedostali ještě to, co po tobě chtějí, rozumíš? Ať ti kdokoliv navykládal cokoliv, je to jen lež a přetvářka. Doneslo se mi, že se připravuje projekt dračí armády z přeběhlíků. A teď dávej pozor. Šel bys dobrovolně bojovat proti vlastním lidem?“

„To určitě ne!“ ujistil ho Dalibor.

„Takhle bude uvažovat asi každý normálně smýšlející člověk. Takže to znamená, že to dělají nedobrovolně, nebo o tom neví. Chceš na to čekat?“

„To ne, ale jsi si tím jistý?“

„Na tuty! Nechci ti radit, ale jestli máš nějaký důvod tu zůstávat, tak se setsakramentsky zamysli, jestli to za to stojí. Končím. Řekl bych, že nás právě napíchli!“ napsal Courious a odpojil se.

Dalibor zůstal civět na monitor. Myšlenky se mu v hlavě motaly jako zběsilé. Poslední Couriousova slova v něm silně nahlodala již tak oslabenou jistotu v tohle místo. Nic z toho, co tu viděl, nebylo sice tak, jak mu to popisovali doma, ale přece jen tu byla pořád možnost, že pod tím povrchem je cosi skryto. K tomu zážitky posledních několika minut. A pak to divné místo, kam se měl co nevidět vydat...

Vyskočil od terminálu a vyběhl na chodbu. Nikdo nebyl v dohledu. V pokoji si nasadil kapsu – lehký postroj s pevným vakem, v němž se daly nosit menší věci. Nacpal do ní všechny dávky vitamínů, plastovou lahev s vodou a trochu sušeného jídla, které tu měl, aby nemusel odbíhat do jídelny, když dostane hlad.

Rozhlédl se, jestli tu ještě něco důležitého nezapomněl. Zhluboka vydechl a vyklouzl na chodbu.