Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 38

Dalibor se začal srovnávat s rytmem svého nového domova. Znaková řeč sice dělala potíže, ale všechny dračice se mu snažily vycházet maximálně vstříc, takže dělal viditelné pokroky. Postupně také začal protahovat křídla a posilovat ztuhlé svaly potřebné k létání. Co ho ovšem doslova pohltilo, byl místní internet. U terminálu ve společenské místnosti trávil hodně volného času a doslova hltal informace. Byl to hodně zásadní rozdíl proti síti, kterou znal. Tady se mohl podívat prakticky kamkoliv. Zvláště ho zajímaly stránky věnované vojenské technice a diskuse o strategii, či novinkách a vývoji. K dispozici byly také velmi podrobné satelitní mapy jak vlastního území, tak oblasti ovládané Nepoddanými. Našel tam Kotěrnik, Derin Quiu i další sídla umístěná všude, kde to okolnosti dovolovaly třeba jen trochu.

Napadlo ho podívat se také, co se píše o dracích. Názory byly značně rozporuplné. Od fascinace až po totální odmítnutí přijmout něco takového do společnosti. Jednou se dostal k aktuálnímu chatu, kde se jakýsi uživatel s nikem Courious007 bil za práva draků a v podstatě sám trpělivě odpovídal na mraky urážek a obhroublých výsměšků.

Chvíli pročítal argumentaci, která se většinou točila kolem faktu, že draci jsou v první řadě složka nepřátelské armády, navíc s nelidskými vlastnostmi. Dalibora hodně nadzvedlo tvrzení, že je vlastně jen stroj, který lítá, zabíjí a žere.

„Hele, ty frajere, ty jsi se s nějakým drakem někdy setkal, že je tak znáš?“ napsal dotaz.

Dostalo se mu ale jen hromady nesmyslných tvrzení, které prozrazovaly, že pisatelé nemají o dracích ani páru.

„Nech toho být,“ napsal mu do soukromých vzkazů Courious,“ všichni jsou tu stejně úplně zabednění. Člověka s otevřenou myslí by nejraději ukamenovali.“

Dalibor se rozhodl neprozradit svůj skutečný stav. Alespoň ne hned.

Podle toho, co mu o sobě Curious napsal, žil někde na místě, kde dřív býval Izrael blízko pobřeží Středozemního moře ve městě velmi podobném tomu, kde se právě nacházel Dalibor. Působil dojmem člověka, který se dobře vyzná a poměrně přesně vystihl situaci, v níž se společnost mimo nepoddanou zónu nacházela. Dalibor s ním četoval tak dlouho, dokud nepřišla Darja a nevystrnadila ho od počítače, o který se museli všichni dělit.

Další den ráno si ale Dalibor Curiouse znovu našel. Byl docela rád, že v něm má někoho, kdo mu zprostředkuje také jiný pohled, než všichni v jeho okolí. Když se totiž Curious ujistil, kdo Dalibor je, trošku víc se otevřel. Dalibor mu o sobě neřekl sice celou pravdu, ale to zásadní, totiž že přišel před nedávnem z Nepoddané oblasti a že zběhl z armády, mu prozradil. Curious začal kritizovat nešvary, kterými společnost trpěla.

„Je tu stále větší sociální napětí,“ napsal mu jednou. „U vás je moc lidí, takže musíte s potravinami a vodou šetřit, ale tady je všeho nedostatek hlavně proto, že to mají v rukou lidé, co vlastní suroviny a zdroje energie. Všechno by se dalo změnit, ale jim tenhle stav vlastně vyhovuje. Drží nás v šachu produkcí podzemních farem. Ale na povrchu jsou místa, kde by se dalo ledacos vypěstovat, nebo by se tam dala chovat zvířata, ale takové lokality oni raději zničí. Víš, že používají chemtrail?“

„Je to někdo konkrétní?“ zeptal se Dalibor.

„Kdo si myslíš?“ doplnil Curious text rozšklebeným smajlíkem. „Komu je jedno, co tu dělá a je ochoten zavřít lidi pod zem? Zdá se ti to nelidské? Máš recht!“

„Takže tu jsou! Ale kde?“

„Kdekoliv. Nebude jich moc, mají své lidské zástupce. Možná jsou někde na oběžné dráze, nebo v hlubších částech měst. Hodně lidí také soudí, že by se dali najít na Antarktidě. Už přes dvacet let je tam velmi přívětivé klima, ale skoro nikdo se tam nedostane. Mocní to tam uzavřeli. Musím to vysvětlovat? Nejsi hlupák, stačí napovědět.“

Dalibor toho měl plnou hlavu. Toho dne odpoledne se sešli s Alexandrou v akváriu, jak říkali podzemní nádrži. U mola kotvila malá loď s mohutnými balíky sítí na palubě. Na rozdíl od zbytku prostoru docela páchla rybinou.

„Pojď, dneska ti ukážu ostrovy. Teda jestli tam doplaveš,“ škádlila ho Alexandra. Šikmé sluneční paprsky protínaly prostor jako zlaté čepele.

Místo, kterému říkala ostrov, bylo uprostřed dómu. Byl to vlastně kus dna vystupující nad hladinu. Na skále ležely kameny a suť, které tu zbyly pravděpodobně po těžbě. Uprostřed se tyčil jeden z mohutných sloupů, kolem něhož byla navršena zemina a rostla tu docela bujná vegetace.

„Vidíš ty plachty tam nahoře,“ ukázala na konstrukci, která se rozprostírala pod stropem jako gigantický deštník. „To je rosný filtr. Když nashromáždí dostatek vysrážené vody, tak tu i prší. Dá se tu tak pěstovat i nějaké tropické ovoce.“

Dračice si lehla na pláž z prosívky, pres kterou zrovna procházel pruh světla z podlouhlého stropního okna. Dalibor se uložil vedle ní. Zamyšleně hleděl na nedaleké balvany trčící z vody, mezi kterými se proháněly malé rybky, jako kdyby to byl korálový útes. Tohle místo bylo kouzelné stejně, jako všechno okolo, ale on to dnes nějak nedovedl vychutnat.

„Alexandro, uvažovala jsi někdy o tom, že by ses vrátila?“ zeptal se.

„Kam?“ zeptala se, aniž by zvedla hlavu z načervenalého hrubého písku.

„No přece domů.“

„Tady jsem doma.“

Dalibor zaskřípal zuby. „Redhamer možná udělal chybu, že utekl. Možná se jen nepohodl se svými nadřízenými a udělal ukvapené rozhodnutí.“

Teprve teď se dračice zvedla. Cosi v jejím výrazu donutilo Dalibora zmlknout. „Tys to zatím asi vůbec nepochopil, že?“ zeptala se s takovou rozhodností, že nebylo poznat, jestli to není spíš konstatování. „Nepoddaní dělají z lidí blbce! Co hůř, otroky, nebo dokonce tohle!“ ukázala na něho. „A mají dlouhé prsty. Tak dlouhé, že dosáhnou kamkoliv, Dalibore. Mají tu spoustu agentů, kteří loví naivky. Zapomeň na to, že budou jednat přímo. Tenhle svět není moc dobré místo k žití, a všichni tu nemají rovné šance, ale když se neudržíme, dopadne to zle. Moc zle. A Nepoddaní jsou jednou z variant toho zla.“

Dalibor nevěděl, co na to říct. Měl dojem, jako by mu viděla až do žaludku. Jako by udělal něco špatně, ale nevěděl přesně co.

„Pořád jsi mi ještě neřekla, co je v tom nejnižším patře,“ namítnul nesměle. „To není moc otevřený přístup.“

Alexandra jen zaťala zuby, ale přikývla. „Chceš to fakt vidět? Tak pojď!“ Aniž by na něj počkala, vstala a skočila do vody. Proplavali zpět k molu a prošli chodbou k nejbližšímu výtahu. Pak sjeli do spodního patra. Po chvíli se ocitli před podobnými dveřmi, od kterých Dalibora nedávno vyhnali strážci.

Alexandra přiložila svou tlapu na snímač otisků.

„Příprav se na to, že to bude síla,“ utrousila. Cosi za zdí přestalo hučet. Ve dveřích cvaklo a jedno křídlo se pootevřelo. Chodba se okamžitě naplnila nepříjemným štiplavým zápachem.

Dračice si toho ale nevšímala a otevřela vrata dokořán. Ocitli se na rampě nad velikou kavernou s okrouhlými nádržemi, v nichž jakoby se vařila nějaká hustá šedivá tekutina.

„Recyklace vody,“ řekla Alexandra suše za Daliborovými zády. „Dál jsou záložní generátory a sklady nouzových zásob paliva.“

„Čistička?“ řekl nevěřícně. „Proč s tím děláte takové tajnosti?“

„Je válka, na to nezapomínej. Místa jako je tohle, jsou pro nás strategicky důležitá. Stejně jako třeba naftové vrty, krakovací agregáty, studny, farmy. Běžně to tu ale nikdo moc nehlídá. Ty jsi tu narazil jen na pravidelnou patrolu, která normálně prochází celým městem.“ Zamířila ke schodům vedoucím na dno mezi nádrže. „Pojď, půjdeme se podívat dál.“

„Mně to asi stačí,“ nakrčil Dalibor čumák.

„Jen si to pěkně prohlédni!“ zamračila se. „Když už jsme tady, stejně to budu muset dlouze a složitě vysvětlovat, tak toho alespoň využijeme k rozehnání tvých pochybností.“

Než ukončili celou prohlídku, byl už Dalibor pěkně ušlý. Museli se proplétat změtí trubek a protahovat se úzkými kolektory spojujícími kaverny snad pod celým městem. Nikde však neviděli nic, co by naznačovalo přítomnost něčeho neobvyklého, cizího nebo skrytého.

„Pořádně si odpočiň,“ rozloučila se s ním Alexandra, „zítra tě chce Matylda vzít ven a zkusit, jak ti to bude lítat.“

„Lex,“ odvážil se Dalibor. Když se otočila, vzdychl. „Omlouvám se, jestli jsem ti způsobil nějaké potíže.“

„To je dobrý,“ mrkla a trochu se usmála.