Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 35

Zklamání z neúspěšného pokusu o spojení s rodinou mu vzalo náladu víc, než čekal. Prospal celé odpoledne i noc a ráno se probudil s pocitem jakési prázdnoty, ale už to bylo o mnoho lepší, než předešlého dne. Dal si pod Adéliným dohledem dávku vitamínů a s Rosťou vyrazil na snídani.

„Nikdy předtím jsem na terapii nebyl,“ halekal Rosťa. „Čekal jsem kde co, ale bylo to docela fajn. Sedělo nás tam pět. To jako já, doktorka, taková bába, a tři holky. Všiml sis, že chlapů je tu vopravdu dost málo?“ pozvedl Rosťa obočí.

„Jsme tu jen dva,“ namítl Dalibor unaveně.

„Myslím vůbec. Ne draků,“ upřesnil jeho kolega. „Soňa říkala, že ve městě jsou v menšině. Kdo jen trochu může, je v boji.“

„To mě nepřekvapuje. Soňa se asi vyzná,“ protáhl Dalibor. Usoudil, že se bude patrně jednat o další z dračic.

Rosťa jen zvedl oči ke stropu. „Ty máš dneska náladu, to ti povím! Hele, příště bys tam měl jít se mnou.“

„To určitě!“

„Hele, v pohodě. Doktorka nejdřív jen koukala a dělala si zápisky. Pak se to pokoušela nějak řídit, ale holky to nakonec úplně převrátily naruby. Div se tam s ní nepohádaly. Pak už rezignovala a přes dvě hodiny jsme tam jen kecali o všem možném.“

V jídelně bylo tentokrát živo. Před okénkem se tísnila docela dlouhá řada lidí hlučně čekajících na to, až na ně přijde řada. Adalbert jen kmital, i když měl v kuchyni dvě pomocnice. Vzduch voněl pečivem.

Draci se protáhli kolem stolů do místnosti vyhrazené pro ně. Speciální stolečky tu byly přiřazené k sobě do velké tabule a kolem seděly všechny dračí obyvatelky tohoto místa.

"Dobrý ráno kluci!" volala na ně Matylda a ukazovala, že pro ně drží volná místa.

Dalibor se usadil vedle ní a postupně si prohlédl ostatní spolustolovnice.

Až na dvě byly všechny jednoho druhu, který byl hodně podobný jemu. Pak tu byla jedna vlaštovčí a maličké stvoření bez křídel. Vypadala spíš jako ještěr s lidskými proporcemi. Na zádech měla vysoký hřeben a tělo porostlé jakýmsi přechodem mezi srstí a peřím. Na ramenech jí porost přecházel v regulérní brka, ale Dalibor silně pochyboval, že by se s tímhle dalo létat.

"Ahoj!" pozdravil se Rosťa se třemi z nich. "Hele, tak tohle je Dalibor," ukázal na svého přítele. "No a jestli si to dobře pamatuju, tak tohle je Soňa," ukázal na dračici naproti u stolu. "Izabela," pokračoval trochu nejistě u její sousedky. Patřila také k bitevním drakům, ale tělo měla poseté pigmentovými skvrnami, které vypadaly jako levhartí vzory. "A tahle ta malá dáma je Darja," ukončil svůj výčet u ptačí dračice.

"Ty sám jsi asi ještě nepotkal Hermínu," pokynula Alexandra, která seděla u kraje stolu, směrem na dračici s dlouhými křídly. Ta jen na draky plaše mrkla a znova se přikrčila u svého talíře.

"Co si dáš?" zeptala se Darja a vyskočila od stolu. "Dneska tu má docela povedený párečky, kebab a nebo dáváte přednost rostlinné stravě?"

"Zkusím ty párky," navrhl Dalibor.

Dračice se pohybovala celkem obstojně na zadních nohou, takže jí nedělalo problém přivézt vozík s jídlem a naservírovat ho na stůl.

"Co je to ve skutečnosti? Červíci, nebo broučci?" čichl Dalibor k míse plné podlouhlých uzenek.

"Je to důležité?" usadila se dračice na svém místě. "Mě to chutná a navíc je to plné čistých proteinu a vitamínů, které bys jinak nezískal. Ale jsou někteří, kteří i tímhle pohrdají a jsou zapřisáhlí vegetariáni," podívala se významně na dračici s fleky, sedící přímo naproti ní. Dalibora napadlo, že to mohla být reakce na nějaký rozhovor, který vedly předtím, a jehož vývoj jim s Rosťou zůstal utajen kvůli pozdnímu příchodu.

"Darjo, ty jsi slepice!" rozkřikla se Izabela na malou rýpalku. Tím se ovšem rozběhla vášnivá debata o stravovacích návycích, kladech a záporech vegetariánství.

Daliborovi z toho po chvilce začalo hučet v hlavě. Jejich hovor mu připadal jako otravné štěbetání. Všiml si však, že vlaštovčí dračice ani Alexandra se do hovoru nezapojily. Zatímco Hermína se po svých kolegyních koukala s téměř zoufalým výrazem, jako by měla strach, že se na sebe snad vrhnou, Alexandra byla zcela nad věcí. Klidně ukusovala maso a zajídala ho malými kousky, které ulamovala z veliké placky.

"Hele, nemůžete toho už nechat!?" rozkřikla se Soňa. "Řvete tady jako na lesy a co z toho? Nikdy se nedokážete dohodnout. Podívejte, kluci jsou z toho úplně vedle," ukázala na oba draky. Co se týkalo Dalibora, bylo mu to celkem jedno. Kdyby si už musel vybrat, asi by dal přednost rostlinám, protože z červů se mu zvedal žaludek. Rosťu naproti tomu tohle téma úplně pohltilo a pokusil se ji s plnou tlamou ujistit, že mu to vůbec nevadí.

"Raději se dohodněme, co podnikneme večer. V Biozóně je párty a hrají tam Gangsterbeni. Co tam takhle zajít?" navrhla Soňa.

"Ty seš úplně blbá," zaťukala si na hlavu Darja a peří se jí načepýřilo. "V situaci, která vládne venku, chceš pobíhat po městě a ještě lézt do arény?!"

"Proč by ne!?" ohradila se Soňa. "Nejsme o nic víc nebo míň, než kdokoliv jiný. Co si o tom myslíš, Lex?" obrátila se na Alexandru.

Ta si pomalu dožvýkala poslední sousto, čímž trochu prodloužila čas potřebný na odpověď. "Raději se do města moc nepouštějte, než se to uklidní." Ignorovala protesty, které vznesly Soňa i Izabela a zvedla se od stolu. Ostatní ji sledovali, dokud nevyšla do hlavní haly.

"Muselo ji to včera pěkně vytočit," zamýšlela se Matylda.

"V Ráji by nám bylo líp," pípla Hermína, čímž vůbec poprvé předvedla, že není úplně němá.

Dalibor nedojedl. Necítil se tu dobře a navíc měl dojem, že problém, který dračice s lidmi mají, je způsoben jeho a Rosťovou přítomností. Nikdo to nahlas sice neřekl, ale nebylo těžké si to domyslet. Vycouval od stolu a odešel. Až v hale si vzpomněl, že se měl alespoň rozloučit. Vracet už se ale nechtěl.

Vyšel na chodbu a tady si uvědomil, že vlastně neví, kam jít. Zpět do pokoje se mu nechtělo. Rozhodl se tedy vykouknout ven. Našel linii značící východ a vydal se po ní. Během chvíle se ztratil v útrobách ústavu. Už uvažoval, že to otočí, když ho chodba vyplivla ve vstupní hale. Přes velké prosklené dveře byly ale zasunuté těžké kovové žaluzie, které rachotily pod nápory větru.

"Dneska ven nemůžeš," prohodila Alexandra, která se zničehonic objevila vedle něj.

"Vždycky chodíš jako duch?" zeptal se jí znechuceně. "To mě hlídáš, nebo co?"

"Někdy je to potřeba," pohodila hlavou ke vchodu. "Venku je bouřka. Rychlost větru může přesáhnout i sto dvacet kilometrů. Písek, co nese sebou, dokáže zabíjet. Ale abych pravdu řekla, ne. Nehlídám tě. Alespoň ne z vlastní vůle."

"Všechno tu na mě tady dole padá," postěžoval si Dalibor.

"Rozumím ti, ale měl bys spíš odpočívat a srůstat," podotkla dračice.

"Cítím se už dobře," odsekl trochu. Neměl rád, když se o něj takhle starala. Alexandra ho najednou šťouchla prstem do prsou. S neomylnou jistotou trefila místo, kde měl zlomeninu.

Bodavá bolest ho zkroutila jako rána elektrickým proudem. Musel sebrat hodně sil, aby nevykřikl.

Přísně se na něj podívala. "Máme sice opravdu zázračnou schopnost sebeuzdravení, ale dej tomu ještě par dní klid. Ty komplikace za to nestojí."

"Koušu se tu nudou!" zaprotestoval.

"On se nějaký program najde."

"Za cvokařkou chodit nebudu!" vzpomněl si na Rosťovo vypravování.

"Ne, že by ti to neprospělo, ale jsou tu i jiné věci. Měl by ses naučit alespoň základy symblengvy. Holky ti s tím rády pomůžou. Doporučuji ti domluvit se s Izabelou."

Dalibor se zamračil.

"A jak se dáš trochu dohromady, tak si tě vezmou do parády na rehabilitaci," ujistila ho.

Rezignovaně se zasmál. "Takový servis. To si snad ani nezasloužím."

"To není jisté," zamyšleně se na něj zadívala.

Lidé, kteří tudy procházeli, si draků prakticky nevšímali. Dalibor měl přesto divný pocit. Jako by stál v dopravní špičce nahý na schodech do metra.

„Stejně mám pocit, že tu všem hrabe,“ zavrčel.

„Můžeš být konkrétnější?“ nahnula Alexandra hlavu.

„No... třeba to, jak se tu těšíte na smrt!“

Dračice na něj vyvalila oči. „Cože??“

Dalibor si uvědomil, že se mu její výraz líbí.

„Dneska ta vlaštovčí dračice o tom mluvila a... ty zrovna včera. „Odejdu do ráje“, tak jsi to říkala!“

Alexandra se začala smát. „Tohle?! Ráj ale není jen to místo, kam se podle křesťanů stěhuje duše po smrti. My máme na mysli Dračí ráj. Je to místo víc v centru pohoří, kde se shromažďují všichni, kterým se podařilo utéct nepoddaným. Je to úplně mimo lidskou civilizaci. Místo, kam půjdete i vy dva, až budete úplně fit!“