Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 36

"Takže vlastně něco jako zajatecký tábor," konstatoval suše Dalibor.

"Není to tak pohodlné místo, jako je tohle, ale draci jsou tam svými pány. Zajatecké tábory zpravidla zakládá armáda pro vojáky svého protivníka. Ráj si draci zřídili sami," vysvětlovala Alexandra, aniž by se nechala jeho slovy urazit. "Naše soužití není úplně bezproblémové. A tím nemyslím jen nás, které nepoddaní podrobili mutaci. Tohle město je multikulturní. Mísí se tu všechny myslitelné náboženské, kulturní i rasové skupiny lidí. Není to pokus o utopii, ale nutnost. Živná půda pro xenofobii," pokrčila rameny. "Naši v tom zmatku přece jen trochu moc vyčnívali, proto se rozhodli raději opustit civilizaci. Přece jen dokážeme lépe odolávat horku," pousmála se.

"Ale ty jsi tu zůstala," podíval se na ni zkoumavě.

"Ještě tu mám něco rozdělené," odpověděla neurčitě a nezdálo se, že by k tomu chtěla dál cokoliv dodat. Změnila téma. "K večeru by mělo přestat foukat, pak můžeme ven všichni. Chceš ukázat cestu na koleje?"

"Ne, dík, zvládnu to," zatvářil se sebejistě. Vadilo mu, že ho neustále někdo vodil po areálu jako slepce.

Alexandra jen přikývla. "Tak se tedy uvidíme později."

Dalibor se tedy znova zanořil do změti chodeb. Měl už jakousi představu o tom, jakým směrem se vydat, ale nespěchal. Rozhodl se trochu víc si to tu prohlédnout. Našel nejbližší rampu a sestoupil do nižších pater. Pochopil, že každá z etáží je samostatným úsekem.

Se zvětšující se hloubkou ubývalo lidí. O to nepříjemnější pro něj však bylo se s nimi potkat. Pokud někoho uslyšel, raději zabočil do jiné uličky.

Na mnoha místech našel kamery, ale nikde žádné uzávěry, nebo zákazy vstupu, s výjimkou cedulí upozorňujících na případné biologické ohrožení v jednotlivých místnostech.

U některých dveří se zastavil a naslouchal. Pokud byl uvnitř klid, nakoukl. Očekával, že najde něco zajímavého, ale pokud v laboratořích, skladech, zasedačkách a kancelářích něco takového bylo, nepoznal to.

Až sedmá etáž byla nedostupná. Rampa byla za velkými protipožárními dveřmi, skrze které bylo slyšet tlumené hučení. Zkusil je otevřít, ale nešlo to. Kovový zvuk, který vydala, jen přilákal muže v uniformě. Když uviděl draka, reflexně sáhl po zbrani. Pak se ale zarazil a vytáhl vysílačku, jejíž mikrofon měl zastrčený v náprsní kapse.

"Mariane, můžeš sem?" řekl co nejklidněji. Důkladněji si Dalibora prohlédnul. "Ovládáš symbligvu?" zeptal se věcně.

Dalibor zavrtěl hlavou.

"Hmm," přikývl strážný. "Tohle je uzavřené patro. Ukážu ti výtah a nahoře na tebe někdo počká." Trochu ustoupil a pokynul mu, aby vyšel ven ze slepé chodby. Mezitím dorazil i druhý strážný s automatickou puškou. Kolega mu nenápadným gestem ukázal, aby byl v klidu.

Daliborovi bylo trapně, když však procházel kolem obou mužů, v hlavě se mu skládal postup útoku, který by je oba v mžiku vyřadil z provozu. Usoudil, že by to, i přes jejich výzbroj, bylo směsně snadné, ale úplně zbytečné. To patro ho nicméně zaujalo.

Muži ho nechali nastoupit do zdviže a dohlédli, aby opravdu vyjel nahou.

Výtah ho převezl do nejvyššího patra a zastavil u velké nákladní haly, plné beden, palet a nějakých strojů. Hned vedle výtahového vstupu se krčila Hermína. Seděla takřka přimáčknutá ke zdi, a kdyby mohla, pravděpodobně by se celá zakryla křídly.

Dalibor se raději ujistil, jestli tu není ještě některá jiná z místních dračic a pak se zeptal: „To tebe poslali, abys mě vyzvedla?"

Plaše se na něj podívala a bezeslova přikývla. Jen se trochu narovnala a nesměle se usmála.

"Tak jdeme," povzdechl si rezignovaně. Dračice se točila a zamířila k nejbližšímu východu ze skladiště. Pohled měla zaražený do země a ignorovala skladníky, které přitom museli minout.

Daliborovi to celé bylo nepříjemné. Potřeboval si trochu ulevit. Trochu doufal, že ho svěří Matyldě, nebo Izabele, prostě někomu, s kým si bude moct trochu zanadávat. Vedle tohoto introvertního stvoření se cítil ještě hloupěji, než dole, když ho našli strážní.

"Sakra, vedli mě jako dobytek!" zkusil přece jen nahodit nit rozhovoru. "Takhle se k vám chovají ke všem?"

Dračice se na něj podívala koutkem oka, ale hlavu neotočila.

"Nedělej to. Jen si tím ublížíš!" řekla tiše.

"Cože?" zeptal se udiven tím, že s ním vůbec promluvila.

"Nešmejdi tu."

"Já jsem nikde nešmejdil!" ohradil se. Za dotčeným tónem však skrýval stud z toho, že ho odhalila. "Prostě jsem zabloudil, no!"

"Nikdo nezabloudí až dolů. Snažíš se je najít, ale oni tu nejsou. Alexandra ti to musela už říct," trvala na svém tiše a umíněně. "Tam dole jsou věci moc důležité pro nás všechny, ale ty za hranicí by to nezajímalo."

"Já se nesnažím dělat špionáž," řekl, ale cítil horko kolem uší. Ta tichá vlaštovčí dračice ho pár tichými slovy natlačila do kouta. Zdálo se, že ji špatně odhadnul. Nebo jen tlumočila to, co si mezi sebou vykládali ostatní?

"Máš tu sestřičku, že?" zeptala se ho najednou bezelstně a podívala se mu do očí.

Dalibora píchlo u srdce. "A-ha, Rosťák si pustil tlamu na špacír, co? Jak ho potkám, tak mu to náležitě vytmavím!“ dodal. Nečekal, že ho zmínka o jeho sestře Lence tak vezme.

Hermína přikývla. "Hodně lidí se ztratilo a mnoho jich odešlo. Ale třeba tu někde je."

Nechtěl před ní moc ukazovat, co doopravdy cítí. Proto jen vyfoukl vzduch, jako že je mu to fuk.

„Je to tvůj nejbližší člověk!“ zamračila se. Její hlas náhle získal na důraze. „Ty tápeš. Pořád si nechceš připustit, kde jsou nepřátelé a kde jsou tví přátelé. Tam na druhé straně je zlo. Nesmíš věřit žádnému slibu, který ti kdy dali!“

Dalibor už to nevydržel a zařval na ni: „Drž tlamu! Co je ti do toho, co si já myslím?! Co je ti do toho, co já dělám?! Hrajete si tu na kdovíco a nejste schopní udělat nic. Rozumíš? Ani to nejmenší!“ Kousl se do jazyka. Ne, tohle jí říct nechtěl. Nikomu tady.

Hermína se zase stáhla do sebe a po zbytek cesty už ani nepromluvila. U koleje, ho pak opustila a místo pozdravu se na něj jen po očku podívala a řekla: „Nehledej, co není.“

Na chodbě potkal Izabelu, která mu hned nabídla, že ho začne učit základy znakové řeči. Dalibor ji ale odbyl a prásknul za sebou dveřmi svého pokoje. „Kráva!“ nadával nahlas a pochodoval od jedné zdi pokoje ke druhé. Za okny hnal vítr písečné mraky a v netěsnostech rámu fičela meluzína.

Byl na Hermínu naštvaný, ale kdesi uvnitř pod těžkým ocelovým poklopem cosi křičelo, že měla pravdu. Že ho nerozhodily její všetečné řeči, ale nejistota, kterou ona odhalila, jako by strhla plachtu z nějakého kusu nevkusného nábytku.

On se tomu ale nechtěl poddat. Opakoval si jako mantru to, co pro něj bylo důležité. To, co se rozhodl udělat a proč. Než přišel večer, měl své pocity zase pod kontrolou. Když na něj zaklepal Rosťa, jestli se zúčastní večerního dýchánku s ostatními dračicemi, usmál se a slíbil, že hned přijde. Podíval se na svůj odraz v okně a zašeptal: „Nic se nemění. Já svůj úkol splním!“