Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 34

Brali to poklusem, protože dračice energicky kráčela chodbami, jako by chtěla svůj vztek vyběhat. Lidé, které potkávali, jí pro jistotu uhýbali z cesty.

Dveře do ošetřovny už ale otevřela, aniž by do nich kopla, a když si k sobě zavolala Rosťu, vypadala už dočista v klidu.

"Na tobě není třeba nic léčit," prohlásila po zběžné prohlídce. "Ale jestli chceš, do papírů napíšu celkovou slabost a postválečné trauma. Vnitřní předpisy by tě jinak už vyhnaly."

"Když na mě nebudete zkoušet nějakou bolavou léčbu, tak klidně počkám tady," pousmál se drak.

"Jenom klid a pár hodin terapie s psychologem," ujistila ho Alexandra. "Teď ty," kývla na Dalibora.

U něj byla prohlídka poněkud delší. Dračice si zavolala na pomoc jednoho z lékařů a nechala si něco najít na počítači. Nakonec do něj, opět prostřednictvím člověka, napsala zprávu.

"Můžeš jít, ale mimo ústav se nepohybujte. Raději odpočívej. Ještě bude spousta času se tu porozhlédnout," doporučila mu při odchodu.

Před vyšetřovnou narazil na Rosťu v družném rozhovoru s Matyldou.

"Tak co, propuštěn do domácího léčení?" zeptal se Dalibora vesele.

"Strašně se s tím páře," zamračil se. "Jak je možný, že si tady sama vyšetřuje jako by byla doktor?" zeptal se trochu dotčeně. Podle toho, co mu řekla předešlého dne, ji považoval jen za řadového obyvatele téhle lidské sluje. To, jak se chovala, se ho ale z jakýchsi důvodů dotýkalo a znervózňovalo ho.

"Protože ona doktor je," uculila se Matylda. Když viděla překvapené výrazy svých společníků, vzdala se dalšího vysvětlování. "Pojďte, něco vám ukážu," vyzvala je.

Prošli zase bludištěm chodeb, křižovatek a ramp do sálu, který vypadal jako studovna, nebo konferenční místnost. Všude byly malé stolečky a pohodlná křesílka. Po stěnách fotografie podobně, jako ve stranických školících centrech Nepoddané zóny, ale místo výjevů z boje nebo portrétů osobností na nich byly většinou zachyceny skupiny lidí, buď jako momentky při nějaké párty, nebo uprostřed činnosti někde v laboratoři.

Matylda se u jedné z nich zastavila. Byl na ní Redhamer s poněkud roztržitým výrazem a kolem něj několik mladých lidí. Evidentně studentů. Dračice ukázala na dívku hned vedle doktora. Měla špinavě blond vlasy a na malém nose nápadně veliké brýle. Přesto, že jí k vizáži topmodelky chyběly centimetry na výšku a přebývala kila, tvářila se spokojeně a sebejistě.

"Alexandra Čelapková," poťukala dračice na fotku drápem. "Redhamer si jí všiml už na studiích. Ještě neodpromovala, a už měla zásluhy na několika dost zásadních objevech. Měla našlápnuto hodně vysoko. Šušká se, že ji Redhamer připravoval jako svého nástupce."

"A jak se jí, prosím tě, stalo, že..? " Rosťa zavrtěl hlavou. "Já myslel, že na takové věci bylo pokusných králíků dost jinde. Vhodnějších, a podstatně méně důležitých."

Matylda pokročila rameny. "Tohle úplně přesně nikdo neví. Ale stalo se to asi dva měsíce předtím, než se Redhamer rozhodl emigrovat. Víc o tom nevím. Říká se, že ho přes čáru přenesla ona sama. My ostatní jsme jely jinak, takže to nikdo neviděl. Každopádně tu má Alexandřino slovo velikou váhu. De facto vede ústav ona. Depoli se ale přece jen víc hodí při jednání s lidmi, proto je oficiální ředitelkou ona."

"To mi poser hlavu!" ulevil si Rosťa.

Dalibor předstíral, že ho jejich hovor zase až tak nezajímá, ale přitom se po očku podíval lépe na fotku za jejich zády. Snažil se najít nějakou podobnost mezi Alexandrou a osobou, kterou zachytil neznámý fotograf. Usoudil, že jako dračice se mu líbí daleko víc.

Vzápětí zavrtěl hlavou. On přece nechce hodnotit tu sebestřednou bytost. Je v její blízkosti, protože musí, a co je nebo byla, se ho vůbec netýká.

Jedno, jestli zde mimozemšťané jsou, nebo nikoliv. Je to pořád forma zajetí, nic víc. Tklivé příběhy nesmí nalomit jeho odhodlání k boji, který neskončil. Úkol je jasný, nasbírat co nejvíc informací, zotavit se natolik, aby zvládl cestu, a pak utéct!

Po cestě ke kolejím už se draci docela chytali. Některá místa měla svá specifika, jako výrazné balvany vyčnívající ze zdí, nebo barvou politá stínítka osvětlení. Přesto se jim Matyldin doprovod hodil. Když minuli odbočku, nechala je chvíli tápat po svém, a pak je se smíchem vracela na správnou cestu.

"To se tady máme povalovat po zbytek dne?" protáhl zklamaně Rosťa tlamu, když se ocitl před svým pokojem.

"Ale né, ptáčku," zazubila se na něj dračice. "Alexandra ti naordinovala schůzky s psychologem, takže za půl hodiny v místnosti 541 v páté etáži. A já mám jinou práci, takže si to budeš muset najít sám."

"Aha, tak to abych vyrazil," povzdechl si Rosťa. "Když k tomu přidám čas potřebný na bloudění, tak už mám vlastně zpoždění."

"To já se klidně natáhnu," přiznal Dalibor.

"Fajn, kdyby něco, tak v těch dveřích vlevo je internet s konzolí přizpůsobenou našim zvláštnostem," promnula si prsty pravé přední, aby ukázala, co má na mysli. Dalibor poděkoval a zavřel za sebou dveře. Zůstal však za nimi a poslouchal. Když měl jistotu, že jsou pryč, opět vykoukl ven. Kolem sice byly slyšet vzdálené hlasy, ale na chodbě nikdo nebyl. Vyhledal dveře, které mu poradila Matylda. Za nimi byla místnost asi dvojnásobně větší, než jeho pokoj, s tlustým kobercem a nízkým stolkem, na kterém byla klávesnice a myš. Velký monitor byl přidělaný na zdi.

Dalibor obhlédl zařízení. Na rozdíl od normálního rozhraní mělo tohle přibližně třikrát větší rozměr. Na první pohled bylo vidět, že to není standardní výrobek, ale trochu kostrbatý prototyp. Jako by se na něm vyřádil nějaký domácí kutil, který k jeho sestavení použil místo klasických kláves tlačítka používaná na silnoproudou síť. I myš byla nápadně větší. Když však zkusmo klapnul a zahýbal snímačem, musel uznat, že se s tím pracuje docela obstojně.

Monitor naskočil.

Očekával, že se před připojením na internet bude muset zaregistrovat nějakým osobním kódem a nechat si sejmout obličej, či oční sítnici, jak to vyžadovaly předpisy v zóně nepoddaných. Každý tam měl svůj osobní účet s přesně definovaným rozsahem přístupu.

Když však tady kliknul na ikonku představující vstup do sítě, počítač po něm nežádal nic a rovnou ho pustil na nějaký zpravodajský server. Grafická úprava i řazení stránky bylo poněkud nezvyklé, ale docela přehledné. Mimo zpravodajství z bojů tam ovšem našel i společenskou rubriku, bazary a spoustu jiných věcí, které se na netu nepoddaných buď vůbec nenacházely, nebo jen ve velmi omezené míře. Chvíli zaváhal a zadal adresu freedom.ef, což byl hlavní informační kanál společenstva nepoddaných. Informace odtud v podstatě přebírala všechna povolená média svobodné části světa. Na monitoru sice vyskočilo varovné okénko s informací, že se nachází na cenzurované stránce s vysokou pravděpodobností falešných údajů, ale jinak se tam dostal bez nejmenších problémů.

Koukal na zpravodajství z fronty a přehled regionálních aktualit a nevěděl, co si myslet. Za ten rok urazil obrovský kus cesty a hodně se změnil. A nešlo jen o jeho vizáž, teď cítil i to, jak je jiný zevnitř. Bylo mu, jako by nahlížel klíčovou dírkou do navěky zamčeného dětského pokoje, kde byly rozestavěny jeho nejoblíbenější hračky.

Otřepal se. Byla to hloupost! Napadlo ho ale něco jiného. Uvelebil se pohodlněji na zemi. Lokty si opřel o podlahu a volnými prsty tak mohl snáze ovládat klávesnici. Takhle už mnohem snadněji vyťukal adresu svého emailu. Kupodivu fungoval. Ignoroval blikající hlášku, že je jeho počínání monitorováno nepřítelem, napsal krátkou zprávu a zadal adresu svého otce.

Portál ohlásil, že zpráva byla úspěšně doručena, ale to protivné okénko ohlásilo, že byla přesměrována a adresát neobdržel nic.

Dalibor to vyzkoušel ještě několikrát různými způsoby, ale vždy se stejným výsledkem. Nakonec to vzdal a vrátil se do svého pokoje, kde se svalil do postele a usnul.