Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 33

"Vstávat! Tak honem, ven z pelíšku!"

Hlas řezal Daliborovi hlavu na půlky jako laserový paprsek. Převalil se, strčil si ji pod křídlo a přitiskl se uchem do matrace.

"Bude to jen chvilka, a pak můžeš zase chrnět," nabídl hlas.

Daliborovi trvalo dost dlouho, než našel tu správnou hliněnou muldu, kterou se dostal zpět do města. Navíc to s včerejší aktivitou přehnal. U dveří svého pokoje myslel, že už snad ani nebude mít sílu dostat se dovnitř, jak byl unavený. Sotva však zavřel oči, přišel ho kdosi takhle vyburcovat.

"Hele, jestli nevylezeš, dostaneš to rovnou do zadku a basta!"

Vzdychl a hlavu zase vystrčil. V jeho ubikaci stála žena v bílé kombinéze se jmenovkou a vedle ní dračice. Nebyla to Alexandra, ale že nejde o samce už bezpečně poznal. Nešlo jen o ozdoby, které měla na sobě. Měla i jiné oči a držení těla. Byla také menší a trochu podsaditější, než on, ale to bylo patrně spíš tím, že patřila k jinému druhu. Takový ovšem neznal. Když pootočila hlavou, všiml si, že za ní má hřívu tuhých dlouhých ostnů jako dikobraz. Jen nebyly pruhované, ale růžové. Jestli to byla jejich přirozená barva se ovšem určit nedalo.

"No dobrý ráno, ospalče!" zahalekala dračice a nahnula se k němu, jako by ho chtěla políbit.

Ucukl.

Jen se jeho reakci vesele zasmála a naklonila se blíž. Nedotkla se ho, jen několikrát důkladně nasála vzduch.

"Dalibor, že jo? Já jsem Matylda a tohle," otočila se k ženě, "je Adéla. Přišla ti dát sérum, jen tě nemohla vzbudit a nechtěla to do tebe pumpovat ve spánku. Aby ses neohnal a nezaplácnul ji."

Dalibor nastavil ženě rameno, do kterého obratem dostal koňskou dávku z injektoru.

Všiml si, že za oknem už zase pálí slunce. Když uléhal, byla ještě hluboká noc, takže spal déle, než mu připadalo.

"Otoč se," řekla Adéla. Prohlížela si jeho zranění a prohmatávala je rukama, na kterých měla gumové rukavice. "Hojí se to dobře," pochvalovala si.

"Na houby!" zaprotestoval Dalibor. "Na frontě bych byl touhle dobou už v akci. Doktor tam měl léky, který nás dokázaly postavit na nohy přes noc."

"Jasně, ale nám jde o to tě uzdravit, ne uvést do chodu," zasmála se Matylda. "Bojové lektvary tu máme taky, bolístky se po nich hojí jako nic, ale nepřej si pak vidět ta játra!"

Dalibor se na ni zkoumavě podíval. Vzpomněl si na to, co mu v noci říkala Alexandra. "Já měl za to, že jsi tu taky jako pacient."

"Ledacos jsem pochytila," zazubila se. Dalibor si teprve teď všiml, že pohyby jejích rukou, které považoval za tik, je ve skutečnosti nesmírně rychlý překlad jejich rozhovoru do znakové řeči.

"Na to, že máte takovou starost o mé zdraví, do mě toho pumpujete docela dost," promnul si rameno s vpichem.

"Tohle ale není lék," zavrtěla dračice hlavou.

"Je to tvoje životní šťáva," doplnila ji Adéla. "Jedna z nepříjemností mutace je, že si organizmus dlouhodobě nedokáže úplně poradit s tak rozsáhlými změnami. Chybí některé žlázy, orgány nestíhaj nebo jsou enzymy, které sice máš, ale je jich málo. Proto se musí pravidelně doplňovat. Jiné řešení je dost rozsáhlý operativní zákrok a transplantace. Ovšem dárci se špatně shánějí." Pokrčila rameny. "Takže když chceš být fit, nezbývá, než si brát tabletky," zamávala mu před čumákem injektorem. "Dneska ti zařídíme vlastní soupravu a budeš si to dávkovat sám."

"Už ti dáme pokoj," promluvila zase Matylda, "ale kdybys měl hlad, tak ještě stihneš konec snídaně. Ukážu ti jídelnu."

Dalibor usoudil, že už by stejně asi neusnul, takže se rozhodl její nabídky využít.

Adéla si šla po svém a oni dva vyrazili ke vstupní hale. Matylda zamířila do vedlejší chodby, která je odvedla rampou hlouběji do podzemí.

"A to se takhle musí každý udržovat při životě pomocí dryjáků? Alexandra mi včera popisovala Redhamerovu metodu jako všespasitelnou. Tohle mi ale nepřijde moc promakaný," Dalibor přidal trochu do kroku, aby dračici stačil.

"Musíš si uvědomit, že ty jsi o něco složitější než žížala. Navíc, oni nám to neprovedli proto, abysme byli dokonalí, ale abysme za ně nasazovali krk," zamračila se Matylda. "Ták, tady máme naši gurmánskou restauraci." Prošla prosklenými dvoukřídlými dveřmi.

Nešlo o jídelnu v pravém slova smyslu. Místnost byla totiž docela malá. Vešlo by se sem tak sotva sto lidí, ale to by museli jíst ve stoje a nejspíš by si docela zavazeli. Také tu nebylo žádné vybavení. Jen uprostřed malá fontánka s živými rostlinami, na kterou dopadalo světlo stropním panelem. Naproti dveřím bylo ve stěně velké výdejní okno s dlouhým pultem, a ve zdech po stranách po třech průchodech bez dveří.

Drápy jim zaklapaly na zrcadlově hladké dlažbě.

Z okna, za nímž byla vidět kuchyně, vykoukl silnější muž s počínající pleškou. "Ahoj krasavice," pozdravil Matyldu, "kohopak jsi mi to přivedla?"

Dračice udělala pár gest rukama. "Tohle je Adalbert. Bez něj bysme tu v ústavu nejspíš pomřeli hlady. Už je dost pozdě, doufejme, že ještě něco zbylo."

"Nazdar Dalibore," mávl muž rukou k druhému drakovi. "Mám tu ještě trochu sekané a udělám vám k tomu vajíčka," prohlásil a zmizel zpět do útrob své laboratoře.

"Pojď, máme tu vyhrazená místa," kývla dračice hlavou. "Ne, že by se nás štítili, ale zabíráme trochu moc místa."

Museli se trochu sklonit, aby se dostali jedním z průchodů. Vedle byla místnost velmi podobná té předchozí, jen tu byly rozestaveny nízké stolky bez židlí. Za tlustými sloupy, které tu byly místo příčky oddělující další místnost, stály ale obyčejné stolky s židlemi, jako v každé jiné jídelně.

Prostorem se nesla jakási svižná melodie. Matylda se začala pohupovat v rytmu.

"Posloucháš Písečné zmije?"

"Ne," udiveně se na ni podíval.

"Adalbert si je pouští dost často. Byli tu loni na šňůře. Dokonce jsem se s nima vyfotila, moc milí kluci," rozplývala se.

Dalibor na ni koukal a uvažoval, jestli se mu to nezdá. Draci, které kdy potkal, byli všelijací. Smutní, vyděšení, naštvaní, zasmušilí nebo škodolibí. Matylda ale jako by byla z jiného světa. Defakto z jiného světa skutečně byla. Pobrukovala si tu hloupou písničku a svaly na nohou jí cukaly. Stačilo by asi málo a začala by skotačit okolo něj. Naposledy něco takového viděl u své sestry.

Otevřely se dveře ve stěně, za níž byla patrně kuchyně.

"Už se vám to veze!" Adalbert strkal docela veliký dvoupatrový vozík se dvěma velkými miskami jídla a dvěma nádobami, které vypadaly jako veliké šálky. "Nechte si chutnat," vyložil vše na jeden ze stolků.

Dračice začichala a vzdychla. "Hmm, jídlo je můj úhlavní nepřítel. Kdybych se nehlídala, nemohla bych ani do vzduchu. Jen bych tahala břicho po zemi!" zasmála se.

Dalibor se nedůvěřivě zadíval do talíře. Na něčem, co vypadalo jako malé karbanátky, ležela nažloutlá roztrhaná hmota. Ve velkém hrnku byl nepochybně čaj.

Podíval se na svou spolustolovnici, která si přidržovala misku a bez okolků se cpala přímo z ní. Když si všimla jeho rozpaků, zarazila se. "Nejsi náhodou vegetarián?"

"Ne."

"Tak se nenech pobízet. Neboj, tady to máme zadarmo."

Dalibor ochutnal. Maso mělo celkem příjemnou kořeněnou chuť. Vajíčka byla barevně celkem v pořádku, ale na jazyku se tvářila spíš jako slaný tvaroh. I tak to ale bylo to nejlepší, co za poslední rok jedl. Podle Matyldina příkladu si bral kousek po kousku. S každým soustem cítil, jak mu to chutná víc a víc.

"Adalbert je kouzelník," mlaskala Matylda. "Nenávidím ho!"

"Kde tu bere maso?" napadlo Dalibora. "To tu máte v podzemí i farmy?"

"Jak se to vezme," vylizovala dračice svou misku. "To, čemu říkáme vajíčka, je ve skutečnosti z řasy. A maso... no, přesnější by bylo říct proteinový polymer. Výchozí surovinou je tesařík."

"Cože?!" Dalibor přestal žvýkat. "Brouk?"

"Přesněji jeho larva. Pochopitelně jde o modifikovaný druh. Také se používají mouční červi, mravenci a mouchy. Víc u moře jsou oblíbené i některé druhy pijavic a malých mlžů."

Dalibor odstrčil misku. Jídlo mu jaksi zhořklo. Dračice ale nevzrušeně pokračovala: "Technologie zpracování je ale stejná. V určitém stadiu vývoje se rozemelou, vyčistí a pak se to polymerizuje pomocí enzymů. S emulgátory a kořenícími látkami pak můžeš docílit téměř libovolné chuti, ale i struktury. Máš dost?" Usmála se na něj.

"Myslím, že ano," řekl a napil se čaje.

"Bezva. Tak se půjdeme podívat po Lex. Chtěla vlastně, abych tě přivedla."

Když odcházeli, rozloučila se halasně s kuchařem. Dalibor se dobře podíval na gesto, které přitom udělala.

Před jídelnou se vydali dál chodbou někam do útrob podzemí. Prošli dvě větší křižovatky, které se však nedaly nazvat vnějším prostorem. Dalibor si byl jistý, že neopustili prostory ubytovny, najednou se však ocitli v ústavu. Poznal to, protože prošli kolem místnosti, kde se mu den předtím dostalo vyšetření.

"Myslel jsem, že ústav je mnohem dál," obrátil se na svou průvodkyni.

"Přece bychom vás nenechali spát v hotelu," ušklíbla se. "Koleje jsou ústavním modulem." Pak se zamýšlela."Možná se ti to zdálo proto, že vás včera Lex vzala oklikou."

Na chodbách potkávali různé lidi, převážně v oděvech s ústavním logem. Jednoho z nich se Matylda zeptala, kam mají jít.

"Aha, tak přímo k velekněžce," skousla dolní pysk.

Vyšplhali se do nadzemního patra a chodbou s jednou prosklenou stěnou se dostali k velkým dveřím se jmenovkou Dr. Berenika Depoli - ředitel.

Už venku ale bylo slyšet rozčílené hlasy. Tři byly lidské, jeden patřil Alexandře: "...jsme normální složkou společnosti!"

"Složkou určitě," odpověděl jí mužský hlas posměšně, "pojem "normální" bych se ve vašem případě zdráhal použít."

"Řekla bych, že jdeme k nějaké legraci," poznamenala dračice a otevřela si dveře. V prostorné kanceláři s velkým stolem zarovnaným papíry, fotkami mikroskopických snímků na stěnách a velikým oknem, byla Daliborovi dobře známá doktorka, která seděla v křesle za stolem, Alexandra a dva muži ve formálních oblecích. Rosťa stál trošku bokem v rohu ale ve své velikosti byl nepřehlédnutelný. Když uviděl Dalibora, vesele mu pokynul.

Starší z obou mužů, který seděl ležérně rozložený v křesílku naproti stolu, už z příchodu draků takovou radost neměl. Dalo se tak soudit z pohledu, jakým je obdařil.

"Pane bože! Další! Kolik jich tu vlastně teď máte?"

"Takový tón si vyprošuji!" zasyčela Alexandra a bleskově gestikulovala rukama. Podle toho, jak se na ni muž díval, se dalo usoudit, že posunkům rozumí.

"Chápu vaše důvody pane primátore, ale tímto se vměšujete do vnitřních pravidel ústavu," vložila se do hovoru doktorka. Přitom dávala nenápadně Alexandře najevo, aby trochu krotila svou zlost.

Dalibor se co nejtišeji přesunul k Rosťovi. Místnost byla naštěstí tak veliká, že to mohl udělat bez větších potíží.

"O co jde?" zeptal se ho co nejtišeji.

Rosťa pohodil hlavou k oběma mužům. "Naše včerejší procházka po městě asi vzbudila nežádoucí pozornost. Tihle sem asi před hodinou napochodovali a žádají, abysme se nepřibližovali k lidem. Tedy těm nezmutovaným," ušklíbl se vlaštovčí drak.

"Před chvílí jste nám tvrdila, že tu nemáte nebezpečné jedince," promluvil druhý muž. Měl veliké brýle a Daliborovi připadal spíš jako veliký slimák v kravatě. Když mluvil, jako by ani nepoužíval mimické svaly.

"Když se ale dívám na ty dva, nestihli jste jim ještě ani odstranit čidla."

"Svým klientům důvěřujeme! To, že jsou tu, je jejich vůle. To samo o sobě dostačuje. Pokud jsou pro vás cizorodé materiály na těle tak zneklidňující, mám vám vůbec důvěřovat, když nosíte brýle?" kontrovala doktorka.

"No tak! Nejsme tu proto, abychom se špičkovali," zasmál se žoviálně primátor. "Uvědomte si, že nemluvím sám za sebe, ale za obyvatele celého města. Pokud budou znepokojeni, nepůjde jen o mé křeslo, ale i vás."

"Vaše starost je přímo dojemná," ušklíbla se Alexandra.

Muž ji zpražil pohledem. "Každopádně byste měla omezit vaše návštěvy města, nebo alespoň zvážit můj návrh." Otočil se na svého kolegu. "Myslím, že jsme řekli, co jsme měli. Půjdeme, pane Shepherde. Těšilo nás!" pokynul celému shromáždění a se zvednutou bradou vyšel cen z kanceláře.

"Idioti!" zavrčela Alexandra.

"Zase prudí kvůli tomu že nemáme hlavy zaryté v zemi?" zeptala se Matylda.

"Jo! A dneska se vytáhl. Přišel s úžasným nápadem; prý máme mezi lidi chodit s ...s osobními ochranami! Tak tomu říkal," vztekala se Alexandra.

"Co to má být?" zamračila se Matylda.

"Náhubky," vysvětlil Rosťa.

Doktorka vstala, obešla stůl a postavila se mezi draky. Vypadala jako zajíc odhodlaně panáčkující mezi loveckými psy. "Na druhé straně, Alexandro, víš, v jaké jsme situaci. Co tě to napadlo tahat je po ulicích?!"

"Máme snad pořád nějaké občanské svobody, ne!? Nebo je někde předepsáno, kdo po chodníku chodit smí, a kdo ne?"

Doktorka jí položila smířlivě ruku na rameno. "Musím ti to snad vysvětlovat?"

Alexandra stočila hlavu bokem. "Ne," řekla se smutkem v hlase. Pak se ale otřepala. "Vykašlu se tu na to a odejdu do Ráje. Tam mi bude líp." Ustoupila, takže Bereničina ruka sklouzla z jejího křídla. "Pojďte kluci, mrknu se na vás a pak vyřídíme nějakou administraci." Zamířila ke dveřím. "Počíná očkování proti vzteklině a podobně," zasyčela ještě pro sebe.

Dalibor i Rosťa vyrazili za ní a Matylda jejich průvod uzavřela.

"Takže to tu není tak kamarádský, jak se na první pohled zdálo, co," pronesl jakoby mimochodem Dalibor směrem ke svému příteli.

“Měl jsi to slyšet od začátku. Docela chápu, že z nás jsou nervózní. Navíc tu byl i nějaký konflikt, do kterého byl namočenej nějakej zubatec před námi," vysvětlil Rosťa. "Nikdo netvrdil, že to bude země jednorožců," zasmál se.

"A taky jsem zjistil, že žerou brouky," přisadil si Dalibor.

Rosťa se zastavil a vrhnul na něj pohled plný hraného opovržení. "A to ti vadí? Když jsem tě potkal, měl jsi na talíři mnohem vybranější pochoutku." Pak se zatvářil spíš vyčítavě. "Náš dosavadní jídelníček je právě to, co je tu docela znervózňuje. Víš, oni kanibalismus moc neuznávají."

"Já jinou možnost neměl," bránil se Dalibor.

"Kdežto tady si každý může vybrat," ušklíbl se Rosťa a zase vykročil za Alexandrou drtící mezi zuby nadávky.