Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI - kapitola 32

"Na procházce?"

Dalibor sebou trhnul, jako když ho bodne šídlem.

"Sakra!" zaklel, když o sobě zase daly vědět žebra a zamračil se na Alexandru, která stála nad ním s pohledem starostlivé mámy, která právě objevila svého potomka, jak si čte pod peřinou pánský časopis.

"Jen klid, dravče, to jsem jen já."

"To vidím. Co tu děláš?" bylo mu jaksi trapně, i když vlastně nevěděl proč. Normálně by dostal za to, že opustil stanoviště, ale on mu nikdo nepřikázal, že musí zůstat v pokoji.

"Šla jsem náhodou kolem a najednou koukám, kdo se to tu válí." Nakoukla přes okraj lomu.

"Nemůžu usnout, tak se to pokouším rozchodit," vysvětlil Dalibor. Zvedl se a uvažoval, jak je možné, že na ni zase narazil. Nebo spíš ona na něj. Zase ho dostala! A to si myslel, že má z boje tak vytříbené smysly, že za sebou někoho určitě postřehne. Moc polevil. Musí si na to dát pozor!

Navíc teď vypadá jako šmírák! Čekal, že se mu za to dračice bude posmívat.

Ta to ale nechala bez poznámek, jen si k němu přisedla s pohledem upřeným dolů.

"Holky sem takhle občas chodí."

Nebylo tedy pochyb, co si o jeho počínání myslí. Dalibor ale potlačil nepříjemný pocit a chytil se nadhozeného tématu.

"Takže takhle se tu bavíte?"

"Pro mě tohle moc není. Když už jdu ven, raději sama." Podívala se na něj. "Ale když na věc přijde, tak ve dne, mám raději slunce. I přes to, jak nás trápí."

"Takže je vás tu takhle víc?" vrátil se Dalibor ke skupince v lomu. "Myslím jako... samičky."

"Takhle nás tu vidíš všechny. Tedy ty, co se nám podařilo utéct."

"K mimozemšťanům," doplnil Dalibor.

Dračice na něj vrhla zlověstný pohled. "Jo tak! Takže ty hledáš na vlastní pěst naše neviditelné vládce. Pospíšil sis, jen co je pravda."

Sice to tak nebylo, ale když už o tom začala, nehodlal ji přerušovat. Tohle ho nakonec zajímalo také.

"Bránit ti nebudu, ale pěkně se při tom naběháš a až je najdeš, tak mi je přiveď ukázat. Ráda se s nimi seznámím," řekla, teď už posměšně.

"Jejich přítomnost je tak samozřejmá, jako... jako měsíc," uvažoval rychle, aby našel nějaké vhodné přirovnání. "To, že momentálně není vidět na obloze, neznamená, že by nebyl vůbec."

"Jenže měsíc vyjde. Ty jsi někdy nějakého mimozemšťana viděl?"

"Viděl jsem důkazy!" řekl umíněně.

"Css!" přivřela opovržlivě oči. "Snažím se být nad věcí, ale taková tvrdohlavá naivita, jakou disponuješ ty, mě začíná dost vytáčet!"

"Dobře, ty chytračko! Tak mi to vysvětli. Proč by se Nepoddaní takhle uzavírali!? Proč by velkou část lidí nutili žít na takových místech jako je tohle?"

"Protože lidí je daleko víc, než kolik může uživit ten poslední zbyteček jakž takž úrodné Země," skočila mu do řeči Alexandra. "Ve třicátých letech se zvedla obrovská vlna uprchlíků. Skoro miliarda lidí opustila oblasti, které byly tak zamořené odpady a spálené sluncem, že už se tam nedalo normálně žít.

Začal exodus globálních rozměrů, kdy se dala do pohybu skoro třetina obyvatel planety a všichni se snažili dostat na sever do mírnějšího pásma."

"To mi nemusíš vykládat!" zavrtěl hlavou Dalibor. "Evropa a některé státy Asie udělaly spolek a uzavřely své hranice. Ale udělaly to proto, aby tam nepronikli mimozemšťani, ani jimi ovládaní jedinci."

"Blbost!"

"Tak proč by si někdo něco takového vymýšlel!?" skoro zařval Dalibor.

"Vždyť sis na to sám odpověděl," podívala se na něj zpytavě. "I tobě samotnému by bylo proti srsti nechat takovou spoustu lidí na holičkách. Musel se najít důvod. Opravdu silný důvod, proč je nepustit dál."

"To je absurdní! Takovou blbost by každý prohlédnul!"

"Ty sám ji bereš jako neotřesitelný fakt. Ale v zásadě začalo být časem úplně jedno, jestli tomu lidé věří, nebo ne. Nepřítel a viník odpovědný za špatné poměry byl dán, šlo o to hlavně nikomu nedovolit to zpochybnit. Nikdo se pak nemohl moc bouřit proti omezením, které se vysvětlovaly jako nutná opatření."

Dalibor se ale nechtěl vzdát. "Na hranice ale stále útočíte, takže se není čemu divit."

Dračice pokrčila rameny. "Záleží na úhlu pohledu. Nepoddaní se přepočítali v jednom bodě. Na jejich území zůstalo jen velmi málo zdrojů strategických surovin. Chybí tam hlavně ropa. S oteplením se sice otevřely naleziště pod Arktidou, jenže se ukázalo, že nejsou tak bohatá, jak se původně soudilo. Takže v zásadě ten konflikt přešel z naší strany v obranu. Surovinové zdroje je to jediné, co nás drží při životě. I za cenu dalšího znečišťování. Bohužel," vzdychla.

"Je to hezky vymyšlený," pokýval Dalibor hlavou. "Fakt hezky, ale je tu maličkost, která do toho vůbec nezapadá," poklepal si významně na prsa, "my! Říkáš, že celá emzácká invaze je jen veliká mýdlová bublina, ale mutace takových rozměrů, jaké byly aplikovány na nás, nebyly v pozemských podmínkách vůbec možné. Vychází se z nezemských mutagenů, nebo ne?"

Alexandra odvrátila hlavu a vzdychla. Dalibor využl jejího mlčení a zasmečoval: "Možná že Nepoddaní nejednají úplně otevřeně, ale nevěřím tomu, že by nám provedli něco takového jen kvůli surovinám! S tímhle prostě musel začít někdo jiný a že jsme teď tím, čím jsme, je jen zoufalý pokus o obranu."

"Už jsem se tě ptala, jestli jsi viděl mimozemšťana. A co cizího mimozemského draka? Bojoval jsi někdy s něčím podobným?"

Dalibor měl dojem, že na jeho argumenty se prostě nedá nic říct, ale její otázka mu úplně vzala vítr z plachet.

"No... ne, ale..."

"Nikdy, tobě, ani nikomu dalšímu, nepřišlo divné, že i když jsou s vámi vedle několika druhů draků taky virci, uhovolti, kosofíni a co já vím jací další mutanti, tak na straně ufonů bojují jen lidé a stroje?"

"No, záleží na důležitosti operace a užité taktice," zkusil to Dalibor. Ale vařil z vody. Vzpomínal si, že si vždy představoval, jak armáda Nepoddaných čelí obrovské přesile hmyzu podobných potvor. To, že se s nimi na frontě nikdy nesetkal, vzal prostě jako fakt. Měl jiné věci, nad kterými si musel lámat hlavu, než tohle.

"Všechno!" pokračovala Alexandra a ukázala mu malé zdeformované dlaně svých křídlo-nohou,"všechno tohle vymyslel Redhamer! Jasně, byla to týmová práce lidí z ústavu, který založil. Ale s tou prvotní myšlenkou, jak kompletně překopat DNA a prokombinovat vlastnosti více organismů přímo v průběhu jejich života, přišel on!"

"To je šílený!" zatvářil se Dalibor znechuceně.

"Ne; geniální! Jeho metoda dovoluje obrovskou variabilitu s minimálním časem potřebným k vývoji. Doktor Redhamer chtěl vytvořit živočichy odolávající stále se zhoršujícím životním podmínkám. Mlže, kteří by dokázali žrát plasty v mořské vodě, žížaly filtrující z půdy těžké kovy, ovce, které by se dokázaly obejít bez vody. Jenže to dopadlo úplně jinak." Dračice se zase opřela předními o zem. "Bylo to nadějné, ale chtělo to vývoj. Tohle je genetika, s tou se nesmí zacházet zbrkle. Dostal nabídku přímo od nejvyššího velení, že budou financovat jeho výzkum, když pro ně vytvoří pár živočichů podle jejich představ. Redhamer byl bohužel v první řadě vědec. Vůbec si neuvědomil důsledky toho, do čeho se rozhodl pustit.

Jenže práce na létajícím tvoru s velkou silou a dostatečnou inteligencí k tomu, aby mohl samostatně bojovat, se nedařila. Zkoušel vyjít z kde čeho. Koní, dravých ptáků, různých ještěrů i opic. Nakonec už toho měli Nepoddaní dost. Sesadili ho z postu ředitele a do čela ústavu nastoupil jejich kreativec. Doktora by ani nenapadlo použít člověka. Tehdy pochopil, že uzavřel smlouvu s peklem, ale už bylo pozdě. Jeho vlastní výzkum úplně ustoupil práci pro armádu. Místo snah napravovat zničené životní prostředí se usilově pracovalo na náhradě strojů usnadňujících zabíjení.

Redhamer se zoufale snažil tuhle šílenost zastavit, ale jeho vliv se rychle zmenšoval. Oficiálně oslavovaný hrdina nebyl ve skutečnosti víc než nádeník, o kterého si generalita a papaláši jen čistili boty."

Dalibor poslouchal, ale nevěděl, co si o tom má myslet. Redhamerův obličej znal z plakátů a dokumentů. Byla to nedílná součást života každého nepoddaného občana, symbol systému. Ani ve snu ho nenapadlo, že by to mohla být jen propaganda.

Alexandřino vypravování ale znělo dost sugestivně.

"Doktor se nakonec odhodlal k zoufalému kroku. Použil veškeré zbývající páky a emigroval. Přesvědčil vedení, že nutně potřebuje využít zařízení v laboratořích v Bergamu. Povedlo se mu přesměrovat celý transport, takže jsme se ocitli jen sto kilometrů od hranice a mohli přeletět."

Alexandra se odmlčela. Dračice dole pod nimi se začaly zvedat.

"Takže vy jste vlastně jeho... pokusná morčata?" zeptal se Dalibor.

"Sama bych to neřekla lépe," pousmála se dračice.

"Ale proč samice? Nebo spíš ženy," opravil se rychle. "Sama jsi říkala, že šlo hlavně o využití v boji. Já zatím potkal jen samé chlapy."

Alexandře se zaleskolo v očích. "Nic tě nenapadá?" Sotva znatelně se pousmála. "Měly jsme být další krok - reprodukce. Bylo by to mnohem jednodušší, než soustavné vybírání vhodných jedinců a míchání speciálních mutagenů."

"Moment, ale vždyť..." Dalibor se zarazil.

"Promiň, jsem už trochu utahaná." Dračice se zvedla. "Půjdu se vyspat. Budeme mít určitě ještě spoustu příležitostí si o tom popovídat. Klidně tu zůstaň, ale ráno se prosím vrať do ubytovny. Ano?"

Pomalu se otočila a odešla. Dalibor osaměl.