Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 31

Dalibor už se nadechoval k další námitce, ale Rosťa ho rázně zarazil.

"Jestli vysuneš další z těch svejch nesmyslnejch pochybností, tak ti jednu vrazim!"

"Jen ho nech," pousmála se smutně Alexandra. "Nejste první draci, které sem přivezli z fronty. S pravdou o systému Nepoddaných se většina smiřuje jen těžko."

"S pravdou!" vyprskl znechuceně Dalibor. "Co je to za blafy!? Od začátku nám jen lžete. Tváříte se tu jako super společnost, přitom to tady mají pod palcem všechno emzáci! Tak co? Kde jsou?" Dalibor se rozmáchl tak, že ho zase začala bolet polámaná žebra. Zatnul zuby a ohnul záda, jak se ji snažil ovládnout.

Dračice se na něj shovívavě podívala. "S takovým tělocvikem budeš muset ještě chvíli počkat. A co se týče mimozemšťanů..." pokrčila rameny," žádní tu nejsou!"

"To je mi jasný, když tu žádný nevidím," zaskřípal zuby Dalibor. "Jsou někde zalezlí."

"Musíš ji líp poslouchat," poškrábal se Rosťa na hlavě. "Ona tím nechce říct, že nejsou na tomhle místě, ale že nejsou vůbec nikde."

Alexandra přikývla, na potvrzení jeho slov.

"Abych pravdu řekl, tak nějak jsem to tušil," svraštil vlaštovčí drak čelo.

Dalibor nejdřív nevěděl na koho z nich se dívat dřív, ale pak se začal smát. Jeho smích ale nebyl moc upřímný, chtěl tím jen vyjádřit, co si o jejich tvrzení myslí. Efekt se mu ale vymstil dalším přívalem bodavé bolesti, která ho donutila umlknout. "To jste mě pobavili," zasípal a rozkašlal se.

"Víte co, tady to řešit nebudeme," navrhla Alexandra. "Ukážu vám vaše bývání, a pak nad tím můžeme debatovat, až se tady ta poušť zazelená."

Když se Dalibor rozhlédl, pochopil oč jí jde. Chodník, na kterém se zastavili, se vyprázdnil. Lidé je obcházeli širokým obloukem, nebo koukali z bezpečné vzdálenosti na to, jak se dohadují. Byl zvyklý lidi ignorovat, kromě těch, kteří měli uniformu, ale nebylo mu zrovna dobře, takže vcelku ochotně následoval dračici do další boční ulice.

Zarazila je u jednoho z obchůdků. "Jen si tu něco vyřídím." Když vlezla dovnitř, téměř ho celým tělem obsadila, a to jí ještě ocas zůstal koukat na ulici. Když se zase vysoukala ven, měla na krku zavěšený vak připomínající velikou tašku.

"Nejlepší místo, kde se dá nakoupit jídlo," vysvětlila. "Paní Og, co jí to tu patří, docela zvládá siglan - jako znakovou řeč," udělala gesto prstem, aby ukázala, co má na mysli. "Taky se to budete muset naučit. A co nevidět vám zajistíme i konto."

Konečně došli ke vchodu s logem ústavu.

"Teda kdybych to měl najít znova, asi bych tu nejdřív pošel hlady," zavrtěl hlavou Rosťa. "Kdyby tady šlo alespoň letět, to by byla jiná!"

"Zvykneš si," zasmála se Alexandra.

Za širokými dveřmi byla malá hala a rampa vedoucí vzhůru. Prošli do vyššího patra, kde byla chodba s malými okny, za nimiž žhnulo peklo pouštního města.

"Klidně to můžeš vzít i ze vzduchu," pohodila Alexandra hlavou k oknu. "Ale doporučuji se nejdřív pořádně aklimatizovat. Však tady kolega už ví," mrkla na Dalibora. "Tak jo, jsme tu." Strčila do velkých dvoukřídlých dveří. Za nimi byla celkem prostorná místnost. Dobře třetinu zabírala obrovská, ale nizoučká postel. Jedna stěna byla vybavená širokými policemi. Naproti dveřím bylo jedno z těch malých oken a pod ním nízký, bytelný stolek. V rohu pak přepážka skrývající patrně sociální zařízení. Na stěně vedle dveří visela veliká zarámovaná fotografie deštného pralesa.

"Vybavení si pochopitelně můžete upravit podle vlastní potřeby a vkusu," ujistila je. "Druhý pokoj je naproti. Ten ale nemá okno."

"Beru!" prohlásil Rosťa a hrnul se ke druhým dveřím. Ještě se ohlédl. "Když mě omluvíte. Složím se do pelechu a budu spát nejmíň týden. Můžete mě vzbudit maximálně na večeři."

Dalibor chvíli zaváhal a vstoupil dovnitř. Už víc jak rok neznal nic jiného, než hranaté prostory různých přepravních prostředků a zašlé stájní kóje. Připadal si tu nemístně. Spíš jako by se nějakým nedopatřením dostal do pokoje nějakého důstojníka, odkud ho každou chvíli někdo přiběhne vyhodit a ztrestá ho elektrickým šokem.

"Jak se vlastně jmenuješ?"

"Cože!?" vytrhla ho její otázka ze zamyšlení.

"No, jaké je tvé jméno. Nechci ti říkat jen číslem." Alexandra se opřela o veřeje. "Nebo si to nepamatuješ?"

"Dalibor." Zamračil se. "Jak bych mohl zapomenout!?"

"Byli tu i takoví. Jméno jsme jim pak museli vymyslet. Vím, že mi nevěříš, ale dostal ses z toho ještě včas. Teď odpočívej." Už skoro zavírala dveře. "Jo, kdybys něco potřeboval, tak mě najdeš na konci chodby ve dveřích vlevo."

Její kroky, doprovázené smýkáním ocasu, se vzdálily. Dalibor přišel k oknu a vykoukl ven. Slunce už se pomalu klonilo k západu. To ale vidět nemohl, protože okna mířila na sever, aby byla celý den zastíněna. Proto viděl jen hřbety dalších zasypaných budov, cesty zpevněné vybledlým asfaltem, věžičky větracích vpustí a další vnější součásti podzemního města. Tu a tam vycházeli lidé, aby udělali venku to, co jim vražedné denní vedro nedovolilo.

Otočil se k posteli. Vyzkoušel měkkost matrace. Když si lehal, dával pozor, aby moc nezatínal svaly kolem hrudníku a pak dlouho hledal pohodlnou polohu, ale nepovedlo se mu to.

Dávno už prošel rychlý soumrak a on pořád nemohl usnout. Bolesti ho přitom vysilovaly. Nakonec to vzdal a posadil se.

Hlavou mu neodbytně vířily myšlenky. Stejně měl pocit, že to, co se mu dělo poslední tři dny, bylo jako zlý sen. Co mu dalo práce se smířit s vlastní novou existencí, a teď, když už měl pocit, že konečně našel jakousi cestu, situace se úplně obrátila. A ta ženská!

Nechápal, jak ho mohla tak snadno dostat? Prodělal přece bojový výcvik a má za sebou spoustu zkušeností z boje. Devět set dvanáctku mohl ve rvačce zabít, kdyby chtěl. Ona si s ním přesto hrála jako s miminem. Kráva jedna! Žije si tady obklopena pozlátkem a myslí si, že do všeho vidí. A s jakou samozřejmostí rozdává rozumy!

Vytáčelo ho to čím dál víc. Jak Alexandra, tak Rostislav, který měl dojem, že je to tu jeden velký důkaz těch jeho fantasmagorií. Nejhorší bylo, že to tak vážně vypadalo.

Jeho to tu ale štvalo. Měkká postel, buzerantsky zařízený pokoj, lidi, celé tohle žížalí město!

Potřeboval ven na vzduch.

Zkusil otevřít dveře. Šlo to. Rozhlédl se a vydal chodbou směrem k rampě. Svítila tu jen tlumená žlutá světélka u podlahy. Hala ovšem byla osvětlená víc.

Přišel k velkým vstupním dveřím se skleněnými výplněmi. Očekával, že budou zamčené, ale než se jich stačil dotknout, se zasyčením se otevřely.

Na ulici byl klid. Ani hlavní třída nebyla moc rušná.

Našel si barevné značení, na které je upozorňovala Alexandra a vydal se podél něj. K informačnímu bodu to byl jen kousek. Představovala ho relativně malá kaverna s betonovou výztuhou stropu, terminálem a, jak předpokládal, rampou k východu ven.

Průchod byl trochu úzký, ale protáhl se jím. Ocitl se u paty jedné z nadstaveb.

Překvapil ho jednak docela nepříjemný chlad, a také nečekaný ruch.

Vzhledem k tomu, že se město nacházelo v podstatě v jednom dlouhém údolí a ústav byl v jedné z nejvyšších úrovní, viděl před sebou jako na dlani tisíce světel zářících do noci. Všude byl pohyb a větrem se k němu nesl jak pracovní ruch, tak i hudba.

Kousek od něj se čile pracovalo na jedné z budov. Čát izolačního zásypu ležela vedle na veliké hromadě a dělníci cosi vylepšovali na odhalené konstrukci.

Na druhé straně údolí k nebi mířily paprsky silných reflektorů. Nebyla to však součást obrany, jak si zpočátku myslel, ale spíš efektní doprovod nějaké šou.

Lidé byli shromážděni pod krytými průčelími budov, které jim měly přes den poskytovat stín. Teď ovšem samy zářily jako sopečné kanály.

Tohle Dalibor nečekal. Chtěl si lehnout někam do ústraní, ne se proplétat mezi dalšími lidmi. Nejraději by uletěl někam dál od toho mumraje, ale nechtěl dráždit svá pochroumaná žebra.

Vydal se tedy pěšky směrem, kde předpokládal nejbližší okraj města. Stoupal mírným svahem mezi gigantickými krtčími hromádkami. Míjel skupinky lidí. Otevřeně si ho sice nevšímali, ale přesto cítil v zádech jejich pohledy. Ať už slečna Alexandra tvrdila cokoliv, draci tu nebyli moc častým zjevem.

Už ho to začínalo štvát, když se cesta vyhoupla na pozvolný hřeben. Zástavba tu značně zřídla a kus dál byla vidět mezi skalami jen poziční světla retranslační věže.

Tady mimo hlavní osvětlení se ukázaly hvězdy v plné kráse bezměsíčné noci. Dalibor si vydechl a už se chystal najít nějaké místo, kde by si lehl, když uslyšel chichot. Nastražil uši, takže zachytil i útržky hovoru pronášeného dračí řečí. Vydal se po zvuku, a tak po chvíli stanul na hraně hlubokého okrouhlého údolí. Včas se zastavil, aby nespadl z útesu.

Když se pořádně rozhlédl, pochopil, že nestojí nad přírodní propastí, ale velikým kráterem lomu. Pod ním bylo několik teras a na druhé straně rozeznal trosky nějaké veliké budovy, patrně drtiče na kámen. Dole na nejnižší úrovni plápolal malý oheň a kolem něho leželo pět draků.

Lehl si na okraj a skoro zadržoval dech, jak napjatě poslouchal. Z útržků hovoru však smysl nepochopil, jen mu došlo, že tam dole jsou samé samičky.

Potlačil náhlé nutkání sejít dolů a připojit se k nim. Znovu zabolelo, když si uvědomil, že jim vlastně nemá co nabídnout.

Zůstal tedy tak, jak byl, a skryt sledoval, co se dole děje. Vypadalo to, jako když si pár holek vyrazí na piknik. Viděl, že kolem ohně jsou i nějaká zavazadla a dračice viditelně cosi popijely z velkých misek. Vánek občas přinesl až nahoru vůni pečeného masa.

Dračice o něčem živě debatovaly a občas se i smály. Pokud mohl posoudit, všechny byly zhruba jeho velikosti, ale detaily byly zkreslené tmou.

Byl tak zaujat děním pod sebou, že si vůbec nevšiml stínu, který se vynořil mezi skalami, a tiše se přikradl až k němu.