Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 25

Za těch pár dní se Kotěrnik hodně změnil. Přibila tu stanová čtvrť a všude stála ušmudlaná a různě poškozená technika. Vládl tu shon a zmatek.

Smrž po přistání odvedl Dalibora k odstrojení, ale když viděl situaci, jen mu přidal čas a do stáje ho poslal samotného.

Dalibor by nikdy neřekl, jak ten ošklivý barák s plechovou střechou uvidí rád. Protáhl se dveřmi se zavíráním na pružinu a do čumáku ho praštil důvěrně známý pach.

Z poslední kóje vykoukl drak, který mu původně dělal souseda.

"A vida, kdo se nám to vrátil!" uvítal ho.

"Kde je kápo?" zeptal se ho Dalibor, na oplátku.

"Starej už je jinde. Teď jsem kápo já," vypnul drak hrdě hrudník s mohutnými prsními svaly. "Sotva jste vodlítli, šel do akce a ulovil poslední bod. Ani se nepřišel rozloučit, zmetek," uchechtl se nový předák. "Jak jste na tom vy? Mluví se o tom, že to byla řežba."

"Celkem v normě," utrousil Dalibor. "Jen se nám ztratil devět set dvanáctka a velitel. Takže kápo je ve Valhale?" Nechtělo se mu nic popisovat. Měl jen hlad a momentálně ho zaujala nečekaná novinka. Že to má takhle fungovat vzal na vědomí už dávno, přesto ho to trochu zaskočilo. Byl to konečně nezvratný důkaz, že cesta ven přece jen existuje!

"No jo, stařík už si užívá," zubil se druhý drak.

"Jak to probíhalo? Odvezli ho rovnou, nebo se zotavuje tady?"

Nový kápo se zatvářil přezíravě. "Jasně, že není tady na marodce! Vodvezli ho do normálního špitálu. Někdo říká, že na to je jakýsi speciální sanatorium." Zavrtěl hlavou. "Ani bych se nedivil, kdyby se na nás pak přijel podívat a vysmát se nám. Prevít!"

Dalibor už dál neposlouchal, co brebentí. Byl unavený, hladový ale teď i strašně netrpělivý.

Přepočítal čárky na své kóji. Nebylo jich mnoho, ale umínil si, že je co nevidět zmnoží. Ať ho to bude stát cokoliv. Zalezl si do svého kouta a lehl si na bok, aby ulevil ramenům.

Probralo ho až večerní krmení a hlasy, které se ozvaly z venku. Dovnitř se nahrnul Smrž a piloti trojky a čtverky. Trojkův zrovna vypravoval: "... nějak jsem se v tom zamotal, nebo ten chlápek kecal. Naštěstí jsem zahlíd letku šestý eskadry, tak jsem se s nima svez. Ale teď už konečně řekni, jak to dopadlo!"

Osloveným byl Smrž. "Co vám mám povídat, docela ve mně hrklo, když jsem tam toho hajzla viděl sedět. Dvě třetiny chlapů pochcípá, protože je pošle do předem ztracený bitvy, ale von sám vyváz bez jedinýho škrábance. Sedí si na velitelství za stolem, popíjí erární důstojnickej chlast a plácá si po rameni s našim velitelem. To mi na náladě moc nepřidalo." Smrž se opřel zády o mříže Daliborovy kóje. "Jak mě zmerčil, začal vypiskovat něco o neuposlechnutí rozkazu a opuštění bojové pozice."

"Debil!" ulevil si pilot trojky.

"Počkej, to by mohlo bejt dost zlý," dodal čtvrtý pilot.

"To mi povídej!" přikývl Smrž vážně. "Všem je úplně ukradený, že by nás to smetlo, i kdybysme se stavěli na hlavu. Spoludruzi generálové tak dlouho vymýšleli frontální útok, až se to emzáci domákli a udělali preventivní úder. A zdá se, že nám dávají dost pokouřit."

"To vynech," mávl rukou trojka. "Jak to dopadlo?"

"To já nevím. Teď se vo tom zrovna radí. Hodil jsem to všechno na velitele, že to byl jeho rozkaz. Jemu je to už stejně jedno."

"No jo, byl to dobrej chlap!" zamračil se čtverka a všichni se odmlčeli.

"Hele, nechte to bejt. Potřebujou každýho chlapa, tak nás ke zdi nepostaví. Alespoň ne teď," řekl povzbudivě Smrž. "Jděte si dát voraz. Řek bych, že nás čeká tanec." Prohlédl si zběžně Dalibora.

"Chtělo by to něčím spláchnout," navrhl čtverka.

"Tak se mrknem, jestli Klub nedostal zásah!" řekl Smrž už ve dveřích stáje.

Noc byla plná hluku a světel. Dalibor spal jen na půl oka. Pořád se mu honily hlavou myšlenky na boj. Situace se vracely jako smyčky nějakého bláznivého záznamu. Znova a znova je analyzoval a uvažoval, co by mohl udělat lépe, kolik zabil nepřátel a jaké by z toho mohlo být bodové ohodnocení.

Poplach vyhlášený k ránu byl pro něj jako vysvobození. Ale pro něj si nikdo nepřišel.

Smrž se objevil až o dvě hodiny později. Uniformu měl nažehlenou a byl až podezřele klidný.

"Jen mu nálož," vyzval službu, která právě přivezla žrádlo. Pak se podíval na Dalibora. "Něco pro tebe mám." Vytáhl fixu. "Přiznali ti pár úspěšných zákroků. A jak jsi sejmul ten džíp bylo bezva. Za to si zasloužíš alespoň pět bodů navíc!"

Dalibor ani nedojedl svůj příděl a rovnou se postavil ke dveřím od kóje, aby dal na srozuměnou, že je připraven k další akci.

Smrž se zasmál a přenastavil mu čas. "Tak jdem. Dneska bude velkej den."

Vyšli na centrální plochu základny, kde byl ranní nástup letců i s draky. Našli si svou letku. Dalibor si prohlédl nového pilota i draka, kteří stáli spolu s ostatními.

Denní rozkaz byl stručný. Piloti dostávali podstatné informace na mítingu předtím.

Když bylo všechno odbyto, Smrž se otočil k ostatním. "Takže pánové, byl jsem jmenován novým velitelem skupiny."

"Takže to vyšumělo?" zaradoval se pilot čtverky.

"Ještě úplně ne, ale je to na dobré cestě. Generalita má teď jiný starosti. To nám možná všem zachrání kůži. Ale flákat se nebudete!" dodal rychle. "Na dnešek je plánovaný úder na Belnyj. Důležitá křižovatka, suroviny, ropa bla, bla, bla, znáte to. Dobrý opevnění, ale hlavouni si myslí, že když se emzáci vrhli do frontálního útoku, Belnyj bude oslabený. Když se nám povede tenhle oříšek rozlousknout, otevře se cesta k moři. Budeme útočit ve velkých svazech."

Piloti postávali a poslouchali.

"Je to dost na rychlo, takže změny vezmeme hopem. Letku doplní tady spoludruh Jaroš." Smrž si odkašlal a pokynul k novému pilotovi. "Je zkušený. Poletí na mé původní pozici, jinak se nic nemění. Místo sletu je nad kótou 603. Vyrazíme za hodinu. Nějaké dotazy?"

Devět set dvanáctka sjel Dalibora závistivým pohledem. Neřekl ale nic. Místo toho se přišoural k drakovi, kterého si přivedl nový pilot. Čichl k němu a prohlásil: "Pane jo, je ještě čerstvý! Maso nováčků mám nejraději. Je takové křehčí." Začal se smát svému vtipu.

"Nech těch keců a zařaď se!" okřikl ho Dalibor.

"Přestaň se do mě navážet, ty nádivo!" utrhl se na něj devět set dvanáctka a nakročil si, jako by ho chtěl napadnout.

"Je to náš jednička," upozornil klidně slunečník. "Takže ho budem všichni poslouchat."

"To zrovna!" odplivl si drak vztekle, ale stoupl si zase na své místo.

Z velitelské budovy vyšla skupina důstojníků. Prodírali se téměř v poklusu mezi letci a o něčem debatovali. Když míjeli Daliborovu letku, zaslechl jednoho z kapitánů, jak o čemsi přesvědčuje velitele: "...ale spoludruhu majore, máme dost napjatý harmonogram. Řekl bych, že nás to zdrží."

Velitel základny zastavil a obdařil ho chladným pohledem. "Pro naše letouny je to důležitá událost, která jim pozvedne bojovnost. Na to bys měl bát ohled, spoludruhu. Nebo snad pochybuješ o úsudku svého nadřízeného?"

"Ne, spoludruhu majore!" postavil se důstojník do pozoru a viditelně zbledl.

"Fajn! Tak si to vezmi na starost. A ať nás to moc nezdrží," pousmál se potměšile velitel. "To je rozkaz!" štěkl a vyrazil dál svou cestou.

Kapitán si viditelně povzdechl.

"Vo co de?" zeptal se ho Smrž.

"Ále, kontráši vyřadili při výslechu nějaký nespolupracující a starej chce mermo mocí udělat proceduru sedmdesát čtyři. Zrovna teď, když je tady takovej šrumec!" rozhodil rukama důstojník.

Smrž mrkl na hodinky. "No, nápad je to docela blbej, ale stihnout se to dá. První sled už je stejně na cestě, takže těch už se to týkat nebude a naše potvory to alespoň nabudí. Hele, když je tam někdo nažene a ty zatím dovezeš maso, tak to máme za dvacet minutek vodbytý," navrhl kapitánovi, který zase rychle nabyl sebejistotu.

"Dobrá, uděláme to tak. Takže za pět minut na severní hranici." Kapitán vyrazil zpět k velitelské budově. Po par krocích jen houkl přes rameno: "Máš to u mě!"

"Žehlení průseru začalo," broukl si pro sebe Smrž. Pak si plácl do dlaní. "Tak panstvo, zvedáme zadky!"

Za pár chvil už draci stáli ve skupině kousek za posledními budovami základny a vyježděnou cestou sem stráže hnali zajatce seřazené v trojstupu. Od nohou se jim zvedaly oblaka prachu, která vítr okamžitě strhával pryč.

Několik pilotů stálo před draky jako zabrána v případě, že by některý z nich vyrazil dřív. S nadcházejícím okamžikem lovu to mezi tvory začínalo vřít a jejich strážci měli plné ruce práce.

Smrž Dalibora do toho zuřícího a dupajícího kotle nepustil, ale zavedl ho před ostatní draky.

"Vychutnej si to!" poplácal ho po krku.

Dalibor se ohlédl na své druhy. Byl na čestném prvním místě. Hrdina! Zmocnila se ho podivná směsice hrdosti, nadšení a pocitu moci. Vrhl pohled na zajatce, kteří už vyběhli na svůj životní a úplně zbytečný závod.

Vzrušovalo ho to. Draci za ním se začali skandováním dožadovat propuštění.

"Hu, hu, hu!"

Cítil, jak mu ten rytmus prostupuje každičkým nervem v těle a nutí ho pohupovat se v transistickém tanci. Svaly mu začaly cukat křečí. Zařval bolestí a potlačovaným chtíčem a vrhl se kupředu. Okolí viděl jako v rozmazaném tunelu a lidské postavy před sebou vnímal jen jako pohyblivé rudé body. Neslyšel ryk ostatních draků šílících jako on a ženoucích se mu v patách, ani veselé povzbuzování přihlížejících pilotů.

Prvního zajatce chytil tak prudce, že ho čelistmi přecvakl na dvě poloviny. Zuřivě cukl hlavou a vrhl se na dalšího. Trhal a cupoval všechno, co se mu postavilo do cesty. Cítil strašlivou touhu, hlad, který však nešel utišit, zběsilost, kterou nešlo ovládnout.

Chtěl další! Chtěl víc! Ale kolem byl najednou jen štiplavý prach a dráždivý pach krve. Začal větřit a hledat. Narážel však jen na rozcupované kusy toho, co bývalo jen před malou chvílí žijícími lidmi.

Zvedl zrak a vtom ho uviděl. Krčil se za trsem trávy celý pokrytý prachem a zaschlou krví.

Dalibor se zastavil. Cosi mu ta scéna připomněla. Tohle už přece jednou zažil. Ale dávno, tak strašně dávno. Co tenkrát udělal? Na co myslel a jak se zachoval?

Zamrkal. Před ním byl nepřítel, kořist, maso! Zařval a skočil.

Vtom ho jakási nečekaná síla srazila z vytyčeného směru. Dopadl na bok a převalil se. Než se stačil oklepat a zorientovat v prašném oblaku, útočník do něj vrazil znova.

"Jdi mi z cesty, ty hnido!" zasyčel na něj ochraptělým hlasem devět set dvanáctky. "Tohle je moje žrádlo!"

Dalibor vykryl jeho úder pravým pařátem a překulil se pod něj. Uhnul dupajícím nohám vyzbrojeným velikými drápy a kopl ho do břicha. Drak ztratil rovnováhu a padl dozadu. Dalibor té chvilky využil, vyskočil na nohy a vrhl se na svého soupeře. Byl oslepený pískem který se mu dostal do očí, ale o to zuřivější. Zasypal ho ranami svých drápatých křídel. Přitom mrštně uhýbal švihajícímu ocasu a kopajícím nohám. Zatím co devět set dvanáctka řval jako pominutý, on sám nevydal ani hlásku. Neútočil příliš důrazně, ale sledoval každý jeho pohyb. Nechal ho otočit na břicho, ale když se chtěl zvednout, podrazil mu jednu nohu a skočil mu na záda. Devět set dvanáctka tak zůstal ležet na zemi s jednou nohou nataženou a s druhou zkroucenou pod tělem. Dalibor se mu zakousl zezadu do krku až druhý drak zaskučel. Pokusil se ho srazit ozbrojeným kloubem křídla, ale Dalibor včas uhnul hlavou a chytil ho za křídlo.

Devět set dvanáctka rázem ochladl. "Co blbneš?! Vždyť mi to křídlo zlomíš!" úpěl.

"To by bylo mrzuté že," procedil Dalibor mezi zuby. "Tohle by se hojilo dlouho a blbě. Drak bez křídla by byl dost k ničemu." Naklonil se blíž k jeho uchu, čímž zvýšil napětí na jeho končetině ještě o něco víc, a jedovatě zavrčel: "Víš, co se dělá s draky, kteří jsou k ničemu?"

"To ví přece každej!" zaštkal devět set dvanáctka.

"Ale já chci, abys to řekl. Aby sis to připomněl," zalomcoval mu křídlem.

"Jdou do koryta!" zařval trýzněný drak.

"A ty tam skončíš, jestli mi ještě jednou zkřížíš cestu," zasyčel Dalibor. "Nejsi nic než suchý z čumáku." Ještě chvíli ho podržel, a pak z něj pomalu slezl.