Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 26

Lov byl u konce. Dalibor se vracel se vztyčenou hlavou a ani se neohlédl po devět set dvanáctkovi, který se vlekl za nim a snažil se šetřit vykloubené křídlo.

Našel Smrže a společně zamířili k vystrojení. Hangár byl až po strop zarovnaný bednami s materiálem tak, že tam nebylo dost místa a draci museli být vyzbrojování venku, kam personál vozil vše potřebné na vysokozdvižných vozících. Důvod byl v tom, jak Dalibor záhy pochopil, že došlo k doplnění základního vybavení. Předtím, než mu dali zbraně a sedlo, jeden z techniků mu přeměřil hlavu a vybral z přepravky masku. Mimo ní dostal ještě hrudní pancíř. Pod břicho mu tentokrát připoutali trochu neforemný zásobník a rotační kulomet.

Pak nastalo dlouhé vyčkávání na start. Chystaná operace musela být opravdu veliká, protože kolem startovací plochy se tísnilo téměř celé osazenstvo základny. Když se konečně dostala na řadu i Daliborova letka, slunce už zářilo vysoko na obloze a bylo slušné horko. Jen docela silný východní vítr dával vědět, že není léto, ale spíše teplý den brzkého jara.

Smrž popohnal Dalibora lehkým kopancem. Ten si poskočil a několika silnými údery se vznesl. Za ním v rychlém sledu učinili totéž i ostatní členové letky. Zakroužili nad letištěm, zařadili se do cestovního klínu a vyrazili k místu srazu. Výzbroj, doplněná (plast chitinovým) pancířem, byla těžší, než standard, který dosud Dalibor používal, ale letět se s ní dalo.

Krajina se po cestě nijak neměnila. Všude jen pahorky, tu a tam ostrůvky žluté trávy, nebo seschlého křoví. Ale hlavně suchopár, trosky a ruiny. Na každém kroku bylo vidět, že se tu bojuje už dlouho.

Odpoledne se zatáhlo a vítr se utišil. Smrž se najednou v sedle zavrtěl. To už Dalibor znal. Poznal na svém letci, když ho něco rozrušilo.

"Rozumím a provedu!" odpověděl komusi do vysílačky. "Máme rozkaz počkat na bombardovací eskadru a okamžitě zahájit útok," předal své informace dál. "Ne! Nebudeme sedat. Odpočinek nebude!" upřesnil nasupeně zřejmě jako odpověď na nějakou námitku.

Za pár chvil dosáhli místo srazu. Byl to nevysoký kopeček se zbytkem nějaké stavby, snad kostelíka. Piloti se podle něj zorientovali a začali kroužit v široké spirále.

Pro draky to byla i tak úleva, protože mohli využívat termiku a jen občasným mávnutím křídel udržovat rychlost a výšku. Všichni si všimli obláčků, které se zdvihaly na jihozápadním obzoru i občasného hromobití výbuchů. Útok na Belnyj evidentně již začal. Zatím asi jen z pozemních pozic.

Slunce už se blížilo k obzoru a halilo se do olověných mraků, když piloti dostali další hlášení. Opustili odpočinkovou pozici a zamířili k bojové zóně. Po několika okamžicích se k nim připojil další sled ze severu a pak přilétl houf bombardovacích draků.

Když se Dalibor ohlédl, viděl nebe plné okřídlených stínů.

"To je síla!" žasnul Smrž. "Chlapi, vidíte to?"

"Nevzpomínám, že bysme někdy dělali takovej grupáč," komentoval to kdosi do vysílačky. "S takovouhle je smetem jako nic. Ani ty slimejše potřebovat nebudeme."

Hukot bitvy se citelně přiblížil. Město Belnyj se rozkládalo kolem řeky protékající podhůřím nevelké pahorkatiny. Voda se už dávno ztratila kdo ví kam. Zůstalo po ní jen široké koryto lemované betonovými moly a vraky říčních lodí.

"Cíl na dohled!" ohlásil Smrž.

Pod Daliborem se míhaly pozice útočící armády nepoddaných. Nepřátelské jednotky schované kdesi mezi domy o sobě dávaly vědět jen střelbou.

"Kontakt! Na deváté hodině!" zařval kdosi.

"Braňte bombardéry!"

"Šedesát sedm rozumí. Útočíme!" Smrž udělal gesto rukou. "Odpojit! Jdeme jim vstříc!"

Dalibor dostal povel a poslušně zamířil proti bodům, které se vyhouply zpoza vzdálených pahorků. Bylo jich osm a blížily se s nezadržitelnou rychlostí. Několik set metrů před draky rozpustily formaci. Zaburácely první výstřely.

"Zadržte je! Nesmí k bombardérům!" řval Smrž. Jeho slova přerušilo táhlé zavytí gatlingu.

Zpětný náraz Dalibora skoro zastavil ve vzduchu. Jedno z letadel vypustilo oblak černého dýmu.

"Rozviňte se!" dolehl k němu další povel. Hukot leteckého motoru. Stroj mu vyplnil takřka celé zorné pole. Střelba!

Viditelnost se začínala valem zhoršovat. Daliborovi bylo jasné, že se s letadly nemůže měřit v rychlosti. Jeho síla však byla v obratnosti. Ve spojení se zkušeným pilotem, který věděl, kdy spustit zbraně byl velmi nebezpečným protivníkem i válečnému stroji.

Nad městem se vznesl oblak ohnivého dýmu. A vzápětí další. Nebyly to však bomby. Smrž se otáčel, aby se lépe podíval.

"K sakru!" zaklel. Střelba ze země byla daleko účinnější, než se zdálo. Gigantičtí draci s nákladem bomb měli problémy. Nedokázali tak rychle manévrovat a padali jako mouchy.

"Šedesát sedm se stahuje. Doplňujeme střelivo!" zavelel Smrž. Celá letka se vyloupla z bojové vřavy a zamířla do týla.

Předsunuté stanoviště bylo umístěno kousek od shromaždiště. Draci se kolem něj hemžili jako vosy kolem rozsypaných bonbonů.

Našli si jeden z volnějších skladů tvořených jen hromadou beden. Ty plné byly naházené na hromadě připomínající ještě nějaký systém. Prázdné se však povalovaly všude kolem odhozené jen tak daleko, aby moc nezavazely.

"Naláduj mi luftlangy!" vykřikl Smrž na mladého vojáka, který zmateně koukal na jeho výzbroj.

"Ta se žlutejma pruhama!" houkl na něj o poznání zkušenější svobodník, když si všiml, že zobák prohlíží bedny.

"Co řikaj ostatní?" obrátil se na něj Smrž.

"Je to na levačku kamaráde. Chlapi z pozemního prej přišli o severní čtvrť a zastavili se za přivaděčem. Maj velký ztráty." Voják vytáhl od pasu velkou injekční pistoli. "Dostali jsme rozkaz použit powermit."

"Tak to dostáváme na prdel," utřel si Smrž pot, který mu tekl z pod helmy na tvář.

Desátník bez okolků přiložil pistoli drakovi na krk. Dalibor ucítil štípnutí. Bylo to daleko silnější než injekce, kterou dostával každé ráno. Chvíli se nedělo nic, než mu však vyměnili zásobník, pocítil jak se mu tělem začíná rozlévat teplo. Unavené svaly najednou přestaly protestovat, smysly se zbystřily. Jako by se právě probral po dlouhém vydatném spánku. Měl chuť vyletět až do vesmíru a rozstřílet každého, kdo by mu při tom stál v cestě.

Na povel ke startu zareagoval tak, že zařval a vyletěl k nebi jako střela. Pilot ho ani nemusel popohánět. Řítil se zpět k bojišti jako ztělesnění boha pomsty.

Elektrického impulsu velícímu ke změně směru si všiml, až když ho Smrž zesílil na maximum a doplnil pořádným kopancem.

"Zkurvenej doping! Jsou jak neřízený střely," zanadával. "Obchvat! Polechtáme je z boku."

Dalibor přeletěl nad skupinou virků.

Letka s dalšími asi dvaceti ozbrojenými draky se stočila od města směrem k pahorkům nad ním.

"Naši opouštějí pozice. Útočte na raketomety," zavelel do vysílačky a přikrčil se v sedle.

Nad okrajem města i nad zástavbou dál zuřil boj. V nadcházejícím večeru to bylo strašlivé a zároveň fascinující divadlo.

Nízkým letem se dostali na první větší kopeček a před nimi se otevřelo údolíčko. Po Daliborově pravém křídle se najednou ozval výbuch. Jeho dvojka se rozprsknul jako novoroční rachejtle.

"Rozlet!" zařval Smrž. To už kolem začaly létat kulky a štěpiny výbušných střel. Dalibor na zemi zahlédl záblesky a obláček zvířeného prachu. Zamířil na to místo střelby, jeho bojový řev nepřehlušil ani rachot rotačního kulometu. Střemhlavý let vybral v poslední chvíli tak aby nenarazil do země.

S kvílením kolem něj proletěl jeden z jeho druhů a rozbil se o skaliska. Vzduch se plnil kouřem a pachem spálených trhavin. Smrž cosi řval a pálil zběsile na všechno, co se před ním objevilo. Daliborovi se vše začalo slévat do zmatené směsice jekotu a barevných cákanců. Cítil, jak se mu do těla zarývají ohnivá žihadla, ale jen ho to víc a víc dráždilo. Letěl ze všech sil a snažil se najít a ztrestat toho, kdo mu tak ubližuje. Najednou se kolem něj zablesklo, dostal horký pohlavek a něco s ním mocně cuklo na bok. Ze světa se stal gigantický kolotoč. Pak přišla rána a obklopila ho tma nebytí.