Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 23

Večer polní garáží prošel velitel ležení. Mračil se jako deset čertů, před draky si jen odplivl a mašíroval pryč. Po chvíli se ale ozval jeho křik a poklusem přiběhli piloti.

„…bordel! Jenom bordel! Tomu říkáte zabezpečená zvířata?! Jak zajistíte, že někoho nesežerou?“

„A jak to máme udělat, když tu nemáte žádné pevné budovy?“ hájil se velitel pilotů.

„To je mi úplně u prdele! Nemáte tu ani dozor, nic! A přistávací plochu jsme tu taky nezřídili jen pro srandu emzákům. Ve směrnici je jasně řečeno, jak a kde máte startovat a přistávat. Tady ne, tady se opravuje technika, na hajzlech taky ne, tam se kadí, máte přistávat na letišti, od toho je a tam to máte dělat.“

Bylo docela legrační pozorovat malého velitele, jak vyskakuje před piloty a jednička se nepokrytě bavil.

„A další, jste letci, tady jste přímo v bojové zóně, takže v pohotovosti jako my všichni. Nebo je tomu jinak?!“ zeptal se uštěpačně a čekal na velitelovu odpověď.

„Ne pane.“

Prcek našponoval prst k drakům. „Tak mi to dokažte! Co čumíte? Nasedat!“

Velitel pilotů se zatvářil, jako by právě vypil litr octa a otočil se ke členům své letky: „Vystrojit a nasednout!“

V rychlosti si rozdělili úkoly. On pak popadl jedničku za postroj a odvedl ho k jeřábu, který ovládal Smrž. Zbylí dva piloti připravovali jeho sedlo. Když byl jednička připraven, prohodili se a na řadu šel Dalibor.

Velitel ležení jen pocházel kolem a s rukama za zády a potutelným úsměvem na tváři pozoroval jejich počínání.

Když byli všichni v sedlech, jen se významně podíval na hodinky. „Víc jak půl hodiny!“ zhoupl se na patách. „A jak dlouho si myslíte, že vám to bude trvat, když budeme pod palbou? Nechtěli byste od nepřítele písemné upozornění předem?“ zeptal se sarkasticky. „Bojová pohotovost dává na přípravu deset minut!“ zařval. „O vaší neschopnosti se zmíním v hlášení. Vaše chování se dá kvalifikovat jako sabotáž. Chce to snahu, spoludruzi, a nasazení. Tohle není rekreace, tak se podle toho začněte chovat!“ Jen se otočil a odešel.

Velitel se nahrbil v sedle. Počkal chvíli, aby měl jistotu, že ho jeho nadřízený neuslyší a ulevil si: „Zmetek! Můžete sesednout, kluci, ale obávám se, že tu někdo bude muset zůstat jako hlídka a draky odstrojovat nebudeme.“

„No co, o drbačku míň,“ povzdechl si Smrž.

„Na prd,“ ošil se čtverka. „Takže noc v plný polní.“

Piloti se nakonec rozhodli nechat drakům jen sedla, a zbraně rozložit tak, aby se jim daly nezávisle a hlavně rychle připnout. Důvod tohoto řešení nebyl ani tak v dracích samotných, jako v ochraně palebných mechanizmů, které v tomto prostředí dostávaly dost zabrat.

Tohle řešení sice také nebylo moc pohodlné, ale vydržet se to dalo. Dalibor dřepěl na svém místě u zdi, která ho chránila před překvapivě chladným a štiplavým větrem, a podřimoval. Probral se jen když se u nich střídala hlídka a když velitel ležení přišel nenápadně zkontrolovat, zda piloti plní jeho rozkazy. Ukrýval se za rozdrobenou zdí jako uličník, ale prozradil ho jeho pach. Dalibor toho chlapa ještě neznal ani celý den a už byl na jeho smrad alergický.

Když velitel viděl, že je nenachytal u nějaké nepravosti, zase se vypařil. Před rozbřeskem se ale kolem zase rozlehnul jeho vřískot: "Poplach! Okamžitě na průzkum!"

Do opravářské arény vběhl Smrž a pilot trojky.

"Hejbejte sebou chlapi!" křičel za nimi jejich velitel.

Dalibor nečekal, až si pro něj jeho letec přijde a rovnou se vydal ke svým zbraním.

Ani ne za pět minut už klusali oba draci s plnou výzbroji ke startovací ploše.

"To je taková buzerace!" skřípal zuby Smrž. "Ztratíme takhle hromadu času!" Trojkův pilot jen rozmrzele zabručel.

Nicméně ve vzduchu už bylo všechno jako při normální hlídce. Jen jich bylo méně a devět set dvanáctka se trochu opožďoval. Když dostal druhou ránu, Dalibor na něj houknul: "Už se prober a trochu přidej."

"No jo, to se to někomu lítá, když je nažranej!" začal skřehotat jeho parťák. "Nemusíš se na mě hned vytahovat s lepším místem v letce. Stejně každej ví, že lezeš pilotům do zadku. Proto jsi taky dostal žrádlo, a my jsme museli utřít bubu. Pán nám zkrátka roste!"

Dřív by jeho slova Dalibora urazila, nebo by byl zklamaný. Možná by se mu pokusil vysvětlit, že se mýlí, ale teď dostal jen vztek. Ani ne tak z toho, co mu právě řekl, nebo co mu provedl předešlého dne. Nejvíc ho vytáčelo, že mu nemůže teď hned zarýt zuby do krku a vyrvat vnitřnosti. Jen zaskřípal zuby.

"Klid!" poplácal ho Smrž, který si všiml jeho napětí, ale vyhodnotil ho naprosto chybně. "Mně se to tu taky nelíbí. Je až příliš velký klid." Napřímil se v sedle.

Na krajině ležel ještě hustý příkrov noci, i když východ už začínal světlat. Letěli podél hranice, nad stovkami vojáků, kteří pečlivě ukryti sledovali každé mávnutí jejich křídel.

Věděli o nich, ale neviděli ani jediného. Ta tichá přítomnost tížila víc než zbraně s plnými zásobníky. Přesto klid letu na hraně ostří Dalibora postupně ukolébal. Vytěsnil z hlavy chmury i vzteky a ponořil se do monotóního pohybu.

"Smržíku, mrkni vlevo," porušil posvátnost chvíle trojkův pilot. "Něco se tam na obzoru blejsklo."

V ten moment přímo před nimi, ale dost daleko vzlétl k nebi ohnivý oblak.

"Co to kurva je?!" zamumlal Smrž, ale v zápětí zařval: "Tam je stanoviště pasivního radaru!"

"Ale to znamená... to je krytí!" vyjekl pilot trojky a vytasil dalekohled s nočním viděním. "Do hajzlu! Rojí se jako vosy a letí přímo sem!" křičel, aniž by spustil pohled z nebe nad bojištěm po své levici.

Dalibor přimhouřil oči. Musel se hodně soustředit, ale uviděl desítky drobných teček vznášejících se zdánlivě jen kousek nad zvlněnou linií země. Každá z nich byla letadlem, nebo dronem, který mířil neomylně ke svému cíli s nákladem střel nebo pum.

"Masivní útok v perimetru šestnáct a devatenáct. Kóta sedm set pět pod palbou," líčil Smrž situaci do vysílačky. "Žádám o dovolení k návratu... ale spoludruhu kapitáne... rozumím, pokračuji!" štěkl a ukončil spojení.

"Točíme zpátky!" houkl vztekle na svého kolegu. "Ten dement bude mít za chvíli stejně úplně jiný starosti," prohodil spíš pro sebe a náklonem dal Daliborovi vědět, že se má prudce zatočit vpravo a vydat se k návratu.

"Teď předveď, co umíš!" křikl a přikrčil se za pilotní konzoli.

Dalibor se mocně nadechl a opřel se do křídel plnou silou. Narůstající tlak okolností na něj zapůsobil jako doping. Cosi mu napovídalo, že tenhle den bude pro něj rozhodující.