Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 22

Dál už draci na nic nečekali a vydali se opět k nebi. Nad valy městských ruin se do nich opět opřel vítr. Dalibor se natočil proti a nabral trochu větší výšku. Pak se otočil aby následoval jedničku. Udělali to tak všichni. Ani ne tak proto, že z nich byl nejstarší a nejzkušenější, ale proto, že na to prostě byli zvyklí. Poskládali se do formace a vyrazili do pustiny.

Sotva se dostali z dohledu ležení, jednička se krátce ohlédl na obě strany.

„To mě chcete vošukat, nebo co?“ zavrčel udýchaně. „Tohle není vojenská akce a jestli doufáte, že vám něco ulovím, tak to jste mimo!“

Čtverka bezeslova pohnul ocasem a oddělil se. Dalibor s devět set dvanáctkou se na sebe nejdřív rozpačitě podívali. Na jedničkovo druhé nevrlé zavrčení zpomalili a nechali ho letět dál.

„Hele, ve dvou mámě větší šanci,“ poznamenal celkem rozumně devět set dvanáctka. „Když něco najdem, tak já ti to nadeženu a ty to klofneš. Takhle loví třeba vlci. Musí umět spolupracovat, je to mnohem výhodnější, než kdyby…“

„Dobrý!“ zarazil ho Dalibor. „Je mi to jasný. Teď drž raději hubu, ať nic nevyplašíš.“

Nabrali severní směr a pátrali po zvěři, nebo zatoulaném dobytku. Daliborův společník přitom nedbal jeho doporučení a neustále popisoval, co by tak mohli najít a že přece není možné, aby se dobytek z pastvin jen tak vypařil. Vyměřený čas přitom neúprosně ubíhal a nenašli ani králičí bobek. Všude byla jen zvlněná planina zažloutlé trávy, seschlých remízků a vraků. Ze zvířat nacházeli jen kosti, nebo seschlé mumie. Vítr k nim přinášel občasné odezvy nedaleké demarkační linie.

Míjeli právě skupinu trosek rozházených po okolí jako součástky obrovské stavebnice, když Dalibora cosi šťouchlo do čumáku.

„Hele, co je to támhle?“ pohodil hlavou k malému pahorku, na jehož vrcholu trčel velký roztrhaný plát plechu, jako ponurý náhrobek. Rozrytá země prozrazovala, že boje tu proběhly možná jen před několika hodinami.

Zamířili tam. Pach zesílil. Devět set dvanáctka zřetelně zrychlil.

„Jen klid, tenhle ti už neuteče,“ zasmál se Dalibor. Nechal ho letět a raději se ostražitě rozhlížel po okolí.

Pod apokalyptickým obeliskem bylo tělo virka roztržené výbuchem. Kus hrudníku držící pohromadě jen postrojem vysela na vraku tanku, hlava se pohupovala na krku, z něhož zbylo jen pár šlach a cáry kůže. Zadek a vnitřnosti byly rozprášeny do širokého okolí.

Jakmile ho devět set dvanáctka uviděl, vrhl se k němu střemhlav, jako při útoku. U země to skoro neubrzdil a musel si párkrát poskočit, aby udržel rovnováhu. Zaťal do mršiny drápy předních končetin a zakousl se do masa.

Dalibor si k přistání vybral na pohled bezpečné místo a vydal se k úlovku po zemi.

„Měl bys dávat víc bacha. Může tu být ještě munice, nebo miny. To by ti to žrádlo pak bylo k ničemu,“ halekal na devět set dvanáctku. Byl už ale také dost vyhládlý a těšil se na čerstvé maso, i když bylo trochu cítit spáleninou. „Šoupni se vole!“ zasmál se.

Devět set dvanáctka se ke němu najednou otočil a vycenil zkrvavené zuby. „Kam se ženeš?!“ zavrčel výhružně.

Dalibor ztuhl v pohybu. Byl zaskočen, ale instinktivně se také nahrbil. „Jdu se nažrat masa, které jsme našli společně!“ zdůraznil poslední slovo.

„Já jsem u něj byl první. Nenechám tě, abys mi ho sebral,“ zasyčel devět set dvanáctka. „Zákon džungle!“

Dalibor frkl. „Takže se zase budeme tahat o virka?“ zeptal se posměšně.

„Žrádlo je moje!“ řekl druhý drak rezolutně. „Když se nažeru, můžeš si vzít co zbyde.“

Dalibor počítal. Byl si jistý, že by dokázal devět set dvanáctku dostat. Dobře si všiml jeho slabin, když se rvali v ohradě, navíc ho poháněl vztek. Jenže by to zabralo dost času a sotva by se pak stihl nakrmit. Navíc by z téhle potyčky nemusel vyváznout úplně zdráv a k základně to bylo dost daleko. Tahle rvačka by je klidně mohla stát život oba.

„Nebo si najdi svoje,“ poradil mu suše jeho soupeř.

Dalibor na to neřekl nic. Jen vyryl drápem do zemně hlubokou rýhu, otočil se a odletěl.

Polykal hořkost a nadával sám sobě, že byl takový hlupák a dovolil devět set dvanáctkovi, aby letěl s ním. Nesnášel jeho žvatlání, ale vždycky ho považoval spíš za zranitelného naivního jedince. Věděl, že je poněkud nevyzpytatelný, ale takovou míru sobectví opravdu nečekal.

Mrkl na svou časomíru. Právě tam bliklo číslo 28. Ulevil si šťavnatou nadávkou a pevně zavřel oči. „Zapomeň na toho pitomce a mysli!“ zavrčel nahlas.

Chvíli letěl nazdařbůh a snažil se vyčistit si hlavu. Ohlédl se po slunci; mířil na východ. Zleva k němu dolehl rachot výbuchu. Podíval se zkoumavě tím směrem.

Tady jsou už jen odpadky. Co takhle kouknout co mají přímo v krámě, řekl si a stočil se východním směrem. Zrychlil a vzrušení mu dodalo sílu. Snesl se níž. Po pár minutách minul jednotku vojáků a několik hořících vozidel. Za zády uslyšel dutou ránu minometu následovanou výbuchem po pravém křídle. Trochu změnil směr. Kolem se zvedal prach a čpěl kouř spálených výbušnin. Zaslechl křik. Před sebou uviděl skupinu tanků překrytých maskovacími sítěmi. Na jednom z nich spustil kulomet. Uslyšel, jak mu kolem uší zahvízdaly kulky. Bleskově udělal obrat a vyhnul se nebezpečnému místu. Adrenalin způsobil, že mu v uších bušila krev. Došlo mu, že tady je nad územím ovládaném nepřítelem.

Nad obzorem se objevilo několik teček. Letadla! Otočil se k útěku, když přímo před sebou uviděl draka. Ležel na zemi a z jeho těla se ještě kouřilo. Na zádech měl lafetu sedla, vlastní sedalo však bylo pryč. Pilot se patrně katapultoval. Boky měl proděravěné několika střelami.

Dalibor se podíval po nepřátelských letadlech a počítal, kolik má času. Na bodech nepříjemně rychle vystupovaly jednotlivé detaily.

Přistál blíž vedle těla svého někdejšího spolubojovníka. Pro jistotu do něj drbnul drápem a když nejevil známky života, zakousl se mu do krku. Kůže kladla houževnatý odpor, ale když se mu ji podařilo roztrhnout, dostal se k mnohem méně tuhému masu. Rval svalovinu a polykal ji, přičemž neustále po očku sledoval blížící se stroje.

Ještě kousek, ještě alespoň maličký kousek navíc!

Hlukem boje k němu dolehlo zlověstné hučení motorů. Popadl měkce vyhlížející kus masa. Vtom to zarachotilo. Letadla se přiblížila mnohem rychleji, než předpokládal. Ze země okol něj začaly vyskakovat obláčky hlíny, vyhazované dopadajícími projektily.

Skočil za ležící tělo, které použil jako kryt. Cítil, jak sebou několikrát cuklo. Nebyly to však nervy, spíš s ním zatřásla energie dalších kulek, které se do něj zaryly.

Buď jedna z nich zasáhla obvody postroje, nebo prostě mrtvému drakovi vypršel čas. Dalibora náhle ohlušil výbuch. Cítil, jak na něj vyšplíchla krev a svět se ztratil v oblaku prachu.

Když se oklepal z šoku, byla letadla pryč. Jen se ujistil, že se nevracejí, ale bylo to málo pravděpodobné, jejich cíl byl jiný a neměli důvod plýtvat časem a municí na neozbrojeného draka.

Krátce prohlédl i sám sebe, ale zdálo se, že mu nic není. Byl sice celý od krve, ale ta patrně všechna patřila nešťastníkovi. Dalibor to ale přijel s vděčností. Nálože totiž jeho tělo naporcovaly jako řeznickým nožem. Jen krátce mrknul na svou časomíru. Rychle zhltnul pár kousků vnitřností, popadl do tlamy větší kus masa a vydal se urychleně na zpáteční cestu.

Měl jen mlhavou představu, kde leží základna. Prostě nabral směr, který mu radil instinkt a letěl. Už několikrát měl možnost si ověřit, že na tento svůj šestý smysl se může docela dobře spolehnout. Měli ho všichni draci. Asi to nějak souviselo s jejich genetickou úpravou. Čert ví, jak ten vnitřní kompas ti Mengeleho pohrobci udělali, ale hodil se.

Neměl čas. Vypustil úplně okolí i to, co se kolem něho dělo. Řítil se nad bojištěm, míjel válečné stroje i skupiny vojáků tak rychle, že mu připadaly pouze jako rozmazané šmouhy. Aby nebyl spatřen z dálky a neupozorňoval na sebe vzdušnou obranu, kličkoval těsně nad zemí. Prolétal mračny prachu i kouřovými clonami kryjícími taktické manévry obou armád.

Když se dostal dál od vřavy, dovolil si vyletět kousek výš a rozhlédnout se. Tak pod obzorem pomalu se nořícím do soumraku uviděl nesourodou skvrnu, která nemohla být ničím jiným, než zbořeným městem s vojenským ležením.

Všichni už byli na srazu. Dalibor je viděl z výšky jak postávají a nezúčastněně sledují jeho přílet.

Klesnul níž už před prvním valem a prolétl těsně nad ulicemi. Nad motodílnou zastavil ve vzduchu a spustil se dolů. Musel silně zamávat křídly, aby mohl přistát přímo před svým pilotem, který na něj čekal a jako na jediném na něm byla znát určitá nervozita.

Nevěděl, kolik mu zbývá času, ale nemohlo to být mnoho, protože k němu Smrž okamžitě přiskočil a přenastavil časovač. Pak se na něj s odporem podíval a otřel si ruce o uniformu.

„Vypadáš jako prase!“

„To je novej druh kamufláže,“ dobíral si ho další pilot a další se chechtali. Smrž jen rezignovaně mávl rukou. „Zůstaňte tady, ať vás nemusíme lovit kdo ví kde, kdyby bylo potřeba někam letět!“ rozkázal a spolu se všemi piloty a velkým zástupem čumilů odešli.

„Kde ses válel?!“začal se do něj jako první trefovat devět set dvanáctka. „Tady se těžko umeješ, budeš se muset vypopelit jako slepice. Už jsem tady klukům říkal, jak jsem ti vafouk ten žvanec,“ zubil se. „Prostě příště budeš muset bejt rychlejší. Ale prasata možná žerou něco jinýho, že?“

Dalibor ale ignoroval jak jeho, tak poznámky ostatních. Hrdě vztyčil hlavou a odešel z dílny.

„Nemáme se vzdalovat!“ halekal za ním čtvrka. „Jestli tě někdo chytne, budeš mít další průser. To tě snad rovnou odprásknou!“

Dalibor šel o dvě rozbořené ulice dál a sebral maso, které tam těsně před přistáním zahodil. Když si ho přinesl zpět, všichni zmlkli. Vyzývavě s ním kolem všech prošel na své místo a pečlivě ho položil na zem skoro na dosah devět set dvanáctky.

„Nechytli mě a odvaha se vyplatila,“ prohodil k nasupeně se tvářícímu čtverkovi a mrkl na devět set dvanáctku. Jeho úlovek byl rozhodně větší, než žvanec, který se dal seškrábat z kostí rozmašírovaného virka. Dalibor začal z kýty trhat malé kousky a labužnicky je žvýkat. Přitom po očku pozoroval svého souseda, který se nezmohl na víc, než prázdné polykání.