Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 21

Ráno si pro Dalibora přišel sám Smrž. Počkal, až doktor rozdá ranní dávku medikamentů a vytáhl svého draka z kóje. Předpisově ho navázal a dovedl k vystrojení. Nepromluvil ani slovo, a když potkali nějakou šarži, prkenně zdravil.

V hangáru byl drak ze sluneční hlídky i devět set dvanáctka. Oba dva už měli proceduru za sebou. Dalibor si hned všiml, že mimo zbraní mají za sedly dva docela objemné vaky.

"Tak, všichni špinavci jsou tu," zavrčel jednička. Dalibor si ani nevšiml, že jdou i s velitelem hned za nimi.

"Drž zobák!" osopil se na něj jeho pilot. Drakům se na základně neměly tolerovat verbální projevy a jejich letci to začali striktně dodržovat. Dokonce i 912, požívající jinak značnou míru shovívavosti, dostal za své vrčení dvakrát "jiskru". Atmosféra byla vůbec dosti napjatá, protože piloti skoro nemluvili ani mezi sebou, když cpali svou osobní výbavu do vaků a personál je obcházel velkým obloukem.

Venku se to trošku zlepšilo. Na letišti byl provoz, protože se střídala služba vzdušné obrany. Piloti se ale dostali z dosahu velení, takže se viditelně uvolnili. Velitel se, možná vůbec poprvé, co tu byli, obrátil přímo k drakům: "Aby vám bylo jasno, za tu vaši včerejší rotyku jsme všichni dostali letenku do Pablice. Tahle základna je proti tomu místu střed civilizovanýho světa, a říká se, že emzáci jsou tam v početní převaze šest ku jedný. Připravte se na to, ze se vod tam vrátíte maximálně dva." Nechal draky být a sedl si na malou mez k ostatním pilotům.

"Tak co, spokojený?" zamračil se čtverka na Dalibora s devět set dvanáctkou. "Hlavně, že jste si to pěkně užili!"

"Já si nic neužíval!" ohradil se Dalibor. "Kdyby včera devět set dvanáctka tu potvoru zakousnul, kvalifikovali by to jako ničení vojenského majetku a to by bylo daleko horší než výtržnost."

"Pche! Ale byl by to jen jeho problém, ty chytráku!" ušklíbl se "slunečník".

"Na to zapomeň. Piloti mají taky máslo na hlavě, protože za nás zodpovídají a je to vlastně hlavně jejich průšvih," nedal se Dalibor. "Dobře jsem se díval. Byli jste pěkně nadržení. Jak bys ucítil krev, vlítl bys tam taky!"

Čtverka vycenil zuby a zvedl se. Jenže Dalibor byl v tu ránu také na nohou. "Co je? Chceš to vysvětlit jinak?" zeptal se výhružně. Štvaly ho přihlouplé poznámky a to, že nikdo nechtěl chápat, proč vlastně do ohrady vlezl. Měl toho akorát dost. "Jestli máš strach, že tě zakousne emzák, klidně ti posloužím já," řekl jedovatě a pevněji se rozkročil v očekávání útoku. Čtverka už vypadal že se po něm každou chvíli vrhne, ale zarazil ho jeho pilot, který ho chytil za postroj.

"Smržíku, drž si toho svýho hajzla zpátky!" vykřikl přitom a zahákl drakovi do čumáku vodítko.

Smrž vstal. Dalibor čekal, že ho potrestá, ale on k němu celkem zvolna došel a jen ho poplácal po plecích. „Klíd,“ řekl a usmál se.

Letiště se uvolnilo, takže vyrazili ke startu.

Po nebi letěly temné podzimní mraky, ale při zemi foukal vítr jen mírně, takže let nebyl nijak namáhavý. Piloti věděli, že je čeká dlouhá cesta, takže své svěřence moc nehonili.

Dalibor se držel svého místa ve formaci a úsporně mával křídly. Bylo mu dobře. Když se nad tím tak zamýšlel, nevadilo mu, že je pod trestným rozkazem. Necítil se za to ani v nejmenším odpovědný, dokonce byl svým způsobem rád. Smrt tu stejně číhala na každém kroku, a to i v naprosto nevinné podobě. Stávalo se, že selhala roznětka v postroji a viděl i to, že drak zahynul jen proto, že pilot po příletu zanedbal nastavení času. To bylo lepší jít rovnou do akce, kde měl daleko větší šanci získat body - dlažební kameny na cestě pryč. Válení se v kóji, nebo bezcílné poflakování na základně bylo jen prodlužování času.

A pak přímo sám konflikt s devět set dvanáctkou. Všichni si z něj kvůli tomu utahovali, ale Dalibor tu už byl nějaký ten pátek, takže dobře věděl, že si tím zvýšil respekt.

Krátce se ohlédl po čtvrtém draku letky, který se držel asi pět délek za ním.

Kdyby to tak nebylo, neváhal by čtverka při jejich hádce ani vteřinu a vrhnul by se na něj. Neudělal to jen proto, že si nebyl jistý, co od Dalibora může čekat. A zdálo se, že Smržovi se jeho výkon svým způsobem taky zamlouval.

Cesta trvala asi tři hodiny a směřovala přibližně západním směrem podél pomyslné hranice. Přelétali přitom nad starými bojišti s vraky zpola zasypanými pískem a krátery po šokových bombách.

Ukázalo se, že Pablica bylo již neexistující městečko, v jehož ruinách se skrývalo malé pěchotní stanoviště. Za zídkou, která bývala kamennými základy nějaké veliké budovy, se jako škorpion krčil autonomní kulomet a kolem něj bylo několik bunkrů postavených z použitelných trosek a pytlů s pískem. Opodál téhle polní pevnosti byl v jedné z vyklizených ulic i malý vozový park obrněných vozidel a kousek volné plochy, kam všichni postupně dosedli.

Ještě se však nestihli pořádně rozkoukat, když na improvizované letiště poklusem dorazil muž v uniformě s kapitánskou hodností. Na rukávech měl sice britské výsostné znaky, ale vypadal spíš jako Turek. Ignoroval velitelův pozdrav a hned spustil: "Vy jste nedostali rozkaz, že máte přiletět až po setmění, četaři?!"

"Ne pane," zarazil se velitel.

"Krucinál, to si myslíte, že jsme tu na přehlídce, nebo co! Máte kliku, že vás nesundali už při přistání. Teď se honem někam ukliďte!"

"Přidělíte nám nějaké ubikace?" zeptal se nesměle velitel.

"Pro mě za mě si vlezte třeba do kanálu!" zaječel kapitán. Byl o facku menší než velitel, takže hodně zvedal bradu, aby zdůraznil svou vyšší šarži. "Já tu mám na starosti sto padesát chlapů a nemám čas utírat zadky bláznivým Čechům!" Mávl rukou a otočil se na patě. "Jste hluchý!?" houkl ještě přes rameno. "Říkal jsem, že máte vypadnout z plochy. Jestli chcete čekat na jejich rakety, tak za městem. Je mi jedno, co jste zač, ale jestli kvůli vaší tuposti zařve nějakej dobrej chlap, osobně vás postřílím!"

Jako potvrzení jeho slov se z nedaleka ozvala kulometná salva. Piloti popadli každý svého draka a odtáhli je do bočních ulic. Město sice připomínalo spíše skládku s hromadami cihel a betonu, ale ty přece jen poskytovaly jakés takés krytí. V některých z nich byly vyhloubeny chodbičky vedoucí k malým vojenským stanům obloženým cihlami, nebo vchodům k polozasypaným sklepům, kde si vojáci udělali bunkry.

"Sakra, doufám, že nám nezbude, než si tu vyhrabat taky takový brloh!" rozmazal si pilot devět set dvanáctky si po obličeji pot s prachem, jak se pokusil osušit.

"Klídek, támhle jde nějakej pěšák, zeptáme se," navrhl velitel.

Muž ho ale předešel. Zasalutoval a pozdravil česky. "Chlapi, máte kde chrápat?" zeptal se bez okolků. "Jsou tu ještě Němci, Maďaři, Angláni a mrak Rusů. Rozdělili jsme si čtvrti. Praha je tudy. Pojďte, zavedu vás tam."

"Bude tam místo, kde můžem odstrojit draky?" zeptal se Smrž.

Voják se podrbal pod helmou. "Šlo by to třeba v motodílně." Prohlédl si jejich letouny. "Je tam i jeřáb, jestli se vám bude hodit."

"Jo, ty sedla se růčo zdělávají fakt blbě," usmál se velitel.

Dílna byla ve zbourané tovární hale, z níž stály jen dvě zdi tvořící rohovou zástěnu. Střecha tu už nebyla, ale alespoň sem nefoukal vítr. Stálo tu několik náklaďáků s bachratými vyvíječi dřevoplynu a uprostřed nízký transportér s věží osazenou malorážným dělem.

"Támhle si je můžete svlíknout," ukázal jim průvodce na rezavý autojeřáb. Neměl pneumatiky a na ramenu čnějícím šikmo vzhůru byla nasazena kladka s ručním navijákem.

Piloty ale zaujalo obrněné vozidlo.

"To je z druhé strany," konstatoval překvapeně velitel a obcházel zkosené pancíře.

"Jo, je to trofejní kousek," přikývl hrdě voják. "Rupla jim poloosa. Nachytali jsme je takříkajíc se staženejma kalhotama, jak se kolem toho bezradně chumelí. Dotáhli jsme to sem, opravili a přemalovali. Ale je to jen taktická záloha. Bohužel je to dýzl a z přídělů to nejsme schopní nakrmit. Takže je tam jen ta šťáva, s kterou to sem odvlekli."

Smrž otevřel dvířka do kabiny a zvědavě nakouknul dovnitř. "Pro kolik je to lidí?"

"I s řidičem jedenáct, ale my u toho chytli tři. Ovšem emzáky," dodal pěšák pyšně.

"Viděls je?" koukl na něj pilot čtverky obdivně.

"No, vlastně ne," přiznal jejich průvodce. "Já to jistil jen z dálky a hned jak to naši oznámili, přiřítili se tam zpravodajci a sebrali nám je. Ale koukněte, co jsme tam našli!" Odstrčil Smrže a zalovil v přihrádce vedle řadící páky. "Na, zkus si je, jestli ti budou," zasmál se a podal mu pár rukavic ze zeleného plátna a plastu.

Pilot je obracel v rukou. Ten, kdo je nosil, musel mít hodně dlouhé dlaně a dva palce.

"Kluci vám tu historku rádi popíšou dopodrobna. Teď se pojďte nakvartýrovat," hodil voják rukavice zpět do transportéru a zabouchl dvířka.

Piloti sundali drakům sedla i zbraně, uložili je ke zdi a přikryli plachtou.

Dalibor si protáhl ztuhlá záda. Vybavení nebylo o tolik těžší než normálně, ale proneslo se.

"Teď máte dvě hodiny na menáž," oznámil velitel drakům a zkontroloval si hodinky. "Sraz zde." Hodil si na záda svou bagáž a vydal se za ostatními piloty.

Devět set dvanáctka se bezradně rozhlédl. "Menáž? A kde nám dají nažrat? Nejsou tu žádné stáje...rozumíte?"

"To je strašně jednoduchý," ušklíbl se jednička. "Prostě poletíš, a když uvidíš něco k žrádlu, představíš si, že je to v korytě tvý kóje. Zrovna ty bys s tím neměl mít žádnej problém."