Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 20

Měli za sebou běžnou pozemní rutinu a piloti je poslali k odstrojení. Většina draků si zkrátila cestu kolem ohrad, v nichž líně přežvykovali virkové.

"... nalít jsem zleva a už jsem to do něj šil!" hustil 912 své zážitky do nějakého ubohého nováčka, který na něj koukal jako na zjevení, ale ještě neměl morál na to, poslat ho do háje.

"Sejmul jsem ho. Viděl jsem, jak se mu na zadku rozpláclo nejmíň pět červených fleků, ale ten prevít to zapek a letěl dál, jako by se nechumelilo. Hergot, já mám vztek! Mít vostrý, bylo by hned jasno." Rozhlédl se a jeho pohled zabloudil do ohrady. "Nejraději bych něco roztrh!" prohlásil a bojovně zavrčel. Najednou se vzepjal, roztáhl křídla a jediným skokem byl v ohradě a jako orel se hnal na stádo postávajících virků.

Když to zahlédli ostatní draci, okamžitě se probrali z letargie způsobené únavou a nahrnuli se k ohradě. Někteří se opřeli o její horní břevna, řvali a hlasitě povzbuzovali devět set dvanáctku, který se pustil do pronásledování vyplašených zvířat. Virkové se rozebíhali do všech stran a vydávali zděšené hýkavé zvuky.

"To je debil!" řval jednička přimáčknutý na hrazení hned vedle Dalibora. Smál se a šťouchal do svého dalšího souseda. "Jako by honil slepice!"

Vypadalo to opravdu směšně. Virkové měli sice nehezkou houpavou chůzi, ale když na věc přišlo, byli překvapivě mrštní a dovedli vyvinout slušnou rychlost. Vždycky, když si jednoho z nich 912 vyhlédnul a pokusil se ho popadnout zadními pařáty, virk uskočil a jeho drápy proťaly jen vzduch.

Byla to nesmírná podívaná, jenže bečení i řev přilákal hlídku jezdců, která okamžitě zburcovala celý tábor. Za pár okamžiků se druhá strana ohrady hemžila vojáky. Kdosi tam otevřel ohradu a virkové se průchodem vrhli mimo dosah nebezpečného vetřelce. Práskl výstřel.

Dalibor si v tu chvíli uvědomil, že to, co 912 dělá, zdaleka všem zábavné připadat nebude. Každopádně určitě jezdci tím budou hodně rozladěni. A od baráků sem přibíhali také lidé z letecké sekce, kteří rovněž nevypadali moc spokojeně.

Dalibor dál na nic nečekal a skočil také do ohrady. Nikdo si ho moc nevšímal, protože devět set dvanáctkovi se právě podařilo přece jen jedno zvíře srazit na zem a zasednout ho. Vítězně zařval a přihlížející draci mu odpověděli jako mohutná ozvěna.

Dalibor si dvakrát poskočil, jak byl zvyklý při startu na rovině, a roztáhl křídla. Nízkým letem v mžiku překonal vzdálenost, která ho dělila od druhého draka. Těsně před ním se natočil bokem a vrazil mu přímo do zad. Napadený ztratil rovnováhu, udělal kotrmelec a čumák zaryl do rozdupané hlíny.

Uvolněný virk se okamžitě postavil na nohy a trochu vrávoravě vyrazil za svým stádem, které už bylo téměř venku z ohrady.

„Co to sakra děláš!?“ zařval Dalibor na devět set dvanáctku. „Přeskočilo ti? “

912 zvedl hlavu a vyplivl virčí výkal, kterých tu bylo jako nastláno. Sekl po Daliborovi rozlíceným pohledem. „Co by, hodlám se nažrat.“

„Tohle přece nesmíme!“

Drak se zamračil a zle zavrčel: „Ty mě chceš poučovat, ty, chlapečku?! Já ti dám!“ Vyskočil a vrhnul se na Dalibora s otevřenou tlamou a hrozivě čnějícími tesáky. Zavadil přitom vzduchovými kulomety o zem, ale to ho jen víc rozzuřilo.

Dalibor před ním o dva kroky couvl, ale pochopil, že mu nestihne uniknout. Kdyby se k němu otočil bokem, nebo zády, rozlícený drak, zaslepený svými loveckými touhami, by se do něj určitě zakousnul. Proto se raději připravil na obranu. Přikrčil se a zapřel o ocas. Když byl 912 už skoro na dosah, vyrazil mu vstříc, čímž předešel jeho útok. 912 nestihl přejít do obrané pozice, jen přibrzdil. Dalibor se mu zakousl do ramene a zbytek jeho hybnosti využil k tomu, že ho převrátil za sebe na bok. Mocně to s ním škublo, jak ho protivník strhnul sebou jako obrovské klíště, ale dopadli tak, že 912 skončil na zádech a Dalibor na něm.

912 nejdřív bolestně zařval, ale vzpamatoval se a udeřil ho hlavou. Jeho křivé rohy se zaryly Daliborovi do boku, takže ho musel pustit. Oba draci od sebe odskočili a znova na sebe narazili čelně. Každý tlačil zadníma nohama ve snaze dostat se nad svého protivníka. Tím se zvedli a jejich zbraně o sebe s třeskem bouchly. Skoro se objali, jak jeden druhého chytil za paže křídel drápatými prsty. Tlamami se snažili proniknout obranou toho druhého a zakousnout se do jeho těla.

Daliborem cloumal vztek a strašně zuřil. Mrskal sebou ze strany na stranu a švihal ocasem tak dlouho, až se mu podařilo druhého draka zasáhnout do nohy. 912 zařval a ucukl. Dalibor zatlačil víc a býval by ho srazil zase na zem, jenže vtom jím projela krutá bolest a zkroutila ho křeč. Padl do prachu, cukal sebou a řval bolesti. Přes rudý závoj, který mu zatáhl oči, zahlédl jen nejasný dračí stín, který se na něj řítil jako ztělesnění anděla smrti. To se 912 rozhodl využít jeho indispozice a zasadit mu rozhodující úder. Jenže to dopadlo tak, ze i on skončil na zemi zasažen agonií elektrického šoku.

Ze všech stran k nim přibíhali muži v uniformách a hlasitě nadávali. Kupodivu svůj hněv neobraceli na oba znehybněné draky, ale spíš na sebe navzájem. Daliborovi dělalo problém se třeba jen nadechnout, takže ho to moc nezajímalo. Jen si matně uvědomoval, že do sebe strkají, ale co křičí, už rozluštit nedokázal. Pak ho něco chytilo za čumák a zvedlo na nohy. Bolest konečně ustala, ale zůstala po ni třesavka, která mu skoro znemožňovala se hýbat. Na kruhu, co měl v nozdrách, bylo opět připojené dlouhé udidlo, jehož koncem zuřivě cukal jeho pilot.

"Tak dělej, ty demente!" řval na něj a mával přitom ovladačem, který měl v druhé ruce. "Hni sebou, nebo ti pomůžu!" zatáhl za šňůru, až Daliborovi začaly před očima vyskakovat od bolesti hvězdičky.

Smrž ho vyvedl z ohrady a zamířil poklusem k výstrojní hale. Teprve teď si Dalibor všiml, jaký kolem panuje zmatek. Všude se motali piloti i lidé z personálu, rozebírali si draky a odváděli je. Mezi nimi pobíhali důstojníci a řvali jako pominutí. V ohradě i za ní se zase jezdci snažili pochytat a uklidnit své oře.

Smrž ho vlekl za sebou a cedil skrze zuby nadávky. Už byli skoro u zbrojnice, když najednou ze vrat přímo proti nim vyšel velitel základny.

"Do hajzlu!" zaklel tiše Smrž a postavil se do pozoru. Velitel k němu nasupeně došel. "Nahlaste se!" štěkl.

"Desátník Felix Smrž," zasalutoval pilot.

Důstojník se podíval na Dalibora. Bleskově zhodnotil jeho stav.

"To vaše zvíře způsobilo ten bordel?!"

Smrž polknul. "Ano, spoludruhu majore!"

"Po večerním nástupu k raportu," vyplivl mu velitel rozkaz do obličeje a rázoval pryč.

Smrž počkal, až bude kus dál a obořil se na svého draka. "Já tě snad zabiju!"

Dalibor moc dobře věděl, že nemá smysl se pokoušet něco vysvětlovat. Chtěl zabránit průšvihu a zatím se do něj namočil až po své dračí uši. Nechal se odzbrojit a přitom poslouchal, jak si na něj Smrž stěžuje technikům. Pak ho odvedl do stáje, kopancem poslal do kóje a zabouchl za ním posuvná vrata.

Podobně ale dopadli i ostatní draci, které přivedli později, a jejich ustájení dokonce přišel zkontrolovat rotný, který měl na starosti organizaci základny.

"Co se sakra děje?" podivoval se jeden z draků, kteří měli ten den hlídku a vykoukl skrze mříže.

"Na to se zeptej tamhle pět set čtyřicet osmičky," zachechtal se kápo. "Pán si to rozdal s trojkou jejich letky přímo mezi hovnama těch divnejch velbloudů."

"Kecáš!"

"Tak čichej. Smrdí to až ke mně."

"To je škoda, že jsem to neviděl," zalitoval hlídkař.

"Šli si po krku slušně, ale když to začínalo být zajímavý, tak tam vlítly gumy a rozehnaly to."

"No jo, to ale nevysvětluje, proč jsme zarýglovaní všichni."

"Protože velení volnej pohyb tolerovalo. Všichni se spolíhali, že nikdo nebude blbnout a udělá vždycky co má. Ti dva to podělali, takže teď se bude nějakej tejden křečovat a každej bude se staženejma půlkama dodržovat všechny podělaný předpisy. Ale jak potrestaj viníky, zas se to srovná." Kápo zabušil do vrat své kóje, až to kovově zaburácelo. "Hej, pět set čtyřicet osmičko, nejspíš povalíš do žlabu!" Začal se svému vtipu smát, ale rozkašlal se. Záchvat jeho chrchlání zanikl v řehotu ostatních, kteří se bavili na Daliborův účet.