Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI - Kapitola 2

Už v předsíni Dalibor uslyšel z kuchyně rádio. Z toho usoudil, že doma je minimálně jeho matka. Protáhl se úzkou chodbou kolem jádra do svého pokoje.

„Ahoj mami,“ pozdravil, když míjel otevřené kuchyňské dveře.

„Ahoj, máš hlad? Dnes jsem dostala játra,“ odpověděla mu jeho matka; menší plnoštíhlá žena stojící u kuchyňské linky.

„Ani ne. Dám si večer po braňáku. Dostali jsme za úkol napsat elaborát o moderní literatuře. Chtěl bych to naškrábat, než tam půjdu.“

V pokoji našel i otce, seděl v křesle a četl si noviny. Nešlo o nic zvláštního, že byl právě tady, protože jejich byt měl pouze tři malé obytné místnosti. Kuchyň, naproti ní ložnici a pokoj, který dostal právě Dalibor. Když chtěl otec soukromí, uchyloval se právě sem.

„Nazdar tati, něco nového?“ hodil na stůl paklík sešitů.

„Ani ne,“ zabručel otec.

„Co ty hlavice? Kdy se budou testovat?“

„Pořád se to sukuje,“ složil noviny. „Pořád jim to připomínkujeme, ale výroba má tisíc výmluv. Nikdo nechápe, že kontrola je tam proto, aby chyby odhalila už ve zbrojovce. Ale neboj, myslím na tebe a jak to bude, řeknu ti. Tohle se zas tak často nevidí.“

Z listů, které měl v rukou, vypadla kartička a přistála u jeho nohou. Bleskově se pro ni shýbnul, ale Dalibor si stačil všimnout, že je to fotografie známé rozesmáté tváře. Otec ji schoval zpět do novin a tázavě se po svém synovi podíval.

„Také si kolikrát říkám, co s ní asi je,“ řekl Dalibor tiše.„Ale byla to její volba. Teď nejspíš lituje.“

„Kdo ví?“pokrčil otec rameny a odešel do kuchyně, kde si matka pobrukovala s rytmem jakési oslavné písně.

---

Veřejný klub svobodné obrany, lidově zvaný braňák, byl institucí zřízenou stranou Nepoddaných pro zlepšení bojeschopnosti civilního obyvatelstva.

V místním obvodu sídlil v malé tělocvičně, která původně patřila zrušenému sokolu. K budově z minulého století byla z boku dostavěna kostka protiletadlového krytu a na průčelí visela veliká cedule se znakem nepoddaných – modrým globem se zkříženými pěstmi.

Dalibor přiložil palec na prezenční terminál za vchodem a vstoupil do sálu. Na stěně přímo proti němu bylo dnes promítací plátno. Na podlaze z ošoupaných parket byly postaveny dvě řady dlouhých laviček již zpola obsazených sedícími lidmi. Usadil se na kraj jedné z nich a čekal, co se bude dít.

Sál se rychle plnil a místa ubývalo, když dovnitř vstoupil předseda místní buňky Kroupa s mužem v uniformě, někteří lidé už si neměli kam sednout a museli se postavit podél zdí.

Kroupa prošel až pod plátno a vzal si mikrofon.

„Vítejte, spoludružky a spoludruzi,“ zahájil.

Dalibor se trochu nadzvedl, aby se podíval na vojáka, který přišel s ním. Podle znaku na límci to byl někdo od letectva.

„Jistě jste všichni slyšeli o úspěších, které dosáhlo naše společenstvo na Blízkém Východě. A to i díky našim národním silám. Proto je pro mě veliká čest představit vám našeho výjimečného hosta, který povede dnešní přednášku.“ Předseda pozval gestem důstojníka k sobě. „Je to hrdina a náš spoludruh, který každý den nasazuje svůj život proto, aby spánek našich dětí byl klidný. Přivítejte neohroženého pilota poručíka Suchého!“

Tělocvičnou zahřměl potlesk a Kroupa předal mikrofon pilotovi. Někdo zatáhl závěsy a plátno nad jejich hlavami se rozzářilo.

„I vám přeji dobrý podvečer,“ pozdravil Suchý. Nebyl to příliš vysoký muž, ale vedle poněkud obtloustlého Kroupy vyhlížela jeho vypracovaná postava mohutně. Byl ramenatý a z každého pohybu vyzařovala jistota. V krátkých černých vlasech měl našedlý pruh.

„Měl bych ještě trochu upřesnit a doplnit slova spoludruha předsedy. Jsem zástupcem velitele 51. křídla a v žádném případě mi nepřísluší titul hrdiny. Hrdiny jsou ti, kteří zahynuli někde na druhé straně. Zřítili se, nebo je zasáhly nepřátelské střely. Těm děkujme!“

Krátce se odmlčel.

„Nejsem tu ale jen proto, abych tyto statečné spoludruhy připomněl. Chci vám hlavně říct něco o své zbrani a boji.“

Na ploše nad ním se objevil obrázek hangáru.

„Patrně to všichni víte, ale zopakuji to, aby naše povídání bylo úplné. Napadení naší planety bylo dobře načasované a připravené. Vlivem změny klimatu se velká část země stala neobyvatelnou a lidstvo se oslabilo.“

Před diváky se objevil model zeměkoule s červeně označenými oblastmi nedovolujícími lidský život.

„Když k tomu přičteme téměř všudypřítomné znečištění a prakticky vyčerpané zdroje strategických surovin, máme problémů až až. A do toho ještě před patnácti lety přišli naši milí návštěvníci,“ dokončil sarkasticky. „Jejich útok byl nekompromisní a drtivý, ale naštěstí jsme se dokázali spojit, a pod vedením strany Nepoddaných odolat jejich nájezdu. A zde se dostáváme k jádru našeho vyprávění. Tváří v tvář totální energetické genocidě přišel tým doktora Redhamera s geniálním objevem. Podařilo se mu odhalit tajemství biomechanických strojů, s nimiž na nás útočili sami vetřelci. Díky tomu se nám podařilo vyvinout vlastní technologie výroby a postavit je proti jejich bývalým otcům. Právě tato stvoření se stala jádrem našeho nového letectva. Zrodili se draci!“

Jako zhmotnění jeho slov se nad jeho hlavou ukázala projekce obrovské šedozelené příšery. Tvor měl malou hlavou na dlouhém krku, dlouhý ocas s kožnatým kormidlem u kořene a docela mohutné zadní nohy. Ty přední mu přecházely do obrovských křídel, připomínajících netopýří.

„Tohle je těžký bombardovací samec,“ vysvětlil pilot. Unese čtyři sta padesát kilogramů výstroje. Na dalším snímku vidíte formaci bitevních draků s podvěšenými kulomety. Můžou nést ale i rakety, nebo bezvýbušné bomby. Oheň bohužel plivat nedovedou,“ zasmál se. „Jsou to svým způsobem obyčejní savci.“

V krátkém videu přes plátno přeletěl další druh s dlouhými, dozadu zahnutými křídly. Jeho pilot byl přitisknutý těsně k jeho zádům, aby kladl co nejmenší odpor vzduchu.

„A tohle je chlouba naší armády – stihač. Dovede vyvinout rychlost až 300 kilometrů v hodině. Možná si říkáte, že proti mechanickým letounům je to málo, ale uvědomte si, že draky není třeba vyrábět. Líhnou se sami ve speciálních inkubátorech a rostou sami. Nespotřebují ani kapku ropy. Pohonem je jim jen voda a krmná směs, která se vyrábí biolýzou sena. Nedosahují sice vlastností letounů, ale dovolují nám obsadit vzdušný prostor nad pozemními bojišti a máme jich obrovské množství, což jejich hendikep vyrovnává.“

Dalibor většinu věcí, o kterých Suchý mluvil, dobře znal. Každý malý kluk toužil usednout na vlastního draka vyzkoušet si, jaké to je, prohánět se volně mezi mraky. Přesto dychtivě hltal každé slovo.

„Má někdo nějaký dotaz?“

Přihlásil se kdosi vpředu. „Jak je to s jejich inteligencí? Nešlo by je vycvičit tak, aby mohli bojovat sami? Bez pilotů?“

Suchý zavrtěl hlavou. „Možná by to i zvládli, ale jsou dost svéhlaví. Bylo by nebezpečné nechat je se zbraněmi bez dozoru. Proto má každý svého pilota, který pomocí elektrických pulsů udává směr a rychlost letu a ovládá zbraně.“

Dalibor to nevydržel a také se přihlásil. „Co je třeba splnit pro přijetí do letectva?“

Pilot se usmál. „Na to stačí mít jen dost kuráže.“

„Myslím, žes udělal docela chybu, žes včera nešel na branou,“ řekl Dalibor trochu výsměšně Rosťovi, když ho druhý den potkal před gymnáziem. „Byl tam chlápek od draků a říkal fakt zajímavý věci.“

Jeho spolužák však nehnul ani brvou. „Říkal taky, že povolali náš ročník?“

„Jak to myslíš?“

„Nejpozději do tří měsíců jdem do první linie, ty pako!“

„Vždyť ještě nemáme hotovou školu. To nás snad nechají alespoň odmaturovat, ne?“

Rosťa dal oči v sloup. „Ty seš prostě mamlas!“