Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI - Kapitola 1

„Sedněte si. Tak, kdo má dnes aktualitu?“ zeptal se učitel a nahlédl do aplikace třídní knihy, otevřené na starém odřeném počítači. „Mám dojem, že řada je na panu Švarcovi.“

Dalibor vstal a prošel uličkami mezi lavicemi před tabuli. Rozložil malý výstřižek novin.

„Vybral jsme si článek z Naší svobody,“ uvedl a začal číst: „Ve čtvrtek skončila velká ofenzíva severozápadně od Istambulu, během níž se podařilo našim jednotkám vyrvat z rukou uzurpátorů celkem sto padesát kilometrů čtverečných území se dvěma významnými zdroji pitné vody. V boji se vyznamenala 86. česká brigáda pomocných sil gen.Širůčka a asanační sbor nesoucí jméno našeho geniálního chemika Andrleho. Ovšem největší náš dík a obdiv si zaslouží šestnácté křídlo našich letců, kteří bez ohledu na ztráty pronikli nepřátelskou obranou a udělali tak cestu pozemním jednotkám svazu nepoddaných.

„Byla to jen drobná šarvátka v této předlouhé a krvavé válce, ale opět jsem ukázali, že se nepoddáme!“ řekl o tom kapt. Jaromír Lucínek, s nímž náš zpravodaj mluvil hned po návratu na základnu. Vzkaz jednoho z našich nejlepších letců nechť je povzbuzením pro nás všechny.“

„Výborná volba,“ pochválil učitel, když Dalibor skončil. „Pochopitelně i mě tato zpráva potěšila. Chce k tomu někdo něco dodat?“ otočil se ke třídě.

„Nikde se tam nepíše, kolik našich muselo kvůli té hromadě škváry chcípnout,“ ozvalo se tlumeně z učebny. „Ale hlavně, že si někdo nahoře udělal čárku a poplácal si po rameni, jak je dobrej.“

Učitel se zamračil. „Měl jsem na mysli věcnou poznámku, pane Měšťanský. Tedy nikdo? Dobrá, můžeš si sednout Dalibore.“ Nasadil si brýle. „V dnešní hodině si probereme význam výboru pro kulturu jako složky vůdčího shromáždění.“

„Fakt mě to chytlo za srdce,“ přivítal Dalibora v lavici jeho spolužák Rosťa Měšťanský.

„Není každý takový asociál, jako ty,“ zašklebil se na něj Dalibor. „Jsou tací, kterým záleží na tom, aby nás ty potvory nevyždímali a nevysrkli jako citrón.“

Rosťa zavrtěl hlavou a zanořil se do svého sešitu, kde však měl místo poznámek k probírané látce jen spoustu, často dosti vulgárních, malůvek. Dalibora vždycky fascinovalo, jak uměl nakrčit čelo. Jeho přítel totiž nenosil žádné vlasy a když se zamračil, fald se mu dělal až na zátylku.

Rád dráždil a dříve míval vlasy až po ramena. Byl za to mnohokrát popotahován od vedení školy. Když přišel s copem upleteným tak, že mu vedl přímo před obličejem, ředitel ho nechal na místě ostříhat. Rosťa na to zareagoval tak, že další den přišel do školy s hlavou jako koleno a pochvaloval si, že v panujícím vedru je to daleko příjemnější. Od té doby ji pečlivě udržoval v tomto stavu.

Byl to zkrátka rebel a věčný dráždič. Dalibor si nebyl tak úplně jistý, jestli ho obdivuje, nebo ho nesnáší. Jeho vztah k němu se pohyboval někde mezi těmito dvěma extrémy, ale ať už převažoval jeden nebo druhý, vždy vítal jejich setkání jako prostor k debatě.

Výklad byl ten den obzvláště nezáživný. Učitel dlouze vysvětloval dosti složitý systém zacházení s informacemi, reprodukční strategii dat a mediální kánon.

Poslední byl na řadě tělocvik. Takto končil, případně začínal, každý školní den, takže žáci gymnázia trénovali šestkrát do týdne. Tentokrát byl na řadě běh na pět tisíc metrů se zátěží.

Dalibor tedy zatínal zuby a klusal s desetikilovým batohem na zádech. Rosťa na tom byl se silami mnohem lépe a ještě si z něj stíhal utahovat: „Zaber, ty padavko! Jak chceš vůbec posloužit národu a naší milované straně, když se sesypeš, sotva se zvedneš ze židle. To chceš bojovat tak, že necháš emzáky, aby se utloukli smíchem?“

„Neměj péči a starej se hlavně sám o sebe,“ odsekl Dalibor mezi výdechy. Štvalo ho, že jeho přítel nesdílí jeho obavy a přesvědčení, a k tomu má fyzicky navrch. Jeho ctižádost ho však hnala vpřed a nutila ho držet s ním tempo za každou cenu. Do cíle tak doběhli sice společně, ale Dalibor sotva pletl nohama.

Den se už pomalu chýlil k brzkému soumraku, když se oba vraceli domů. Tramvaj je vyplivla před řadami zbrojováckých ubikací – nevzhledných hranatých beden tvořících rozsáhlé sídliště. Tato architektura představovala typický kolorit snad každého předměstí. Satelity vyrostly kolem větších měst po masivní vlně migrace, která následovala po napadení Země. Ti šťastnější, kterým se podařilo prchnout do prostoru hájeného lidmi, se tísnili právě zde. Co se dělo s těmi, kterým se to nepodařilo, se nevědělo.

Pobyt v blokovém domě, jak se tyto prefabrikované stavby nazývaly, však nebyl ničím jiným, než trvalým provizoriem. Baráky byly namačkané těsně na sebe a místnosti v nich byly maličké, s úzkými okny, kterými procházelo jen minimum světla. Zato skrze tenké stěny bylo slyšet každé vrznutí. Vestavěná klimatizace většinou nefungovala, takže přijatelná teplota byla uvnitř jen v zimním období, kdy bývala obloha většinou zatažená a přicházel i déšť.

Ulice kolem domů byly nepříjemně úzké bez kousku zeleně. Situaci nezachraňovaly ani už značně vybledlé barvy, kterými byly zpestřené fasády.

„Půjdeš na braňák?“ zeptal se Dalibor, když šlapali podél zdí popsaných již trochu odřenými nápisy, burcujícími k boji za svobodu Země.

„Myslím, že mám jiný program,“ mávl rukou Rosťa.

„Neblbni, nebyl jsi tam už tři týdny.“

„Já že blbnu?! Honíme si triko ve škole, když nelítáme po buzerplace, hrnou nám do hlav ty jejich žvásty, a to mám mít večer ještě pokračování? Tu důtku ať si strčí třeba do prdele!“ prsknul.

„Rosťo, nejde přece o to, že je to povinný. Musíš chápat, že to není samoúčelný. Musíme přece posilovat, abychom je zastavili. Představ si, že by k tomu všichni přistupovali jako ty. Tahle planeta by už dávno nebyla naše.“

„Ty už mluvíš stejně jako propagátor od Nepoddanejch,“ křivil Rosťa rty. „Někdy si říkám, jestli nejseš úplně vygumovanej. Zkus se rozhlídnout kolem sebe,“ rozhodil rukama. „Za co to vlastně chceš bojovat? Za tohle? Nebo za ty kretény, kteří nás svazují stále tužšími a přísnějšími předpisy? To je furt: pohybuj se jen ve své sekci, pracuj, poslouchej, nech se voddělat!“ vypočítával na prstech. „K tomu hlídají internet, cenzurujou noviny a připomínám, že stanný právo trvá nepřetržitě už sedmej rok. Jak to máme všechno pěkně nalajnovaný! Tohle je kriminál!“

„Ne, je to prostě jen válka,“ řekl umíněně Dalibor. „Válka, kterou jsme my nezačali, a v níž se musíme ubránit za každou cenu. I za cenu některých omezení. Víš, co říkají lidi, kterým se podařilo zdrhnout z druhé strany?“

„Nevím. Pouč mě.“

„Není třeba,“ odsekl Dalibor, „stačí se podívat na televizi.“

„A-ha, ty myslíš tohle. No jó, to je fakt. Svědectví v televizi je opravdu hodně hodnověrné,“ vyhrnul Rosťa spodní pysk. „Kolik těch uprchlíků je? Pět, nebo šest?“ zadržel svého spolužáka. Kolem s vrzáním projel člověk na starém kole. „Jenom z téhle čtvrti jich na druhou stranu přešlo pětkrát tolik.“

„Jsou to blázni,“ namítl Dalibor. „Nebo spíš zrádci.“

„Myslíš?“ podíval se na něj Rosťa potutelně. „Proč je trestný, třeba jen veřejně naznačit, že na druhý straně by nemuselo být takový peklo, jak nám Nepoddaní tvrdí? Hele, víš proč zavřeli Foukala z vedlejšího vchodu?“

„Šmelil se stravenkama,“ prohlásil vítězoslavně Dalibor.

„Byl to diabetik a kdyby s nima nešmelil, tak umřel, protože mu příděly inzulínu nemohly pokrýt spotřebu,“ řekl chladně jeho spolužák. „Ostatně, šmelí každej. V tom to není. Dovolil si zeptat se nahlas na schůzi uličního výboru, proč se nesmíme dívat na stránky v poddané oblasti. Druhej den pro něj přišla šťára a od té doby o něm nikdo neslyšel.“

„To je nesmysl!“ usmál se pohrdavě Dalibor. „Všude se snažíš vidět jen to špatný. Abys věděl, jsi malicherný sobec! Fňukáš tu, že ti někdo šáhl na tvá upachtěná práva a pohodlí, ale úplně pomíjíš důvod, proč se tak děje. Zkus si zopakovat dějepis. Jen si přečti, jak se ve dvacátých letech společnost málem rozpadla kvůli prosazování osobních svobod. Byla to živná půda pro různé extrémisty a hlavně pro ně,“ ukázal na vybledlý plakát s vyobrazením obludného šediváka sápajícího se po zástupu vyděšených lidí. „Nechat jim tenkrát volnou ruku, jsme dnes všichni jen jejich nemyslící nástroje.“

Ulicí se do svých skrovných domovů vracely desítky obyvatel sídliště. Většinou šli pěšky, kdo měl, použil kolo. Benzín byl jen na speciální příděl, který tu nikdo neužíval. Elektromobily byly přílišným přepychem, proto bylo kolo jediným osobním dopravním prostředkem, který vlastnila většina lidí.

Lidé míjeli debatující dvojici zabráni do vlastních úvah a problémů. Jestliže jejich rozhovor někdo poslouchal, nedal to na sobě znát.

Dalibor čekal, že mu bude jeho spolužák dál nějak oponovat, ale ten mlčel. Pak jen zavrtěl hlavou. „Tohle nemá cenu, ty seš prostě mamlas! Uvidíme se zítra,“ mávl rukou a odešel.