Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI - Kapitola 3

Odvody probíhaly na armádní správě ve velkém stylu. Na náměstí před budovou byla vystavena technika a zbraně. Děti dostávaly balónky a mávátka, z amplionů zněly pochodové písně. Uprostřed prostranství se prezentovaly různé jednotky.

Svobodu vykoupíme krví! hlásal velký nápis nad vchodem do budovy správy.

Všude se to hemžilo poněkud nerozhodnými branci, i jejich doprovody. Dalibor se musel doslova protlačit k tabuli, kde podle počátečního písmene svého příjmení našel číslo kanceláře odvodové komise. V patře už byla situace poněkud lepší, ale i tak byly přede dveřmi docela dlouhé fronty. V kanceláři, kam měl jít on, se něco dělo. Byl slyšet vzrušený ženský hlas a potom se rozletěly dveře.

„... zbývá mu už jen kousek. Tak ho nechte dokončit alespoň ročník!“ snažila se kohosi uvnitř přesvědčit tlustá žena.

„Škola se přerušuje automaticky, dokončí ji po návratu do civilu,“ dostala nesmlouvavou odpověď.

„Ale... ale to přece nemůžete!“ řekla skoro prosebně.

Na chodbu vyšel chlapec s propadlým hrudníkem a nápadně odstávajícíma ušima.

„Neumíte si představit, kolik nás to stálo úsilí, aby se tam dostal. Prosím, dejte mu šanci!“

Do dveří se postavil voják se žlutou šňůrou na uniformě. „Slyšela jste. Odvolání se zamítá. Splňte pokyny v rozkazu,“ řekl tvrdě a vystrčil ženu ven. „Mějte na paměti zákon o vyhýbání se vojenské službě!“ skoro jí zapíchl prst do obličeje. „Další!“

I když do fronty přicházeli stále noví a noví lidé, skoro se nezvětšovala. Procedura v kanceláři probíhala docela rychle.

Dalibor se dostal na řadu zhruba za půl hodiny. Uvnitř byl mimo strážného jeden důstojník a sveřepě se tvářící úřednice s vlasy v drdolu staženém tak, že jí to šikmilo oči.

„Tvoje jméno spoludruhu?“ vyzval ho důstojník.

„Dalibor Švarc.“

Úřednice to naklepala na klávesnici počítače. „Osobní číslo!“ štěkla.

„3391609G,“ vysypal ze sebe.

„Matka kulturní referentka a otec zkušební technik?“

„Oba ve zbrojovce,“ přisvědčil.

„Jmenuje se Dílna nástrojů svobody!“ obořila se na něj. Pak kývla na důstojníka: „Souhlasí.“ Zahrčela tiskárna a voják opatřil papír razítkem.

„Nezapomeň včas nastoupit ke své jednotce,“ podal mu rozkaz a potřásl rukou. „Gratuluji ti k nástupu, spoludruhu ve zbrani.“

Dalibor se podíval do lejstra na kolonku s útvarem. Do hlavy se mu nahrnula krev.

„Promiň, spoludruhu...“

„Něco v nepořádku?“ podíval se na něj důstojník trochu nevraživě.

„Já jen, jestli to není omyl. Píšou tu osmdesáté sedmé křídlo.“

„My chyby neděláme!“ prskla úřednice.

Důstojník se po ní ani neohlédl, jen se zadíval do papíru před sebou. „Není. Jsi u letectva,“ prohlásil a něco si v něm odškrtl.

---

Jako branec dostal Dalibor poukázky na extra příděly potravin i oblečení a několik volných lístků do umaxu. Užíval si to, protože jaro bylo v plném proudu a docházka do školy mu byla na dobu, co bude ve službě, přerušena. Nástup měl až za dva týdny, takže si udělal prázdniny.

Zvláště jeho matka byla náležitě hrdá na to, že její syn se dostal k elitní části armády a vykládala to všem, které potkala.

Jednou se Dalibor potkal v trolejbuse s Rosťou.

„Nazdar ty vole! Jak se vede?“

Rosťa se pousmál. „Připravuju se na zkoušky, takže v těch kydech ležím od rána do večera.“

„Co blbneš? To přece nemůžeš stihnout! Kam tě přiřadili?“

„Nikam. Ta šaškárna mě teprve čeká.“

„Já budu mít svýho draka,“ nevydržel to Dalibor.

„Tak to gratuluju,“ ušklíbl se jeho spolužák. „Spoludruh bude velký letec. To mně přidělí nejspíš starost o latríny. A víš co? Budu se o ty sračky starat rád, protože ty jediný mají v tomhle srabu smysl.“

„Zase to vidíš moc černě,“ usmál se Dalibor.

„Hlavně na sebe dávej majzla. Hodně o nás stojí, takže jim asi teče do bot. Bude to nejspíš dost krutý.“

„Myslíš emzáky?“ podivil se Dalibor.

Rosťa jen zavrtěl hlavou. „Ty seš fakt mamlas! Myslím ty naše kretény.“

Nevšímal si, že se po něm při těch slovech několik lidí ohlédlo.

„No nic, uvidíme se později,“ zasmál se a vystoupil.

Přišel den, kdy měl Dalibor narukovat. Podle instrukcí se ráno vypravil na nádraží s předpisově sbaleným kufrem. Když přišel na peron, u speciálního vlaku už stály desítky jemu podobných mladíků, společně s lidmi, kteří se s nimi přišli rozloučit.

Matka ho objala a políbila. „Jsem na tebe tak hrdá!“ šeptala se slzami v očích. Otec mu jen stiskl ruku a tak podivně se na něj díval.

„Tati, neboj,“ usmál se na něj Dalibor.

„Nastupovat! Odjezd za pět minut,“ zavolal průvodčí.

Otec otevřel ústa, jako by se odhodlával něco říct. „Dalibore... zkus se po ní podívat. Zkus tam najít Leničku!“

Jeho žena do něj šťouchla. „Přestaň s tím!“ zasyčela.

Dalibor nastoupil, ale své rodiče už oknem nezahlédl. Venku byl moc velký nával.

Pak se ozval hvizd a vlak se rozjel. Daliborovi bylo všelijak, ale nálada ve společném vagónu byla povznesená. Podíval se špinavým oknem na nebe, jedinou zdánlivě nehybnou věc nad ubíhající krajinou, a vzpomněl si, že brzy bude patřit jemu. Začal se těšit.

Cestovali dlouho. Bylo to daleko za jejich okrsek, na které byla rozdělena celá Evropa nepoddaná mimozemšťanům. Z obecně bezpečnostních důvodů nikdo nesměl bez povolení svou oblast opustit. Pro armádu, kam teď patřil i on, to pochopitelně neplatilo.

Vlak všechna nádraží projížděl bez zastávky. Pak opustil hustě obydlenou krajinu a zanořil se do hlubokých údolí nějaké vrchoviny. Poprvé zastavil po třech hodinách. Okolo však nebylo nic jiného, než neduživý akátový les a popraskaná asfaltka lemující trať. Dalibor vykoukl. Před vlakem byla bariéra tvořená ostnatým plotem. Koleje vedly bránou s malou strážnicí.

Netrvalo to ani pět minut a dali se zase do pohybu. Uvnitř areálu však jeli jen zvolna. Řídký les najednou skončil a objevily se dlouhé patrové budovy s šedými střechami. Zastavili na malém nádraží.

„Vystupovat!“ zazněl rozkaz.

Peron byl postaven z betonových panelů a pozvolnou rampou přecházel do široké dvorany, kterou ze dvou stran uzavíraly budovy ubikací a ze třetí se otevírala do volné travnaté plochy. Nebylo pochyb o tom, že to bylo letiště.

Všichni rekruti byli seřazeni do tří velkých skupin před velitelské stanoviště. Dalibor odhadoval, že jich může být kolem dvou set. Na vyvýšené ploše před vchodem se postavili tři důstojníci. Ten s majorskými výložkami si nasadil mikrofon a promluvil: „Spoludruzi branci, nacházíte se na výcvikové základně letectva 6-312 Kopecká. Já jsem velitel major Batar. Zde proděláte přijímací výcvik. To znamená, že si ověříme vaše schopnosti, pak vám dáme do těla a naučíme vás vše potřebné o zbraních, dracích a létání vůbec. Za dva měsíce každý z vás poputuje ke své bojové jednotce. Nějaké dotazy?“

Rozhlédl se. „Ne? Výborně, zdá se, že jste chápaví. Vlast je na vás hrdá!“