Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 17

Stalo se to přibližně týden poté, co se Dalibor zase vrátil do služby. Všechno se čistilo a upravovalo. Dokonce i draci byli postupně prohnáni tryskovým boxem, což byla jakási náhrada sprchy. V bedně z vlnitého plechu byla soustava trubek s fluidními rozstřikovači. Každý drak byl poprášen mlhou pichlavých kapiček vody s desinfekcí.

Důvodem toho všeho byla velká generální inspekce, která přiletěla dopravním letadlem. Pilot měl co dělat, aby se s velkým strojem vešel na jedinou místní přistávací dráhu.

Letci i draci, kteří neměli zrovna službu, byli vyhnáni na letiště, aby udělali uvítací přehlídku. Daliborovi to hodně připomínalo první nástup ve výukových kasárnách. Jen s tím rozdílem, že tenkrát se to celé odbývalo kvůli drakům, kdežto teď tu byli jen jako kulisa.

Generalita sestoupila po přistavených schůdkách a za ní se vyvalila tlupa úředníků, kteří koukali, jako by něco podobného viděli poprvé. Zatímco generálové šli kolem špalíru draků celkem normálně, jejich doprovod se od nich držel v uctivé vzdálenosti. Nakonec se všichni namačkali do přistavených džípů a nechali se odvézt do hlavní budovy.

„To bylo všechno?“ divil se kdosi.

„Co myslíš? Že ti budou probírat šupiny?“ ušklíbl se další drak.

Poručík organizující přehlídku zavelel odchod. Všichni udělali trojstup a zamířili na základnu. Spořádanost přesunu ale rychle dostávala trhliny, až se celá formace rozpadla. Někteří piloti dokonce poslali draky samotné a šli si po svém. Smrž to ale neudělal. Když se zastavil, aby se podíval na vracející se patrolu, zůstal Dalibor poslušně stát také.

Navíc si všiml, že právě přistává Čeněk. Pilot ho navedl doprostřed drakoportu a sotva se dotknul země, hned ho pobídl k odchodu, aby udělal místo dalšímu přistávajícímu. Nechal ho dojít až před Smrže, s kterým se pozdravil a seskočil ze sedla.

„Tak jak to probíhá?“

„Hukot jako vždycky,“ navázal hovor Smrž a dál si draků přestali všímat.

Dalibor si stoupl blíž k Čeňkovi. „Zdarec. Tak co, klid?“ zeptal se na průběh mise. Vlastně ho to příliš nezajímalo, spíš chtěl nějak nahodit téma. Čeněk se na něj ale podivně podíval. „Klid brzy naleznu. Už vím kde.“

„Ptám se na hlídku,“ upřesnil rychle Dalibor. „Tady je blázinec. Hlavouni přiletěli jen před chvilkou a všichni jsou z nich náležitě uprdění,“ zasmál se.

Čeněk ho ale neposlouchal. Otočil hlavu a podíval se kamsi do dálky. „Tam. Vidíš ten obzor? Tam je.“

„Co?“ zeptal se ostražitě Dalibor. „Nebo kdo?“

„Tady už mě nic nedrží. Nemám tu žádné závazky a nechci tu být. Rozhodl jsem se jít domů.“

„Počkej, počkej!“ Dalibor cítil, jak mu z jeho slov jde po zádech mráz. „Jak to myslíš? Chceš se nechat přeložit? Zkus to projednat s kápem, ale myslím, že to neprojde.“

Čeněk se na něj znova podíval, ale bylo to spíš, jako by hleděl skrze něj. „Poletím. Za tím obzorem je všechno, co potřebuju.“ Vykročil pomalu zpět na port.

„Neblázni, vždyť už máš jen dvacet minut!“ zavolal na něj Dalibor.

I ostatní draci postávající kolem si všimli, že se děje něco nezvyklého.

Čeněk došel předpisově doprostřed startoviště, otočil se proti větru a odlepil se od země.

„Čeňku ne!“ zavolal Dalibor.

„Jeblo mu,“ okomentoval to nejbližší z draků.

To už si toho všimli i piloti.

„Hele, asi se ti zbláznil drak,“ zaclonil si Smrž oči proti odpolednímu slunci.

„Do prdele!“ zaklel druhý letec a vytrhl od pasu dálkový ovladač Čeňkova postroje. Kontrolka jasně signalizovala, že drak dostává jednu ránu za druhou, ale jeho silueta se stále vzdalovala.

„Asi je z dosahu. Žebro, pujč mi draka! Musím pro něj,“ zařval Čeňkův pilot a hnal se k Daliborovi. Smrž ho ale chytil za rameno. „Uklidni se, je tu inspekce, nedělej blbosti.“ Ohlédl se po budovách. „Kolik má času?“

„Asi čtvrt hodiny,“ řekl už mnohem klidněji druhý muž, když pochopil, kam jeho spoludruh míří.

„Jak odjedou, nahlásíme ztrátu,“ poplácal ho Smrž.

„Má kvéry... her hgot, starej bude řvát!“ zamračil se druhý pilot.

„Určitě míň, než kdybys hrál divadlo před těma šaškama.“

Dalibor přešlapoval na místě a zoufale sledoval zmenšující se siluetu posledního tvora, kterého tu mohl považovat za přítele. O tom, co právě teď Čeněk dělá, uvažoval už mnohokrát, ale nikdy k tomu nenašel odhodlání, ani když mu bylo opravdu zle. Vždy sám sebe přesvědčil, že je důležitý. Pro boj, pro společnost, pro své příbuzné, které takto chrání.

Věděl, že Čeněk nikam nedoletí, že mu zbývají poslední vteřiny života, přesto mu záviděl. Cítil, že teď přišel o velikou šanci.

Jeho racionální část mysli mu však jednoznačně říkala, že je to hloupost. Měl by za ním vyrazit, a všemi prostředky ho donutit k návratu. Věděl to, ale nebyl si jist, jestli by se k němu naopak nepřidal.

„Zapomeň na to!“ ozval se za ním ledabylý hlas jeho pilota a velitele.

Otočil se.

Smrž tam stál a jako by čekal, co drak udělá. Ovladač však nevytáhl.

„Jestli jen roztáhneš křídlo, nechám tě sejmout jako zběha.“

Dalibor sklonil hlavu.

„Hodnej kluk. Teď mazej do stáje a nevystrkuj odtam čumák.“