Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 16

Dny plynuly jeden jako druhý. Vyplňovaly je jen patroly a krátké výpady, kdy se spojovalo víc letek, aby zaútočily na cíle těsně za demarkační linií. Většinou to byly konvoje, nebo malé nepřátelské základny. Jednou dokonce dělali podporu pozemnímu útoku, který ovšem nenarazil na žádný větší odpor a zastavil se z důvodů váznoucího zásobování asi dva kilometry od výchozího postavení.

Celkem si zvykl na to, že některé kóje se vyprazdňují. Cítil však mrazení, když někde v planině zahlédl tahač s mohutným vyvíječem dřevoplynu, vlekoucí dvojitý návěs v maskovací žluto hnědé barvě. Mobilní recyklátor, jak se tohle zařízení oficiálně jmenovalo, mělo díky svému palivu i obsahu kontejneru za sebou, charakteristický zápach rozeznatelný na míle daleko. Draci mu říkali kafilérka na pochodu, i když jeho příjezd na základnu znamenal další příděl žrádla. Dalibor však neměl sílu nad tímto dilematem uvažovat. Veškerý jeho život se smrsknul do snahy přetrpět každý další den; dožít se ve zdraví nového přídělu času a zalehnout v kóji. Tehdy ale na něj začala dotírat prázdnota, která ho obklopovala čím dál víc. Prolézala jím jako zimní chlad. Otřásal se strachem, když se mu před očima k zešílení opakovaly situace z bojů, kterými prošel. Bylo to daleko horší, než čelit smrtelnému nebezpečí přímo.

Rána pak byla jako pokračování snu. Vše se opakovalo s takovou pravidelností, že si nebyl úplně jist, zda opravdu jde k letišti a odlétá, nebo je to jen jeho zjitřená představa. Zpravidla ho probudilo až šlehnutí ovládacího výboje. Ale i k tomu už začínal být apatický.

Rána a krátká křeč!

„K sakru! To je dost, že ses probral. Nemůžu výkon zvyšovat do nekonečna, vybíjí to baterky,“ zavrčel Žebrák.

„Máš mu nechat dát kofein,“ zasmál se pilot jedničky.

„To je na prd! Jen by ho to rozhodilo.“

Byli asi půl hodiny od základny, když přišlo hlášení o útoku. Upravili směr a zaujali bojovou formaci, aby k bojišti dorazili připraveni. Z dálky už je vítalo zlověstné hromobití výstřelů.

Šlo o jednu z mnoha drobných bitev, kterých se na frontě každý den odehrávaly desítky. Skupina mimozemských vojáků v podivně hranatých pancířích útočila s podporou několika obrněnců osazených dvojčaty kulometů, na nevysoký kopeček, kde se narychlo opevnila jednotka pěchoty.

„Musíme sebou hodit, sršni jsou na cestě!“ zařval velitel. „Máme tak tři minuty. Soustřeďte se na nejbližší otéčko!“

Žebrák šel v prvním sledu. Zamířil přímo na vozidlo a při střemhlavém letu ho pokropil krátkou dávkou. Hned uhnul a udělal dlouhý oblouk, aby mohl nalétnout nízko při zemi a zaútočit na bok. Daliborovy kulomety neměly na silné stěny transportéru valnější účinek, ale alespoň znesnadňovaly obsluze míření a byla tu šance, že poškodí nějakou hůře krytou část stroje.

Dalibor se chystal na třetí nálet, když v tom se mu svět ztratil v rudém oblaku. Něco ho hodilo stranou a až teprve potom uslyšel výbuch a Žebrákovo zařvání. Pravou okřídlenou paží mu projela bolest, jako by mu do ní někdo vrazil kus rozžhaveného železa.

„Sršní!“ uslyšel z dálky varovný řev a všiml si, že na obloze se mihly rozmazané siluety nepřátelských letadel.

„Stahujeme se!“

Dalibor jasně cítil stisk nohama, který ho vybízel k vyšší rychlosti, ale nedokázal mu vyhovět. Až po třetím zášlehu si jeho pilot konečně všiml, že má v pravém křídle rozšklebenou díru a teče mu po něm krev.

„Na základnu a opovaž se dotknout země dřív!“ zavrčel mu do ucha.

Bolelo to. Opravdu hodně. Zpomalovali, takže jim zbytek letky brzy uletěl. Dalibor se snažil šetřit poraněné křídlo a polykat bolestné vzdechy, které se mu tlačily z hrdla. Po dlouhé době zase cítil něco jiného, než prázdnotu, ale moc vděčný za to nebyl.

Vysoko na obloze proletěla šestice okřídlených stínů. Viděl jen matně zkreslené mžitky, které se mu dělaly před očima, přesto rozpoznal, že jsou to draci.

Žebrák si jich všiml také. „Hleďme, stíhači. To je dost, že se uráčili zvednout ty svý zadky!“ zaklel.

Na základně nechal Dalibora přistát na speciální plochu s pískem nasypaným na nevysokou, ale dlouho hromadu. Zabořily se mu do ní nohy, a sklouzl se po břiše, ale nepřevrátil se a nic si nezlomil. Technici ho odstrojili přímo na místě a veterinář mu ovázal rány. Důkladné léčby se mu však dostalo, až když se dovlekl na ošetřovnu. Šrapnel mu ošklivě potrhal kůži na rameni a prořízl letovou blánu. Doktor se s tím nijak nepáral. Vytáhl mu kus železa o velikosti žiletky ze svalu, vše vyčistil a zašil. Na křídlo dal narůžovělou záplatu z biologicky kompatibilního polymeru.

„Necháme ho týden vyhnít a pak se uvidí,“ řekl sanitáři, který se ho ptal na další postup. „Napumpoval jsem do něj antibiotika, ale tady jeden nikdy neví, jakej neřád lítá vzduchem. Buď do tejdne vzlítne, nebo ho nasypem do žlabů.“ Naházel zkrvavené nástroje do autoklávu.

Dalibor byl rád, že se nějak dobelhal do své stáje. Nemocnice pro draky vypadala spíš jako dílna kombinovaná skladem desinfekce. Měl tam pocit, že mu její puch skrze zbystřený dračí čich doslova vypálí díru do mozku.

Ocitl se tu sám. Byla pohotovost a ostatní draci byli buď ve vzduchu, nebo vyčkávali v plné polní někde venku. Se zaúpěním se poskládal do rohu své kóje a upadl do stavu mezi spánkem a mdlobou.

Druhý den už bolesti poněkud ustoupily, ale v hlavě ho bodaly myšlenky jako mořští ježci.

„Polámal se mraveneček, vypukla tu panika,“ zarecitoval kápo a šťouchl do něj pařátem. Jen se zasmál jeho bolestnému zavytí a dokončil: „Nakonec mu zavolali brutálního řezníka.“ Zazubil se. „Alespoň si budeš do příště pamatovat, že éra máš nechat stihačům.“

„A jak to mám asi udělat, když mi sedí za krkem Žebrák?!“ zaskřípal Dalibor zuby.

„Nesmíš bejt blbej,“ zašklebil se kápo.

„Co jsou vlastně ti stíhači zač?“ zeptal se, aby odvedl jeho pozornost od sebe.

„Stejný paka, jako seš ty, ale dostali koktejl, kterej jim udělal větší křídla a bicály, takže jsou sakra rychlejší. Neflákaj se při zemi, jako my a nenosí těžkou výzbroj. My stačíme tak na helikoptéru, nebo vznášedlo, éra jsou jejich práce. Jak nějaký uvidíš, tak se kliď z cesty, a nech ho jim, jasný?“ Kápo si odplivl a odešel. Dalibor si pokusil lehnout tak, aby ho rány bolely co nejméně a po chvilce zase usnul.

Třetí den ho přišel prohlédnout lékař. Také Žebrák se rozhodl omrknout situaci. Stál nad ním, potahoval z mohutného vaporizéru a se zájmem sledoval veterinářovo počínání. Ten zkontroloval trhlinu na křídle, malou ostrou špachtlí oškrabal strup na ráně a spokojeně zamručel. „Je neuvěřitelný, jak se ty potvory dokážou sebrat. Chlapa by to vyřadilo nejmíň na měsíc z provozu a von,“ udělal gesto rukou. „Puf! Jako píchnutí od komára. Ve středu mu vytáhnu štychy.“

„Docela by se hodilo mít jejich držák,“ vyfoukl Žebrák oblak dýmu, až z něj odletovaly kouřící kapky.

„To bys chtěl? Bejt jako voni?“ zaculil se doktor a vytáhl z velké lékárničky, připomínající přenosnou skříň na nářadí, kartuš tekutého obvazu.

„I to nádobíčko by se hodilo,“ poněkud se zasnil letec.

„Fakt je, že někerý chlapi jim to závidí, ale není co.“ Dračí lékař natřepal obsah tuby a začal pokrývat zraněné místo pěnou. „Je mimo provoz. Jeden vedle druhýho samý impotenti,“ pohodil hlavou směrem k dalším kójím.

„A kurňa!“ ztuhl Žebrák. „To mě nenapadlo.“

„Jasně, jsou to mutanti, slepá ulička. Navíc je nežádoucí, aby s nima mlátily hormony. A k tomu...“ Opřel se Daliborovi o bok a kouknul na Žebráka. „...nemaj to ani do čeho zastrčit. Samice se nedělaj.“

„Do hajzlu!“ ulevil si pilot. „To pěkně děkuju! Musí to bejt pěkně na prd život.“

Když oba odešli, Dalibor se hodnou chvíli jen díval do zdi. Tohle neměl slyšet! Nebo oba věděli, co je ve skutečnosti zač, rozumí každému jejich slovu a bavili se na jeho účet? Žebrák měl pravdu, zač stojí jeho život?