Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 18

Dalibor poslechl. Když se vracel do své kóje, odvrátil zrak od prázdného místa, které zbylo po Čeňkovi. Lehl si do kouta a vrazil hlavou pod křídlo. Nechtěl nic vidět, nic slyšet a hlavně nad ničím přemýšlet, ale nebylo mu to dopřáno. Za chvíli ho vyburcoval kápův hlas: „Vstávat, vy lemry. Generalita se před náma chce prohodit a vlít nám do žil odhodlání. Takže na plac!“

Nástup byl před hlavní budovou. Lidská posádka byla vpředu a draci stáli za ní. Na provizorní řečnické tribuně udělané z nákladního auta, už stál jeden ze skupiny placatých čepic.

Dalibor si všiml, že přímo pod korbou stojí skupinka pilotů. Byla mezi nimi i Olinka. Otřásl se při vzpomínce na den strávený pod jejím velením.

„Spoludružky a spoludruzi,“ začal generál. „Je těžké předstoupit před vás v této komplikované době a říci něco povzbudivého. Každý spoludruh by měl být u svých blízkých a v klidu užívat vše, co mu svět nabízí, ale nejde to. Snahou zákeřného nepřítele je, rozbít i to málo, co z našeho světa zbývá, rozdrtit naše naděje a touhu po svobodě. Zbavit nás i toho mála, co jsme uhájili, povraždit, co milujeme.

Jsem však hrdý a dojatý, když vás vidím stát neochvějně při obhajobě hranic naší civilizace a každý den nasazovat životy za ideály, které formují filosofii a ducha nepoddaných. Ne zbraně, ale jednota našeho odhodlání a pevná víra ve vítězství je to, co je naší největší silou. Uvědomění a sebeobětování, kterým každý z nás musí vykoupit svobodu a demokracii. Ale zde nebojujete jen za ni, ale i za celou naši krásnou planetu, která jednou pozná mír bez poddanství. Jste všichni hrdinové, ale i hrdinové potřebují své vzory. Ty nejlepší z vás, k nimiž je možné vzhlížet a pokoušet se jim vyrovnat. Někoho, kdo vás ještě víc zušlechtí. Proto dnes odměním řádem Hrdina Země ty spoluduhy, kteří prokázali největší nasazení v boji.“

Odmlčel se, aby si mohl z připravené kazety vytáhnout blyštivý metál na modré stužce.

„Spoludružka nadporučík Krausová!“ vyzval prvního vyznamenaného.

Dalibor se odvrátil. Cítil hořkost. Všechno bylo jinak, než si představoval.

„Zmrdi!“zavrčel kápo, který stál přímo vedle něho a doslova se očima vpíjel do skupinky před autem. „Jen se na ně podívej. Jeden frajer vedle druhýho. Taky nastoupili k letectvu, ale jsou to dětičky papalášů. To oni šli na akademii, zatím co lůza dostala džoganec do prdele.“ Zaskřípal zuby. „Zatímco my je tu nosíme, oni si hrají na honoraci.“

„Ale jak se s tím srovnat? Jak se z toho nezbláznit, jako se to stalo Čeňkovi?“ zaúpěl Dalibor.

„Jednoduše, jako každej normální tady!“ mrkl na něj kápo.“Chcípne slabej. Vrátit se může jen vítěz.“

„Kam vrátit?“ znejistěl Dalibor. Nerozuměl mu.

„No přece mezi ty tam,“ pohodil hlavou směrem k lidem.

„Copak to jde? Ta změna není trvalá?“ užasl Dalibor. Nikdy ho nenapadlo nad tím uvažovat a zeptat se vlastně nebylo koho.

„Jasně že ne. Mají sérum, který následky mutace zvrátí. Copak tys o tom nevěděl?“ zachechtal se. „Dostaneš podobnou injekci, jaká tě dostala sem a je po všem. A k tomu ještě něco navíc. Víš, co je to Nordland?“

„Myslíš Valhalu?“

„Přesně! Daleko na severu, kde je ještě slušný počasí. Rostou tam lesy a v údolích jsou jezera. V zimě tam dokonce i sněží. Jsou tam hluboký fjordy, a v nich jsou nasypaný kilometry pískovejch pláží. Nad tím stojí ty nejšpičkovější hotely. Zkrátka, snová flákárna pro prominenty.“

Dalibor o tomto místě ledacos slyšel. Hltal každé kápovo slovo.

„Normálním lidem vstup zakázán. Smí tam jenom papaláši a váleční hrdinové.“ Kápo přiblížil svou hlavu k Daliborově. „Dávka pro návrat je drahá. Tu si zaslouží jen ti nejlepší, takže si počítej body za účelnost. Kdo jich udělá stovku, dostane nejen poděkování, na který každej sere, ale taky poličťující kůru a jízdenku do Valhaly. Já,“ ukázal prstem křídla na sebe, „jich mám už osmadevadesát. Ještě dva emzáci a balím kufry.

„Pak nastane tanec!“ Kápo upřel zrak do dálky. „Už žádná buzerace, prach, podřadný žrádlo a patroly. Budu si užívat. Zapadnu do baru a budu tam chlastat tak dlouho, dokaváť o sobě budu vědět. Vyvalím se na pláž a budu se tam válet až do vomrzení. Nechám si napustit bazén šampaňským, abych se měl kde rochnit!“ vypravoval s takovou vervou, až mu od tlamy odletovaly sliny. „Ale hlavně si pořádně zapíchám. Přísahám bohu, vošukám tam každou buchtu, která se mi mihne před nosem. A víš, co udělám pak? Až mě všechno tohle omrzí?“ Podíval se na Dalibora pološíleným zrakem. „Opatřím si draka. Přesně takovýho troubu, jako seš ty. Zachráním ho od válečnejch útrap. Sednu mu na hřbet a budu ho honit tak dlouho, až bude plivat krev! Vrátím mu všechno, co jsem si tu musel vytrpět. Rozumíš?! A von mi bude vděčnej!“

Daliborovi se udělalo zle. Z davu kolem ho brněla hlava a měl pocit závratě. Nemohl dál poslouchat kápova slova. Musel pryč! Začal se probíjet dračími těly. Strkal do ostatních a ignoroval jejich nadávky, v uších mu zněl jen kápův hysterický smích.

Konečně se vymotal z chumlu svých zpocených druhů. Rozběhl se a utíkal, dokud se nedostal mezi baráky. Zastavil se ve špinavé uličce, kterou tvořily stěny stáji. Páchlo to tu močí a válely se tu odpadky, zvuky shromáždění tu byly trošku tlumeny. Třásl se a snažil se popadnout dech. Člověk, člověk, ČLOVĚK! Rezonovalo mu posměšně v hlavě. Podíval se na pařáty svých zdeformovaných rukou a prstů přecházejících do letové blány. Můžou být zase normální? zeptal se sám sebe. Existuje snad opravdu reálná šance, že se vrátí ke svým? Zavrtěl rozhodně hlavou. Ale... kápo tomu věřil. A ty body? Vzpomínal, že snad někdy zahlédl v záznamech odložených neopatrným důstojníkem jakési indexy u čísel draků. Nešlo tedy jen o čárky udělané fixou na přepážce!

Prošel pomalu uličkou a rozhlédl se po planině, po které vítr hnal oblaka zvířeného nažloutlého prachu. Nenáviděl tohle místo! Ne, tady nesmí umřít! Jediná úniková cesta se před ním začala rýsovat v mnohem jasnější podobě. Jen slabý chcípne, on ale není slabý. Vydrží to za každou cenu!

---

Ukázalo se, že návštěva generality nebyla jen obyčejným výletem velení, ale inspekcí bojového stavu před velkou operací. Nedlouho potom se základna rozšířila o deset nových skladišť, do kterých se stěhovaly tuny materiálu přiváženého vlaky. Na prostranství vedle letiště vyrostl stanový tábor, kde se ubytovala jízda. Místo koní však měli v ohradách podivně vyhlížející zvířata připomínající kombinaci koně a velblouda. Draci se na ně přišli pochopitelně podívat blíž, aby si ověřili, jestli nemají něco společného, ale zdálo se, že v případě těchto tvorů si genetickou úpravu „vychutnal“ jiný živočišný druh. Sami jezdci je nazývali virky a byli nesmírně hákliví na poznámky o jejich poněkud bizarním vzhledu.

Hned od první chvíle jejich příjezdu zavládla mezi piloty a jezdci nevraživost. Kovbojů, jak se začalo lidem od nové zbraně říkat, bylo početně více než letců. Ti se pak logicky obávali o své výsadní postavení. Vadily jim tlačenice v jídelnách, kantýně i sociálním zařízení, které nebylo na takový nápor mužstva dimenzované.

Kovbojové na oplátku říkali pilotům draků větráci a měli jim za zlé hlavně to, že zatím co letci již bojují, oni musejí prodělat vleklý trénink, aby se přizpůsobili v novém prostředí.

Pocity se pochopitelně přelily i na samotné draky, kteří byli samozřejmě na straně pilotů. Spor se jich sice přímo netýkal, a mnozí své letce následovali jen z donucení, ale nemohli si nevšimnout hanlivých poznámek, které ze strany kovbojů dopadaly i na ně.

Navíc se na letišti stále častěji objevovali i bombardéři. Ti sice s piloty také často a rádi špičkovali a vychvalovali své draky, ale bylo to přece jen víc kolegiální. Bitevníci se učili s bombardovacími draky spolupracovat. Úkolem velkých draků bylo dopravit i několik set kilogramů bomb k určitému cíli daleko za linií bojů a menší a pohyblivější letouni jim měli zajistit ochranu. Bylo to něco úplně jiného, než dosavadní operace, kdy každý z nich víceméně hleděl jen sám na sebe. Tady bylo třeba se pevně navázat na těžkopádného obra a nepustit k němu žádného nepřítele i za cenu vlastních obětí.