Vítejte ve dračím světě

SLUŽBA VLASTI – kapitola 15

Při ranní injekci si doktor všiml Daliborova zranění, které se trochu zanítilo. Moc se s tím nepáral. Ránu vyčistil, natřel jakousi zapáchající mastí a poslal ho na hlídkový let.

Trasa byla stejná jako předchozího dne. Všude vládl klid a po odletu z předsunutého stanoviště to vypadalo, že se formace vrátí na základnu bez jakýchkoliv potíží. Z dálky se najednou ozval podivný hučivý zvuk. Dalibor si toho nevšímal, ale drak ze sluneční pozice zařval: „Letadlo!“

Draci měli poněkud lepší sluch, než jejich letci, kteří doteď nic nezpozorovali. Pilot na jedničce se naklonil dopředu. „Děje se něco?“

„Útok, ty vole!“ zavrčel drak. Mohl si to dovolit, protože člověk dokázal z jeho řeči poznat maximálně souhlas, nebo zmítnutí. Netušil tak, co draky rozrušilo, ale nehodlal to ignorovat.

„Veď!“ poručil.

Jednička zastříhal ušima a stočil celou letku v ostrém oblouku zpět. Vzápětí se na obzoru objevil obláček výbuchu.

„Útok na kótu 703!“ zařval velitel formace do vysílačky. „Pošlete posily.“ Popohnal draka a všichni začali stoupat. Asi po minutě letu bylo už jasně vidět skupinu dronů zasypávajících pevnost pěchoty střelami. Posádka kulometné věže je sice držela trochu z dosahu, ale místo jednoho z krytů zel jen obrovský kouřící kráter. Stroje měly však spadeno ještě na postavení raketometů.

„Útok! Držte formaci!“ zavelel jednička a stočil dráhu letu přímo k bojišti.

Dalibor natáhl krk a trochu zmenšil plochu křídel. Musel přivřít oči před větrem, který zesílil s rychlostí. Před ním zarachotily jedničkovy kulomety a vzápětí se ozvaly i jeho zbraně. Jen na krátký okamžik se před ním mihl plášť dronu. Náklon pilota ho donutil změnit směr.

Opět řev kulometů. Jen těsně se vyhnul vrtuli, která pročísla vzduch těsně kolem jeho křídla. Zapištěla raketa a výbuch ho hodil stranou.

„Vyrovnej to!“ řval Smrž a švihl ho výbojem. Další salva pokropila kulometnou konzoli, která mířila přímo na něj.

Rachot, prach a řev. Scény se míhaly jako ve špatném filmu. Kolem proletělo dračí tělo s ustřeleným křídlem. Dalibor neměl čas zjišťovat, kdo to byl. Další střelba, další výbuchy.

Najednou bylo po všem. Vzduch čpěl kouřem z hořících dronů ležících v troskách. Nebe patřilo už zas jen drakům.

„Přebíráte to, rozumím. Vracíme se zpět na základnu,“ zaslechl Smržovo hlášení. „Přišli jsme o číslo tři a pilot čtverky je zraněný.“ Přiřadili se k roji posil, který se formoval k návratu.

„Tak zobák to má za sebou,“ utrousil „slunečník“, který bez pilota zaujal místo trojky.

„Idiot! Stejně se tu motal jen jako hovno pod splavem,“ ušklíbl se jednička. Jen hodil okem po Daliborovi. Ten si pořád nějak nebyl schopen uvědomit, co se to vlastně stalo. Nebo přesněji, co se stát mohlo. Měl však za sebou první skutečný boj a neodnášel si z něj ani malé škrábnutí, takže pro tuto chvíli byl rád.

Na základně je čekalo docela vřelé přijetí. Podívat se na ně přišel i velitel, který vyslovil pochvalu pilotům za příkladnou ostražitost. Pro draky nikdo neztratil jediné slovo, ale stejně z toho měl Dalibor dobrý pocit. Konečně si připadal užitečný a náladu mu nezkazilo ani sarkastické brblání obou starších draků.

Když se vrátil do stáje, přišel za ním kápo. Jeho včerejší indispozice byla už patrně pryč, protože se zubil a propleskl Dalibora kloubem křídla.

„No vida, zelenáč to přežil. A celej. Ale slyšel jsem, že střílel jako slepej. No neva, alespoň jsi udělal křoví těm, co to uměj.“

Čeněk se přihrnul chvilku před vydáváním jídla s očima navrch. „Ty brďo, tys mi dal! Slyšel jsem, že jste měli ztráty. Měl jsem strach, že už tě neuvidím.“

Služba přitáhla kotel se žrádlem. Dalibor dostal dvojitou porci.

„Měli by ti přiznat sestřel.“

„Nic jsem netrefil. Tedy myslím,“ povzdechl si Dalibor. „Abych pravdu řekl, moc si z toho ani nepamatuju.“

„Hele, jde sem Smrž,“ zachechtal se drak v kóji nejblíže u vchodu. „A pěkně to z něj táhne.“

Daliborův pilot se opravdu držel na nohou dost nejistě, ale dost na to, aby došel až k jeho kóji. Vytáhl z kapsy červený markr a udělal na hranu přepážky značku. Chvíli postál u otevřených dveří a díval se na něj. „Nakonec z tebe bude dobrej drak. Zasloužíš si to,“ zašermoval fixou a zase odešel.

Čeněk se vylezl podívat. „No vidíš, ty troubo! Přece jen ti něco uznali.

„Co jako?“

„No účelnost. Neříkej, že vo tom ještě nevíš! Za každou úspěšnou akci dostaneš bod. Čím víc jich drak má, tím stoupá jeho prestiž. Je to sice jen neoficiální, ale piloti na to dost daj.“

Dalibor si to tedy šel také prohlédnout. Hrana železného rámu jeho přepážky byla oproti ostatním částem konstrukce pečlivě čištěna. Bylo vidět, že čerstvá červená čárka tu nebyla zdaleka první, ale ty předchozí, patřící jeho předchůdci, už někdo vymazal.

Podíval se vedle. Drakům, co tu byli déle, už dělaly řádky, ale byly drobné. Proto je považoval spíš za nějakou pomůcku údržby stájí.

„Kápo jich tam má celou hromadu,“ pohodil Čeněk hlavou a vrátil se zpátky ke korytu s krmením. „Když to vezmeš kolem a kolem, není to tak špatný,“ začal zase uvažovat nahlas. „Máme svý jistý. Nemusíme polykat prach jako obyčejní pěšáci. Žrádla máme, že se to skoro nedá spořádat. Ale devadesát jedničky je škoda. Byl na ubikaci ještě předtím, než jsme změnili zařazení. Však víš,“ vypravoval zpoza přepážky a mezi řečí bylo slyšet mlaskání.

Dalibor, který zůstal stát v chodbě si všiml, že se k nim vydal kápo. „Slyším, že máte filozofické téma,“ stoupl si mezi něho a Čeňkovu kóji.

„Snažíte se vyrovnat se ztrátou kamaráda?“

„Dá se to tak říct,“ přikývl Dalibor. Za ten krátký čas už kápa trochu znal, takže čekal, co z něj vypadne. Kápo však neříkal nic, jen se spokojeně díval na Čeňka s hlavou zabořenou v korytě. Po chvíli to druhému drakovi přišlo divné a zeptal se: „Děje se něco?“

Z další kóje vykoukl jeden z mazáků, jako by na něco čekal. Zavrtěl hlavou a netrpělivě řekl: „Tak už jim to prozraď!“

Kápo se jen usmál. „Ty si stres ulehčuješ jídlem, že?“ zeptal se Čeňka.

„Jo, a co?“

„Možná vám kluci udělá radost, že nás jedenadevadesátka tak úplně neopustil.“

„Jak to?“ nechápal Dalibor. „Myslíš jako jeho duše?“ Kápo mu nepřipadal jako někdo, kdo by byl věřící.

Drak se ale začal smát. „No ta určitě ne! Copak vás pitomci nenapadlo, odkud se bere to maso?“ udeřil kloubem křídla do Čeňkova koryta, které vydalo nepříjemný kovový zvuk.

„Děláš si legraci, že?“ řekl Dalibor přiškrceně a úpěnlivě si přál, aby se tahle chvíle ukázala jen jako nemístné si utahování z nováčků. Kápo ale v žádném případě nevypadal jako někdo, kdo holduje humoru. Tedy tomu milému, který má osvěžit mysl a ulehčit každodennímu trápení. Bavil se jen on a dělal to tak, že je nechal stravovat jejich vlastní představivostí, odporem a hnusem. Jen se spokojeně šklebil a přiléval oleje: „Čekali jste snad, že tu kvůli vám budou mít stádo kraviček? Nebo vepříků? Každej den kolem objíždí mobilní kafilérka, která posbírá, co z vás zbude a připraví vám tuhle skvělou baštu.“

Daliborovi se zvedl žaludek. Byl přesvědčený, že kdyby neměl šupiny, určitě by byl bledý jako stěna. Umínil si, že tohle už nikdy jíst nebude.

Vzápětí si ale uvědomil marnost svého počínání. Tady nebylo co jíst. V okolí byli jen lidé a draci. Na nějaké delší výpravy za jídlem mu nikdo čas nedá. Zbylo by mu tak leda vybírání odpadků z kuchyně, nebo se pokusit o lov mrštných potkanů, skrývajících se v dutinách kasárenských baráků a staré kanalizaci.

„Miluju sledovat jejich ksichty, když jim to řekne,“ utrousil Čeňkův soused ke kolegovi vedle.

„Moc se nedělej, sám ses z toho div neposral,“ zpražil ho Kápo. Podíval se s opovržením na oba poučené nováčky. „Svět je žumpa. Musíte plavat, nebo se v ní utopíte.“

---

Čtverkův pilot se zotavoval rychle. Už po týdnu se hlásil zase do služby a jejich letka dostala novou trojku. Byl to drak s číslem DB09-KT2912. Neuvěřitelně upovídaný tvor. Jeho sdělení však jen málokdy měla nějaký obsah. Byl tu už delší dobu, ale mazáci ho považovali za autcaidra a okázale ho ignorovali. Devět set dvanáctka tak vycítil příležitost u Dalibora a většinu svých promluv cílil na něj.

„... jsou to všechno hlupáci!“ řekl přerývaně mezi tempy křídel. „Všichni hledají vodu, baží po ní, ale ona je přitom všude. Třeba v písku. Každá hmota obsahuje vodu, která se dá snadno dostat ven. Co si myslíš, že jsou prameny? To jen písek zatížený nadložím tu vodu pouští ven. Rozumíš mi?“

„Jo,“ odpověděl snad po sté Dalibor.

Tato patrola byla zvláštní tím, že probíhala v noci. Teplota šla sice hodně dolů, takže piloti si museli navléknout zateplené kombinézy a trochu to studilo v nozdrách, ale bylo to pořád lepší, než denní žár a mžourání do slunce. Byl větší klid. Přesněji, byl by, kdyby na Dalibora pořád nedorážel se svými hloupostmi ten blbeček z třetí pozice.

„Všechno je to jen otázka tlaku. Přitom je to tak logické! Všechno je z moře, které tu bylo dřív a všechna ta voda z něj se nemohla jen tak vypařit. Zákon zachování hmoty je nesmlouvavý. Vsákla se do písku, kamenů a skal. No řekni, proč ji nechtějí dostat ven? Je to mafie, víš?

„Vodní mafie, která nechce, aby jsme měli všeho dostatek. Rozumíš mi?“

„Jo,“ vzdychl Dalibor rezignovaně. Dnes mu jeho brebentění vadilo víc než obyčejně. Pomalu načínal třetí týden služby a doléhal na něj stesk. Také myslel na to, že Čeněk z vedlejší kóje se změnil. Hubnul a uzavíral se čím dál víc do sebe. Jeho tradiční přehlížení problémů a nepohody, které Dalibora někdy i dost vytáčelo, bylo pryč. Snažil se ho nějak rozptýlit, ale jejich hovory se čím dál častěji stáčely k tématu smrti. Dalibor se přistihl, že má tendenci se mu spíš vyhýbat.

„Jde to i ze soli. Nebo moč. Pils někdy vlastní moč? Já jo.“

„Můžeš držet tlamu?!“ štěkl po devět set dvanáctce. Vysloužil si za to ale jen výchovnou ránu od pilota. Oproti němu brali všichni devět set dvanáctkovo brblaní za normální.

„Je to voda jako každá jiná. Stejně jako v krvi, nebo mase,“ pokračoval drak nevzrušeně.

Dalibor zavřel oči, měl dojem, že mu snad praskne hlava. Slova byla jako otravné mouchy ve stáji, které se mu neustále snažily vlézt do očí nebo nozder a nedaly se odehnat.

„Kontakt!“

Velitelův povel přijal jako vysvobození.

„Na patnácté hodině. Stoupáme a točíme vlevo.“

Byl to průzkumný bezpilotní letoun bez výzbroje. Letka rozpustila formaci a ve dvojicích se pustila do honičky. Trojka se „slunečníkem“ naháněli a jednička s Daliborem byli štváči. V praxi to znamenalo, že letěli kousek před dronem po jeho pravé straně. Nahaněči na něj udělali klamný útok, stroj uhnul a vletěl tak přímo před jejich zaměřovače.

Letoun nebyl osvětlen. Noc byla ovšem jasná a zrak draků byl temnotě dobře přizpůsoben, takže trup viděli jasně a zřetelně.

Dalibor zaslechl zarachotit kulomet a hned na to zvýšení otáček motoru.

Za dvě vteřiny se stroj přiřítil k nim. Měl větší rychlost než draci, proto měl každý z nich jen jeden pokus o sestřel. První se mu postavil do cesty velitel. Dalibor si představil, jak letoun udělá výkrut, kterým se pokusí jeho salvě vyhnout. Nečekal na pobídnutí svého pilota, podletěl velitele a nasměroval se na místo, kde očekával úhybný manévr.

Všechno se seběhlo strašně rychle. Jednička vystřelil, v zápětí Dalibora ohlušily i jeho kulomety. Zablesklo se, ozvala se detonace a letoun se zřítil jako kometa k zemi, kde se roztříštil na stovky kusů.

„Trefa!“ udeřil Smrž do vzduchu pěstí. „Máme sestřel!“ poplácal Dalibora po krku.

Na základnu se vrátili ještě před rozedněním. Na jeho dveřích přibyla další čárka.